Tato změna se dává tradičně do souvislosti s velmi podobnou změnou dlouhého ě v i̭e (zesílením přechodových složek po všech původně palatalizovaných souhláskách). Nejstarší její doklady pocházejí již ze začátku čtrnáctého století, avšak její vrchol je až mnohem později, na přelomu století čtrnáctého a patnáctého s tím, že i v patnáctém století jsou v textech výskyty s ó. Změna se realizuje pouze u dlouhé varianty ó a podobně jako u ě došlo postupně k rozvinutí a vydělení labializace (bóh > bṷoh; dóm > dṷom), avšak pouze pokud se před ó nacházel tvrdý konsonant, a to i u předložek (v óči > v ṷoči). Před krátkým o se vyskytuje také několik případů této změny (boha > bṷoha), ale změna se v tomto případě výrazně nerozvinula a později byly varianty s ṷo opět nahrazeny jednoduchým o.

V slabikách dlouhých tak v důsledku změn ě > i̭e a ó > ṷo přibývají nové diftongy. Další vývoj proto probíhá odlišně od systému slabik krátkých (viz níže změna i̭e > í a ṷo > ů).