Vývoj opozice y-i
Původně se jednalo o jednu hlásku s dvojí výslovností a jejich
distribuce se řídila měkkostí a tvrdostí předchozího konsonantu. Jejich
charakter byl změněn v procesu historické depalatalizace. Jak již bylo
zmíněno výše,
po depalatalizaci ostrých sykavek mohlo po jejich
novější tvrdé podobě následovat pouze tvrdé y (voz´ík >vozýk), ale po
depalatalizaci retnic se zachovala původní pozice i-y. Proto se
z původních pozičních alofonů vyvinuly dva samostatné fonémy, zvláště
proto, že i se mohlo objevit jak po konsonantech tvrdých, tak měkkých.
Avšak na
začátku patnáctého století, po dokončení procesu historické depalatalizace,
ztratily i a y své přirozené distribuční protějšky, kvůli zániku
většiny měkkých souhlásek.[1] Na území,
kde proběhla historická depalatalizace důsledně, tak došlo během patnáctého
století k zániku tvrdého y. Výsledky jeho zániku byly různé: y
se mohlo ztotožnit s jeho měkkou formou, což nastalo například ve spisovné
češtině nebo v jižní části východomoravských dialektů; ve středomoravských
dialektech se změnilo v e̬ (ryby > re̬be̬); na velké části
území se diftongizovalo v ej, ve středomoravských pak v é
(dobrý > dobrej > dobré).
Dnes je
dvojí varianta tohoto fonému ve výslovnosti rozlišována jen v nářečích
Lašských, ale také v ruském a polském jazyce.
[1] KOSEK,
Pavel. Historická mluvnice češtiny – překlenovací seminář. Brno: Masarykova
univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6974-9. s.64. Dostupné také z:
https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/131101