Původně se jednalo o jednu hlásku s dvojí výslovností a jejich distribuce se řídila měkkostí a tvrdostí předchozího konsonantu. Jejich charakter byl změněn v procesu historické depalatalizace. Jak již bylo zmíněno výše,  po depalatalizaci ostrých sykavek mohlo po jejich novější tvrdé podobě následovat pouze tvrdé  y (voz´ík >vozýk), ale po depalatalizaci retnic se zachovala původní pozice i-y. Proto se z původních pozičních alofonů vyvinuly dva samostatné fonémy, zvláště proto, že i se mohlo objevit jak po konsonantech tvrdých, tak měkkých.

Avšak na začátku patnáctého století, po dokončení procesu historické depalatalizace, ztratily i a y své přirozené distribuční protějšky, kvůli zániku většiny měkkých souhlásek.[1] Na území, kde proběhla historická depalatalizace důsledně, tak došlo během patnáctého století k zániku tvrdého y. Výsledky jeho zániku byly různé: y se mohlo ztotožnit s jeho měkkou formou, což nastalo například ve spisovné češtině nebo v jižní části východomoravských dialektů; ve středomoravských dialektech se změnilo v e̬ (ryby > re̬be̬); na velké části území se diftongizovalo v ej, ve středomoravských pak v é (dobrý > dobrej > dobré).

Dnes je dvojí varianta tohoto fonému ve výslovnosti rozlišována jen v nářečích Lašských, ale také v ruském a polském jazyce.