Stav systému češtiny je výsledkem změn, které proběhly v předchozích obdobích. Nejvýznamnější změnou, která proběhla  přímo v předcházejícím období a podnítila i vznik dalších fonologických změn, byla historická depalatalizace. Ta významně proměnila nejenom soubor fonému v jazyce, ale také vztahy mezi nimi.[1] Vokalický systém byl zjednodušen díky odstranění většiny měkkostních opozic. Vlivem těchto změn se y osamostatnilo jako samostatný foném a v systému začal fungovat stoupavý diftong ie. Od patnáctého století probíhá odlišně vývoj dlouhých a krátkých samohlásek.

Stav vokalického systému v 15. století:

Tabulka 2 – Krátké vokály

Tabulka 3 – Dlouhé vokály

Slabiku v patnáctém století nebyly schopné tvořit pouze samohlásky, ale také slabikotvorné likvidy l a r, ale i m a n, které však stejně jako v nové češtině měly velmi omezenou funkci. Lexikalizované totiž byly pouze ve slovech sedm a osm.

I v konsonantickém systému proběhlo velké zjednodušení. Ze systému se vytratila většina palatalizovaných vokálů a od patnáctého století má čeština pouze čtyři skutečně měkké samohlásky, a to ť, ď, ň a j. Z tabulky níže je zřejmé, že hlavní roli v systému konsonantů měla opozice znělosti. Foném f se v systému začal ustalovat v průběhu čtrnáctého století a k jeho ustálení vedly dva důvody: česko-německý kontakt a působení asimilace znělosti. Z podobných důvodů je v tabulce i foném g.

 Stav konsonantického systému v 15. století:

Tabulka 4 – Konsonantický systém