Pobídkové motivy vnímají lidi jako aktivní bytosti, které jsou zvědavé, hravé a sami od sebe vyhledávají zážitky. Ideálně v těchto případech pak jsou nabuzeni "tak akorát", aby aktivitu dobře zvládali, ale zároveň se i "trochu zapotili".

Teorie optimální úrovně aktivace přesně o tomto mluví - pokud je nabuzení moc malé, člověk zažívá nudu, pokud moc velké, člověk zažívá frustraci. U činností, které vyvolávají nudu se dá přemýšlet o tom, jak z nich udělat trochu větší výzvu, u frustrujících pak nad tím, co je třeba se naučit, zlepšit či s čím nám někdo může pomoci.

Podobným konceptem jako optimálním nabuzením je i koncept FLOW. Ted talk jeho "objevitele" Mihaly Csikszentmihalyho zde:

Třetím, velmi podobným konceptem je pak Yerkes-Dodsonův zákon

K pobídkovým motivům se často řadí i tzv. výkonová motivace.

David McCleland, který se tomuto tématu rozsáhle věnoval popsal tři typy výkonové motivace:

ASPIRACE 

 = očekávání úrovně našeho výkonu na základě zkušenosti (co si myslíme, že zvládneme), pomáhá určit snahu.

Prožívání úspěchu / neúspěchu je vázáno na subjektivní vnímání obtížnosti, ne na objektivní znaky úlohy ( „D“ z těžké zkoušky může být vnímáno jako obrovských úspěch, i když objektivně to není nejlepší možná známka.)