/149 4/ Australsko-oceánský makroregion 4.1 HLAVNI ZNAKY Tab. 4.1 Základní data o Australsko-oceánském makroregionu (2016} Rozloha Obyvatelstvo Hustota zalidněni HDP HDP na obyvatele Gramotnost Střední délka života mil. km2 % mil. % obyv./ kmJ bil. USD % tis. USD % roky M/2 8,5 6,2 39 0,5 4,5 1,7 2,2 35 95 75/79 Zdroj: CIA 2016, United Nations 2016, World Bank 2016 Austrálie s Oceánií jsou počtem obyvatel výrazné nejmen-ším makroregionem s 0,5% podílem na světové populaci, což jc osmkrát méně, než má druhý nejméně zalidněny Ruský makroregion. Plochou jej řadíme mezi průměrné - zabírá celkem 6,2 % světové souše {tab. 4.1), nicméně zahrneme-li do rozlohy makroregionu i plochu moří a Tichého oceánu (Pacifiku), je jeho rozloha témčř dvakrát větší, než je rozloha Asie. Jedná sc pro Evropany o nejdéle utajený makroregion, který' byl objevený na začátku 16. století a do dějin vstupuje až koncem 18. století z důvodu britské kolonizace. Název Austrálie pochází již od Ptolemaia, ačkoliv byl použit v jiném kontextu - předpokládal existenci Terra Australia incognita, tj. Neznámé jižní země. Oproti tomu název Oceánie použil zřejmě jako první až na počátku 19. století dánsko-francouzský geograf Conrad Malte--Brun. Typickým znakem tohoto makroregionu je vysoká di-verzita v řade sledovaných jevů. Z hlediska klimatického je charakteristický výrazný srážkový deficit australského kontinentu (tři čtvrtiny plochy Austrálie zaujímají polo-pouště a pouště), což činí tento makroregion paradoxně nejsušším mezi makroregiony. Na druhou stranu lze na území makroregionu zaznamenat oblasti s mimořádně vysokým úhrnem srážek (oblasti tropických deštných lesů). Podobně je tomu i s výškovými poměry. Zatímco v Austrálii velkou Část zaujímají plošiny, některé ostrovy v Oceánii mají extrémní výškovou členitost. Velké kontrasty sledujeme také v rostlinné ňši. Austrálie a Nový Zéland mají svébytnou endemickou a relativně chudou flóru; symbolem jc eukalyptus (blahovičník) a akácie. Naopak ostrovy v Pacifiku se vyznačují velmi pestrým rostlinným krytem (tropické deštné lesy), sym- bolem jsou zde palmy (např. olejová, areková Či kokosová palma) a řada dalších rostlinných druhů. Specifická jc živočišná říše, která má starobylý ráz; nalezneme zde řadu endemitů, ale chybí vyšší savci a šelmy. Symbolem Austrálie jsou vačnatci (klokan, koala) a ptakořitní (ptakopysk, ježura). Stejně jako u rostlinstva se také u živočíšstva projevuje výrazná různorodost, proto se tento makroregion stal objektem zájmu řady oborů zoologie (např. entomologické výzkumy). Původní přírodní a kulturní charakter makroregionu byl výrazně přeměněn především evropskou kolonizací, a to kulturně, nábožensky, ale i ekonomicky. Proto makroregion řadíme do západního civilizačního okruhu. Obyvatelé makroregionu se soustřeďují převážně ve městech, přičemž rozdíly mezi urbánními a rurálními oblastmi jsou mimořádné. Do měst, zejména v Austrálii čí Novém Zélandu, přicházeli přistěhovalci z Británie (z počátku především trestanci a strážci), později i z dalších oblastí světa. Problém současné imigrace, většinou z Asie, se daří poměrné úspěšně řešit. Obyvatelstvo se vyznačuje velkou kulturní diverzitou (jazyky, zvyky, tradice atd.). Stále existují kontrasty mezi obyvateli Austrálie a Nového Zélandu (evropský styl života) a některými ostrovy v Pacifiku (např. na Nové Guineji či Šalomounových ostrovech). S trochou nadsázky lze konstatovat, že rozdíly mezi lidmi a způsobem života v rámci tohoto makroregionu jsou mnohdy včtší než geografická vzdálenost mezi Evropou a Austrálií. Mezi makroregiony nenalezneme žádný, kde by byla patrná tak jednoznačná dominance jednoho státu, jako je tomu v případě Austrálie. Ve stínu australské ekonomiky je vyspělé hospodářství Nového Zélandu a v porovnání s nimi jsou ostrovní státy v Pacifiku „hospodářskými trpaslíky". 4.2 VYMEZENÍ A PŘÍRODNÍ POMĚRY Makroregion zahrnuje Austrálii, Nový Zéland, Papuu-No-vou Guineu a množství ostrovních států v Pacifiku. Vzhledem k extrémně periferní poloze byl makroregion pro Evropany objeven jako poslední. Tvoří jej 13 samostatných států, z nichž polovinu lze označit za ministáty, a dále 14 závislých území. Převážnou část povrchu Austrálie představuje tzv. Tabulová Austrálie mající charakter paroviny (100-300 m n. m.), jejíž základní stavební jednotku tvoří prastarý Australský štít. Jedná se o krystalické horniny překryté vrstvami sedimentů (pískovec, vápenec), přičemž ncjmarkantnčjšírn prvkem krajiny jsou pouště a polopouště. Podnebí je převážně tropické, suché, kontinentální. Nejsušší oblast, tzv. „mrtvé srdce" Austrálie, se rozprostírá v okolí Eyreova jezera. Srážkový deficit ovlivňuje hydrologické poměry, řeky mají nepravidelný odtok (creeky), v bezodtoké oblasti jsou roztroušena Četná solná jezera. Nedostatek vody je částečně kompenzován podzemními zdroji; je sem lokalizován nejvčtší výskyt artéských studní na světe. Na území Velké artéské pánve se nachází celkem 3 tis. přirozených studní a 200 tis. vrtů. Rostlinný kryt tvoří krovinaté tvrdolisté formace (serub), trpasličí blahovičníky, akácie a slanomilný buš. Východ Tabulové Austrálie lemují Australské Kordillery, nazývané také Velké předělové pohoří éi Východoaustral- ské hory. Jedná se o nejdclší horské pásmo makroregionu, táhnoucí se podél východního pobřeží v délce 3 500 km. Základem jsou prvohorní sedimenty, vyvrásnčné v rámci hercynské orogeneze, vyzdviženy a rozlámány v třetiho-rách. Horské hřebeny sc prudce zvedají od moře, nej vyšších výšek dosahují v centrální Části Australských Alp (Mt. Kos-ciusko, 2 228 m n. m.) a pozvolna klesají do vnitrozemí. Podnebí je tropické vlhké, na jihu subtropické s dostatkem srážek na návétrných východních svazích (pasáty). Pohoří je pramennou oblastí nej významnějších řek Murray a Dar-ling. Rostlinný kryt je poměrné bohatý, na severovýchodě převládají vlhké tropické deštné lesy a na jihovýchodě subtropické lesy s blahovičníky a araukáriemi. Součástí makroregionu je východní část ostrova Nová Guinea, který v minulosti tvořil pevninské spojení s Asií (pevnina zvaná Sundá byla propojena přes ostrovy Walla-cea, obr. 4.1); koncem pleistocénu došlo k přerušení spojení Austrálie s Novou Guineou, tedy k zániku kontinentu zvaného Sahul a ke vzniku Torresova průlivu. Podnebí je tropické vlhké až rovníkové, bohaté na srážky po celý rok, nicméně z důvodu rozlohy ostrova (téměř 800 tis. km^, což představuje tři čtvrtiny pevniny celé Oceánie) velmi různorodé. Zatímco na pobřeží se teploty celoročně pohybují kolem 28 °C, vrcholy hor Nové Guineje (nejvyšší horou na papuánske straně ostrova je Mount Wilhelm, 4 509 m n. m.; je zároveň nejvyšší horou makroregionu) bývají pokryty I I současná pevnina rozsah pevniny při spodní hladině more během doby ledové Obr. 4.1 Sahul a Sundá Obr. 4.2 Australsko--oceánský makroregion sněhem. Převládá hustý tropický deštný les s pestrou druhovou skladbou - palmy, vzácné dřeviny, kapradiny, liány a při pobřeží mangrovníky. Nejvčtší tropický ostrov světa je poměrné mladý a vyznačuje sc množstvím aktivních sopek. Nový Zéland je tvořen dvěma hlavními ostrovy; Severní ostrov vyplňuje sopečná plošina a pahorkatiny, na Jižním ostrově se tyčí vysoké hory třetihorního stáří (Jižní Alpy), kde nejvyšší vrcholky překračují 3 500 m n. m. Podnebí je mírné oceánské, velmi vlhké. Nachází se zde mnoho jezer, na Severním ostrově jezera kráterová, na Jižním ostrově převážně ledovcová. Velká část krajiny byla přeměněna na pastviny. Zachovaly se i subtropické deštné lesy na Severním ostrove a listnaté a smíšené lesy na Jižním ostrově. Ostrovy v Pacifiku tvoří tři rozsáhlé a geograficky diferencované areály, a to Melanésie („černé ostrovy"), Mik-ronésie („malé ostrovy") a Polynésic („mnoho ostrovů"), které poprvé na základě typologie jejich obyvatel rozlišil francouzský moreplavec Dumont D'Urville ve svém díle Popis ostrovů Velkého oceánu (1832). Zatímco mnozí kulturní antropologové označují toto členění jako příliš ctnocent-rické, geografové je dodnes používají pro členění prostoru Pacifiku (obr. 4.2). Melanésú tvoří z význačných ostrovů Nová Guinea, Louisiady, Nová Británie, Nové Irsko, Admi-ralitní ostrovy, Šalomounovy ostrovy, Santa Cruz, Banksovy ostrovy, Nové Hebridy, Nová Kaledonie, ostrovy Loyauté a Fidži. Mikronésii tvoří ostrovy Karolíny, Mariany, Bonin-ské ostrovy (řazeny do Čínsko-japonského makroregionu), Gilbertovy ostrovy, Marshallovy ostrovy a Nauru. Prostor tzv. polynéského trojúhelníku vymezují tři vrcholy: Havajské ostrovy (ty jsou 50. státem USA, proto jsou zařazeny do Angloamerického makroregionu), Velikonoční ostrov a Nový Zéland. Patří sem mj. Markézy, Plavecké, Přátelské, Cooko-vy a Společenské ostrovy. Podle vzniku sc rozlišují tři základní typy ostrovů: pevninské čili kontinentální ostrovy (původně spojené s pevninou), např. Nová Guinea, Nová Kaledonie, Nový' Zéland, Tasmánie, sopečné ostrovy vzniknuvší proniknutím žhavého magmatu na zemský povrch a příkře vystupující z oceánu, např. Tahiti, Samoa; a korálové ostrovy zvané atoly (vybudované živočišnými společenstvy korálů, lemující laguny), např. Karolíny, Marshallovy ostrovy. Největším korálovým ostrovem na světě je Vánoční ostrov (kiribatský název Kiri-timati) v rámci polynéských Liniových ostrovů. Při severovýchodním pobřeží Austrálie sc táhne 2 300 km dlouhý pás Velké útesové bariéry (Velký bradlový útes), která je nejroz-sáhlcjší soustavou korálových útesů na světě. Žije zde více než 400 druhů korálů, 1 500 druhů ryb a mnoho dalších mořských živočichů. Specifikem makroregionu je existence svérázné'Jlóry a fauny s vysokým podílem tzv. endemitů, tzn. místních druhů, které se vyskytují pouze v dané lokalitě (boxy 4.1 a 4.4). Mezi ně patří více než čtyři pětiny původních druhů rostlin a živočichů Austrálie. Tato skutečnost je způsobena dlouhodobou izolací, díky níž se zdejší rostlinstvo a živočíšstvo vyvíjelo zcela samostatně. Ještě vyšší podíl endemitních druhů mají některé ostrovy v Pacifiku (např. na Nové Ka-ledoníi až 90 % druhů rostlin). Mimořádně zajímavým je v tomto ohledu ostrov Nová Guinea a Malé Sundy, neboť tudy probíhá tzv. Wallaceova linie vyznačující hranici dvou biot (bioty Sund a jihovýchodní Asie a bioty Sahulu -obr. 4.1). Kombinují sc tak zde malajské a australské druhy organismů. Zatímco rostlinstvo je převážně malajského 4 AUSTRALS KO-O CEÁNS KÝ MAKROREGION /153 Obr. 4.3 Krajinný pokryv Australsko-oceánského makroregionu původu, u živočišstva lze identifikovat podobnost s australskými druhy. Celkově lze z hlediska přírodních poměrů makroregion definovat jako mimořádně pestrý, eož se projevuje i v krajinném pokryvu (obr. 4.3). Makroregion sc vyznačuje řadou tzv. environmentáíních hazardů. Vlivem dlouhodobě trvajícího sucha postihující- BOX 4.1 FLÓRA NOVÉHO ZÉLANDU Na bohatou, pestrou a ojedinělou rostlinnou říši působila a působí řada faktorů. Tím, že se v případě Nového Zélandu jedná 0 ostrovní stát, nacházejí se tu rostliny, které jinde nerostou. Velké části Nového Zélandu byly původně porostlé lesem nebo bušem. Nyní převládají formy trsnatých trav na bažinatých plochách a pouze čtvrtina území je zalesněna. Nejen architektura se inspirovala britským prostředím. Zaoblené, mírně zvlněné, travnatým kobercem pokryté kopce nabízí stádům ovcí a skotu dostatek potravy. Stávající lesy jsou složené z vavřínových a jehličnatých stromů, ale místy se vyskytují i palmy a stromovité kapradiny.Ty se staly symbolem Nového Zélandu. Kapradinu nalezneme ve znaku letecké společnosti, cestovních kanceláří či na dresech sportovců. Uvádí se, že téměř všechny z 10 tisíc známých druhů kapradin rostou pravé zde. Největší stromová kapradina ponga dorůstá až do výšky 13 metrů. Existuje tu přes 1 400 kvetoucích rostlin, z nichž dvě třetiny nelze spatřit jinde ve světě. ho Austrálii je nebezpečí rozsáhlých přírodních požárů. Tropický pás bývá ohrožen sezónním vývinem tropických cyklon, jejichž důsledky mohou být katastrofální (např. v roce 1974 postihla město Darwin tropická cyklona, která zničila téměř všechny domy). Projevuje se zde narušení ozónové vrstvy, která postihuje obyvatele rakovinou kůže. Flóra a fauna jsou v současné době silně ohroženy lidskou činností. Některé druhy byly vyhubeny lovem (např. obří ptáci moa na Novém Zélandu), jiné vyhynuly nebo jsou vyhynutím bezprostředně ohroženy v důsledku ztráty svých přirozených stanovišť či zavlečením druhů z jiných geografických oblastí, především z Kvropy a Severní Ameriky. 4.3 HISTORICKÉ SOUVISLOSTI Odborníci dosud nenašli shodu v představách o osídlení této části naší planety. Na základě dostupných údajů a archeologických výzkumů se však má za to, že původní obyvatelé Austrálie přišli patrně z oblasti jihovýchodní Asie před minimálně 40 tis. lety, kdy osídlili nejdříve ostrov Novou Guineu a část Melanésie, dále Austrálii a později Tasmánii. Další významnou etapou je příchod kultury lapita do melaneské oblasti (minimálně v 6.-7. tisíciletí př. n. 1.). Příslušníci této kultury pokračovali dále východním a jihovýchodním směrem, přibližně 3 500 let př. n. 1. začal být osidlován jihovýchod Melanésie a 2 000 let př. n. 1. pak oblast Mikronésie, nejpozději pak oblast Polynésie. Na základě genetických a archeologických dat lze identifikovat minimálně další dvě migrační vlny. Zaznamcnányjsou í stopy polynéských populací, které migrovaly z Polynésie zpět do Melanésie. Důsledkem je například rozlišování papuánskych a austronéskýeh populací v melanéském prostoru. V rozmezí 9.—14. století si polyneské kmeny Maorů osvojily Nový Zéland. Objev Tichého oceánu pro Evropany učinil v roce 1513 španělský dobyvatel V. Núnez dc Balboa přechodem Panamské šíje. Do prostoru makroregionu zavítal z Evropanů poprvé F. Magalhäes v roce 1520 na své cestě kolem světa, když proplul napříč Pacifikem, aniž údajně spatřil jakoukoli pevninu. Další moreplavci do poloviny 16. století objevují Novou Guineu (není zřejmé, zda objev učinili v roce 1526 Portugalci, nebo až v roce 1529 Špančlc). Špa-něly byly v té době objeveny Karolíny a Marshallovy ostrovy, do roku 1605 následně Šalomounovy ostrovy, Tahiti a Nové Hebridy. Portugalec L. V. de Torrcs objevil průliv Tab. 4.2 Koloniální minulost ostrova Nová Guinea od 19. století do současnosti Nová Guinea (s e ve rov ýc h o d n ľ část ostrova) německý protektorát 1884-1914 australská vojenská kontrola 1914-1920 australské mandátní území Nová Guinea 1920-1942 japonská okupace 1942-1945 Papua (jihovýchodní část ostrova) Britská Nová Guinea 1884-1906 Papja (území pod kontrolou Austrálie) od 1906 Papua a Nová Guinea (celá východní část ostrova) australské svéřenecké území Papua a Nová Guinea 1920-1949 teritorium Papua a Nová Guinea 1949-1970 teritorium Papua-Nová Guinea od 1971 v/hlášení samosprávy 1. prosince 1973 vyhlášení nezávislosti 16. Září 1975 Irian (západní část ostrova) součást Holandské východní Indie 1828-1949 samostatná holandská kolonie 1949-1962 „Západní Papua" pod správou OSN 1962 součást Indonésie Od 1963, otic. 1969 West Irian 1969-1973 Irian Jaya 1973-2002 provincie Západní Papua a Papua od 2002 Zdroj: autoři podle Soukupa 2013 BOX 4.2 JAMES COOK James Cook (1728-1779) patří k mimořádně významným mo-řeplavcům, objevitelům a výzkumníkům, jehož plavby a hlavně vydané práce výrazně posunuly znalosti o Zemi. V letech 1768-1779 vedl celkem tři výzkumné výpravy, které ho nejprve na lodi Endevaour a později Resolution, Adventure a Discovery dovedly na Tahiti, Nový Zéland a do Austrálie. V letech 1768-1771 vedl první tichomorskou expedici, jejímž původním, vědeckým cílem bylo pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč; mělo sloužit k určení vzdálenosti Venuše od Slunce. Druhým cílem cesty bylo nalezení Terra Australis, neznámého jižního kontinentu, o jehož existenci byla řada vědců 18. století přesvědčena. Cook zmapovaí Nový Zéland, objevil průliv mezi Jižním a Severním ostrovem Nového Zélandu (dnes Cookův průliv). V letech 1772-1775 vedl druhou expedici, pátrající po předpokládané pevnině v jižním Tichomoří. Poprvé překročil jižní polární kruh a obeplul Antarktidu zhruba od poledníku jižní Afriky až k Novému Zélandu. Při návratu objevil Jižní Georgii a Jižní Sandwíchovy ostrovy, navštívil i Novou Ka-ledonii. V letech 1776-1779 vedl třetí výpravu s cílem najít tzv. severozápadní průjezd kolem Severní Ameriky. Podařilo se mu objevit Havajské ostrovy, doplul k Americe a proplul Beringovým průlivem. Po příchodu zimy se vrátil na Havajské ostrovy, kde byl domorodci zabit. Na všech cestách si vedl pečlivé zápisky, které vyšly za jeho života tiskem. Všech Cookových výprav se zúčastnili významní vědci té doby, s jejichž přispěním bylo lidstvo obohaceno o množství nových poznatků nejen o kulturách, fauně a flóře Pacifiku. oddělující Austrálii od Nové Guineje v roce 1606 (dnes Tor-resův průliv), tedy v tomtéž roce, kdy jako první Evropan přistává u australských břehů Nizozemec W. Jansz. Jeho krajan A. Tasman přistává v roce 1642 u břehů Tasmánie (Van Diemenova země), Nového Zélandu a ostrova Fidži. V roce 1769 Angličan J. Cook (box 4.2) proplouvá podél východního pobřeží Austrálie, kde zakládá kolonii Nový' Jižní Wales a o pět roků později objevuje Novou Kaledonii. V rozmezí let 1825-1862 vznikají v oblasti nové kolonie, konkrétné Tasmánie, Západní a Jižní Austrálie, Viktorie a Queensland. Ve druhé polovině 19. století si Britové, Francouzi, Němci, Španělé a Američané rozdělili ostrovy v Pacifiku. V tomto ohledu zaznamenalo poměrně složitý vývoj především území dnešního státu Papua-Nová Guinea, resp. celého ostrova Nová Guinea (tab. 4.2). Na řadě map, včetně těch Českých, se tak nacházejí hned tři územní celky rozkládající sc na území ostrova rozděleného původně mezi Holanďany (západní část ostrova, dnešní Indonésie), Němce (severovýchodní část ostrova) a Brity (jihovýchodní část ostrova) - (obr. 4.9). Začátkem 20. století dochází kc spojení australských kolonií v Australský svaz a spolu s Novým Zélandem obdržely AUSTRALSKO-OCEÁN S KÝ MAKRO REGION /155 statut britského dominia. K osamostatnění tichomorských ostrovů dochází postupně od roku 1962, kdy sc prvním nezávislým státem Pacifiku stala Západní Samoa (nyní Samoa). 4.4 OBYVATELSTVO A OSÍDLENI Obyvatelstvo makroregionu má řadu specifik: žije zde zdaleka nejméně obyvatel (pouze 0,5 % obyvatel planety), extrémně nízká je i hustota zalidnění dosahující pouze 4.5 obyvatele na kin2. Makroregion také náleží k těm, které sc vyznačují extrémní diferenciací mezi populacemi. Uvažuje-me-li například střední délku života, zdá se situace velice příznivá, neboť tento ukazatel za celý makroregion dosahuje 75 let pro muže a 79 let pro ženy. Při bližším rozboru lze ovšem zjistit, že kupříkladu mezi Austrálií, u níž střední délka života patří k nq'vyšsím na světě, a Papuou-Novou Guineou činí rozdíl plných 20 let, přičemž podobně na tom jsou i další ostrovní státy v Pacifiku. Určitý zkreslující pohled na data pro makroregion způsobuje významná váha Austrálie a Nového Zélandu, kde žije téměř 80 % obyvatel makroregionu. Pod tímto zorným úhlem jc proto třeba nahlížel i další demografické, sociální a ekonomické ukazatele. Například gramotnost dosahuje v makroregionu 95 %, ovšem ve státě Papua-Nová Guinea činí pouze 64 %. Podobné disproporce lze sledovat rovněž v rozmístění obyvatelstva. Zatímco v Austrálii žije 90 % obyvatel ve městech, na ostrovech v Pacifiku se míra urbanizace pohybuje v rozmezí 20-45 % (napr. Samoa 20 %, Vanuatu 25 %, Kiribati 45 %) a v Papui-Nové Guineji je to dokonce pouze 15 %. Díky přírodním podmínkám jsou obyvatelé Austrálie, kde převažují pouště a polopouště, a Nového Zélandu, kde dominují hory, koncentrováni do jádrových oblastí. Specifickou kategorií území jsou rezervace vyčleněné pro domorodce, s velmi přísnými pravidly pro návštěvníky zvenčí (téměř celé australské Severní teritorium, rozsáhlá území na jihozápadě Austrálie ad.). Původní obyvatelstvo makroregionu jc nejvíce zastoupeno na ostrovech v Pacifiku a na Nové Guineji. V Austrálii dnes tvoří domorodí Austrálci (Abo-ridžinci) už jen asi 2 % obyvatel. V posledních desetiletích BOX 4.3 MAOROVE Protože původní Maorové neznali písmo, postupně mnoho z jejich kulturních tradic, zvyků a historie upadlo v zapomnění. Po příchodu Angličanů bylo vše staré během kmenových válek a pak během změny životního stylu ztraceno. Nyní však nastává renesance maorských tradic i jazyka. Dokonce také v televizi běží jeden program v maorštíně, která je vedle angličtiny druhým úředním jazykem. Velká část místních názvů čerpá z maorské tradice. Uvádí se, že Maorové sem připluli během 9.-14. století z Polyné-sie. Novozélanďané jsou velmi tolerantní, nejsou zde zaznamenány projevy rasismu a nezaslechneme zde žádné posměšné poznámky o Maorech. Maorové vynikají v rezbárskych a tesařských dovednostech. Jedinečné jsou jejich stavby domů s otevřeným průčelím červené barvy, bohatě zdobeným rostlinnými a zvířecími motivy. Známý je haka, válečný tanec mužů, a to díky tomu, že ho převzali jako rituál (související s dodáním odvahy k boji) i novozélandští sportovci - ragbisté, basketbalisté a veslaři, kteří patří k nejlepším na světě. zažívají původní obyvatelé Oceánie společenské i politické zrovnoprávnění a jsou jim také částečně vraceny pozemky ve vymezených rezervacích. 4.5 HOSPODÁŘSTVÍ Podobné jako u obyvatelstva je v makroregionu extrémní diferenciace \ oblasti ekonomiky (tab. 4.3). Na jedné straně stojí hlavní jádrové území jihovýchodní Austrálie s velmi rozvinutým hospodářstvím, na straně druhé například relativně málo hospodářsky rozvinutá Papua-Nová Guinea s velmi odlišnými sociálně-ekonomickými charakteristikami (HDP na obyvatele jc patnáctkrát nižší než u Austrálie, vysoký přirozený přírůstek). Austrálie vyprodukuje 87 % HDP (spolu s Novým Zélandem 97 %) celého makroregionu. Důvodem je silný historický vliv Evropy, resp. Británie, který oba státy zařadil mezi ekonomicky nejvyspělejší regiony Tab. 4.3 Základní údaje o hlavních státech Australsko-oceánského makroregionu Rozloha Počet obyvatel Hustota zalidnění Populační růst Střední délka života Urbanizace Gramotnost Růst HDP HDP na obyvatele Stát ■ tis. kmJ 2016 mil. 2016 obyv./krrí 2016 % 2011-2011 roky M/Ž 2016 % 2015 % 2016 2011-2015 tis. USD 2016 Austrálie 7690 24,0 3,1 1,1 80/85 90 100 2,6 46 Nový Zéland 270 4,5 17,0 0,9 80/84 85 100 2,5 38 Papua-Nová Guinea 465 7,6 16,0 2,1 61/65 15 64 8,2 3 s dostatkem nerostného bohatství, intenzivně zapojených do procesu globalizace. Austrálie je významným exportérem uhlí, bauxitu, diamantů, uranu a polymetalických rud (viz kapitolu 4.6.3). Naproti tomu Papua-Nová Guinea a ostrovy v Pacifiku jsou z hlediska ekonomického relativně zaostalé a hlavním odvětvím je u nich primární sektor a cestovní ruch. Výjimkou jc těžba niklu na Nové Kaledonii a těžba fosfátů v Nauru. Bohužel v důsledku nekontrolované těžby a pochybné finanční politiky je dnes velká část ostrova Nauru neobyvatelná a stát stojí na pokraji finančního bankrotu a ztráty nezávislosti. 4.6 AUSTRÁLIE 4.6.1 Vymezení a přírodní poměry Austrálie (rozloha 7,7 mil. km2) je přibližně 2,5« větší než Indie, nicméně má více než padesátkrát méně obyvatel a hustotu zalidnění dokonce stokrát nižší. Žádný makroregion nemá tak dominantní stát, jakým je v tomto makroregionu Austrálie. Rozkládá se na 90 % rozlohy, je sem koncentrováno přes 60 % obyvatel a 87 % ekonomického potenciálu (obr. 4.4). Austrálie má federatívni uspořádání osmi států, včetně Severního teritoria a území hlavního města Canberry. Formálně je konštituční monarchií, jejíž hlavou je britská královna. Pod správu země patří také Kokosové ostrovy a Vánoční ostrov v Indickém oceánu, ostrovy Xor- BOX 4 4 AUSTRALSK A FAUNA Mezi nejznámější představitele australské fauny patří především vačnatci a ptakořitní. Ptakopysk podivný je malý savec, vyskytující se ve východní části Austrálie, Jako jediný ze savců klade vejce, místo aby rodil živá mláďata. Klokan rudý je nej-větší žijící vačnatec. Jeho délka je 1-1,6 m (ocas bývá dlouhý 0,8-1,2 m). Hmotnost tohoto klokana se pohybuje v rozmezí 25-90 kg. Jde o běžný druh vyskytující se v převážné části Austrálie. Klokan rudý může při svých skocích dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu. Údajně byly naměřeny skoky dlouhé až 12 m. Počet jedinců se pohybuje mezi 5 a 12 miliony. Je pokládán za škůdce a je loven pro maso a kůži {každoročně je zabito více než 3 mil. jedinců). Jediným jeho nepřítelem mimo člověka jsou orel klínoocasý a pes dingo. Dalším vačnatcem je koala med-vidkovitý, známý také jako medvídek koala. Koalové byli téměř vyhubeni člověkem, který je lovil kvůli kožešině, V současnosti jsou chráněni a největším rizikem pro ně je úbytek vhodných blahovičníkových lesů a narušení jejich teritorií výstavbou silnic, folk a lorda Howa v Pacifiku a Heardův ostrov, McDonaldo-vy ostrovy a Macquarie v antarktických vodách. Snad v žádném jiném státě na světě přírodní podmínky tak významně neovlivnily rozmístění obyvatel a ekonomických aktivit jako v Austrálii (obr. 4.5). Jihovýchodní pobřeží mezi městy Adelaide a Brisbane obývá více než 75 % Zdroj: CIA 2016, United Nations 2016, World Bank2016 Obr. 4.4 Ekonomický potenciál Australsko-oceánského makroregionu 4 AUSTRALSKO-OCEÁNSKÝ MAKROREGION /157 100 so 50 I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII I II III IV V VI VII VIII IX Sydney Perth Obr. 4.5 Klimagramy mést Sydney, Perth a Christchurch veškeré populace a více než polovina Australanů žije pouze ve třech mestských aglomeracích (Sydney, Melbournc a Brisbane) - tab. 4.4. Hlavní příčinou výrazné koncentrace obyvatel jsou vedle historického vývoje příznivé klimatické podmínky a dostatek vodních zdrojů v pohoří Australské Alpy. Řada sídel vznikla i v místech těžby surovin - např. Ncwcastle (černé uhlí) či Brokcn Hill (polymetalické rudy). 4.6.2 Obyvatelstvo a osídlení Populace se vyznačuje velmi příznivými demografickými ukazateli; střední délka života dosahuje u mužů 80 a u žen 85 let a řadí stát do první světové sedmičky (původní obyvatelstvo má však střední délku života přibližně o 15-20 let kratší než curopoidní Australané), extrémně nízká je kojenecká úmrtnost (méně než 5 %o). Velmi vysoká je míra urbanizace (90 %) a gramotnost dosahuje téměř 100 %. Tab. 4.4 Největší města v Austrálii (2015) Pořadí Místo Stát Počet oby vatel v mil. 1. Sydney NovýJižníWales 4,8 2. Melbourne Viktorie 4,5 3. Brisbane Queensland 2,8 4. Perth Západní Austrálie 2,0 5. Adelaide Jižní Austrálie 1.3 Zdroj: ABS 2016 Austrálie je typická přesídlenecká země, od roku 1945 se do Austrálie přistěhovalo více než 7 mil. osob, převážně z Británie. Bylo to důsledkem snahy o zachování „bílého" kontinentu. V posledních dvaceti letech se situace mění, zvyšuje se intenzita imigrace (v letech 2011-2015 přes 750 tis. nově příchozích) a mění se rovněž jejich struktura. Mezí přistěhovalci dominují obyvatelé asijských států (Čína, Filipíny, Vietnam, Indie) a v posledních letech obyvatel Indonésie, u nichž vrcholí snaha o ilegální imigraci. Při populačním cenzu v roce 2011 bylo zjištěno, že Čtvrtina obyvatel se narodila v zahraničí, především pak na Novem Zélandu (14 %), III IV V VI VII VIII IX X XI XII Christchurch v Indii (13 %), v Británii (13 %), v Čínč (12 %) a na Filipínách (5 %). Podobné jako etnická je pestrá i náboženská struktura. Převládají katolíci (25 %), anglikáni (17 %), ostatní křesťané (19 %), k buddhismu se hlásí 3 % a k islámu 2 % osob. Určitým problémem australské společnosti byla snaha o „zkulturnění" australských domorodců cestou odebírání jejich dětí a jejich výchovou v bílých rodinách po druhé světové válce. Tyto snahy týkající se tisíců dětí se staly velkým traumatem pro obě strany. 4.6.3 Hospodářství Austrálie jc bohatá země generující své příjmy z různých zdrojů, včetně těžby se souvisejícím exportem surovin, bankovnictvím a průmyslem. Australská ekonomika zaujímá 12. místo na světe a je zhruba na stejné úrovni jako Rusko. Při přepočtu HDP na obyvatele a bez zohlednění minis-tátů drží Austrálie dokonce 6. místo na světě (46 tis. USD na obyvatele v roce 2016). Z hlediska ročního tempa růstu lze sledovat pravidelné přírůstky, a to vyšší, než je běžné u vyspělých ekonomik (např. v Evropě 2,6 % v období 2011-2015). Podle různých indikátorů bývá Austrálie řazena za Švýcarsko jako druhá nejbohatší země světa. Austrálie společně s Kanadou vykazuje na rozdíl od ostatních nej vyspělejších států světa vysoký podíl nerostných surovin na ■ 7- 6. 5. tma 2. Austrálie 3. Spojené státy americké 4. Rusko 5. Peru 6. Republika Jižní Afrika 7. Kanada 8. Mexiko Austrálie Čína 3. Brazílie 4. Indonésie 5. Indie 6, Guinea 7. Jamajka 8. Rusko Obr. 4.7 Největší producenti bauxitu (2015] celkovém exportu a je jedním z nej významnejšie h producentů uhlí (5. místo na světě), železné rudy (2. místo a téměř 20 % světové těžby), zinku, olova a zlata (vždy 2. místo na světě), dále mědi, niklu a uranu (tab. 4.5, obr. 4.4 a obr. 4.6). Světové prvenství zaujímá v tčžbé bauxitu (30 % celosvětové produkce) - (obr. 4.7). Přes vysokou spotřebu energií a surovin je většina produkce exportována. Austrálie je také ncjvétším světovým producentem vlny, která sc z větší části exportuje. Začíná se úspěšně rozvíjet i těžba ropy a zemního plynu na jihu země. Rozvinuta jsou všechna odvětví s dominujícím těžebním, hutnickým, strojírenským a potravinářským průmyslem. Elektřinu dodávají tepelné elektrárny (90 % z celkové výroby) v Novém Jižním Walesu a Viktorii. V hutnictví dominuje barevná metalurgie, a to výroba hliníku, olova a zinku (Mt. Isa, Brokcn Hill,Townsvillc a dále ve státě Viktoria). Strojírenství nabízí bohatý sortiment osobních automobilů (značky GM, Ford, Chrysler), letadel, lokomotiv, vagonů i zemědělských strojů. V textilním průmyslu vyniká vinařství, v produkci čisté vlny zaujímá Austrálie 1. místo na světě. Důlcžitýjc rovněž potravinářský průmysl (produkce masa, mléka, mouky, piva, konzervovaného ovoce a cukru), z čehož je velká část exportována. Tab. 4.5 Produkce a těžba hlavních komodit v Austrálií (1936-2015] Komodita Jednotky 1936 1956 1970 1990 2015 černé uhlí mil. t 12 20 45 200 350 železná ruda mil. t 1 3 30 160 660 zinek tis. t 230 280 500 1000 1500 olovo tis. t 280 300 460 550 720 bauxit mil. t 8 45 80 zlato t 50 30 20 300 280 uran tis. t 1 5 5 elektrická energie mid. kWh S 17 65 175 250 Přestože zemědělství zaměstnává pouze necelých 5 % pracujících a trpí nedostatkem vláhy, je na vysoké úrovni a řada produktů jde na export. Orná půda zaujímá kolem 6 % rozlohy, ale na louky a pastviny připadá přes 50 % rozlohy (obr. 4.9). Díky klimatické pestrosti je zemědělství značně specializované a jc možné se zde setkat s plodinami téměř všech klimatických pásem od banánů po plodiny méně náročné. Přes svůj extenzivní charakter patří k nejproduktiv-nějším na svčtě. Symbolem australského zemědělství je chov ovcí (2. místo na světě) - (obr. 4.8), zejména na západních svazích Australských Kordiller a na jihozápadě země. Chov se zaměřuje zejména na produkci vlny (plemeno merino) a na maso. Významný je chov skotu (Nový Jižní Wales, Viktorie, Queensland); specialitou jsou klokaní farmy. Pěstuje se pšenice, ječmen a krmné obilniny na jihovýchodě a jihozápadě, významné je ovocnářství s citrusovými plody (Nový Jižní Wales), dále sc pěstují jablka, hrušky, broskve a další ovoce (Viktorie a Tasmánie). I když má Austrálie poměrně kvalitní železniční síť, dopravuje se většina zboží i osob po silničních komunikacích, které mají z více než 40 % zpevněný povrch. Spojení severu s jihem obstarávají tzv. autovlaky (tahač s několika návěsy). Především kvůli velkým vzdálenostem a bohatšímu obyvatelstvu hraje stále větší roli letecká doprava (přes 400 letišť); slouží pro spojení vnitrozemí, ale i s ostatními makroregiony. Spojení odlehlých farem zabezpečují vrtulníky a aerotaxi. Námořní doprava slouží zejména pro export surovin; největšími přístavy jsou Ncwcastle, dále Sydney a Melbourne. Zahraniční vztahy mají pro australskou ekonomiku mimořádný a trvalý význam, export totiž dlouhodobě převažuje nad importem. Během posledních 30 let došlo k výrazné změně ve struktuře exportu. Zatímco drive převládalo zemědělské a potravinářské zboží, dnes jsou to suroviny a částečně i průmyslové výrobky. V rámci exportu dominují také rudy a výrobky z rud (30 % - železná ruda, olovo, hliník), paliva (25 % - černé uhlí, ropa), zlato (10 %) a zemědělské Cm d 2. Indie 3. Austrálie 4. Súdán 5. Írán 6. Nigérie Británie Nový Zéland Obr. 4.6 Největší producenti zlata (2015) Zdroj: Andél a Mareš 2001, Calendario atlante De Agostini 2016 Obr. 4.8 Největší stavy ovcí ve světě (2015) výrobky (15 % - obilí, maso, vlna, kůže, cukr). Na základe hodnoty obratu zahraničního obchodu jsou hlavními obchodními partnery Japonsko (20 %) a USA (10 %). 4.6.4 Regionální diferenciace Austrálie je administrativně členěna na šest spolkových států a tři teritoria. Nejstarší a ncjvýznamnČjší spolkovou zemí je Nový Jižní Wales (800 tis. km2). Byl kolonizován Evropany již v roce 1788 a obývá jej nejvíce obyvatel (7 mil.). Hospodářské srdce země s vynikajícím zemědělstvím (skot, pšenice) je ncjprůmyslovějším státem a podílí se třetinou na průmyslové výrobě Austrálie. Nachází se zde nejvétší ložiska těžby černého uhlí (Newcastlc) a barevných rud {Bröken Hill). V nejstarším australském městě Sydney žije 70 % obyvatel Nového Jižního Walesu. Je sem lokalizována výroba aut a letadel, zároveň toto kulturní centrum země vyniká množstvím divadel, univerzit a známou budovou opery dánského architekta Jarna Utzona. Viktorie (230 tis. km- a 5,5 mil. obyvatel) je druhým hospodářsky nejvýznamnějším státem s 30% podílem na průmyslové výrobě. Významný přírodní potenciál poskytuje zásoby paliv (ropa, zemní plyn, uhlí) a kvalitní zemědělství (pšenice, ovoce). Melbourne je obchodním a finančním centrem s vynikajícím strojírenstvím (mj, výroba letadel), textilním a potravinářským průmyslem. Queensland (1 700 tis. km2 a 4,5 mil. obyvatel) je nejdynamičtěji rostoucím státem s těžebním průmyslem (bauxit, barevné kovy), chovem ovcí, pěstováním cukrové třtiny a jižního ovoce. Intenzivní je zde rozvoj cestovního ruchu, mimo jiné díky tzv. „australské riviéře" (Gold Coast); podél pobřeží sc táhne Velká útesová BOX 4.5 BRISBANE Brisbane je po Sydney a Melbourne třetím populačné největ-ším městem Austrálie a zároveň hlavním a největším městem australského státu Queensland. Město vyrostlo na místě starodávných sídel domorodých kmenů Turrbal a Jagera. Dnes se jedná o nejrychleji rostoucí město celé Austrálie a žije v ném 2,8 mil. obyvatel. Z ekonomického zaměření dominuje terciární sektor, specializovaný na informační technologie, finanční služby, vysoké školství a veřejný sektor. Rozvoj zaznamenávají zejména nové průmyslové zóny, vznikající na okraji urbanizovaného území. Důležitou částí ekonomie je cestovní ruch, Brisbane rovněž svou architekturou představuje vstupní bránu do Queenslandu. Město je situováno podél řeky Brisbane, nedaleko Moretonovy zátoky. Aglomerace města je na západě ohraničena Velkým předělovým pohořím. Typické je subtropické klima s teplým vlhkým létem a suchou mírnou zimou. Městské centrum svými mrakodrapy, shlížejícími se ve svém obraze na hladině řeky, trochu připomíná americká velkoměsta. bariéra využívaná k potápění a disponující podmořskými hotely Hlavním městem statuje Brisbane (box 4.5). 4.7 NOVÝ ZÉLAND 4.7.1 Vymezení a přírodní poměry Druhý nej významnější stát makroregionu patří k nejodlch-lejším zemím světa (od nejblížšího souseda jej totiž dělí téměř 2 000 km). Nej vzdálenějším makroregionem je Nový Zéland i z pohledu Česka, neboť je to stát ležící od nás nejdál - přibližně na opačném konci zeměkoule. Tuto izolaci však představitelé Nového Zélandu byli schopni proměnit ve výhodu a tento stát tak dnes představuje nejen relativné významného hráče na globálním trhu, nýbrž i typ státu, kde se vhodným způsobem podařilo propojit kulturu s přírodou. Nový Zéland se rozprostírá na dvou hlavních a řadě drobných ostrovů na ploše 270 tis. km- a obývá jej 4,5 mil. obyvatel (2016). Maorové (box 4.3), kteří před zhruba 700 lety jako první toto souostroví osídlili, jej pojmenovali Ao-Tea--Roa (Aotearoa), což v maorštině znamená „Země dlouhého bílého oblaku", jméno Kovy Zéland dali souostroví jeho objevitelé Holanďané, kteří ho pojmenovali podle nizozemské provincie Zeeland („Přímořská země"). Součástí státu jsou zámořská území: Tokeíau, Niue, Cookovy ostrovy a některé další (např. Kermadekovy ostrovy či Ostrovy Protinožců). Celé souostroví se vyznačuje mimořádnou svéráznostía pestrostí přírodních podmínek. Zatímco pohoří v centrální části Severního ostrova s nejvyšší horou Ruapehu (2 797 m n. m.) mají vulkanický původ, což je provázeno množstvím geo-termických jevů, Jižní Alpy, které se táhnou západní částí Jižního ostrova, mají původ tektonický (box 4.6). Centrem novozélandských sopek je plošina Taupo, ležící v centrální části Severního ostrova. Taupo je také název největšího novozélandského jezera. Svou rozlohu 606 knr a polohu 357 metrů nad mořem získalo mohutnou sopečnou explozí, jednou z největších v dějinách lidstva. Nejkrásnější část Jižních Alp zaujímá Národní park Westland, který sc rozprostírá na ploše 1175 knr' a spolu s jihozápadní částí Jižního ostrova je zapsán na seznam přírodního dědictví UNESCO. Zdejší horské štíty jsou až 3 500 m vysoké, a protože leží v blízkosti Tasmanova moře, působí díky velkému převýšení impozantně. Nalezneme tu na 60 ledovců, desítku ledovcových jezer, ale i husté deštné lesy a laguny při mořském pobřeží. Dva nejznámější ledovce se jmenují Fox a Franz Josef. Málokde na světě leží ledovce v tak nízké nadmořské výšce a tak blízko moře. Nejvyšší štíty se jmenují podle objevitelů Nového Zélandu, Holanďana Ábela J. Tasmana (Mount Tasman) a Angličana Jamese Cooka (Mount Cook). Mount Cook (Aoraki), který svým majestátným tvarem připomínajícím legendární AU STRALSKO-OCEÁNS KÝ MAKROREGION /159 BOX 4.6 NOVOZÉLANDSKÉ SOPKY Nejaktivnější sopečná oblast se nachází v centrální části Severního ostrova a jmenuje seTongariro. V roce 1887 zde byl založen první národní park na Novém Zélandu, který byl v roce 1990 zapsán i do prestižního seznamu přírodních památek UNESCO. Se svými několika mohutnými, stále aktivními sopkami patří také mezi parky nejzajímavéjší. Nejmladší sopkou je Mount Nguru-hoe, jejíž stáří se odhaduje na 2 500 let. Její vrchol se tyčí do výšky 2 291 metrů nad mořem a je dokonale symetrický, tj. ve tvaru jednoduchého komolého kužele. Nejvyšší horou Severního ostrova je Ruapehu, sahající až do výšky 2 797 metrů. Nejkrásnější sopka Mount Taranaki čili Mount Egmont s pravidelným kuželem však leží na jihozápadě Severního ostrova, přímo u Tasmanova moře a jeho 2 518 m výšky tak působí skutečně úchvatně; bývá nazývána novozélandským Fudžisanem. Matterhorn, je nejvyšší horou země (3 724 m n. m.). Nový Zéland má mírné oceánské klima, nejscvernější oblasti sub' tropické. Ncjteplejšími měsíci jsou leden a únor a nejchlad nějším je červenec; na Severním ostrově je průměrná teplota 18 °C a na Jižním 13 °C. Převládající západní větry přinášej celoročně bohaté srážky. Zcela unikátní je novozélandské rostlinstvo a živočíšstvo, které se vyvíjelo v dlouhodobé izola ci. Z celkového počtu 2 700 původních rostlinných druhuji 80 % endemických a vysoká míra endemismu je rovněž mezi druhy živočišnými (boxy 4.1 a 4.4). 4.7.2 Historické souvislosti a obyvatelstvo První evropští osadníci se zde začali usazovat v roce 1840, po podepsání smlouvy ve Waitangi mezi zástupci britské koruny a maorskými náčelníky. Málokdo ví, že právě na Novém Zélandu jako první na světě získaly volební právo ženy již v roce 1893. V roce 1877 bylo zavedeno bezplatné školství a v roce 1938 i bezplatná lékařská péče; jedna polovina obyvatel jsou křesťané. Žije zde 4,5 mil. obyvatel, tj. osmkrát méně než v rozlohou shodné Itálii. Převažují Novozé-lanďané evropského, především britského původu (75 %), polynéských Maorůyt 15 % a jejich podíl sc z důvodu vysoké natality zvyšuje, podobně jako u imigrantů z Asie a z oblasti Pacifiku. Duch Británie sc pomalu vytrácí ve prospěch Spojených států amerických. Mládež je silně proamericky naladěná, vrstevníci z USA se stávají vzorem pro jejich život. Na tomto odklonu má rozhodující podíl televize, vysílající komerční americké seriály. S výjimkou televize překonávají mladí Novozélanďana izolovanost i prostřednictvím internetu a zejména díky tzv. OE (overseas experience). Mladí tak jezdí jako kdysi u nás „na vandr", aby získali zkušenosti ze světa. Je zvykem, že Novozélanďan stráví alespoň jeden rok života v cizině, především v Austrálii, Británii či USA. 4.7.3 Hospodářství Nový Zéland má ideální podmínky zejména pro rozvoj zemědělství. Pěstuje se především ovoce (jablka, kiwi -1, místo na světě, vinná réva aj.), chovají se ovce, skot a v poslední době stále častěji také jeleni. Polovinu rozlohy země zaujímají louky a pastviny (obr. 4.9). Zemědělské produkty představují hlavní zdroj exportu; ve vývozu skopového masa a mléčných výrobků patří země ke světové špičce. Nerostné suroviny mají spíše lokální význam (zemní plyn, uhlí aj.). Průmysl jc zaměřen zejména na zpracování potravin a strojírenství. V produkci másla a mléka na obyvatele země zaujímá 1. místo na světě, podobné postavení je i v produkci masa. Významné postavení má rybolov a těžba dřeva. Stále větší význam má cestovní ruch, v němž je hlavním lákadlem především unikátní příroda, ale také řada adrenalinových sportů, především vodní povahy. Ročně navštíví zemi více než 2 mil. turistů, kromě Australanů zejména Číňané, Američané, Britové a Japonci. 4.7.4 Regionální diferenciace Nový- Zéland je administrativně členěn na 16 regionů (devět z nich se nachází na Severním ostrově a zbývajících sedm na Jižním). Severní ostrov je výrazně více osídlen, žije zde 3,5 mil. obyvatel (cca tři čtvrtiny obyvatelstva Nového Zé- 6 Obr. 4.9 Využití území Austrálie, Nového Zélandu 3 Papuy-Nové Guineje (2015) 1 2 Nový Zéland Papua-Nová Guinea 160/ 4 AUSTRALSKO-OCEÁNSKÝ MAKROREGION /l61 landu), zatímco na Jižním ostrově kolem 1 mil. obyvatel. Populačně nejvčtším regionem s největší mírou urbanizace jc region Auckland se stejnojmenným největším městem Nového Zélandu (1,6 mil. obyvatel, což představuje třetinu obyvatel Nového Zélandu), v maorštině Tämaki. Mesto, které má údajně nejvíce polynéské populace ze všech měst na světě, se rozkládá na řade vyhaslých sopek. Populace města rychle roste a očekává se, že v blízké budoucností dosáhne 2 mil. Velký podíl na tom mají rovněž imigranti. Auckland jc typický svými dvěma přístavy na obou stranách ostrova, v nichž kotví nespočet soukromých plachetnic a jachet (občas označováno jako „město plachet"), a televizní věží Sky Towcr (výška 328 m). Hlavni město WelUngton (400 tis. obyvatel) leží na jihozápadním cípu Severního ostrova u Cookova průlivu oddělujícího Severní ostrov od Jižního. Ve městč sídlí většina klíčových státních institucí včetně vlády a parlamentu. Ačkoliv jc město menší než Auckland, je právem považováno za kulturní centrum Nového Zélandu, neboť zde mají sídlo i kulturní a vzdělávací instituce (muzea, archiv)', divadla, dvě univerzity). Pozoruhodné je velké množství kaváren v centru města. Wellington jako hlavní město drží ještě dvě prvenství na světě: je nejvetrnéjším (průměrná rychlost větru 2íi km/h) a nejjižněji položeným hlavním městem suverénního státu. Významným regionem cestovního ruchu na Severním ostrově je Bav of Island včetně prvního města evropských přistěhovalců jménem Russel s bohatou nabídkou volno-časových aktivit, které v sobě spojují kulturu a přírodu. Zatímco na západním pobřeží Jižního ostrova jsou městečka malá, vděčící za svůj vznik většinou těžbě zlata v minulosti (např. Wcstport a Hokitika), v horách pomáhá jejich rozvoji cestovní ruch a na východním pobřeží zemědělství a obchod. Příkladem mést na pobřeží Jižního ostrova je Du-nedin, který je údajně „ncjskotŠtčjŠím" městem mimo Skotsko, a Christchurch, které je zase „nejangličtějším" městem mimo Anglii. Dunedin (120 tis. obyvatel) patří k nejstarším městům Nového Zélandu se starou skotskou tradicí. Na tu odkazuje i název města, který je starokeltskou podobou jména hlavního skotského města Edinburgh. Proto se Dunedinu někdy říká také „Edinburgh Jihu". První imigranti se zde začali usazovat po roce 1848. Na počátku rozvoje města stála zlatá horečka (1860) a o několik desetiletí později se město stalo hlavním obchodním a průmyslovým centrem. Vznikly zde největší novozélandské manufaktury. Současné nejvýznam-nější novozélandské firmy mají často původ právě v tomto městě. Dunedin je nejdůležitějšim univerzitním městem. Má zde své sídlo nejstarší novozélandská univerzita, University of Otago (založena v roce 1869, otevřena o dva roky později). Fakulty jsou umístěny většinou v tradičních objektech, kopírujících viktoriánskou gotiku budov univerzity v Glasgowě. Dnes na ni studuje 20 tisíc mladých lidí. Christchurch je největším městem Jižního ostrova. Jeho jméno pochází od oxfordské univerzitní koleje Christ Church. Pomník Roberta F. Scotta připomíná, že se jedná o město polárníků. Odtud začíná 75 % všech výprav do Antarktidy. 4.8 PAPUA-NOVA GUINEA 4.8.1 Vymezení a přírodní poměry Papua-Nová Guinea je rozlohou (460 tis. km2) i počtem obyvatel (7,7 mil. obyvatel) druhým největíím státem tohoto mak-roregionu. Rozkládá se přibližně na 600 ostrovech, z nichž největší jsou Nová Guinea (cca 80 % území státu), Nová Británie, Bougainville a Nové Irsko. Podle řady odborníků má rozdělení ostrova Nová Guinea mezi státy Indonésie a Papua-Nová Guinea na východní a západní část výhradně politickou povahu. Nejen z antropologického hlediska toto rozdělení nedává příliš smysl. V této souvislosti lze zmínit například paradoxní situaci, kdy se nejvyšší vrchol ostrova Puncak Java (4 884 m n. m.) nachází na indonéské straně, proto je nižší vrchol Centrálního pohoří Mount WUhelm (4 509 m n. m.) nejvyšším vrcholem v této publikaci vymezeného Australsko-occánského makroregionu. Označení Jíooá Guinea" použil poprvé nejspíše španělský moreplavec Inigo Ortiz de Retez v roce 1545 (údajná podobnost obyvatel s obyvateli africké Guineje), pojmenování Papua bylo převzato již dříve Portugalci od obyvatel Moluckých ostrovů, kteří tak označovali obyvatele ze západní části ostrova (odvozeno ze slova papuwah, čili „kadeřavý", „kudrnatý"). Zcela unikátní přírodní podmínky daly základ významné kulturní i přírodní rozmanitosti (box 4.7). Nížinné oblasti severní a jihozápadní části ostrova od sebe odděluje mimořádně členité, tektonickou činností vzniklé Centrální pohoří, jež tvoří osu ostrova. Tato členitost v kombinaci s neprostupným tropickým lesním porostem znemožnila kolonizátorům až do začátku 20. století prozkoumat vnitrozemí ostrova. Členitost je ostatně také jeden z důvodů, proč nedochází k tak významným úbytkům lesního porostu v důsledku těžby (srov. rovinaté území Amazonie). Obdobně jako na ostrovech Nového Zélandu či v Indonésii je zde rada vulkánů včetně aktivních (viz níže uvedené město Rabaul), zemětřesení jsou vcelku běžná. Podnebí je teplé rovníkové, nicméně v nejvyšších polohách Centrálního pohoří se drží sníh po celý rok, srážky dosahují v horách až 6 000 mm ročně. Druhová skladba rostlinstva závisí zejména na výškové zonalité (viz i rozdíly v pěstovaných plodinách), z fauny se zde kromě mimořádného množství druhů hmyzu daří ježuře, krokodýlům, želvám a hadům, z ptáků rajkám a kasuárům, z vyšších savců zhruba desítce druhů stromových klokanů. Řada z uvedených živočichů je chráněna a na BOX 4.7 KULTURNÍ A PRÍRODNÍ D IVE RZI TA NOVÉ GUINEJE A JEJICH VÝZKUM Papua-Nová Guinea (PNG) je jednou z nejvíce přírodně {5 % všech rostlinných a živočišných druhů světa) a kulturně různorodých zemí na světě. Přírodní poměry ostrova Nové Guinea svou rozmanitostí jednoznačně ovlivnily počet kulturních a jazykových skupin, kterých zde existuje více než 800 (na celém světě něco přes 6 tisíc). Většina obyvatel žije v malých společenstvích rozprostřených, s výjimkou nejvyšších partií Centrálního pohoří, po celém území (přibližně pouze 13 % obyvatel žije ve městech). To vše přilákalo celou řadu vědeckých oborů, a lze tak bez nadsázky tvrdit, že se PNG stala unikátní laboratoří jak přírodních (především z oblasti biologie), tak humanitně-sociálních odborníků. První významná antropologická výprava vedená A. C Had-donem do oblasti Torresova průlivu se uskutečnila na sklonku 19. století. Od začátku 20. století je oblast Melanésie cílem kultur-né-antropologických výzkumů, které jsou dnes považovány za klasické ukázky práce antropologů (M. Meadová, B. Malinowski, R. F. Fortune, G. Bateson ad.). Zájem vědců o tento region nicméně neustává ani dnes. Příkladem mohou být také aktivity českých védců, z nichž k najvýznamnejším patří biolog V. Novotný či kulturní antropolog M. Soukup. První z nich založil poblíž provinčního města Madang (staré německé pojmenování Friedrich-Wilhelmshafen) výzkumnou stanici Binatang Research Centre, kde se čeští i papuánští odborníci věnují především výzkumu hmyzu. Druhý z nich se věnuje výzkumu kulturní skupiny Nungon v oblasti pohoří Sa-ruwaged (obr. 4.11). Nové Guineji vzniklo již několik národních parků. Odborníci sc domnívají, že vnitrozemí ostrova skrývá ještě řadu neobjevených druhů rostlin a živočichů. 4.8.2 Obyvatelstvo a hospodářství Zejména ve venkovských oblastech žije obyvatelstvo stále v původních kmenových společenstvích uznaných ústavou. Z hlediska náboženství sc zde dosud střetávají původní tradiční náboženství (30 %) s převážně křesťanskými denominacemi, zejména římskokatolického (25 %) a luteránského (18 %) vyznání. Gramotnost obyvatelstva je ve srovnání sc západní civilizací nízká, ve srovnání s africkými státy však relativně vysoká. Síť škol se postupně zlepšuje, přesto jc vzdělání dostupnější v urbánních oblastech. Papua-Nová Guinea je relativně bohatá na přírodní zdroje, jež představují více než dvě třetiny exportu. Stát využívá i pomoci Austrálie a dalších hospodářsky vyspělých zemí, které ovšem vycházejí z principu reciprocity. Papua-Nová Guinea je MMF označována za rozvíjející se ekonomiku, která figurovala v roce 2011 v souvislosti s rozvojem těžby surovin jako šestá nejrychleji se rozvíjející ekonomika na světe. Navzdory výše uvedenému, dosud málo využitému nerostnému bohatství (nedostupnost kvůli přírodním podmínkám) se více než 80 % obyvatelstva živí zemědělstvím. ■ — ■ mezinárodní hranice ...... hrartkeadmiri.jednorek SV Severovýchodní Obr. 4.10 Koloniální dědictví Papuy-Nové Guineje v podobě územního členění v roce 1935 162/ 4 A U S T R A L S K O - O C E A N S K Ý MAKROREGION Téměř 40 % obyvatel žije v systému samozásobitelského zemědělství bez vazby na globálni ekonomiku. Z vývozních plodin a surovin se pěstují především kakao, káva, kokosová palma, olejová palma ad. Zatímco ve vnitrozemí je realizována těžba dřeva, v přímořských oblastech je běžný rybolov, představující rovněž významný zdroj obživy. Co se týče průmyslových odvětví, vychází jednak z hutnictví a zpracování barevných kovů (měď a zlato), jednak z potravinářství, v rámci něhož se produkuje cukr, palmový a kokosový olej a zpracovává se kopra. V souvislosti s dopravou je nutné konstatovat, že síť pozemních komunikací je řídká a s výjimkou větších měst i nekvalitní. Pozemní dopravu zajišťují především tzv. PMV {public motor vekicles), které představují specifický rituál cestování, v několika málo městech je vsak možno využít Obr. 4.11 Klanový původ obyvatel vesnice Yawan (2015) - výřez mapy Zdroj: autoři podle Soukupa a Bláhy 2016 i klasické taxi. Významnou roli má v zemi letecká doprava spojující města s vesnicemi v horském prostředí, ale i jednotlivé provincie. Pro kratší vzdálenosti do 100 km mezi ostrovy se běžně využívají jednomotorové čluny. 4.8.3 Regionální diferenciace Strategická poloha ostrova a především jeho značná rozloha ve srovnání s ostatními ostrovy Pacifiku byly příčinou jeho pohnuté koloniální historie. O ostrov a celé území dnešního státu včetně dalších ostrovů se tak dělilo hned několik mocností (tah. 4.2 a obr. 4.10). Výsledkem historického vývoje (dvě migrační vlny, zmíněná koloniální minulost) jsou í rozdíly v rámci čtyř regionů (region Papua, Vysočina, Momasc a Ostrovní region) i jednotlivých provincií (celkem 22). /163 Hlavní město Port Moresby (region Papua, 310 tis. obyvatel) pojmenoval po svém otci námořní důstojník John Moresby, který objevil toto místo při průzkumu pobřeží ostrova v roce 1873. Město se stalo v roce 1888 administrativním centrem Britské Guineje, v roce 1975 pak hlavním městem nově vzniklého státu. Podle některých žebříčků se jedná o jedno z nejncbczpečnčjších hlavních měst na světě. V některých jeho částech jsou časté případy vloupání do domů, známy jsou i případy znásilnění a vražedných útoků. V posledních letech je Port Moresby na ekonomickém vzestupu, staví se velké množství administrativních a obchodních budov a v neposlední řade sportovišť a dopravní infrastruktury. Významné v této souvislosti bylo pořadatelství Pacifických her v roce 2015 (pořádány každé čtyři roky od roku 1963). Druhým nejvčtším papuánskym městem je provinční město Lae (100 tis. obyvatel) s Technickou univerzitou. Z Ostrovního regionu je třeba zmínit především provincii Východní Nová Británie s městem Rabaul (dříve Simpson-hafen). Toto město je dokladem pohnuté historie celého regionu (obr. 4.10). Od osmdesátých let 19. století bylo centrem celé Německé Nové Guineje, během druhé světové války bylo v držení Japonců, později se stalo provinčním městem. Jeho rozvoj zastavil silný výbuch blízké sopky Ta-vurvur v roce 1994, který částečně zničil mčsto a vynutil si přemístění administrativy do Kokopa. Duch německé kolonie v Ostrovním regionu žije dodnes a je spojen jednak s geografickými názvy, jednak s relativně dobrou kvalitou dopravní infrastruktury. Příkladem je Bolumimkého dálnice na Novém Irsku spojující provinční mčsto Kavieng s téměř 200 km vzdáleným městem Namatanai, která umožňuje efektivní spojení plantáží s kokosovou a olejovou palmou a zpracovatelskými závody a která byla až do roku 1950 nej-lepŠí pozemní komunikací na území Papuy-Nové Guineje.