Bazilišek na Schönlaterngasse


Ř

íká se, že v červnu roku 1212 v dolním Tempelhofu, tak horkém dnešním Schönlaterngasse, žil
pekařský mistr jménem Petreim Garhibl. Jednoho dne časně z rána – byl velmi horký den a úzké
vídeňské uličky byly naprosto vydýchané – byl slyšet z pekařova domu hrozivý křik. Vzápětí se před
domovní bránou pekaře seběhl obrovský dav. Každý chtěl vědět, co se za tou zavřenou bránou stalo.
Stále přicházelo více a více lidí a někteří odvážlivci dokonce chtěli rozbít dveře. Jiní zase
běželi za rychtářem Jakobem von Hüblenem a pověděli mu o velikém davu. Ten ihned přispěchal s davem
stráží. Lidé uctivě ustoupili stranou. Rychtář zabouchal na dveře.

          Pekař konečně otevřel. V obličeji byl bílý jako stěna. Hlásil, že jedna z jeho služebných
chtěla nabrat vodu ze studně. Jak se prý nakláněla do studně, najednou začala strašně křičet až
dočista omdlela. Zřejmě ve studni uviděla něco strašlivého. Ze studny jako by vytryskl silný zápach
síry. Jeden z pekařů se služebné posmíval, že je tak vystrašená, a nechal se přivázaný na laně a
s hořící pochodní v ruce spustit do studny.

          Sotva byl tovaryš spuštěný zhruba ve třech metrech, hrozivě zařval. V tom všem zděšení
upustil pochodeň. Rychle ho vytáhli nahoru. I on byl v bezvědomí. Jakmile byl zase při sobě,
pověděl všem o hrozné příšeře, kterou viděl. Měla kohoutí hlavu, šupinaté tělo s dlouhým
kroužkovaným ocasem, obrovské nemotorné nohy a hrozivé planoucí oči. Zatímco pekař vše vyprávěl
rychtáři a shromáždění lidé nevěřili vlastním uším, vystoupil z davu jeden muž. Byl to zkušený
lékař. Vysvětlil přítomným lidem, že to, co právě objevili ve studni, bude pravděpodobně Bazilišek.
Je to úchvatné stvoření, které snese slepice, ale vylíhne se ropucha. Známý přírodovědec Plinius
takové zvíře popsal a řekl, že když se narodí, není času nazbyt a musí být zabito, neboť každý,
koho spatří ty jeho zlověstné oči, na místě zemře.

          Jakmile to lidé uslyšeli, vzali nohy na ramena a se strachem utekli.

          Rychtář se tedy obrátil na učeného doktora s otázkou, jak je možné toho netvora zabít.
Ten odpověděl, že se nad studnu musí pověsit lesklé kovové disky. Jakmile totiž netvor uvidí svou
tvář, zahyne strachy. Ale dodává, že je to příliš nebezpečné. Lepší by bylo, kdyby se přinesly
balvany a hlína a studna se zasypala. Tak by ta obluda určitě zahynula.

          Studna byla za krátko zaplněná. Avšak pekařský tovaryš, který se spustil do studny, do
týdne zemřel.

          Na památku této strašné události byl na dům číslo sedm na Schönlaterngasse umístěn
kamenný Bazilišek. Od té doby se domu přezdívá Baziliškův dům.


                                               Z německého originálu „Der Basilisk in der
Schönlantergasse“

             Překlad: Matyáš Jašek
Odborný dozor: Mgr. Eva Kokešová