1.    ZÁKLADNÍ POJMY
1.1. Pojmy právo, právni norma a právní řád
Pojem „právo" je užíván v nejrůznějších významech a souvislostech. V obecném chápání je tak označován systém (právních) norem, který si od pradávna lidé vytvářejí k usnadňování vzájemného soužití. Právo působí preventivně a zároveň sehrává důležitou roli při řešení konfliktních situací (za pomoci státního donucení). Mnozí si působení práva v„každodenním životě" často ani neuvědomují.
Základním stavebním prvkem systému práva je právní norma, tj. pravidlo lidského chování, které stanovuje, jak něco„býti má". Právní normy lze uspořádat do větších celků, které finálně tvoří vnitřně organizovaný a souladný systém - právní řád.
V ideálním případě je pro právní řád typická jeho jednotnost, uspořádanost
a bezrozpornost. To je významné zejména pro systematický výklad norem, jakož i řešení možných kolizí.
Český právní řád vychází z tradičního dualismu práva soukromého a veřejného, ke
kterému se přihlásil i občanský zákoník (§ 1 odst. 1 OZ). Běžné je i členění na právní odvětví; bývají tak označovány relativně samostatné části právního řádu (např. ústavní právo, občanské právo, trestní právo).
1.2. Právo v objektivním a subjektivním smyslu
Pro studium práva je důležité pochopení rozdílu mezi právem v objektivním smyslu (objektivním) a v subjektivním smyslu (subjektivním).
Za právo objektivní lze považovat souhrn pravidel chování lidí, jejichž zachovávání je vynutitelné státní mocí. Tím se tento normativní systém (právní řád) liší od morálky, náboženství a jiných systémů. Nedílnou součástí právního řádu je i soukromé právo. Pod pojmem subjektivní právo je nutno rozumět konkrétní oprávnění pramenící z objektivního práva (někdy nazývané„nárok"), které lze prosadit pomocí státního donucení. Ne každé ustanovení objektivního práva nicméně zakládá právo subjektivní (např. legální definice věci v § 489 OZ).
Příklad: Ustanovení § 2079 OZ (objektivní právo) stanoví, že při koupi se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc (předmět koupě) a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí kupní cenu. Prodávající tak má nárok (subjektivní právo) na zaplacení kupní ceny, kterého se může domáhat za pomoci státní moci (soudu).
7
Úkol: Pokuste se v textu občanského zákoníku nalézt některá ustanovení, která zakládají konkrétní subjektivní práva.
1.3. Právo soukromé a právo veřejné
Soukromé právo je část právního řádu (objektivního práva), jehož psaná a nepsaná pravidla upravují vzájemná práva a povinnosti osob v soukromém styku.
Platí, že při nastavování pravidel v soukromé sféře by se stát měl zdržet ingerence do právních poměrů tam, kde není taková potřeba zásahu hodnotově zdůvodněna a řádně podložena argumenty. V obecné rovině lze tedy soukromé právo chápatjako prostředek realizace svobody jednotlivce.
Mezi odvětví soukromého práva bývá řazeno jako obecné soukromé právo v prvé řádě právo občanské, jehož součástí je i právo rodinné, dále pak zvláštní soukromá práva, zejména právo obchodní a pracovní.
Veřejné právo slouží k ochraně veřejného zájmu (společnosti jako celku) a vymezuje zejména práva a povinnosti orgánů veřejné moci. Základem veřejného práva je právo ústavní. Právem veřejným je i právo správní (popř. finanční, uznáme-li jej za samostatné odvětví). Veřejné právo je např. i právo trestní a civilní právo procesní.
Ve veřejném právu platí, že lze činit pouze to, co zákon veřejné moci dovolí a je - oproti právu soukromému - vystavěno na (částečně) odlišných principech.
Pro rozlišování soukromého a veřejného práva se historicky vyvinula řada teorií, z nichž každá má svá úskalí. Nejstaršíje (Ulpiniánova) teorie zájmová, kde je kritériem členění soukromý nebo veřejný „zájem". Mocenská teorie, ze které pravidelně vychází Ústavní soud, viz např. PI. ÚS 33/2000, rozlišuje oba subsystémy podle toho, zda osoby vystupují v souřadném či nadřazeném/podřazeném postavení. Pro organickou teorii (teorii subjektů) je kritériem příslušnost/nepříslušnost k „veřejnému svazu". Ve svém modernějším pojetí se přibližuje částečně k teorii mocenské, přičemž zkoumá, zda osoba je či není nositelem veřejné moci a zda ji zároveň vykonává.
Příklad: Právnická osoba soukromého práva může být nadána určitým veřejnoprávním oprávněním (např. může vykonávat funkci lesní či rybářské stráže, podle příslušných veřejnoprávních předpisů), naopak obec (v roli pronajímatele) může uzavřít s nájemcem smlouvu o nájmu pozemku.
Mezi soukromým a veřejným právem však nelze narýsovat přesnou hranici, již s ohledem na požadavek jednotnosti právního řádu. Zároveň ani žádný právní předpis nestanoví
8
é
závazná kritéria pro toto rozlišování. Dochází tedy k prolínání soukromého a veřejného práva, jakož i k jejich vzájemnému ovlivňování. Mnohá soukromoprávní jednání mají zároveň určité veřejnoprávní důsledky (např. daňové).
Příklad: Rozlišení, zda jde o právo soukromé nebo veřejné, je důležité pro určení, jaký orgán (soud nebo správní orgán) bude v dané věci rozhodovat (k tomu viz blíže zákon č. 131/2002 Sb„ o rozhodování některých kompetenčních sporů, v aktuálním znění). Rozlišení je významné např. i pro určení, kdo je povinen k náhradě případné škody (zda byla škoda způsobena při výkonu veřejné moci) atd.
V případech kolize soukromého práva s oprávněným veřejným zájmem, hájeným veřejným právem, soukromé právo musí veřejnému právu zpravidla ustoupit (např. při vyvlastnení).
Úkol: Zamyslete se nad § 1 odst. 1 věta druhá OZ. Jak je třeba, s ohledem na výše uvedené, toto ustanovení zřejmě interpretovat? Přečtěte si jak řeší výklad tohoto ustanovení komentáře k občanskému zákoníku.
1.4. Právo hmotné a právo procesní Významné je i členění na právo hmotné a procesní.
Na hmotněprávní nebo procesněprávní povahu určitého pravidla nelze usuzovat podle charakteru právního předpisu, v němž je obsaženo. I v hmotněprávních předpisech se mohou vyskytovat procesní pravidla, a naopak. Rozhodující proto není formální hledisko (v jakém prameni práva je pravidlo zařazeno), nýbrž hledisko obsahové:
• hmotné právo reguluje lidské chování v životních oblastech, v nichž subjekty práva (osoby v právním smyslu) vystupují přímo, bez prostřednictví soudních orgánů;
• procesní právo představují všechny normy, které regulují lidské chování v řízení zaměřeném na poskytování soudní ochrany před soudními orgány. K procesnímu právu patří normy, pokud regulují zejména otázky, jak a u kterého orgánu mají být subjektivní soukromá práva uplatňována (pravidla upravující pravomoc, příslušnost, žalobu), za jakých předpokladů se bude soud žalobou věcně zabývat (procesní podmínky), jak bude v řízení postupovat soud a jaká procesní práva a povinnosti či procesní břemena vznikají procesním stranám, jakým způsobem se objasňuje skutkový základ věci, jaký podíl na této činnosti nese soud a procesní strany, případně jak je tato aktivita rozdělena mezi procesní strany a jaké jsou následky stavu, kdy se rozhodné skutečnosti nepodařilo objasnit. Dále sem patří
9
také pravidla určující způsob vyřízení věci, normy upravující účinky rozhodnutí, vypořádání nákladů vzniklých v souvislosti s řízením, opravné prostředky, či možnosti nucené realizace povinnosti k plnění, která nebyla uskutečněna dobrovolně.
■ I
10
2.    KONCEPCE A VÝCHODISKA SOUKROMÉHO PRÁVA
2.1. Koncepce soukromého práva
Koncepce soukromého práva vychází z myšlenky, že soukromé právo není primárně nástrojem regulace společnosti, ale vytváří (a ohraničuje) prostor, ve kterém si osoby v soukromém styku mohou upravovat vzájemná práva a povinnosti podle svých představ, pročež jsou nadány širokou autonomií vůle. Soukromé právo je tedy prostředkem realizace svobody jednotlivce.
Autonomie vůle se v soukromém právu projevuje v řadě zvláštních forem, jako je smluvní volnost, svoboda vlastnická a testovací, spolčovací, jakož i tzv. svoboda ustavování (při zakládání právnických osob).
Osoby v soukromém styku mají navzájem rovné postavení, což se projevuje zejména v tom, že jedna nemůže autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech jiné. Mimo to nemohou jedna druhé jednostranně (bez právního důvodu) ukládat povinnosti nebo přiznávat práva.
Je zároveň nutno rozlišovat mezi formální rovností (před zákonem) a faktickou nerovností, která je „vyrovnávána" za pomocí právem vymezených nástrojů směřujících k ochraně slabšího. To se projevuje zejména při ochraně spotřebitele, nájemce bytu, či v zaměstnance (normami práva pracovního).
Příklad: Teoreticky může studentka práv Karolína vyjednávat o podmínkách uzavření smlouvy s mobilním operátorem stejně dobře, jako s kamarádem Michalem o koupi jeho použitých lyží. Fakticky jsou však její možnosti při vyjednávání s operátorem omezené, což právo reflektuje její zvýšenou ochranou zvláštními normami práva spotřebitelského (zakotvením informační povinnosti pro dodavatele, zvláštních pravidel výkladu, zákazem některých ujednání ve smlouvě apod.).
Úkol: V občanském zákoníku prostudujte prvních třináct ustanovení a zamyslete se nad hodnotovými východisky soukromého práva (svoboda, účelnost, právní jistota) v jejich kontextu.
2.2. Soukromé právo a jeho členění
Na počátku vývoje„moderních" (kodifikovaných) právních řádů, utvářejících se především v průběhu 19. a na počátku 20. století, byly poj my „občanské právo" a „soukromé právo" nejprve ztotožňovány.
11
Až následně se z jednotného soukromého práva začala vydělovat některá tzv. zvláštní soukromá práva (např. právo obchodníci pracovní).
Zbývající část soukromého práva, pro kterou byla typická její „všeobecná platnost, resp. všeobecnost" která je zároveň základním kritériem tohoto členění, začala být nazývána jako (obecné) občanské právo.
Občanské právo je nicméně ve vztahu k soukromým právům (z něj více či méně vyděleným) nutno chápat vždy jako právo obecné (lex generalis) vůči zvláštnímu (lexspecialis). Pokud existuje zvláštní úprava, použitelnost občanského práva přichází v úvahu subsidiárně (podpůrně).
Úkol: K subsidiárnípoužitelnosti občanského zákoníku prostudujte plenární nález ÚS PI. ÚS 83/06.
Jako zvláštní soukromé právo bývá označováno právo obchodní, které zahrnuje především právo obchodních společností, cenných papírů a právo soutěžní, resp. právo, které upravuje právní poměry při výkonu podnikatelské činnosti.
Charakter soukromého práva má i právo pracovní, které upravuje vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, pracovní podmínky zaměstnanců, ochranu zdraví při práci, kolektivnívyjednáváníatd.Vyznačuje se všaksvou hybridní povahou a množstvím veřejnoprávních prvků. Někdy bývá uváděno jako zvláštní soukromé právo i právo
Obchodní právo
Pracovní právo
Spotřebitelské právo
Právo duševního vlastnictví
Mezinárodní právo soukromé má specifické postavení, neboť upravuj* soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem (obecné i zvláštní) a jeho regulaci spočívá zejména na tzv. kolizních normách (tj. takových, které určují, jaké právo si použije).
spotřebitelské či právo duševního vlastnictví.
Soukromé právo
Obecné občanské právo
Zvláštní soukromá práva
12
V zahraničních právních řádech lze nalézt v oblasti soukromého práva v tomto ohledu především dva základnípřístupy: monistickýa dualistický. Monistický přístup nahlíží na právo soukromé jako na jednotný celek, který je vnitřně strukturován. Tento přístup lze nalézt např. ve Švýcarsku či Nizozemí, ale lze jej identifikovat i v platném českém občanském zákoníku. Pro dualistický přístup je typické oddělení úpravy obecného občanského a práva obchodního; má často své historické odůvodnění a je obsaženo např. německém právním prostředí.
2.3. Občanské právo a jeho vnitřní členění
Občanské právo je (vše)obecné soukromé právo, přičemž má svůj vlastní vnitřní systém. Subsystémy občanského práva jsou rodinné právo, právo na ochranu osobnosti, práva věcná, právo dědické a právo závazkové.
Systém občanského práva
Obecná část
Občanské právo
Zvláštní část
Předmět OP, normy, zásady
Osoby (včetně ochrany osobnosti)
Věci
Právní skutečnosti
Závazkové právo
Věcná práva
Dědické právo
Rodinné právo
Úkol: Seznamte se se strukturou úpravy de lege lata obsaženou v občanském zákoníku č 89/2012 Sb. V čem se odlišuje systematika úpravy v občanském zákoníku od výše nastíněné struktury?
13