Staročeské v mělo původně bilabiální výslovnost, o čemž svědčí staročeská grafika (je zapisováno jako w, uw).[1] Změna jeho artikulace v labiodentální v proběhla v patnáctém století, ale v severovýchodočeských dialektech se zachovaly zbytky jeho původní bilabiálnosti (v pozici na konci slabiky se vyslovuje jako u̯: prau̯da).

Změna proběhla pravděpodobně na základě korelace znělosti po objevení nového fonému f (zejména v cizích slovech, např.: farář, flaška), kdy foném f byl labiodentální a v se mu jako jeho znělostní protějšek přizpůsobilo.