LEGIONÁŘSKÁ LITERATURA (Jiří Poláček) ÚVOD Specifickou součástí literatury o první světové válce je tzv. legionářská literatura, která zobrazuje působení našich legií v Rusku, ale i ve Francii a Itálii. Rozkvět této literatury spadá do dvacátých a třicátých let, kdy vyšlo mnoho románů, novel a povídkových souborů, knih veršů, divadelních her, knížek pro děti i memoárů. Potom nastala válečná pauza. Po roce 1948 u nás vycházely už jenom takové knihy, které legie zobrazovaly kriticky nebo zcela odmítavě. Nové tituly byly zaměřeny především na československé příslušníky Rudé armády. ROMÁNY Románovým dílům s legionářskou tematikou vévodí pentalogie Rudolfa Medka (1890–1940), známá pod názvem Anabáze (1921–1927). Zachycuje autorovy válečné prožitky, názory a postoje, přičemž akcentuje nacionalismus a zčásti i ideu slovanství. Podává obraz soudobého dění od vypuknutí války přes působení legií v Rusku až po jejich návrat do vlasti. Je zalidněna mnoha postavami různých národností, mezi nimiž figurují i historické osobnosti. Hodně místa v ní zabírají úvahy a diskuse, četné konflikty (především mezi legionáři a bolševiky), ale i milostné zápletky. Rudolf Medek se legionářskou tematikou zabýval i v řadě dalších děl. Románový charakter z nich mají Legenda o Barabášovi aneb Podivuhodná dobrodružství kapitána Mojmíra Ivánoviče Barabáše a Josefa Jelítka, sluhy jeho (1932) a Nanking (1936). Titulní hrdinové prvního románu připomínají Dona Quijota a Sancha Panzu (svého času byla v tomto díle spatřována polemika s Haškovými Osudy dobrého vojáka Švejka), zatímco v druhém vystupují tři legionářští důstojníci, kteří se vracejí domů lodí Nanking ve společnosti tří ruských dívek. K Medkovi bývá zhusta řazen Josef Kopta (1894–1962), proslulý jako autor trilogie o osudech „třetí roty“. Její části se nazývají Třetí rota (1924), Třetí rota na magistrále (1927) a Třetí rota doma (1934). Je v nich zachycena historie legií v Rusku v letech 1917–1920, ale objektivněji a umělecky přesvědčivěji než v Medkově pentalogii. Příznivěji než tento cyklus, byť s různými výhradami, ji přijala také dobová kritika. Kopta vytěžil ze svých legionářských zážitků ještě mnoho dalších děl. Částečně je ztvárnil i ve dvou pozdějších románových trilogiích Jediné východisko (1930–1936) a Modrý námořník (1936–1937). Třetím významným legionářským romanopiscem je Jaroslav Kratochvíl (1885–1945). Od dvou předchozích autorů se liší svou jednoznačnou levicovou orientací (pro své sympatie k ruské revoluci se dostal do konfliktu s vedením legií, v roce 1919 byl dokonce za své postoje načas uvězněn), kterou také promítl do svých Pramenů (1934). Původně uvažoval o šestidílném cyklu s názvem Řeka; napsal však jenom dva díly a část třetího, jež vyšla posmrtně v roce 1956. Ztvárnil zde dění v Rusku v letech 1916–1917, přičemž zachytil mnoho různých prostředí, společenských sil a lidských typů. Legionářské romány psal rovněž Pavel Fink (1891–1965). Nejdřív vydal románovou dilogii Zajetí babylónské (1924) a Válčící národ (1926), v níž obšírně vykreslil osudy českých zajatců na uralském venkově. Boje československých legií zachytil v pozdějším románu Obrněnec hubitel (1931). Důležitou roli v tomto díle hraje – jak napovídá jeho název – pancéřový vlak. Do galerie tvůrců legionářského románu dále patří Adolf Zeman (1882–1952), z jehož pera vzešly – vedle jiných děl – tři trilogie. První z nich má název Mrtvá baterie (1931–1933). Je v ní vylíčeno vítězné tažení legií z Ukrajiny na Sibiř a jejich strastiplné osudy ve víru ruské občanské války. Do druhé trilogie Tři bitvy Zeman shrnul romány evokující významné legionářské boje v Rusku (Zborov, 1936), Francii (Hrdinové od Arrasu, 1938) a Itálii (Doss Alto, 1938). Třetí trilogii nazval Bouře. Nejprve vydal román Piráti osudu (1935), v němž ukazuje rozpad rakousko-uherské armády v Itálii a přebíhání Čechů do zajetí, a potom Velikou hru (1936), přibližující dění na italské frontě a zejména formování československých legií. Závěrečná část trilogie již nevyšla. NOVELY A POVÍDKY Kratší prózy s legionářskou tematikou tvoří různé texty novelistického a povídkového rázu, napsané vesměs ve dvacátých a třicátých letech. V jejich výčtech však často bývá uváděna i humoreska Jaroslava Haška (1883–1923) Dobrý voják Švejk v zajetí (1917), která sice vznikla a také vyšla za Haškova působení v legiích (1916–1918), leč z obsahového hlediska je specifická. Hašek v ní podruhé – po knížce Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (1912) – modeluje svého proslulého hrdinu, přičemž mu dává podobu již dosti blízkou jeho podobě románové. Utrpení českých vojáků v ruském zajetí zachytili až další autoři, zejména Jan Weiss (1892–1972) v povídkovém souboru Barák smrti (1927), v němž vedle naturalistického líčení aplikoval i některé fantaskní prvky, a v titulní novele svazku Bláznivý regiment (1930). Ruské zajetí zčásti evokuje také próza Václava Kaplického (1895–1982) Gornostaj (1936), vydaná s předmluvou Jaroslava Kratochvíla. Byla napsána krátce po autorově návratu do vlasti, avšak na svého vydavatele čekala patnáct let. Představuje autentické svědectví o zajateckých strastech, zrodu legií a jejich anabázi z Ukrajiny do Vladivostoku. Dalším spisovatelem, jenž byl příslušníkem československých legií v Rusku, je Zdeněk Němeček (1894–1957). Ze svých prožitků vytěžil knihu Legionářské novely (1920). V jejích deseti prózách zobrazuje osudy českých vojáků na haličské frontě, v ruském zajetí a v legiích. V řadách legií bojoval i novinář, beletrista a překladatel z ruštiny Václav Cháb (1895–1983). Nejprve ztvárnil počátky jejich anabáze a boje u Bachmače (Bachmač – březen 1918, 1930) a poté ve „dvou obrazech za sibiřské války“ (Mariinsk – Kungur 1931) jejich činnost v dalších měsících až do ledna 1919. Bojové střetnutí u Bachmače zobrazil i Josef Masařík (1895–), a to v souboru sedmi próz nazvaném Dobrovolně (1927). Podobně jako Cháb v něm zachytil – velmi expresivním, hutným, téměř až telegraficky úsečným stylem – ovšem i další události roku 1918. Povídkovou legionářskou tvorbu obohatil také romanopisec Adolf Zeman. Do knížky Sibiřské obrázky (1922) shrnul třináct próz, jež evokují působení legií na Sibiři (například v Irkutsku, Omsku, ale i na venkově), portrétují zdejší lidi a jejich život, oživují různé epizody apod. Obdobný charakter mají též povídkové sbírky Františka Kubky Barvy východu (1923) a Sedmero zastavení (1931). Knížka Václava Valenty-Alfy (1887–1954) Sibiřské jedovatosti (1923) je naopak cele zaměřena na život legií, a sice od konce roku 1918 do jejich odjezdu. Kromě povídek zahrnuje humoristické črty, dopisy, verše a epigramy. Má hlavně dokumentární hodnotu. Valenta-Alfa napsal o legiích ještě několik dalších knih, většinou určených dětem a mládeži (Hrdinové, 1928; Buran na magistrále, 1929). BÁSNICKÉ SBÍRKY Někteří autoři ztvárnili své zážitky z legií a Ruska také ve verších. Ze známých spisovatelů k nim náleží Rudolf Medek, Josef Kopta a František Kubka, z méně známých či už zapomenutých například Oldřich Zemek, Ferdinand Písecký, Josef Nemasta, Arnošt Chamrád, Květoslav Hřivna, Jaroslav Vyplel nebo Václav Najbrt. Rudolf Medek vydal roku 1918 v Čeljabinsku šestidílnou skladbu Zborov, v níž oslavil hrdiny slavné bitvy a nastínil jejich odkaz. Záhy tuto skladbu začlenil do sbírky Lví srdce, vydané roku 1919 v Irkutsku a poté v Praze. Josef Kopta básnicky zachytil svá válečná léta 1915–1918 v knížce Cestou k osvobození (1919, doplněné vydání 1923). Zážitky Františka Kubky jsou ztvárněny ve sbírce Hvězda králů (1925). Autory dalších sbírek jsou Oldřich Zemek (1893–1967; Hlas krve, 1920) či Ferdinand Písecký (1879–1934; Když tekla krev, 1919). Roku 1920 vydal dvě sbírky Josef Nemasta (1893–1944): nejprve Básně a potom svazek veršů s názvem Červený kohout. Z této doby pochází i Píseň slezského legionáře (1919), jejímž autorem je básník a dramatik Arnošt Chamrád (1879–925). Někteří autoři se k legionářskému tažení vraceli i po letech. Například novinář Květoslav Hřivna (1896–) roku 1929 přišel se svazkem „veršů z legionářova zápisníku“ Na úsvitu. Podobný ráz má i sbírka brněnského učitele Jaroslava Vyplela (1890–1969) Srdce vstříc (1934), přinášející „verše o Rusku a legiích“, pozdější reminiscence a básnické překlady. Další učitel Václav Najbrt (1886–1942), známý i jako básník, prozaik a překladatel z ruštiny, vydal roku 1938 sbírku Zabajkalské verše, do níž soustředil básně napsané v Berezovce, zajateckém táboře ležícím na východ od Bajkalského jezera. DRAMATA Důležitou složkou legionářské literatury je i dramatická tvorba. Většinu her s touto tematikou, vytvořených a inscenovaných ve dvacátých a třicátých letech, napsali autoři legionářských románů, povídek či básnických sbírek: Josef Kopta, Rudolf Medek, František Kubka, František Langer, Adolf Zeman. Zbylá dramata pocházejí namnoze od tvůrců, kteří vynikli spíš jinde (František Götz, Zdeněk Štěpánek). Koptovo „drama o třech jednáních“ Revoluce (1925), dedikované Karlu Tomanovi, se odehrává během dvou májových dnů „v jednom uralském městě při železnici“ a „v uralském lese“. Vystupuje v něm několik ruských postav a československých legionářů. Autor prostřednictvím těchto osob ukázal rozdílný vliv revoluce na lidské osudy, přičemž rezignoval na jakékoli jednoznačné soudy. Hra vzbudila poměrně velký ohlas. V předvečer desátého výročí vzniku samostatného československého státu – 27. října 1928 – mělo v pražském Národním divadle premiéru drama Rudolfa Medka Plukovník Švec, zobrazující bojové akce legií v roce 1918 (dobytí Penzy, boj o Kazaň, podzimní ústup). Vedle titulního hrdiny v něm figuruje mnoho dalších legionářů, nicméně jeho těžiště tvoří Švecova tragédie. Sebevražda tohoto oblíbeného velitele měla více příčin. Medek ji však ztvárnil zkresleně a zjednodušeně, hlavní vinu přisoudil vzpurným legionářům, čímž vyvolal bouřlivé polemiky: na jeho výklad odmítavě reagovala řada přímých účastníků legionářské anabáze, diskutovalo se o něm v novinách a časopisech. Hru odmítli i mnozí recenzenti. Vedle hry Rudolfa Medka, který ze svých válečných zkušeností vytěžil ještě drama o názorovém střetu dvou bratrů Srdce a válka (1930), se roku 1928 v Národním divadle hrála i hra Františka Kubky Ataman Rinov. Kubka se při jejím psaní inspiroval vlastními zážitky z území ovládaného atamanem Semjonovem. Ve dvacátých letech se u nás hrály také hry herce a režiséra Zdeňka Štěpánka (1896–1968) Transport č. 20 (1927) a Monastýr nad tajgou (1929); obě zachycují boje legií s Rudou armádou. Další legionářské hry přinesla až třicátá léta. Nejznámější z nich je patrně Langerova Jízdní hlídka (1935), jež se odehrává kdesi na Sibiři v únoru 1919. František Langer (1888–1965) sice již na půdu legionářského dramatu vstoupil dříve (Vítězové, 1923), ale výrazně se prosadil až touto hrou. Zachytil v ní střetnutí malé skupiny legionářů s bolševickým partyzánským oddílem, přičemž postihl obecnější jádro tohoto střetu a vyzvedl lidskou solidaritu. Jiný legionářský spisovatel Adolf Zeman napsal „bohatýrskou hru o pěti dějstvích“ Zborov (1937), v níž barvitě zobrazil slavné vítězství nad Němci. Pojal ji jako kolektivní drama (vystupuje zde mnoho vojáků české, ruské i německé národnosti), laděné vlastenecky a zčásti i sociálně. Mezi legionářské dramatiky se zařadil také kritik František Götz (1894–1974), a to hrou První rota (1938). KNÍŽKY PRO DĚTI Část legionářské literatury je adresována dětem a mládeži. Autory těchto knížek jsou však většinou spisovatelé, kteří psali legionářskou beletrii pro dospělé: Rudolf Medek, František Langer, František Kubka, Adolf Zeman, Václav Valenta-Alfa. Zbytek je dílem autorů zaměřených na dětskou literaturu, například Arnošta Cechmajstra. Rudolf Medek vydal knihy Pouť dětí do Sibiře (1920) a O našich legiích, dětech a zvířátkách v Sibiři (1921), příběh ruského sirotka Kolja Mikulka (1927) a vyprávění o přátelství českého legionářského chlapce a jeho ruského vrstevníka František – starodružinník (1928). Přispěl i do různých výborů a redigoval obsáhlou antologii Za domovinu (1930), v níž řada legionářů přibližuje mladým čtenářům činnost legií. František Langer napsal pro mládež knížku Železný vlk (1920). Zařadil do ní sedm próz, jejichž část již vydal dříve (Za cizí město, 1919; Pět povídek z vojny, 1920). Vytěžil ji ze svých zážitků z ruského zajetí a legií (působil v nich jako šéflékař 1. pluku), což lze říci i o jeho knize Pes druhé roty (1923), dobrodružném vyprávění o jakutském psu Rafovi, který doprovázel československé legionáře při jejich tažení Sibiří. Další legionářské prózy pro děti a mládež pocházejí z pera Václava Valenty - Alfy (Do legie, 1924; Povídky z vojny, 1925; V ruském zajetí, 1925; Hrdinové, 1928; Za hlasem krve, 1928), Františka Kubky (Povídky pro Jiříčka, 1927), Adolfa Zemana (Nepřátel se nelekali, 1938), Arnošta Cechmajstra (Koníček Olga, 1936; Námořník Sáša, Soňa a vlk, 1938; Míša a Choďa, 1938) nebo Josefa Kudely (Pro drahocenný rukopis, 1925). VZPOMÍNKOVÉ KNIHY Značnou část legionářské literatury tvoří deníkové a memoárové tituly. Některé z nich implikují beletristické prvky, jiné se blíží k historickým studiím. Většinou mají značnou dokumentární hodnotu. Napsali je vůdčí činitelé legií i jejich řadoví příslušníci, novináři a spisovatelé. Do jisté míry k nim patří obsáhlý spis T. G. Masaryka (1850–1937) Světová revoluce (1925), v němž jeho autor evokuje i působení legií. Jiný charakter má Deník plukovníka Švece. Jeho první dvě části vyšly v Jekatěrinburku (1918–1919) a pak v Praze (1921), v úplnosti byl vydán – zásluhou Josefa Kudely – roku 1923; nadto z něj vyšel výbor pro děti (Válečné zápisky, 1933). Zachycuje Švecův život i tehdejší události od počátku války až do odjezdu legií z Ukrajiny, ale obsahuje i některé autorovy dopisy a rozmanité drobné texty. Další legionářský velitel Radola Gajda (vlastním jménem Rudolf Geidel, 1892–1948) napsal knihu s názvem Moje paměti (1921), dedikovanou Aloisu Jiráskovi. Líčí v ní zrod legií a jejich boje (především na Sibiři), jakož i své působení ve službách admirála A. V. Kolčaka. Určitou protiváhou těchto děl je vzpomínková knížka Františka Halase staršího (1880–1960) Bez legend, přestože vyšla až v roce 1958. Halas v ní – v návaznosti na svou předchozí knihu Kemka (1950) – vzpomíná na léta 1914–1920: na svoji účast ve válce, zajetí a působení v legiích, z nichž byl jako přesvědčený komunista vyloučen, na následující věznění, zařazení do trestné roty a návrat domů. Práce memoárového ražení napsalo rovněž několik tvůrců legionářské beletrie. Pavel Fink vydal roku 1921 tři soubory svých zpravodajských zápisků ze Sibiře (A tak lidé žili, nežli umírali, Svatý ďábel, Umírající království) a brzy nato dva obdobné svazky Bílý admirál (1922) a Mezi mohylami (1923), přibližující vládu admirála Kolčaka a její centrum Omsk, jakož i život našich legií. Své zážitky válečného zpravodaje Fink vylíčil také v pozdější vzpomínkové knize Voják sedmé velmoci (1945). Podobné memoárové dílo napsal Oldřich Zemek. Nazval ho Světovým požárem (1929) a zachytil v něm – stejně jako v knížce Vítězství nebo smrt (1928) – svou válečnou pouť od služby v rakousko-uherské armádě přes ruské zajetí až po činnost v legiích a návrat do vlasti. Další dvě knihy napsal autor Zabajkalských veršů Václav Najbrt. V první z nich se vrátil – tak jako v řečené sbírce – ke svému pobytu v zajateckém táboře (Berezovka, 1924), zatímco v druhé (Rozlet a rozlom sibiřského bratrstva, 1936) podal obraz legionářského tažení, přičemž se zaměřil hlavně na povolžskou frontu. Tento výčet samozřejmě není úplný. Své vzpomínky na působení v legiích zaznamenali ještě mnozí další autoři, například Božena Seidlová (Přes bolševické fronty, 1920), Jaroslav Hlinský (Ruskem a Sibiří, 1922), František Vondráček (Husité dvacátého století, 1922; Tragédie Ruska, 1922), Josef Kudela (S naším vojskem na Rusi, 1922), Otakar Hanuš (Marianovka, 1924), Jaroslav Čižmář (Ruské a naše vojsko v revoluci, 1926), Jan Hlaváč (Z duše i pera dobrovolce, 1927), Rudolf Robl (Taganrog, 1928) či Karel Svoboda (S vichřicí do dvou světadílů, 1931). OSTATNÍ PRÁCE Do legionářské literatury lze zahrnout i takové práce, které přes svůj odborný charakter obsahují některé beletristické prvky (dnes bychom je vesměs řadili do literatury faktu), případně jsou díly spisovatelů. Náleží k nim Kratochvílova Cesta revoluce (1922, rozšířené vydání 1928), dokumentární obraz anabáze našich legií v Rusku spojený s ostrou kritikou jejich vedení. Ve své době tato kniha vzbudila velkou, leč značně rozpornou odezvu. Dokumentární povahu mají rovněž některé práce Rudolfa Medka: Blaník (1921), Do nejkrásnější země světa (1922), Česká pouť do Itálie (1925), Veliký pochod Čechoslováků Ruskem a Sibiří (1929), Pouť do Československa (1929–1934). Medek redigoval – spolu s Josefem Koptou a Františkem Langerem – též sborníky Zborov 1917–1937 (1937) a Od Zborova k Bachmači (1938). Svou hrou Plukovník Švec dal popud k vzniku knížky Bohumila Přikryla Sibiřské drama (1929), jež kromě polemiky s touto hrou dokresluje historii legionářské anabáze. Přehled legionářské literatury je možno ještě doplnit pětisvazkovými Cestami odboje (1926–1929), které redigoval Adolf Zeman, a „obrázkovou kronikou československého revolučního hnutí na Rusi“ s názvem Za svobodu (1924–1926). Jak vidno, literatura s legionářskou tematikou představuje velice bohatý, žánrově rozrůzněný celek, tvořený bezpočtem děl i autorů. Mnohé knihy měly už v době svého vzniku především dokumentární cenu, kterou mají dosud. S uměleckou kvalitou to bylo horší (valná část legionářských knížek byla ostatně pokládána za lidovou četbu), některé tituly však ve zkoušce času obstály. V meziválečném období bylo několik legionářských děl zfilmováno (Plukovník Švec, 1929; Třetí rota, 1931; Jízdní hlídka, 1936; Zborov, 1939). Dnes je anabáze našich legií předmětem zájmu historiků, eventuálně tvůrců historické prózy. LITERATURA Čapek, Karel: Hovory s T. G. Masarykem. Čs. spisovatel, Praha 1991 Dějiny české literatury, IV. Victoria Publishing, Praha 1995 Fic, V. M.: Čs. legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918, I II. Praha 2006, 2007 Gajda, Radola: Moje paměti. Bonus A, Brno 1996 Götz, František: Český román po válce. František Borový, Praha 1936 Gregorovič, Miroslav: Legie (Zač jsme bojovali 1914–1918). Reflex 2, 1991, č. 37–43 (9. 9 - 21. 10.) Klimek, Antonín - Hofman, Petr: Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Paseka, Praha - Litomyšl 1995 Křížek, Jaroslav: Němci, Lenin a čs. legie. Vyšehrad, Praha 1997 Kudela, Josef: Československá anabáze v Rusku. Čs. obec sokolská, Praha 1928 Langer, František: Železný vlk. Mladá fronta, Praha 1994 Legie a múzy. Literární archiv 40. PNP, Praha 2008 Novák, Arne – Novák, J.V.: Přehledné dějiny literatury české. Atlantis, Brno 1995 Ottův slovník naučný nové doby, III/2. Jan Otto, Praha 1935 Pichlík, Karel - Klípa, Bohumír - Zabloudilová, Jitka: Českoslovenští legionáři (1914–1920). Mladá fronta, Praha 1996 Pinz, Radko: Cesta Jaroslava Kratochvíla. Nakladatelství politické literatury, Praha 1964 Přikryl, Bohumil: Sibiřské drama. Čin, Praha 1929 Pytlík, Radko: Jaroslav Kratochvíl. Academia, Praha 1980 Sak, Robert: Anabáze. Drama československých legionářů v Rusku (1914–1920). Nakladatelství H & H, Jinočany 1996