Jedná se o jev, který, vzhledem k nepravidelnému označování ve starších vývojových fázích češtiny, nebylo možné důsledně prozkoumat.[1] Omezení tímto vznikající je dále zesíleno ještě skutečností, že původ pračeské kvantity není bezpečně znám, a také tím, že jednotlivé jevy, které jej ovlivňovaly, probíhaly v různých časových obdobích a mnohdy ne na celém území důsledně.  

Kvantita samohlásek ve staré češtině vychází z předchozích vývojových období, tedy pračeštiny a praslovanštiny, přičemž zdroje pračeské kvantity jsou následující:

1.       V pozicích, kde nenastalo pozdně praslovanské krácení původně dlouhých samohlásek, zůstala kvantita zachována. Jednalo se o:

a.       slova dvojslabičná, ve kterých se délka nacházela před přízvukem: víno, král, tráva;

b.       slova tříslabičná, ve kterých se délka nacházela před vnitřní přízvučnou slabikou: zákon [*za’konъ], národ [*na’rodъ];

c.       slova dvojslabičná, která měla raženou výslovnost: tráva, sláma, viera (více na východ krácení: jama, dym).

2.       Ve slabikách pod intonací novoakutovou (stoupavou)[i] se délka vyvinula (uvedeny jsou jen některé případy):

a.       u genitivu plurálu: noha – nóh, hora – hór (u některých slov se však vyvinula intonace novocirkumflexová (klesavá) a z té vznikla krátkost: léto – let);

b.       u nominativu singuláru maskulin a feminin, který byl zakončený na -ъ a -ь: bóh, sól;

c.       ve víceslabičných slovech především se sufixy *-akъ, -ačь, -ikъ, -aŕь, -avъ, -unъ po zániku jerů: koláč, hospodář;

d.       v participiu l-ovém: móhl, nésl;

e.       ve složených adjektivech: devátý, múdrý;

f.        ve slovesných tvarech: móže, píšeš.

3.       Nejpevnější kvantita vznikla stahováním (kontrakcí): dobrá, dělá.

4.       Velmi těžko odlišitelná od novoakutových případů je intonace vzniklá jako takzvané náhradní dloužení po zániku jerů: dóm, dól.

5.       V některých specifických pozicích pak mohlo vznikat dloužení sekundární, jednalo se například o případy po předložkách či předponách: v oči > vóči, v obec > vůbec.

Stará čeština měla oproti té dnešní větší počet délek u dvojslabičných substantiv rodu ženského (řieka, zíma, rýba, kníha), u jmenných tvarů adjektiv (práv, stár) a zachovávala se i u genitivu plurálu (dúš, huor).[2] U zájmena náš se pak délka vyskytovala v tvarech nominativu a akuzativu všech tvarů a často byla dloužena i počáteční samohláska po předložce (viz výše). Naopak k pravidelnému krácení často docházelo v instrumentálu singuláru a v genitivu plurálu (lúka – lukú; cviecě – svěc).  

Pračeský stav délek se později ještě výrazně proměňoval na základě několika změn.[3] Jednalo se například o morfofonologické zobecnění jednotlivých pravidel: o dloužení a krácení u deminutiv (dům – domek X most – mostek); o analogické vyrovnávání v rámci paradigmatu (například u slova ryba) a další fonologické a fonetické změny.