Psychologie jako věda musí na cestě za poznáním překonávat řadu překážek, vycházející z předmětu zkoumání samotného (lidská psychika)  i problematikou poznávání samotného (taktéž zapříčiněného lidskou psychikou).

Jeden z významných problému je nepřímost psychologického měření, blíže popsán v krátkém zamyšlení tu: 

Ve zkratce se jedná o to, že nikomu nemůžete otevřít hlavu a podívat se, kolik je vevnitř inteligence, extraverze, přívětivosti... Musíte se proto jako psycholog-výzkumník orientovat na vnější projevy těchto předpokládaných fenoménů. To sebou ale nese další problém. Musíte totiž určit, které projevy se k danému fenoménu vztahují a které ne. Tři různí psychologové  pak mohou definovat projevy extraverze odlišně (i když reálně se tyto definice většinou překrývají či dobře doplňují).

  

A o přesnosti psychologických testů a nutnosti obezřetnosti při interpretaci výsledků se zase dočtete tu:

Reálně je důležité si uvědomit, že psychologické měření pracuje s určitou mírou nejistoty a pravděpodobnosti způsobené chybou měření (právě kvůli nepřímosti tohoto měření). Výsledky proto často nejde brát na přesné body (třeba IQ 115), ale jako na umístění se v pásmu (třeba pásmu nadprůměrného intelektu).

V psychologii se také často pracuje s předpokladem normálního rozložení nějakého znaku (třeba inteligence, extroverze...) mezi lidmi. To znamená že je pár lidí, kteří mají znak na opravdu extrémních hodnotách (hodně velké nebo hodně malé IQ) a pak spoustu těch, kteří ho mají +- průměrné. Jen pro zajímavost IQ v rozmezí 85 - 115 bodů (pásmo širokého průměru) mají 2/3 populace.  Video o Gaussově křivce s hrozným hudebním podkresem: