286
počátky přemyslovců
iffl
■Ml
SMÍ
■Bil
•1
/írtíze no Zootí se sokolem. Staré Město u Uherského Hradiště. Motiv byl převzat z arabských hedvábných tkanin, ale sokolnictví bylo doloženo jako knížecí „sport" i na Moravě
Mojmír II. využil tohoto zatím klidného období, aby znovu uvedl v život starý plán svého otce na definitivní zřízení moravského arcibiskupství. Obrátil se na papeže Jana IX., roku 898 právě zvoleného a podporovaného císařem Lambertem, odpůrcem samovolně získaného císařství Arnulfova, a snadno od něho získal svolepí. Významná papežská legace tvořená arcibiskupem a dvěma biskupy jmenovala arcibiskupa a ordinovala jeho čtyři sufragány. Bylo tak dosaženo toho, co zanedbali Metoděj i Svatopluk, totiž trvání arcibiskupství i v budoucnosti. Ta se však ukázala být velice krátkou.
Již koncem roku 900 uzavřeli Mojmír II. a Bavoři konečně mír na obranu proti Maďarům a zdálo se, že jejich nebezpečí je zažehnáno. Maďaři však mezitím přivedli svůj lid spoza Karpat a takto posíleni udeřili roku 905 či 906 na Velkou Moravu. Pravděpodobně v jediné bitvě, která se odehrála někde na Slovensku (snad u Nitry), bylo moravské vojsko úplně zničeno.73 Tato katastrofa, při níž nejspíš zahynul i Mojmír II., vyvolala na Moravě - jak o tom svědčí archeologické nálezy - zmatky a povstání doprovázené pohanskou reakcí.74 Bavoři se vzchopili k protiofenzivě roku 907. Jejím cílem měla být restituce starých poměrů ve středním Podunají, tj. obnovení francké vlády v Panonii a pravděpodobně i restituce vlády Mojmírovou. V Bavorsku totiž pobýval mladší bratr Mojmíra II., Svatopluk II., který mohl být po svém nastolení zárukou podřízenosti Moravy Bavorům. Veliká bavorská výprava však byla 4. července
907 u Bratislavy drtivě poražena a pád Velké Moravy tak definitivně zpečetěn. Zaniklo vše, co činilo tento stát státem: dynastie, knížecí vojsko a rozprášena byla i celá velmožská aristokracie, z níž mnozí emigrovali do sousedních zemí. Život na Moravě sice pokračoval,75 snad pod nějakými malými lokálními vládci. Maďaři totiž obsadili z celého velkomoravského území jen jižní části Slovenska, což však nic neměnilo na tom, že Velká Morava přestala jako stát existovat.
Právě tento rychlý a definitivní pád moravského státu byl považován za svědectví jeho strukturální slabosti a nehotovosti zejména ve srovnání s pozdějším státem Přemyslovců.76 Abychom to mohli posoudit, musíme si probrat svědectví písemných a návazně i archeologických pramenů o moravské společnosti a státu.
O štruktúre moravské společnost;! nám písemné prameny říkají jen velmi málo. Dovolují konstatovat, žě byla silně diferencována jak majetkově, lak právně. Vedle chudých tu existovali bohatí, nevíme však, v čem toto bohatství spočívalo, zejména se nedozvídáme nic o vlastnictví půdy. Často uváděná Pribinova „proprietas" v Nitře77 (tj. v bavorské právní terminologii vlastnictví, které není držiteli propůjčeno) dosvědčuje sice soukromé pozemkové vlastnictví knížete, to však pro charakteristiku moravské společnosti nic neříká, protože soukromé pozemkové vlastnictví bylo běžné již dávno před vznikem státu. Překlad byzantské Eklogy, který dal pro své potřeby pořídit Metoděj,78 nám zde také mnoho nepomůže. „Sela", o nichž píše,75 jsou malé rolnické usedlosti a páni je držící jsou prostě hospodáři. O velkém pozemkovém vlastnictví, to jest o panování jeho držitelů, pozemkové šlechty, nad lidmi a půdou, na Moravě tedy nevíme nic. Zdejší velmožská aristokracie měla nepochybně k pozdější šlechtě velmi daleko."0
Právně se moravská společnost dělila na svobodné a nesvobodné, tj. otroky (či nevolníky - chceme-li), nikde však neslyšíme o poddaných a jejich pánech. V Zákone sudnym ljudem je „gospod" označením pro pána otroka, ne pána poddaného v pozdějším smyslu vrcholného středověku.81 Otroci (ra,bi). získávaní především jako válečná kořist, se stali předmětem výnosného obchodu82 a nepochybně byli užíváni i jako pracovní síla. Svobodní lidé byli zřejmě totožni š"těmT, ó nichž šě v pramenech mluví jako o „Moravanech"83 a příslušela jim politická práva, zejména právo účastnit se sněmů.84 Mezi tyto svobodné „Moravany" patřila i aristokracie, „ctní muži", „velmoži",85 kteří byli samozřejmě bohatí, nevíme však, v čem toto jejich bohatství spočívalo, rozhodně ne ve velké pozemkové držbě.
Tato základní struktura je t\pická pro předstátní kmenovou společnost, udržuje se však i po vzniku státu, takže o charakteru mo-
287
velká morava
288
počátky přemyslovců
ravské společnosti nám nic neříká. 0 n cm rozhoduje odpověď na otázku, zda lze Velkou Moravu považovat /a t-tát. či spíše jakým a do jaké míry rozvinutým státem bvla. O tom, že se zcela zásadně lišila od velkokmenových, v dobové francké terminologii „gentilních" útvarů, nemůže být pochyb. Francké prameny o nich mluví jako o politicky jednajících „genťěš", v jejichž čele může nebo nemusí být jeden či více knížat, o Velké Moravě však jednají sice také jako o gentilním útvaru, avšak reprezentovaném výhra^n^^ovníkem, jenÔžTôznôänutí a závazky (například uzavřené smlouvy) platí pro celý gens}6 Vedle panovníka při tom vystupují dvě skupiny: knížMa, primates, optimates na jedné straně a „lid" či „Moravané" na straně druhé. U kmenových gentes nacházíme sice knížata (primates, du-ces, reguli apod.) také, jsou zde však reprezentanty gens, zatímco na Velké Moravě jsou vždy svázáni s panovníkem, ne Moravany, jsou „jeho" knížaty. Již výše jsme upo^ornik\,JLe^RostiaLavov^knížata, která spolu s ním a s „Moravany" rozhodla roku 862-863 o ppyolá-nibyžäntšké mise. bvla jistě totožná » Rostislavovými optimáty, kteří roku 864 spolu s ním odpřísáhli mírové dohod) s Ludvíkem Němcem. Byl mezi nimi i Rostislavův synovec Svatopluk, který pak, před rokem 867, držel vlastní regnum odlišné od ,,regnum" Rostislavova. To by ukazovalo na skutečnost, že jim byla svěřena do správy jednotlivá území a Svatoplukovo regnum se osamostatnilo zřejmě jen z titulu jeho příslušnosti k vládnoucí dynastii. V bulle Irídustriae tuae vystupuje Svatopluk spolu se svými iudices. JNejsou zde rozhodně míněni soudci, buď jde o běžný ekvivalent řeckého archon, termínu užívaného pro označení slovanského knížete,88 nebo podle tehdy v Itálii běžného úzu,89 o sumární označení pro úředníky panovníka.
Zajímavé údaje o funkcích státní správy přináší nedávno objevený list markrabího Aribona Arnulfovi z roku 891, který jsme citovali již výše v souvislosti s českým tributem z roku 806.90 Aribo zde informuje Arnulfa o plnění závazku placení tributu, k němuž se Svatopluk zřejmě zavázal při jednáních s Arnulfem roku 890. Aribo o něm mluví jako o „servitium", chápe ho tedy jako francké serviti-um regis náležející mu při jeho cestách po říši. Informuje, že Moravané, pravděpodobně na nějakém sněmu, souhlasili jednomyslně tribut zaplatit a že již shromažďují příslušný dobytek, který je hlídán -zřejmě na určených místech - a denně k němu přibývá i další. Činí tak prý dobrovolně „bez žádného donucení předáků" (ve špatné latině listu, psaného nevzdělaným klerikem: „cum rudli dominationiprocením"). Tito proceres tedy vykonávali nad Moravany, vystupujícími zde jakožto svobodní lidé, přece jen určité panování (dominatio) a or-
ganizovali celou složitou operaci rozvržení poplatku na jednotlivé vsi nclio usedlosti, shromažďování dobytka na určených místech, kde bylo třeba zajistit jeho výživu a hlídání, soustřeďování těchto stád a jejich transport do říše. JK tornu potřebovali nemalý výkonný aparát. Jestliže tedy tyto proceres, vládnoucí asi určitými územími, ztotožníme se Svatoplukovými kriížafv či „soudci", budeme je"muset považovat jen za špičku poměrně rozsáhlého aparátu.
Nejcennější svědectví o správě Svatoplukovy říše přináší tzv. Arab-ská anonymní relace, nezachovaný spis o národech východní Evropy^ vzniklý někdy ve druhé polovině 9. století.91 Zde se v partii o Slovanech mluví o jejich králi jménem Svjjt mlk, což po nepatrné konjek-tuře dává SVNTBLK, čili Svatopluk.92 Nemůže se jednat o nikoho jiného než o velkomoravského Svatopluka, domněnky, že by byl míněn nějaký neznámý „svatý král" (svjat malík) východních Slovanů sídlící nejspíše v Kyjevě, jsou bez jakékoliv opory.93 Svatopluk je tu nazýván ra'isu r-ru'ásá'i, „náčelník náčelníků" a zároveň i malik, „král" a mluví se i o jeho „království". Má svého zástupce (chalífa), zvaného sábandž. Tohoto sábandže poslouchají a jeho slovy se řídí královi poddaní. Sídlí „uprostřed slovanské země", zatímco král má rezidenci ve městě uvedeném sice jménem, ale v textech tak zkomoleném, že je nelze rozluštit.94 V tomto městě se po tři dny v každém měsíci koná trh. Královi poddaní nemají jízdní koně ani lepší zbraně, pouze oštěpy, štíty a kopí, jízdní koně má pouze král a ten má také „znamenitá, pevná a drahocenná brnění". Každý rok objíždí své poddané (nebo: „vybírá od nich každoročně daň")95 a bere od nich po svátečním oděvu podle počtu jejich potomstva. Zloděje buď dává zardousit (oběsit) nebo vypovědět „do sousedství okrsku v nejzazší části svých krajů" (nebo: „do džíry, nejzazší části svých krajů").96
Svatopluk tu vystupuje jako král vládnoucí království, jeho postavení je však blíže charakterizováno jako „náčelník náčelníků". Rais znamená vlastně suverénního vládce kmene, což odpovídá slovanskému „knížeti". S vat opiu k je tedy knížetem knížat, setkáváme se tu opět se situací, kterou jsme poznali již z jinveh pramenů: Svatopluk je obklopen knížaty a je jakousi jejich hlavou. Novým údajem je zpráva o jeho zástupci, jehož titul je obecně vykládán jako „župan",97 což je rozhodně přijatelnější než pokus o výklad z tureckého subeh (su, „vojsko" a beg, „náčelník"), tj. „vojevoda".98 O županech mluví také Zákon sudnyj ljudem jakožto o úřednících panovníka,99 titul nás -také vzhledem k postavení županů u Chorvatů - nemusí překvapovat. Překvapivé je spíše jeho postavení charakterizované jako chalí-fa, což byla u Arabů vysoká hodnost. Mohlo by to připomínat diar-
289
velká morava
290
počátky přemyslovců
" 1 ■ .
:: AI* W'i;'
Jediná v originále dochovaná písemnost vztahující se k 1i7/.c Monu i dopis markrabího Ariba králi Amulfovi, asi 891
chii obvyklou u stepních národů, hlavně tureckých, kde vedle sakrálního krále bez výkonné moci vládl jeho „světský" zástupce,100 spíše tu však jde o slovanskou instituci vojevody, který byl v raných slovanských státech pravidelně zástupcem panovníka.101 Panovník má v našem případě ostatně plnou výkonnou moc, vybírá daně a soudí, není tedy v žádném případě sakrálním vládcem tureckého typu, jakýmsi rex otiosus, i když - jak uvidíme - určité sakrální rysy má.
Snad nej důležitější jsou v našem textu zprávy, přímo mluvící o výzbroji Svatoplukových poddaných, nepřímo však prozrazující mnohem více. Zpravodaj, o něhož sě autor relace opíral, si povšiml, že Svatoplukovi poddaní chodí do války převážně pěšky, ozbrojeni pouze štíty, oštěpy a kopími (na základě archeologických pramenů bychom doplnili bojové sekyry, moravské bradatice, o nichž také jeden z pozdních textů relace opravdu mluví),102 že tedy nemají bojové koně a jen málo koní pracovních (soumarů). To všechno, válečné koně i drahou zbroj, má však panovník, samozřejmě ne on osobně, ale jeho lidé, jejichž koně a zbraně však přesto zůstávají vlastnictvím panovníka. Jde tu zcela nepochybně o velkou „státní" družinu, jakou například popsal Ibrahim ibn Jakub v roce 965 u polského Měška I.103 Ten měl 3000 obrněných bojovníků, jimž poskytoval oděv, koně a zbroj a navíc měsíčně vyplácel žold, pro který získával prostředky
vybíráním daní. Ve Svatoplukově případě se také jedná o obrí jízdní bojovníky opatřené „znamenitým, pevným a drahocen kroužkovým brněním, které bylo hlavní zbrojí franckých vazal armád, jehož export ke Slovanům byl často (a tedy marně) zaka: a které - dodejme - bylo také na Pohansku a v Mikulčicích vy no.104 Panovník poskytoval svým bojovníkům nejenom zbraně a zbroj, ale i oděv (tak jako Měšek), přičemž si „sváteční", lepší oděvy pro družinu (stejně jako Měšek) opatřoval formou daní. Dával jim také (jako Měšek) koně, musel tedy chovat stáda kobyl na svých pastvinách.
V Měškově Polsku a ve všech středoevropských státech 10.-12. století byla výživa a obsluha této družiny zajišťována systémem tzv. služebných osad.105 Panovník tu jednotlivým poddaným a často celým vesnicím určil „na věky" buď služební povinnost nebo dávku ve výrobcích určené k obživě a obsluze družiny rozmístěné po hradech. První stopy taliové organizace lze nalézt již v agilulfingském Bavorsku 8. století106 a existovala zřejmě i v 9. století na slovanském území v bývalém Rugilandu (nacházejícím se sice v rámci říše, avšak podléhajícím lokálním slovanským knížatům),107 bylo by tedy nasnadě předpo-
291
velká morava
■
Hi Hi
r>ífr
. "íT'*.
jí?
Nákoncí pásu z Mikulčic. Symbolika se pravděpodobně vztahuje ke knížecí moci, dosud se ji však nepodařilo spolehlivě vyložit
kládat ji i na Moravě. Zatímco však na Slovensku jsou místní jména utvořená od názvů zaměstnání těchto služebníků soustředěna okolo velkomoravských hradišť převzatých pale Maďary,108 na vlastní Moravě se kupí okolo pozdějších přemyslovských hradišť a téměř úplně chybí ve vlastním jádru, v úvalu Moravy a dolní Dyje.109 Tento jev můžeme vysvětlit přerušením kontinuity„psad po pádu Velké Moravyjiebo i prostě fakle m, že službx zde vykonávané zanikly spolu se státem dříve, než mohly dát osadám jméno, zatímco na Slovensku se kontinuita osad i služeb pod uherským panováním zachovala. Bezpecjrýjchikaz existence sliižehTi^fg^nizaiae^a.Vfilk^Mnrav^ ajft nemáme. "^Zrovna tak nelze s jistotou konstatovat, že již existovala nějaká pevná hradská organizace. Když Svatopluk roku 873 přijal Metoděje, předal mu do správy všechny kostely a kněze na všech hradech.110 Přinejmenším církevní organizace se tedy opírala o hrady. Je sice pravda, že na řadě velkomoravských hradišť nebyly pozůstatky kostelů zjištěny, to však může být ovlivněno jednak stavem výzkumu a jednak specifickou funkcí některých z nich. Na druhé straně archeologické prameny ukazují, že existovaly kostely i mimo hrady. Je tomu tak v Modré a v Sadech, kde v okolí kostelů nebyly prokázány stopy po opevnění. U obou byly zjištěny nekropole, jejichž inventář kostely datoval; u Modré chybí i příslušná sídlištní část, která by dovolila přesvědčivě charakterizovat sídlištní formu. V obou případech se předpokládá, že šlo o velmožské dvorce; u Sadů se uvažuje o vlastnictví církevního hodnostáře.
Jak tomu však bylo se státní organizací, nevíme nic určitého. Tvrzení \non \ miíi relace^ že Svatoplukův „župan" sídlí uprostřed země Slovanů, zatímco Svatopluk sám sídlí ve městě Džrváb (či podobně), které je také centrem této země, protože se zde koná celozemský trh, je nesporně zkomolené a bylo by je možno vyložit tak, že se jedná ve skutečnosti nikoliv o jednoho župana, ale o mnohé župany, sídlící uprostřed svých okrsků svěřených jim ke správě.111 Text je zde však opravdu nejasný a také v dalších výtazích značně zkomolený.112 Rozložení velkomoravských hradišť na teritoriu Velké Moravy však připouší předpoklad, že hrála významnou úlohu ve správě státu. Leží totiž vždy v centru hustě osídleného areálu, na přirozených komunikačních spojích a jsou vybavena mohutnými opevněními. I když se zdá, že škála jejich funkcí byla mnohem širší než u podstatně menších hradů v pozdějších středoevropských rahě feudálních státech, nelze z ní správní složku vyloučit.
Anpn_yjnníj^laee nám poskytuje jedinou zprávu o vybírání daně j)^n^níkfiHfcStížný list bavorských biskupů z roku 900 sice tvrdí, že
Textilní dílna, „gyneceum" karolinskýchfalcí. Utrechtský žaltář z 9. století. Identická dílna byla objevena také na Pohansku
francká hrabata sousedící s Moravou tam konala soudní shromáždění a vybírala poplatky,113 to však je zřejmě tendenční výmysl. To, co popisuje Anonymní relace, je velmi archaická^ daň, ať již přijmeme interpretaci, že byla vybíránä^ý^tlniem každoročních objezdů panovníka, tj. systémem podobným ruskémupoludje nebo norské weiz-le, či zda se přikloníme k interpretaci druhé, při níž by šlo o regulérní daň. Archaický je zde především klíč, podle něhož byla rozvržena, Yjtóralasj^Jx^ potomstva, za každém jleera
či syna se platil jeden sváteční oděv, bezdětní platili podle počtu ot-rokyň - tedy potenciálních rodiček; příznačné je, že mužští otroci se nepočítali. Byla to tedy ^idrá juxhaická daň za plodnost, jak o ní máme zprávy z Rusi114 a z Irska,"5 jejím odůvodněním bylo zřejmě skutečnost, že panovník zajišťuje - ať již jakkoliv - plodnost žen.116 Ostatně jeden z textů Relace tvrdí, že Svatoplukovi poddaní „považují za svou náboženskou povinnost sloužit králi",117 za čímž ovšem nemůžeme spatřovat křesťanství; darWybjxaná Svatoj»h^enaj)ochá^ zela z předkřesťanských a předstátních dob, kdywbjla.dj^roj^lnou "^pl>Honoucr odváděnou kmenovému knížeti. Arabský zpravodaj, hle-dajíčí v důcTiu arabské geografie „divy", si jí povšiml právě proto, že byla kuriózní, nemusela tedy být jedinou daní existující na Moravě.
Základní!struktura společnosti vlastně odpovídá pozdní kmenové// struktuře. Hlavním dělením je předěl mezi svoT)ocTnýnii"a ntíswbod— nými, přičemž ve skurůjiějaTObodrrých^ kracie. TíTy^íúľ^
dý |TovažoYatjzaJlechtu-a nie také nesvědčí o tom, že-byla-velkým pozemkovým vlaftoíke.r|LaJ&.J^Jte.dy- měla • své -poddané. Hypoteticky by bylo dále možno předpokládat zvláštní vrstvu svobodných po-loprofesionálních bojovníků nazývaných vítězi. Toto označení pře-
294
počátky přemyslovců
šlo do maďarštiny (vitéz) zřejmě právě z velkomoravského prostředí. Masu svobodných tvořili „prostí lidé" (v maďarštině paraszt). Nesvobodní ^kYlLzže^&^^P^^hýnů otrok\ (čel edí). prav dopo-dobně_se mezijiifl^.v^^OTila-vrst^-^Tia-půdř usazenvch nevolníku (sluhů, v maďarštině, szolga).
Představu, kterou jsme tak o společnosti a státu Velké Moravy získali, lze zhruba vyjádřit následujícím diagramem, znázorňujícím „společenskou pyramidu" Velké Moravy:
panovník
knížata
M
velmoži
iruzma
župane
0 bojovníci „vítězi'
0	R
B	A
0	V
D	A
N	N
í	É
,prostí" lidé
NESVOBODNÍ
„sluhové" „rabi"
~^^Ja^tuto^rukto struktura státu (v grafu
vyjádřena plnými plochami). Tvořila^pTpřlídlivš^^ v_čeJ£jj)ani^íkem. Nevime boTiužěl, kdôniBrnrpTtril"*ä~jälrvžnnT-la, v každém případě však byla vlastním nositelem vlády. Panovník v ní měl postavení „knížete knížat", jak to charakterizovala arabská Anonymní relace, v čemž se podstatně lišil od vlády panovníků v pozdějších středoevropských státech, kteří vedle sebe žádnou takovou skupinu neměli a vládli pomocí svých úředníků. Tato skupina úředníků ovšem na Velké Moravě nepochybně existovala a bylá označována jako župani, neznáme však její skladbu. Jistě se rekrutovala z velmožské aristokracie, ne však výhradně, a zčásti se jistě
kryla i s „knížaty". Hlavním funkcionářem dvora byl zřejmě vojevo-da, jak vypadala územní správa nevíme. Opírala se jistě o hrady, zdá se však, že ty měly na Velké Moravě jinou funkci než v pozdějších středoevropských státech. Přinejmenším ty hrady, které se nalézaly v jádru Velké Moravy, byly v mnohem větší míře středisky veškerého života, nejenom hospodářského, ale i společenského a státního, takže „moravská oblast" se jeví jako konglomerát „hradských měst".118 Když chtěl autor Života Metodějova vylíčit, jak blahodárně působilo přijetí Metoděje za arcibiskupa, zdůrazňoval především, že „ve všech hradech" se začali rozmnožovat klerici a pohané se zde začali obracet na víru. To se dálo uvnitř „moravské oblasti", v bojích navenek začali Moravané porážet své nepřátele a rozšiřovat své území.119 Když došlo v letech 898 a 899 k bojům mezi Mojmírem II. a jeho bratrem Svatoplukem, měl každý z nich své přívržence (svůj „lid"), tvořené, jak se ukázalo, vlastně obyvateli hradů, například toho, v němž byl Svatopluk obležen.120
Nej životnější a pro formování státu nej důležitější institucí se stala velká družina, kterou zřejmě organizoval zejména Svatopluk. Potřeba vyživit, vyzbrojit, odívat, obsluhovat a vůbec do všech důsledků vydržovat mnohatisícovou armádu, schopnou vyrovnat se armádám francké říše, složeným převážně z vazalů živících se z výnosů pozemků propůjčených panovníkem, byla hlavním motorem pohánějícím vpřed státotvorné změny. Důležitým zdrojem prostředků byla válečná kořist a tributy podmaněných kmenů, nemohl to však v žádném případě být zdroj jediný. Panovník musel získat dostatečně velký a hlavně pravidelný přísun potravin pro družinu, zajistit chov koní a výrobu a opravy zbraní a zbroje, oděvů a všech dalších potřeb. Pro tyto účely nemohly v žádném případě postačovat jeho vlastní statky obdělávané nepochybně nevolnou čeledí, musel bezpodmínečně sáhnout k daním uloženým svobodnému obyvatelstvu. Celkový objem jejich výnosu závisel ovšem do značné míry na efektivnosti jejich vybírání, tj. na organizovanosti a početnosti aparátu k tomu určeného. Tyto lidi však bylo zase třeba živit a odměňovat, nemohl tedy být příliš velký. Vlastně bez aparátu a organizace se mohla obejít jen vybírání daní formoupoludja, tj. více či méně pravidelnými výpravami družiny za vybíráním daní. To však byl způsob značně neefektivní a pro velkou družinu mohl sotva postačovat. Výrobky a služby mohly také dodávat panovníkovy statky osazené nevolníky, skutečně velkého objemu však i zde nebylo možno dosáhnout, protože pracující nevolníky (například ženy soustředěné po několika desítkách v textilních „manufakturách", tzv. gyneceích), bylo třeba živit a tím
295
velká morava
296
počátky přemyslovců
neproduktívne spotřebovávat výnosy statků. Řešením bylo uložení těchto povinností svobodným, živícím se na vlastní půdě, a zároveň i usazením nevolníků na půdě, aby se tu živili sami - tj. vybudování služebné^rgäružäčej. Přinejmenším od Svatoplukovy doby bylo asi užíváno obou systémů, primitivnějšího i „modernějšího", současně. Ukládání daní a služeb svobodným ovšem znamenalo jejichfaktic-kou přeměnu v poddané, protože panovník si tím činil nárok na je-j7čh~půdu (přesněji řečeno na užitky z ní) aslá^ÄeJtakjejímj^h-ním vlastníkem. Nevíme jyšak jak daleko již tento proces dospěl, zda se toto panovníkovo vrchní vlastnictví prosadílojäko Qpecná zásada.
M!0řle^rrovn4vat^«lk^ poměry s pozdějším přemyslov-
ským státem, musíme konstatovat, že hlavní a zřejmě zcela zásadní rozdíl spočíval v tom, že zatímco Přemyslovci (tj. Boleslav I.) ze svého středočeského centra dobyli a podmanili ostatní česká knížectví, přičemž zřejmě získali vrchní vlastnictví půdy svobodných na dobytém území a také statky starých knížat, Mojmírovej se sice zmocnili vlády v jednotném kmeniJMoravanů.^ avšak nezlikyú^ovjdjj e^o^aristokracii, ani se nezmocnilLprávem dobyvatele půdy svobodných Moravanů. Proces^budování státu z^ proto probíhal podobně jako například ve skandinávských^
ré kmenové struktury, Jtterájiebyla do důsledků vykořeněna. Skuteě-1 nost, že se podařilo vybudovat velkou družinu (k čemuž ve Skandinávii nikdy v takovém rozsahu nedošlo), však ukazuje, že rozhodujícího přelomu bylo přece jen dosaženo, avšak nejspíše teprve za Svatopluka. Bylo jen otázkou času, kdy budou odstraněny poslední překážky, zejména moc knížecí aristokracie, která, jak jsme viděli, hrála na Moravě mnohem důležitější roli než v přemyslovském státě. Svatopluk svých úspěchů dosáhl především proto, že se spíše oj>íjALo_yjnéjší_ ŕ zdroj^ffi»řtst-a-tílratyniež"o zdroje vnitřní, daně, dávky a služby. 'Stabiíiťäjehostátu ták pärado x ně závisela na ^alée^anzijajajfc: jím výnosu. Když se dobyvačné války po Svatoplukově smrti zastavily a hlavní zdroje vy^chly^došlo ke krizi.JNeznamená to však, že stát se musel v jejím důsledku rozpadnout steJBtouJaizí prošly i všechny po^ zdějš^středoeyropské státy a překonaly ji. Podařilo se to vlastně i Mojmírovi II., jeho stát nepodlehl vnitřní krizi, ale náporu Maďarů; zahynul proto, žepadla jeho hlavní opora, velká družma.
To byly příčiny zániku státu, jehož vznik ale nepochybně souvisel předevštrň~š přijetím křesťanství. Byl to pro kmenovou společnost tak závažný krok, že ho lze právem chápat jako „revoluci". Abychom to skutečně se všemi důsledky a v plné šíři pochopili, probereme si tuto otázku podrobně.
KAPITOLA 15
Přijetí křesťanství
CECHOVÉ SE PO OBNOVENÍ EXPANZIVNÍ SÍLY nově (roku 843) vzniklé východofranské říše vlastně nutně ocitli po boku Velké Moravy. Probírali jsme si již výše zvláštně působící záležitost křtu českých knížat roku 845. Tehdy se český kmen rozhodl čelit hrozící ofenzivě Ludvíka Němce tím, že jeho knížata přijmou po příkladu Moravanů křest. Cechové ale byli trpce zklamáni, protože Ludvík Němec vzápětí zaútočil na křesťanskou Moravu a dal tak zřetelně najevo, že křest není žádnou ochranou proti hegemoniálnímu nároku říše, spíše naopak. Cechové okamžitě napadli Ludvíkova vojska vracející se roku 846 z Moravy. Tím skončila podivuhodná epizoda českého „politického" křesťanství a začaly války trvající až do roku 849. Říši nepřinesly žádný úspěch, přestože Češi bojovali osamoceni. Teprve když se Rostislav postavil od roku 855 otevřeně proti říši, našli v něm Cechové oporu a ve válkách, které vedl s říší v letech 855-857, se mu odvděčili tím, že na sebe vázali značnou část sil Ludvíka Němce.
V této době se také, jak. se zdá, upevnilo postavení knížat uvnitř českého kmene. Jejich moc se začala „teritorializovat" , vztahovat se na území a lidi na něm usazené. Hrad, na němž již dříve sídlela knížecí rodina, se stával střediskem území, jehož obyvatelé uznávali vůdcovské postavení knížete a dávali mu dobrovolné, zvykem zaručené dary a poskytovali mu služby. Kníže byl také zřejmě velitelem vojska svého území, takže české vojsko se skládalo z oddílů jednotlivých knížectví pod velením knížat. Takový obraz poskytuje kupříkladu vojsko bojující roku 872 někde v pražské kotlině proti Frankům.1 Kníže měl také své soukromé vojsko - sice malou, avšak oddanou a disciplinovanou družinu, o níž především opíral svou moc.2 Ta ale sama o sobě nebyla stále dosti silná, aby radikálně zvrátila tradiční společenské poměry. Knížata stále ještě musela respektovat svobodu a vlastnická práva „mužů českých" a byla na nich závislá v rozhodování o důležitých otázkách týkajících se jak knížectví, tak celého kmene - celých Cech. Orgánem těchto svobodných Čechů byl sněm, který knížete volil a dosazoval ho na kamen-
297
přijeti
křesťanství