Hláskové změny v češtině od 11. do 15. století

Systém samohlásek

Systém samohlásek krátkých

U samohlásek krátkých tak výrazná proměna neproběhla. Výsledkem depalatalizace a vydělení jotace byla jedna podoba e (jeho přední a zadní varianta vymizela).[1] U i-ových forem naopak došlo k jejich krátkodobému rozlišení a osamostatnění y, avšak nedlouho poté se jejich protiklad odstraňoval a opět došlo k jejich splynutí. Vyděleny zůstaly na okrajových územích a do dnešních dob zůstávají ve valašských nářečích. K odlišnému vývoji docházelo v jednotlivých nářečích, ale systém krátkých samohlásek spisovné češtiny je přibližně od čtrnáctého století stabilní.

Systém samohlásek dlouhých

V systému dlouhých samohlásek je situace odlišná. Kromě zániku ie a dlouhého ó došlo k mnoha diftongizacím a následným monoftongizacím (viz výše), což mělo za následek vzdálení dlouhých samohlásek od jejich krátkých protějšků. Nově se tak slova často nelišila pouze v kvantitě, ale i v kvalitě samohlásek, viz kus – kousek (dříve kus – kúsek), kost – kůstka (dříve kost – kóstka), zeď – zídka (dříve zeď – zédka).

Chyba: Odkazovaný objekt neexistuje nebo nemáte právo jej číst.
https://is.muni.cz/el/ped/jaro2025/CJp032/169791067/system_samohlasek_k_a_d.pdf

[1] LAMPRECHT, Arnošt. Vývoj fonologického systému českého jazyka. Brno: Univerzita J.E. Purkyně v Brně, 1966. Spisy University J.E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta. s.84. Dostupné také z: http://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/103685