Biofilní orientace
vzdělávání
JS_22
HH
Biofilní orientace
vzdělávání
Vztah přírody a kultury ve své
komplexnosti.
„Životu přející“ postoj člověka k
přírodě, určovaný kulturou.
Objasňovat co je příroda a
přirozené, co je kultura a umělé;
vštěpovat evoluční způsob myšlení,
kompatibilitu kultury s přírodou k
nové duchovní integraci člověka v
celku přírody a kultury;
Biofilní přístup ke vzdělávání
Pojem „biofilní“ představuje v širším smyslu lásku k životu a přírodě.
• Biofilní přístup ke vzdělávání je založen na úctě k přírodě a uznání její jedinečnosti a
nenahraditelnosti.
• Člověka chápe jako integrální součásti biotického společenství a kulturu jako umělý
výtvor člověka, za který on nese odpovědnost.
• Odlišný způsob prezentace přírody a přirozeného a kultury a umělého a z hlediska jejich
vzájemných vztahů a přirozené a kulturní evoluce (viz Metafora dvou pekařů (Šmajs,
2011).
• Jednota člověka a Země a na ničím nepodmíněná a na člověku nezávislá hodnota
přírody.
• Odmítá arogantní antropocentrické paradigma lidské nadřazenosti nad přírodou.
Příroda tu totiž není jen pro
to, aby člověku sloužila!
• Lidské vitální potřeby jsou svým původem
přírodní, ale jejich uspokojování nemá mít
charakter arogantního antropocentrismu a
mechanistické interpretace skutečnosti.
• Z výjimečné pozice člověka plyne jeho
zodpovědnost vůči přírodě. Mít na paměti, že
„přírodu nevytváříme, za její fungování neneseme
odpovědnost, evoluční procesy probíhají i bez nás“
(Šmajs 2011).
Proměna vzdělávacího kurikula
• od orientace abiotické a protipřírodní přejít k orientaci biotické a
propřírodní („od vlády nad přírodou k životu ve shodě s přírodou“);
• od převahy dílčích informací a pasivního přijímání poznatků k rozvoji
evolučního a systémového myšlení prostřednictvím znalostí a porozumění
ekosystémům, včetně vlivů lidské činnosti na životní prostředí;
• od axiologicky arogantního antropocentrismu a mechanistické
interpretace skutečnosti k výchově ekologicky odpovědného občana;
odolávání hypertrofii civilizačních momentů v podobě diktátu módy,
sugesce reklamy - „od nadvlády techniky k akceptování sociální
spravedlnosti a rovnoprávnosti“);
• od vzdalování se/odcizování přírodě k hodnotové rehabilitaci přírody
vtištěním (imprintingem) života jako nejvyšší hodnoty („od ocenění kvantity
/více/ k ocenění kvality /lépe/“).
Potřeba permanentní diskuse o vlastním obrazu světa a soustavné kritické
přehodnocování návyků a činností; nelze žít na úkor ostatního světa a příštích
generací.
Obsahové principy biofilně
orientovaného vzdělávání
Aby:
• zůstaly zachovány přírodní hodnoty a biologická
rozmanitost pro současné a příští generace;
• vlivem kultury nerostla zátěž prostředí;
• se minimalizovaly dopady jednání na druhé,
• lidé odolávali svodům techniky, pohodlí a krátkodobého
zisku,
• lidé dokázali vnímat, prožívat a hodnotit krásu přírody.
•lidé předkládali pozitivní perspektivy světa a
nekompromisně odmítali vulgarizované, jednostranné
pohledy na realitu,
•lidé pochopili, že nejsme vládci a bez přírody nelze žít,
•lidé nežili na „cizí účet“, zvládali pokrok, byli
ohleduplní, šetrní – nebrali víc, než je třeba …(J.
Valenta, 2017).
A na závěr
…vztahy kolem nás nikdy
jasné a jednoduché
nebudou, jediným
možným řešením je
neustále vnímat,
přemýšlet a hledat.
Je třeba dopřát klidu a
prostoru k pozorování krásy
přírody, k prožívání radosti
z bezprostředního kontaktu
s přírodou, k upevňování
prožitku harmonie
s přírodou.
Život je darem od přírody i lidské společnosti a její kultury.
Od přírody má dítě cenné dary, tělesné a duševní síly. Smyslové a pohybové
vlohy. Jsou to možnosti, šance, záleží na vlivech společenských, na rodině, škole,
kamarádech atd., na péči dospělých a mnohostranných vlivech lidského obsvětí.
Výchova má význam utvářecí.
G. de Haan (1993). Environmentálne vzdelávanie v kontexte vedomostí o prostredí,
environmentálnej uvedomelosti a správania sa v prostredí, [w>] Human communication studies,
vol 1. Environmentálna výchova v rodine a škole. PdF UK, Bratislava, s. 52.
H. Horká (2005). Ekologická dimenze výchovy a vzdělávání ve škole 21. století. Brno: MSD.
J. Krajhanzl, Environmental a proenvironmental behavior. [w>] Řehulka E. (ed.) (2010). Health
Education: International Experinces. Masarykova univerzita, Brno, s. 259.
G. Pfligersdorffer (1993). Relevantnosť ekologického poznania pre správanie, ktoré je v súlade
s životným prostredím. [w>] Human communication studies, 1993, nr 1, s. 73.
J. Šmajs. (2008). Potřebujeme filosofii přežití? Úvahy o filosofii, kultuře, poznání, vzděláním řeči a
popularizaci vědy. Doplněk, Brno, s. 55.
E. O. Wilson (1999). Konsilience. Jednota vědění. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Výzkum odcizování člověka přírodě. (2006). Závěrečná zprávaprojektu 1C / 4 / 40 / 04. Praha.
Pro inspiraci
• https://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/22338/OVZDUSI---
TEMA-PRO-ENVIRONMENTALNI-VYCHOVU-V-
ZIME.html/
• https://digifolio.rvp.cz/artefact/file/download.php?file
=27649&view=4001
• https://www.youtube.com/watch?v=KIZfHHvhMIs
• https://www.lipka.cz/vyukove-programy?idm=12
• https://www.lipka.cz/jednodenni-evp?idm=32
• https://digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=4001