Pobočné slabiky, neboli neslabičné sonanty, se v systému objevily po zániku jerů (například: bratrъ > bratr). Uskupení, ve kterém se ocitly, připomínalo slabiku, avšak o slabiku se nejednalo a výše uvedený příklad se tak vyslovoval jednoslabičně (tento fakt je dosvědčen formou staročeských veršů s pravidelným počtem slabik ve verši), ale s vedlejším vrcholem zvučnosti právě na neslabičné sonantě, což mělo vliv na jejich další vývoj.[1] Ten záležel právě na pozici neslabičné sonanty ve slově:

1.        V případě, že se jednalo o jedinečnou souhlásku na počátku slova, zůstala ve velké části případů zachována, a to až do dnešní češtiny (jsem, mdlý, lháti, rty). V proudu řeči se však přikláněla k slovu předcházejícímu (viz staročeská grafika: yay sem). V několika ostatních případech došlo k zániku j (jmám > mám).

2.       Pokud se likvida nacházela na druhém místě ve slově (krve, slza), byla výslovnost oproti dnešní o jednu slabiku kratší (podle staročeských veršů), přičemž postupně nastal přechod v plné slabiky (v dnešní češtině jsou již plné slabiky všude).

3.       Když se likvida nacházela v pozici uvnitř slova (sedlka, jablko, bidlko), byla v průběhu čtrnáctého století ještě většinou zachována a odstraněna později buď zjednodušením skupiny (sedlka > selka), nebo vložením vkladného vokálu (bidlko > bidélko), případně vzniku slabikotvorné likvidy (jablko).

U likvid v pozici na konci slov dochází k ústupu v průběhu čtrnáctého století. U nominativů bratr, vítr, mysl dochází ke vzniku slabikotvorných likvid, u genitivů slov tohoto typu vzniká vkladné e (sester, mýdel), to vzniká i u slov bázeň, báseň a píseň, u slova sedm vzniká slabikotvorná likvida. Komplikovanější vývoj je u participií typu vedl. U nich v lašských nářečích l  zaniká (ved, nes), na větší části Moravy se stává plně slabičným (vedl, nesl) a v moravskočeských nářečích (a několika dalších) se objevuje vkladný vokál (nesil, nésel).