Historická mluvnice českého jazyka

Josef Dobrovský

1753 Gyarmat – 1829 Brno
český kněz, filolog, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky
předznamenal i podnítil české národní obrození
byl nejvýznamnějším představitelem racionalistického osvícenství v českých zemích
syn vojína
studium 1768–1776
soukromý učitel v domě Nosticů
kritizoval neologismy, schvaloval vyhledávání starších slov a přejímání z jiných slovanských jazyků, v jedné své studii objevil zákonitosti, kterými se řídí tvoření slov v češtině
nevěřil v budoucnost českého, byl to spíš jakýsi jeho koníček
psal především v němčině a latině

Dílo

Dějiny české řeči a literatury (1792) – německy psané dílo, od nejstarších dob po jeho současnost, za vrcholné období považuje veleslavínskou češtinu, barokní češtinu pociťoval jako dobu úpadku

Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) – psáno německy, shrnuje mluvnické zásady, položeny základy pro budoucí spisovnou češtinu. Vzorem mu byla čeština doby veleslavínské:
- vo- na začátku slov omezuje pouze na lidové varianty
- tvarosloví: uvádí tvary jako např.: 7. pád množ. u podstatných jmen muž. a střed. na -y nebo -i, jmenné tvary u přivlastňovacích adjektiv na -ův a -in v rozsahu, jaký je dnes ve spisovném jazyku obvyklý, infinitiv jen na -ti, rozlišuje 3. os.mn. na -í a na -ejí (podle vzorů hledí, honí, ale válejí), v přechodníku přítomném zavádí nově tvary rozlišné podle rodu a čísla: pro jedn. tvary nesa, sedě (muž.), nesouc, sedíc (žen., pro střed. připouští oba tvary) a pro množ. na -ouce, -íce – tvary nesuci, choděci (žen. jedn.), užívané v Bibli kralické, uvádí jen jako archaismy biblické.
- Po s, z, c píše nově i a í tam, kde i nebo í vyplývá z tvarové soustavy, jako ve 3. p. jedn. knězi, otci, si, v 1. mn. koželuzi, vojáci, u příd. jmen psí, kozí, telecí, u sloves na -ím a inf. na -iti, jako mizím, prosím, prositi apod.
- Po s, z, c rozlišuje i a y v příponách flektivních; píše jen y (zyma), v 2. vydání mluvnice po c doporučuje psát jen i a í.

Základy jazyka staroslověnského (1822) – psáno latinsky, první vědecká mluvnice staroslověnštiny

Česká prozódie (1795) – německy, podporuje sylabotónický systém (rytmus udáván počtem přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši)