Metodika pracovního vyučování Alena Sedláčková Pracovní vyučování vzdělávací oblast Člověk a svět práce Pracovní vyučování rozvíjí: - pracovní vědomosti, - manuální i intelektové pracovní dovednosti a návyky, - důležitý prostředek profesionální orientace. Speciální úkoly v oblasti reedukace a kompenzace deficitních schopností, v oblasti sociální rehabilitace a úkoly diagnostické. Pracovní vyučování u žáků s MP: - cvičení manuálních dovedností, - rozvoj intelektových dovedností. Faktory ovlivňující motivaci: - vliv charakteru pracovního úkolu, - společenská důležitost úkolu, - vliv očekávaného hodnocení, - „role“ instruktora. Plánování pracovní činnosti: malá řídící funkce myšlení žáků s mentálním postižením ovlivní plánování jejich pracovní činnosti žáci začínají plnit úkol bez nutné analýzy a orientaci v problému, nejsou schopni sami si sestavit plán, často neumí pracovat ani podle předloženého technologického postupu . Tvorba plánu: - obsahuje organizaci pracovního místa, volbu nástrojů, seznámení s materiálem, analýzu cíle na dílčí úkoly, způsoby sebekontroly, - nejdříve učíme sestavovat plán jednoduché činnosti potom přistupujeme k plánování činnosti nové, - zacvičujeme na demonstrovaném vzoru (sestavený pracovní postup si žáci zapíší do dílenských deníků) kompenzuje se snížená schopnost sebekontroly nutné cílevědomě a soustavně cvičit schopnost zpětné vazby. Didaktické zásady: - akceptovat požadavek názornosti, - zásady uvědomělosti s uvědomělostí a aktivitou žáků souvisí i jejich cílevědomost, - zásada soustavnosti, - zásada přiměřenosti požadavků. Princip trvalosti je akceptován tehdy, když žáci dovedou v praxi uplatnit svoje poznatky. Metody pracovního vyučování Pro potřeby pracovního vyučování je nutné vyučovací metody střídat a kombinovat. - rozhovor využíváme hlavně jako motivační metodu, kterou lze doplnit krátkým výkladem s demonstrací vzorového výrobku, - instruktáž je nutná před začátkem každé práce žákům předává nové poznatky pro budoucí činnost (instruktáž provází metoda praktické demonstrace práce), - praktické cvičení, - práci s technickou literaturou jako samostatnou metodu na speciální škole nepoužíváme, pouze u starších žáků cvičíme dovednost zhotovit jednoduchý technický nákres a pracovat podle něj Hodnocení a klasifikaci pracovního vyučování: používáme hlavně metodu dlouhodobého pozorování žáků a metodu rozboru žákovských produktů. Organizační formy pracovního vyučování: 1. Úvodní část: instruktáž s motivací, ve které se žáci seznámí s pracovním úkolem a jeho praktickým upotřebením, učitel demonstruje model či vzorový výrobek a na tabuli do předem připraveného náčrtu zakreslí kóty, náčrtek vysvětlí, porovná s finálním výrobkem, upozorní na exponované momenty. 2. Žáci si připraví pracovní místo s technickými předpoklady a pozorují pracovní úkon předváděný učitelem. 3. Hlavní část vyučovací jednotky je naplněna žákovským cvičením, učitel kontroluje a opravuje chyby. 4. V závěrečné etapě je nutno vyhodnotit pracovní kázeň a úsilí žáků a výsledek jejich činnosti. Vyučovací jednotku ukončíme úklidem pracoviště. Z ostatních organizačních forem pracovního vyučování lze jmenovat exkurzi, výrobní praxi. Obsah pracovního vyučování v 1.–3. ročníku: - v elementárních ročnících: činnosti s drobným materiálem, práce s modelovací hmotou, montážní a demontážní činností, práce s papírem a kartonem, včetně nácviku sebeobslužných návyků. Děti nejdříve seznamujeme s vlastnostmi papíru - následně přistoupíme k vlastní činnosti s materiálem, jakou je trhání, lepení, překládání a stříhání papíru. Příprava pokrmů –v elementárních ročnících: úkoly nácviku sebeobsluhy a osobní hygieny, hygieny v širším hledisku při provozu domácnosti, přípravy stolování a přípravy jednoduchých pokrmů. Pěstitelské práce naplňují drobné praktické činnosti, vycházky a exkurze do parku, na zahradu, na pole, do sadu. Obsah pracovního vyučování ve vyšších ročnících: - práce s technickými materiály; přibývá zpracování dřeva, práce s kovem, práce s plasty, technická grafika a komplexní práce s různými materiály (zhotovování výrobků dle technické dokumentace) Práce v domácnosti zahrnují opět osobní hygienu rozšířenou o základy zdravotní výchovy, blíže hygienu provozu domácnosti, výživu a přípravu pokrmů, práci s textilem, háčkování, pletení. Příprava pokrmů – rozšiřuje se příprava žáků především v této složce a přibude složka Provoz a údržba domácnosti. Pěstitelské práce se vztahují k péči o pokojové i další květiny, obsahují tematiku ovoce, zelenina, zabývají se půdou (jejím zpracováním na jaře a na podzim) a jsou rozšířený o chovatelství. Přibývá práce se sklem a práce elektromontážní. Metodika výtvarné výchovy Výtvarná výchova vzdělávací oblast Umění a kultura Výtvarná výchova rozvíjí: - citlivý vztah k umělecké a přírodní kráse, rozpoznávat vkusné věci, kultivovat estetický vkus ve vztahu k sobě i k okolí a osvojit si základní výtvarné dovednosti, rozvíjet vnímání, senzibilitu, fantazii, vůli, intelekt i tvořivost žáků, - prostřednictvím tvůrčích činností zaměřených na tvorbu a interpretaci se rozvíjí smyslové vnímání, schopnost vyjadřovat a prezentovat emoce, představy, pocity, zkušenosti a myšlenky, - pomáhá uplatňovat neverbální komunikaci, zlepšovat jemnou motoriku, - u osob s mentálním postižením je ego potlačené a výtvarná tvorba je pomáhá uvolnit, Disciplína může plnit na speciální škole ještě jiné funkce: - vyhledávací funkci, - diagnostickou funkci, - terapeutickou funkci. Výtvarná výchova v nižších ročnících: Nácvik grafických dovedností. Kreslení: - v kreslení jde především o základní poučení dítěte v linii, čáře a tvaru, - při výběru témat využíváme nejdříve konkrétního názoru od názoru vede pak cesta k výtvarným představám. Zadání tématu předchází motivační rozhovor (v tomto ohledu je vhodné zapojit soutěžní cvičení na diferenciaci vlastností). Malování: dvojice specifických problémů: Jakým způsobem je možné se vyrovnat s danou plochou. Jak pracovat s barvou. Plocha: - plocha z pohledu dětí symbolizuje prostředí, v němž se pohybují, - projekce dítěte do plochy nám může hodně napovědět o úrovni jeho sebevědomí, aspiraci, sociální či citové karenci v kolektivu vrstevníků, ale především v rodině. Pro část žáků s mentálním postižením je příznačná jistá bezradnost, jestliže je postavíme před úkol zaplnit plochu výkresu. Techniky směřující k překonání strachu a bezradnosti: - technika prvotního impulzu, -„mozaika“, - technika barevných skvrn. Velmi atraktivně pro děti působí zadání netradiční plochy pro výtvarnou činnost, malování dekorativních a ornamentálních motivů. Barva - začínáme s výcvikem zrakového analyzátoru a s diferenciací primárních barev, žáci se učí barvy třídit a pojmenovat. - nejvhodnější formou k procvičování barev je vycházka do přírody, - od počátku procvičujeme s barvou i její odstíny, - od konkrétního názoru přecházíme na cvičení s představami. Když se podaří vybudovat a upevnit reálné představy barev a jejich odstínů ve vědomí žáků, lze přikročit k „cítění“ barev. Jakmile se podaří u dětí fixovat představy základních barev v celé variační šíři odstínů i pocitů, necháme je „objevit“ barvy odvozené. Technika vlastní malby: - malbu je vhodné začínat měkkými štětci s širokou stopou, žáky, kteří se zdráhají používat malířské potřeby, můžeme nechat malovat nejdříve prsty, - při malování dbáme o navození příjemné atmosféry ve třídě, pocitu pohody a radosti z práce, nešetříme chválou a uznáním, nezapomínáme na úvodní i průběžnou motivaci, - žáky necháme malovat v poloze, která jim nejlépe vyhovuje, - děti neopravujeme, neovlivňujeme jejich invenci, pouze zamezíme předkreslování témat. Výtvarné techniky se snažíme co nejvíce prostřídávat. Střídání technik přináší motivační efekt, žáci si uvědomují, že konkrétní téma je možné zpracovat i více způsoby. Modelování: - uvádí do prostoru, nutí žáky vědomě prožívat i přemýšlet nad prostorovými vztahy a zákonitostmi, - zabývají se hmotou a strukturou materiálu. Nejprve modelujeme podle názoru, později realizujeme modelování z představ. Materiál: modelína, modurit či modelářská hlína (v zimě neopomeneme na modelování ze sněhu). Výtvarná výchova ve vyšších ročnících: Při prohlubování a diferencování výtvarných prožitků lze využít výtvarné činnosti: - velké a barevné reprodukce mistrů a snažíme se při nich vyvolat sluchové, čichové, popř. taktilní či kinestetické představy, - žáci obrazům přiřazují muziku, - na vybraný hudební motiv malují svoje představy. Vlastní výtvarné aktivitě musí předcházet motivační rozhovor, v němž učitel společně s žáky pocit definuje, diferencuje a konkretizuje. Se staršími žáky se můžeme pokusit o výtvarné vyjádření pocitů jak biologických, tak psychologických. Je vhodné spojovat výtvarný projev s pohybem, dramatickým či literárním výrazem. Pomocí výtvarného happeningu se můžeme pokusit ovlivnit konkrétní morální postoje dětí, často působíme jen citem a obcházíme racionální oblast. . Prostorové cítění dětí ve vyšších ročnících speciální školy prohlubujeme náročnějšími výtvarnými postupy než jenom modelováním „klasických“ materiálů. Žáci například velmi pozitivně přijímají prostorové práce s kovem; drátem a pletivem (pro uvedený materiál je vhodná zvláště figurativní tvorba). Žáci s mentálním postižením nejsou schopni v kresbě a malbě spontánně užívat perspektivu. Veškeré výtvarné práce na druhém stupni školy by měly směřovat ke zpracování projektu žáka. Součást VV: - poučení žáků o stěžejních výtvarných směrech, tvůrčích osobnostech, výtvarných oblastech a žánrech. Přeceňování realismu svádí k přílišnému detailismu až schematismu ve výtvarných pracích, tvořivé pojetí výtvarné výchovy směřuje právě k odpoutání od takovéhoto realismu. Literatura: Valenta, M., Müller, O. (2013) Psychopedie: teoretické základy a metodika. Praha: Parta.