Vnitrodruhové vztahy
Vznik a typy skupin, reprodukční
a nereprodukční society, etologické hledisko,
teritoriální chování
foto: Kosińscy
Vnitrodruhové vztahy (homotypické)
mohou být prospěšné = synergistické, neutrální nebo negativní =
antagonistické. Kladné vztahy se vyskytují častěji při středních hustotách
populace, při vysokých populačních hustotách převládnou postupně vztahy
záporné, které jsou hlavním mechanismem zpětné vazby v populaci, regulujícím
její početnost.
Vznik skupin
Trvale osamoceně –
solitérní druhy - žijí jen
nepohlavně se množící,
přisedlí či hermafroditní.
Pokud se sdružují, vytváří
kormus = kolonie
srostlých jedinců (např.
korálnatci).
Agregace = volná, náhodná skupina, krátkodobá, příčinou není společenská
vazba, důvody sdružování vyplývají ze vnějších ekologických podmínek
foto archiv autora
Societa = soubor jedinců téhož druhu se sociální afinitou, jde o funkční systém,
který integruje své členy a zlepšuje vyhlídky úspěšného přežití. Zvyšuje bezpečnost,
usnadňuje získání potravy a rozmnožování. Soužití ve skupině (skupinový efekt) se
projevuje změnami v chování a fyziologii. Sociální chování je dáno pudy a instinkty
a je druhově specifické. Skupina je založena na dvou základních principech:
družnosti a pospolitosti (sociální atrakce) a na schopnosti napodobovat
činnost ostatních jedinců ve skupině (sociální stimulace, sociální imitace).
Jedinec ve skupině má více času na získávání potravy (společné hlídání
bezpečnosti), snadněji ji získává (společný lov), zvyšuje se jeho aktivita a
metabolismus (zejména u sociálně žijícího hmyzu), mění se někdy i chování jedinců
(způsob obranné strategie apod.).
U sociálních druhů hmyzu je život ve vysoce organizované societě nezbytnost. Mimo
hnízdo strádají (izolační efekt) nebo hynou.
Základní rozdělení societ je na reprodukční = sexuálně podmíněné, vytvářené za
účelem rozmnožování a nereprodukční = vznikají většinou mimo období
rozmnožování vlivem změn ekologických faktorů, jsou založeny na ekologických a
etologických principech.
Larvy švábíka domácího Blatella germanica rostou a dospívají nejrychleji ve skupinách po 5 -
10 jedincích. Skupiny hraboše polního Microtus arvalis i jiných hlodavců mají ve společných
zimních hnízdech menší energetickou spotřebu tím, že se vzájemně zahřívají, než kdyby
jedinci zimovali jednotlivě. Skupina mění chování - osamocený havran se jestřábovi vyhne,
ve skupině 2-3 na jestřába okamžitě útočí.
Nereprodukční skupiny
konglobace = vzniká působením vnějších faktorů, ale je motivována také vnitřními
faktory, může být i heterotypická (různé druhy), např. nahromadění u napajedla
atd.
lovná skupina = tvořena jedinci
různého původu, kteří spolu loví,
např. pelikáni, kormoráni; u šelem
se používá označení smečka (používá
se však někdy i pro společně lovící rodinu)
tažná nebo potulná skupina = shluk
jedinců společně migrujících a to ať už
z vnitřních nebo z vnějších příčin,
u ptáků = hejno, u savců = stádo.
klidová skupina = kolektiv jedinců
seskupených za účelem odpočinku,
nocovaní apod. Živočichové s denní
aktivitou tvoří tyto skupiny přes noc (nocoviště ptáků), noční naopak přes den
(epigeický hmyz)
přezimující neboli hibernující skupina = tvořena jedinci schovanými ve
vhodných úkrytech za účelem přezimování (zimní kolonie netopýrů)
foto: Kosińscy
Reprodukční skupiny
rodičovský pár – dočasný nebo trvalý svazek samce se samicí, u bezobratlých
často omezen jen na zásnuby a kopulaci, u obratlovců zpravidla delší, často trvá
sezónu (většina ptáků) nebo až do uhynutí jednoho z partnerů (čápi, husy, labutě,
jeřábi, orangutan…)
rodina – se skládá z rodičů a potomků, obvykle se rozpadá až odrostou mláďata,
rozlišujeme rodiny rodičovské, kde pečují o potomky oba rodiče a mateřské či
otcovské, v případě polygamie se skládá rodina ze samce a několika samic
s potomky.
sourozenecká skupina – je složena pouze z potomků bez rodičů,
často u hmyzu, pulců žab, …
příbuzenský svazek – je složen z více rodin, obvykle vzniká jako vícegenerační
rodina; u většiny hlodavců, smečky šelem, tlupy primátů, stáda slonů …
hnízdní nebo reprodukční kolonie – nahloučení hnízd na vhodném místě, někdy
pouze obligátní. Minimální distance rodin jsou dány stupněm družnosti, např.
tuleň, mrož, tučňáci, rybáci, volavky, kormoráni…
kolonie sociálně žijícího hmyzu – vysoce strukturovaná reprodukční skupina,
evolučně vznikla z péče o potomstvo, tuto funkci však přesahuje.
Teritoriální chování živočichů
Teritorialita je územní konkurence mezi jedinci téhož druhu, tj. asymetrická
vnitrodruhová konkurence. V širším pojetí jde o jev, kdy jsou jedinci či skupiny
jedinců rozmístěny pravidelněji, než bychom čekali od náhodného osídlení.
Obvykle se však používá pojem teritoriality v užším významu jen tam, kde
dochází k aktivní ochraně území před vetřelci rozpoznatelným vzorcem chování.
Teritorium je akční prostor jedince, páru, nebo skupiny aktivně hájený proti
ostatním příslušníkům druhu, v období hájení teritoria projevují jedinci druhově
specifické chování – teritoriální chování.
Oproti tomu revír či okrsek jsou akčním prostorem, který nemusí být aktivně
hájen.
typy teritorií:
trvalá (většinou potravní) – hlavním důvodem obhajoby je zajištění dostatku
potravy, např. kolibříci, strdimilové, někteří plazi, ryby
dočasná (hájená především v době rozmnožování) – např. naši zpěvní ptáci
Velikost teritoria
přímo závisí na velikosti druhu, popř. skupiny, potravních nárocích
hraboš polní………………………………..cca 200 m2
strdimilové, kolibříci…………………….až 1600 květů
srnec evropský…………obhajované cca 10-30 ha, okrsek cca 1 km2
jelen …………………………………2-3 km2
velké šelmy (lev, tygr)…………………….až 70 km2
Velikost teritoria se pohybuje dle
aktuálního množství potravy,
např. u páru chaluh činí kolem 45
ha, v případě populační exploze
lumíka, který je většinovou
potravou se snižuje na 19 ha; mění
se také s růstem rodiny či skupiny,
buď roste, nebo přestává být
obhajováno; klesá i se vzrůstající
hustotou populace.
Na obrázku revír samice hraboše
polního (Pelikán in Losos a kol.,
1984)
Obhajoba teritoria
je časově náročná a velmi vyčerpávající, např. pěnkava věnuje zpěvu kolem tří
hodin a dvaceti minut což je až 20 % aktivního času (při jarní největší aktivitě),
motivy které jsou dlouhé asi 3 vteřiny zopakuje asi 4000x
v případě velké hustoty populace může zabírat obhajoba teritoria i přes 50 %
aktivního času (např. u srnce)
způsoby obhajoby teritoria:
 akustické značení – ptačí zpěv (je strukturován, elementy se spojují ve
slabiky a ty ve fráze a motivy, např. rehek zahradní má až 320 různých motivů,
rákosník zpěvný až 350, kos černý kolem 300, jednotliví jedinci se liší bohatostí
motivů i četností jejich užívání), bubnování datlovitých, volání různých
savců atd.
 pachové značení – značkování močí (např. psovité šelmy), trusem (např.
lasicovité šelmy), otírání výměšků žláz o kameny či větve
 optické značení – odírání kůry stromu, vystavování barevných částí těla,
značky z různých materiálů (např. krabí pyramidy z písku), demonstrativním
obletováním teritoria (motýlice, vážky)
Důsledky teritoriality
Nejvýznamnějším důsledkem je regulace počtu držitelů teritoria. Uvolněná
teritoria jsou rychle obsazována neúspěšnými jedinci žijícími mimo teritoria,
soutěživý charakter zajišťuje relativní stálost počtu přežívajících a
množících se jedinců.
Prospěch z teritoriálního chování musí být větší než náklady vynaložené na
obranu teritoria. Nejběžnějším užitkem teritoriality je zřejmě zvýšený příjem
potravy. Důkazy jsou v tomto směru publikovány např. u populace kolibříka
Salasphorus rufus, největší příjem potravy byl zaznamenán u vhodně
velkých teritorií, které mají příznivý poměr množství potravy (nektaru květů)
a nákladů na obhajobu teritoria. Lze tedy předpokládat, že se teritorialita vyvinula
na základě čistých zisků soutěžících jedinců v populaci.
Při přemnožení přechází teritoriální chování v silný antagonismus. Stres
způsobený zvýšeným obhajováním, ale i nedostatkem potravy, úkrytu či příležitosti
k rozmnožování, výrazně snižuje vitalitu jedinců. U hraboše polního
je popsána situace, kdy tyto boje o teritorium způsobují pokles cukru v krvi,
následný hypoglykemický šok a úhyn. Obdobná situace nastává i při normální
početnosti, dostane-li se některá z životních potřeb na minimum. Reakcí bývá
migralita a obsazování méně vhodných stanovišť.
Použitá literatura
• Begon, M., Harper, J., Townsend, C.: Ekologie,
Vydavatelství univerzity Palackého Olomouc, 1997, 949 s.
• Čermák P., Ernst M.: Ekologie živočichů – soubor
presentací přednášek, ÚOLM MZLU v Brně, Brno, 2003.
• Dykyjová, D.: Metody studia ekosystémů, Academia,
1989, 690 s.
• Losos, B.: Cvičení z ekologie živočichů, skripta
Masarykovy univerzity v Brně, 1992, 229 s.
• Losos, B. a kol: Ekologie živočichů, SPN Praha, 1984,
320 s.
• World Wildlife Fund, http://www.wwf.org/