Z literární galerie: Jiří Mahen


Jiří Poláček


V české literatuře stěží najdeme tak mnohostrannou osobnost, jako byl Jiří Mahen. Je až
neuvěřitelné, čím vším se zabýval a do kolika oblastí zasáhl: vedle činnosti básnické, prozaické a
dramatické působil jako pedagog, novinář, knihovník, divadelní režisér a dramaturg, zajímal se o
výtvarné umění, byl velkým znalcem přírody.

Narodil se 12. prosince 1882 v Čáslavi v rodině pekaře jako Antonín Vančura. Ve svém rodišti
absolvoval obecnou školu a nižší gymnázium, vyšší gymnázium vystudoval v Mladé Boleslavi, kde také
roku 1902 maturoval. Od podzimu tohoto roku byl studentem češtiny a němčiny na pražské filozofické
fakultě, přičemž se záhy zapojil do literárního života.

Přispíval do Neumannova Nového kultu a satirických Šibeniček, do anarchistického listu Práce a řady
dalších časopisů. Už pro příspěvky do studentského periodika Genesis si vytvořil podle hrdiny
Zolova románu Germinal pseudonym Jiří Maheu. Příjmení Mahen se zrodilo na stránkách Nového kultu
chybou sazeče, který poslední písmeno původního pseudonymu přečetl mylně.

V letech 1907–1908 Mahen vyučoval na reálce v Hodoníně, další dva roky učil na obchodní škole
v Přerově. V říjnu roku 1910 se stal redaktorem Lidových novin v Brně. Pracoval v nich až do února
roku 1919, kdy přešel do redakce deníku Svoboda, v němž působil jako redaktor a externista až do
roku 1936. V meziválečných letech byl režisérem a dramaturgem brněnské činohry, vyučoval na
konzervatoři a od roku 1921 hodně sil věnoval Městské knihovně v Brně; navíc byl předsedou Spolku
veřejných obecních knihovníků. Působil také jako kulturní organizátor, často přednášel a přispíval
do řady různých periodik. Hodně cestoval, opakovaně pobýval u Jaderského moře. Vášnivě holdoval
rybaření, byl činný v rybářských spolcích, psal však též odborné ichtyologické stati.

Tyto mnohostranné aktivity ho značně vyčerpávaly. Když se k tomuto vyčerpání přidaly zdravotní
potíže, nevíra v další tvorbu a přišla nacistická okupace, 22. května 1939 – po napsání trochu
záhadného textu „Zavřeli za mnou, odpusťte všichni…“ – svůj život dobrovolně ukončil. Jeho význam
dokumentoval velkolepý pohřeb, na němž mluvili mimo jiné Arne Novák či František Halas, a značné
množství nekrologů.

Jeho smrt těžce zasáhla široké společenství jeho přátel, mezi nimiž byli například básníci
Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert či František Halas, kritik Bedřich Václavek, spisovatel Josef
Věromír Pleva nebo výtvarníci Antonín a Linka Procházkovi, Eduard Milén, Jaroslav Král a Josef
Lada, z nichž někteří vytvořili rozmanité Mahenovy karikatury.

Je nutno uvést i Vladislava Vančuru, který byl Mahenovým příbuzným (jejich dědové byli bratři) a
v roce 1938 o něm napsal, že „nikdy nerozpojoval věci umění od věcí života“ a že „byl vždy
básníkem, jehož díla mají sotva přízvuk určitých škol“. Šíři Mahenových přátelských vztahů
manifestuje mnoho darovaných knih se srdečnými dedikacemi, sborník vydaný k jeho padesátinám
(Mahenovi, 1933) a hlavně kniha Adresát Jiří Mahen (1964), zahrnující jak Mahenovy dopisy, tak
listy, jež dostával.


Tvorba v množném čísle

Mahenova tvorba zahrnuje zhruba šedesát velice různých titulů, a tak se zastavme jen u jejích
dominant. Jako básník debutoval sbírkou Plamínky (1907), uznání kritiky včetně F. X. Šaldy si však
získal až dvacítkou osobitých villonských balad (Balady, 1908). Další dvojici básnických sbírek
vydal za první světové války (Duha, 1916; Tiché srdce, 1917). Po ní přišel se souborem literárních
epigramů Kozí bobky z Parnasu (1921), kde si vzal na mušku mnoho významných spisovatelů včetně
sebe, a s „epickou básní“ Scirocco (1923). V roce 1934 svoji básnickou žeň zmnožil sbírkami Požár
Tater a Rozloučení s jihem: v první z nich oslavuje tatranskou přírodu, v druhé se ohlíží za
milovanými končinami u Jadranu, kam už ze zdravotních důvodů nemohl jezdit.

Z jeho dramatické tvorby stojí za pozornost nejprve Janošík, který měl premiéru roku 1910
v pražském Národním divadle, u soudobé kritiky (například u bratří Čapků) se však nesetkal s velkým
porozuměním; v roce 1935 ho režisér Martin Frič zfilmoval. Druhé významné drama Mrtvé moře (1918)
představuje obraz selské rebelie na Čáslavsku z roku 1778, přičemž předobrazem jeho hlavní postavy
– sedláka Havelky – byl autorův praděd Jan Vančura.

Do pozdějších dob Mahen situoval úspěšnou Uličku odvahy (1917), studentskou hru Chroust (1920) nebo
reflexe válečného dění Nebe, peklo, ráj (1919) a Dezertér (1923). Odlišně pojal komedii Nasreddin
čili Nedokonalá pomsta (1928), tematicky předcházející podobnou hru Josefa Kainara Nebožtík
Nasredin (1959), zatímco v pozdějších dramatech Rodina 1933 (1934) a Mezi dvěma bouřkami (1938) se
opět přiklonil k vážné společenské tematice. Napsal ovšem ještě řadu dalších her! Jeho sepětí
s divadlem dále dokládá svazek šesti svébytných textů Husa na provázku (1925), který v obecném
povědomí zůstává zásluhou známého brněnského divadla, soubor divadelních promluv s názvem Před
oponou (1920), knížka Režisérův zápisník (1923) a několik menších prací o divadle.

Poměrně rozsáhlá je i Mahenova prozaická tvorba, byť obsahuje jen dva romány: obraz tehdejší mladé
generace nazvaný Kamarádi svobody (1909), v dobových recenzích často hodnocený spolu se Šrámkovým
Stříbrným větrem (1910), a román Nejlepší dobrodružství (1929), situovaný do Brna a přinášející
příznačnou generační konfrontaci. Z Mahenových kratších próz byl více než soubor raných povídek
Podivíni (1907) ceněn svazek sta různorodých textů s názvem Díže (1911), který Vítězslav Nezval
označil za „klasický doklad impresionismu v próze“. Mahen nepominul ani dětské čtenáře, pro něž
napsal knížky Její pohádky (1914) a Dvanáct pohádek (1918). Knihou Měsíc (1920) se pustil na pole
fantazie; v její reedici z roku 1997 si lze přečíst obsáhlou interpretaci v podání Milana
Suchomela.

Nejznámějším Mahenovým prozaickým dílem je však Rybářská knížka (1921), soubor „vzpomínek,
poznámek, nápadů a povídek“, založený na jeho bohatých zkušenostech s rybařením a pobytech u mnoha
řek. Milovníci balkánské přírody si přijdou na své v Hercegovině (1924), svědectví o autorově
putování v létě 1923. V roce 1924 Mahen do své bibliografie přidal ještě dvě jinak pozoruhodné
práce, a to Knížku o čtení praktickém a Knihu o českém charakteru, jež jsou plné trefných postřehů
namnoze aktuálního rázu. Naopak povídkové výbory z třicátých let (Člověk ve všech situacích, 1930;
Povídky a kresby, 1931; Toulky a vzpomínky, 1931) jsou už poněkud zapadlé. Přehled Mahenových knih
uzavřeme jeho vlastními slovy: „Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neožijí.“

Nabízí se otázka, co z jeho tvorby může rezonovat v dnešní školské praxi, s kterými díly tu lze
pracovat. Vzhledem k tomu, že mnozí žáci už pobývali v Chorvatsku, je možno vybrat některé básně ze
sbírky Rozloučení s jihem. Z her by stálo za úvahu vzít Mahenova Janošíka a porovnat ho
s příslušnou kapitolou z Jiráskových Starých pověstí českých, případně vyvolat diskusi o dnešních
radikálních úpravách klasických divadelních her na příkladu Mahenova dramatu, hraného v Národním
divadle Brno v letech 2018–2019 pod názvem Jánošík Revisited. Prozaickou tvorbu by mohla zastupovat
Rybářská knížka nejenom jako soubor příběhů z rybaření, ale hlavně jako doklad „mužného poměru
k přírodě“, korespondujícího s její dnešní ochranou (Mahen byl de facto i krajinný ekolog). A
samozřejmě nelze pominout ani obě uvedené knihy pohádek.

Odkaz Jiřího Mahena zhodnotil již před půlstoletím Štěpán Vlašín v monografii Jiří Mahen (1972),
ledacos o životě a tvorbě autora Díže se lze dočíst ve vzpomínkách Karly Mahenové Život s Jiřím
Mahenem (1978) nebo v kolektivní monografii Jiří Mahen v množném čísle (2021). V Brně dnes tohoto
mnohostranného tvůrce připomíná nejenom Mahenovo divadlo či Knihovna Jiřího Mahena, nýbrž i Mahenův
památník, který vznikl roku 1992 v někdejší Mahenově vile. Od svého založení v roce 1993 tu sídlí i
Společnost Jiřího Mahena, jež každoročně vydává svůj zpravodaj Milíř: má charakter literárního
sborníku a je určen nejenom členům tohoto spolku, ale i řadě dalších zájemců a institucí včetně
škol.