Úryvky z díla E. Fromma Erich Fromm Umění milovat /, anglického originálu 'IbcArtofLovingyidoiA Jan Vinař. Doslov napsal Ptitŕ Rezek Odpovědnu redaktorka Pavla Le Roch Technická redaktorka Kaleřins Tvrdá Sazba Jan Hampl Obálka Kateřina Tvrdá Foto na obálce PanthcrMcdia Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o., jako svou 2ň21. publikaci. 136 stran. Vydání jedenácté, v Portále první, Praha 2015 Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Knihy Portálu si můžete objednat na adrese: Portál, s. r. o., Klapková 2,182 00 Praha 8 tel.: 283 028 202,283 028 203 UMĚNI MILOVAT Tento názor má několik příčin, jejichž kořeny tkví ve vývoji moderní společnosti. Jedna z nich je velká změna, k níž došlo ve dvacátém století ve výběru „objektu lásky". Ve viktoriánské době, jako v mnoha tradičních kulturách, láska většinou nebyla spontánní osobní zkušenost, která může eventuálně vést k manželství. Naopak, manželství se uzavíralo konvenčně - buď dohodou rodin, či prostřednictvím dohazovače, anebo bez takovýchto mezičlánků; uzavíralo se na základě sociálních daností a předpokládalo se, že láska sc vyvine, jakmile bude manželství uzavřeno.^ posledních několika generacích se v západním světě stal skoro univerzálním pojem romantické lásky. Ve Spojených státech - i když konvenční úvahy zcela nevymizely - lidé v ohromné míře hledají „romantickou lásku", osobní zkušenost lásky, která hy pak měla vést k manželství. Tento nový pojem svobody v lásce musel velmi pozvednout význam objektu proti důležitosti funkce, S tímto činitelem těsně souvisí jiný charakteristický rys soudobé kultury. Celá naše kultura je založena na chuti kupovat, na myšlence vzájemně výhodné výměny. Štěstí moderního člověka je ve vzrušení, které pociťuje, když se dívá do výkladních skříní, a v tom, že kupuje vše, co může, ať již za hotové, či na splátky. On (či ona) se dívá na lidi podobným způsobem. Pro muže přitažlivá dívka - a pro ženu přitažlivý muž - to jc to, po čérii baží. ^Přitažlivost" obvykle znamená pěkný balíček vlastností, které jsou na trhu osobností populární a vyhledávané. Co činí někoho přitažlivým, to závisí na módě, ať již jde o tělesné, či duševní vlastnosti. Ve dvacátých letech dívka, která pila a kouřila, byla ostřílená a dráždivá, působila přitažlivě; dnes móda vyžaduje více domáckosti a upejpavosti. Na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století musel být muž agresivní a ctižádostivý - dnes musí být společenský a tolerantní, aby byl přitažlivým „balíkem". V každém případě pocit zamilování vzniká obvykle jen se zaměřením na takové lidské zboží, které je v dosahu j }f. LASKÁ UM iíNl! vlastních, možností výměny. I Hedám výhodný obchod; objekt by měl být žádoucí z hlediska své společenské hodnoty a zároveň by mě měl chtít vzhledem k mým zjevným i skrytým přednostem a možnostem. Tak se dvě osoby zamilují, když mají pocit, žc nalezly nejlepší objekt, který je na trhu, se zřetelem na omezení svých vlastních směnných hodnot. Často, stejně jako při koupi pozemků, skryté možnosti, které lze rozvinout, hrají v tomto ob chodu významnou roli. V kulturním okruhu, kde převládá tržní záměrem a v němž je nej významnější hodnotou hmotný úspěch, jc málo důvodů k překvapení nad tím, že lidské milostné vztahy se řídí stejnou šablonou směny, která ovládá trh zboží a práce. Trerí omyl, který vede k domněnce, že není čemu se učit o lásce, je směšování počátečního zážitku zamilování a stálého stavu milováni. Když dva lidé, kteří si byli cizí, jakjsme si všichni, náhle nechají padnout stěnu, která je oddělovala, a mají pocit blízkosti, kdy se cítí jako jedna bytost, je pro ně tento okamžik splynutí jedním z nejvíce obšťastňujících, nejvíce vzrušujících životních zážitků. Je ještě podivuhodnější a zázračnější pro takové lidi, kteří žili uzavřeně, osaměle, bez lásky. Tento zázrak náhlé intimity jc často podporován i tím, že je spojen s pohlavní přitažlivostí a s pohlavním spojením, nebo je jimi přímo podnícen. Avšak tento typ lásky je svou vlastní podstatou pomíjivý. Obé osoby se dobře seznámí, jejich intimita stále více ztrácí svou zá-zračnost, až konečně jejich rozpory, jejich zklamání a nuda, kterou navzájem pociťují, zabijí vše, co z počátečního vzrušení zbylo. To všechno však na začátku nevědí: považují intenzitu zamilování, skutečnost, že jeden je „zblázněn* do druhého, za důkaz intenzity své lásky, ačkoli to třeba jen dokazuje, jak opuštěni byli předtím. Tento názor, že nic není snadnější než milovat, v úvahách o lásce stále převládá, přes všechny zdrcující důkazy o opaku. Jc sotva nějaká činnost, nějaké podnikání, které jc ve svých počátcích i i UMĚNI MILOVAT ItORlt LA SK V Erich Fromm Umění milovat Z anglického originálu 'lbe Art of Loving přeložil Jan Vinař. Doslov napsal Petl Re-zek. Odpovědná redukrurka Pavli I.ť KihIi Technická redaktorka KateřinaTvrdá Sazba Jan Hampl Obálka Kateřina Tvrdá Foto na obálce PantherMcdia Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o., jako svou 26.21. publikaci. 136 stran. Vydání jedenácté, v Portále první, Praha 2015 Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Knihy Portálu si můžete objednat na adrese: Portál, s. r. a., Klapková 2,187 00 Praha 8 lei.: 283 028 202,283 028 203 Máme na mysli lásku jako zralou odpověďmi problém existence, nebo mluvíme o těch nevyzrálých formách lásky, které bychom mohli nazvat symbiotickým spojením} Na dalších stránkách budu nazývat láskou jen první typ. Pojednání o lásce zahájím úvahou o typu druhém. Symbiotickéspojem má svůj biologický vzor ve vztahu mezi tehotnou matkou a plodem. Jsou dva, a prcce jen jedno. Žijí „spolu" (sym-biosis), jeden potřebuje druhého. Plod je částí matky, dostává od ní vše, co potřebuje; matka je pro něho celý svět; živí ho, krmí ho, ale také její život je tím obohacen. V psychickém sym-biotickém spojení jsou obe těla nezávislá, ale stejný druh spojení existuje psychologicky. ' fPasivni forma symbiotického spojení je forma podřízení, kterou nazýváme klinickým termínem mmochismus. Masochista prchá od nesnesitelného pocitu izolace a odloučení tím, že dělá sáni ze sebe nedílnou část jiné osoby, která ho řídí, vede a ochraňuje; která je tak říkajíc jeho životem, jeho kyslíkem. Moc toho, kterému se podřizuje, se nadsazuje, ať již je to člověk nebo Bůh; on je vše, já nejsem nic, ledajako část jeho bytosti. Jako jeho část jsem část velikosti, moci, jistoty. Masochista se nemusí rozhodovat, nemusí riskovat, není nikdy sám - ale není nezávislý; nemá svou celistvost; ještě se úplně nenarodil. V náboženské terminologii se objekt uctívání nazývá modla; vc světské souvislosti masochistického milostného vztahu je mechanismus zbožňování v podstatě stejn^jpTento masochistický vztah může splynout s fackou .pohlavní touhou; v tomto případě je to podřízení, jehož se neúčastní jen duch, nýbrž i telo. Může existovat masochistické podřízení osudu, nemoci, rytmické hudbč, orgiastickému stavu vyvolanému omamnými jedy či hypnotickým transem - ve všech těchto případech se osoba vzdává své celistvosti, proměňuje se v nástroj někoho či něčeho jiného mimo vlastní já: nemusí řešit problém života produktivní činností. Aktivní forma symbiotického splynutí je ovládnutí, nebo abychom užili psychologického termínu, který odpovídá masochismu,, sadismus. Sadista chce utéci svému osamocení a svému pocitu uvěznění tím, že učiní jinou osobu částí sebe. Nadouvá a povznáší se tím, že si přivtěluje jinou osobu, která se mu klaní. Sadista je stejně závislý na poddajném partnerovi jako on na něm; žádný z nich nemůže žít bez druhého. Rozdíl je jen v tom, že sadista rozkazuje, využívá, ubližuje, ponižuje, a že masochista si dává poroučet, ubližovat, nechá se vykořisťovat a ponižovat. V realistickém smyslu jc to značný rozdíl; v hlubším, citovém smyslu však rozdíl není tak velký jako to, co mají společného: splynutí bez celosti. Když to pochopíme, není již tak překvapující, že jedna osoba obvykle reaguje jak sadisticky, tak masochisticky, většinou vůči různým objektům, f Iitler reagoval sadisticky především vůči lidem, ale masochisticky vůči osudu, historii, vůči „vyšší moci" přírody. Jeho konec - sebevražda uprostřed všeobecného zničení - je Stejně charakteristický jako jeho sen - úplné ovládnutí.' protikladu k symbiotickému spojení 7ísl&Jdska jc spojení za podmínky zachování vlastní cefasti, .vlastníindividua\xty.^ajka _ je aktivní silou v člověku; sHoiiJkteri^r^ráž^zdí, jež ^ějúclojiěka.. " od_ojtatních lidí, a sjednocuje ho s Jirrými; láska působí, že překoná pocit izolace a odloučenosti, a přes^může být_sánv5cbo_u, zachovat svou celost. V láscj^piházíJíLparadoxu, že dvě bytosti splynou v jedno, a přece^zůsjtá^jí.dvě^ , | ' fokáme-lí, že láska je druh aktivity, budeme mít potíže s dvojím významem slova aktivita. „Aktivita" ve smyslu dnešního používání tohoto slova znamená obvykle činnost, která vyvolává změnu současné situace vynaložením energie. Tak považujeme člověka za aktivního, když obchoduje, studuje medicínu, pracuje 1 Rjdrobnéjšt studii o sadiemu a ínasodiísmii viz v Icnizt: E. Fromm, Euaftfrvm Fretdem, Riiwharr ancl Co, New York 1 <)41 Česky: Sírarb ze svobody, Portil, Praha 2014. i an^liekóho originálu Man for Himself, vydaného nakladatelstvím Holt, Kiiiehard unci Winston, New York 1947, s přihlédnutím k vydáni z nakladatelství An Owl Book, Henry Holt and Company, lne, N™ York 1990 pfeloftily Irena Pelřinová a Martu Hufcschcrová. Obálku navrhl Pavel Zelenka Vydalo nakladatelství AURORA. Opletalova 8, Praha 1, jako svou 44. publikácii. Vytiskli tiskárna FINIDR. s. r. o.. Lipová lil.. CeskyTříin. Prahu 1997. Druhá doplnené vydáni. Dcipnnir-enn eenu vřetni DPH 169 Ke. jejich místo vstoupila kritická analýzo člověka a společnosti, kteiá pouze předpokládá pozitivní představy o tom, jaký by mol člověk být, Taková kritická zkoumání jsou bezpochyby íiejvýä důležitá a tvoří také předpoklad pro každé zlepšení společnosti; ale nedostatek vizí „lepží" společnosti a „lepSího" člověka mělo za následek, že ochromilo víru Člověka v sebe a v svoji budoucnost (současně je to i výsledek tohoto ochromení). Dnešní psychologie, zvlá&té psychoanalýza, netvoří v tomto ohledu žádnou výjimku. Freud a jeho žáci podali skvělou analýzu neurotického charakteru. Jejich klinický popis neproduktivního (nebo — řečeno s Freudem — předgenitálního) charakteru je vyčerpávající a precizní — ačkoli teoretické pojmy, kterých používali, potřebují revizí. Alena charakter normální, zralé a zdravé osobnosti se sotva bral zřetel. Tento charakter, označený Freudem jako charakter genitální, zůstal dosti vágní a abstraktní představou. Freud ho definuje jako charakterovou strukturu, v níž orální a anální libido přišlo o své dominující postavení ve prospěch libida gcnitálního, které* se orientuje na pohlavní spojení s příslušníkem druhého pohlaví. Freudův popis gcnitálního charakteru skýtá stěží víc než zjištění, že se jedná o charakterovou strukturu jedince, který se sexuálně a společensky normálně chová. Při mém zkoumání produktivního charakteru se odvažuji jít za hranice pouhé kritické analýzy. Chci zkoumat podstatu plné rozvinutého charakteru, který jo cílem lidského vývoje a který současně odpovídá ideálu humanistické etiky. Zprvii může pro pochopení produktivní orientace postačit, zjistíme-li její spojitost s Fříudovým genitální m charakterem. Jestliže vezmeme Freudův pojem libida, jak ho používá ve svém učení o libidu, ne doslova, ale symbolicky, pak už tím jc dosti přesně řečeno, co rozumím pod produktivností. Pohlavní zralost uzpůsobuje člověka k přirozenému plozeni. Spojením spermatu a vajíčka je stvořen nový život. Tento způsob plození má člověk společný Be zvířetem. Schopnost produkovat materiální hodnoty je naproti tomu specifická pro člověka. Člověk není jen rozumový a společenský Živočich. Je možno ho také definovat jako produkujícího živočicha, který může díky svému rozumu a své fantazii přetvářet látky, které má ľľiii po ruce. Nemůfo jen produkovat, musi produkovat, aby vůbec mohl žít. Materiální produkce je však nejběžnějiím symbolem pro produktivnost jako aspekt cbarakteru. ,produktivní orientace"1 'osobnosti se vztahuje na základní způsob chování, totiž na to, jak se člověk uvádí ve všech oblastech lidských zkušeností do vztahů. Týká se duševních, citových a smyslových, reakcí na drtihé, Tin srbe samu a nu věci. Průduktivnost je schopnost člověka j využít svých aíl a uskutečnit možnosti, které v něm dřímají. I Jestliže řekneme, že člověk musí využít své schopnosti, předpokládáme tím, že musí být svobodný a nesmí být závislý na někom, kdo jeho síly kontroluje. Znamená to dále, že je řízen rozumem, neboť může zhodnotit své síly jedině tehdy, když ví, co jsou, jak hy bylo třeba jich využít a k čemu mají sloužit. Produktivnost znamená, že člověk, prožívá sám sebe jako ztělesnění svých schopností a jako „jednající bytost"; cítí se být totožný se svými schopnostmi a tyto schopnosti mu současně nejsou skryty a odcizeny. .. Abychom ac vyhnuli nedorozuměni, k němuž by nás mohlo svést slovo „produktivnost", bude snad na místě zmínit se krátce o tom, co produktivností nerozumíme. Všeobecně se slovo „produktivnost" spojuje s tvorbou, zvláště ě uměleckou tvorbou. Pravý umělec je skutečně nejpřesvědčivější reprezentant produktivností. Přesto väak väichni umělci nejsou tvůrčí. Konvenční malba může například představovat jen technickou dovednost reprodukovat na kus plátna podobu člověka na způsob fotografie. Člověk však může tvořivě prožít to, že vidí, cítí a myslí, aniž by měl dar vytvořit něco viditelného nebo sdělitelného. Produktivnost jespásob chování, JcteryL-může-mít kaídy Šlopěk, pjakud~Jěho.mySlení a cít^ju wmi ?jji««če«o. Výra* „produktivní" je snadno zaměňován s „aktivním", právě tak jako „produktivnost" s „aktivitou". Obě slova mohou být synonym ní (například v aristotelovském pojmu aktivita). V moderním smyslu označuje aktivita často přesný protiklad produktivností. Aktivita se obvykle definuje jako způsob chování, které vynaložením energie vyvolá změnu v existující situaci. 1 Zde použitý piijt-Tii produktivnoiti představuje roz&lřejií pojmu ipontío-iiíif ti, jak byl popsán v mé knize ťhiik před svobodou. T"! Erich fromm Lidské srdce Ĺ antického originálu The Heart of Man vydaného nakladatelslvfrn Harper and Row Publishers v New Yorku 1964, přeložil Miroslav ZOna. Vydal Český klub, nakladatelství Josefa Simona, Grafická úprava Ateliér Českého klubu - Hule. Praha 19% 2000 Vytiskla Severografie Most. ' ™ Dotisk 2000 ISBN ED^5637-J8-ť To jsem také učinil."1 Unamuno se při svém projevu o nekrofilním charakteru zvolání „Ať žije smrt!" dotkl jádra problému zla. Mezi lidmi není žádný vetší základní rozdíl, psychologicky ani morálne, než je rozdíl mezi těmi, kdo milují smrt, a těmi, kdo milují život, mezi nekrofily a bioftly. To není míněno tak, Že bych přímo říkal, že někdo je bud zcela nckrofilní, nebo zcela biofilní. Jsou někteří lide, kteří jsou úplně oddáni smrti, jsou to lidé duševně choří. Jsou jiní, kteří jsou zcela oddáni životu, a ti nás burcují k tomu, abychom dosáhli nejvyšších met, jichž je člověk vůbec schopen. V mnoha lidech působí jak nckrofilní, tak i biofilní trendy, ale v různé směsi. Záleží tu, jako vždy u Živého fenoménu, na tom, který trend je silnější, takže determinuje lidské chování - a ne na tom, zda je jedna z obou orientací buď zcela nepřítomná, anebo přítomná. Doslovné znamená nekrofilie „lásku ke smrti" (podobně jako biofilie znamená „lásku k životu"). Termínu se obvykle užívá k označení sexuální perverze vyznačující se touhou zmocnit se mrtvého těla (ženy) za účelem pohlavního styku,2 anebo morbidní touhou být v přítomnosti mrtvoly. Ale jak tomu často bývá, sexuální perverze představuje jenom zřejmější a jasnějSí obraz orientace, kterou můžeme bez sexuální příměsi nalézt u mnoha lidí. Unamuno to řekl 1 Chováno podle knihy H, Thomase: The Spanish Civil War (Španělská občanská válka), New York, Harper & Row, 1961. Thomas cituje Una-rnunovu řeč podJe překladu L, PortiUa. otištěného v časopise Horizon a přetištěného vConollyho The Golden Horizon, str. 3y<7-4(W, Unamuno zůstal až do své smrti, která nastala o několik měsíců později, v dobrovolném domácím vězení. 1 Krafft-EbiĎg, Hirschfcld uvádčji mnoho příkladů pacientů posedlých touto touhou. jasně, když použil slova „nekrofilní" k označení generálovy řeči. Nemyslel tím, že by byl generál posedlý sexuální perverzí, ale to, že nenáviděl život a že si liboval ve smrti. Je dost divné, že nekrofilie jakožto všeobecná orientace ještě nikdy nebyla popsána v psychoanalytičke literatuře, třebaže je příbuzná s Proudovým análně sadistickým charakterem právě tak jako s jeho instinktem smrti. Protože se chci pokusit probrat tyto vztahy později, přejdu nyní k popisu nckrofilní osobnosti. Osoba s nekrofilní orientací je taková osoba, jež je přitahována a fascinována vsím, co už není naživu, co je mrtvé; mrtvolami, hnilobou, výkaly, Špínou. Nekrofilní jsou takoví lidé, kteří rádi mluví o nemo-cech, o pohřbech, o smrti. Když mluví o smrti, doslova oživnou. Jasným příkladem čistě nekrofilního typu byl Hitler. Byl fascinován zkázou a pach smrti mu byl příjemný. Zatímco v letech, kdy měl úspěch, se mohlo zdát, že chce zničit jen ty, jež považuje za své nepřátele, dny soumraku bohů na konci ukázaly, že ho nejvíce uspokojovalo to, když mohl být svědkem úplné a absolutní zkázy: zkázy německého národa, zkázy těch, kdo byli kolem něho, ba zkázy sebe sama. Zpráva z první světové války, i když neověřená, o tom dává dobrou představu: jakýsi voják vidčl Hitlera stát v náladě blízké transu nad rozkládajícími se mrtvolami, Hitler prý tehdy nechtěl vůbee odejít. Nekrofilové žijí v minulosti, nikdy v budoucnosti. Jejich city jsou svou podstatou sentimentální, to znamená, že hýčkají v sobě vzpomínku na city, jež měli včera anebo o nichž věří, že je měli. Jsou chladní, odměření, oddaní stoupenci „zákona a pořádku". Jejich hodnoty jsou pravým opakem hodnot, které spojujeme s normálním životem: nevzrušuje je a neuspoko- Tl Erich rromm Lidské srdce Z antického originálu The Heart of Mař vydaného rmkladutclslvím Harper unii Row Publishes v New Yorku 1964. přcloíil Miroslav Zona. Vydal Česky klub, nakladatelství Josefa Simona, SIMON AND SIMON PUBLISHERS, Prague 1996. 2000 tjr»lick» úprava Ateliér Čcakťho klubu - Hule. Praha 1996, 2000 Vytiskla Severografie Most. Dotisk 2000 ISBN 80-85637-28-6 votu. Ale ať už je příčina jakákoli, dá se stěží pochybovat o faktu, že se sexuální žádostivost směšuje také s deštruktívností. (Na toto směšování poukázal již Freud, zejména kdy?, sc zabýval problémem směšování instinktu smrti s instinktem života, jak se vyskytuje v sadismu a masochismu.) Sadismus, masochismus, nekrofagie a koprofagie jsou perverze nikoli proto, že se odchylují od bčžné úrovně sexuálního chování, ale přesně vzato proto, že znamenají jednu základní perverzi; směšování života sc smrtí.7 V plném svém rozvinutí sc biofilie projevuje v tvořivé orientaci.8 Osobu, která plně miluje život, přitahuje sám proces života a sám růst vc všech možných oblastech. Dává přednost tomu spíše konstruovat, vytvářet nové než zachovávat starý stav. Jc schopna obdivu, raději vidí něco nového, dává tomu přednost před jistotou, s níž sc ověří staré. Spíše než bezpečí miluje dobrodružnost života. Její vztah k životu je spíše funkční než mechanický. Vidí raději celek než jen části, struktury raději než summace. Chce přetvářet a ovlivňovat láskou, rozumem, vlastním příkladem, a ne silou, ne tím, že věci přelomí přes koleno, nc byrokraticky, administrováním lidí, jako by to byly věci. Těší se ze života a ze všech jeho projevů spíše než z toho, co ji pouze vzrušuje. Biofilní etika má svůj vlastní princip dobra a zla. Dobré je vše, co slouží životu; zlé jc to, co slouží smrti. Dobro jc úcta k životu,y všechno, co život 7 Mnohé rituály, jejichž obsahem je oddělování čistého (života) od nečistého (smrti), kladou důrazu na to, jak je důležité sc této perverze vyvarovat. s Srov. diskmi o tvořivé orientaci v knize E. Fromma, Man for Himself (Človčk sám pro sebe), New York, Rmeharl & Winston, 1947. " To je hlavní teze Alberta Schweitztra, jednoho z velkých představitelů lesky k životu. zmnožuje, co znamená růst, rozvinutí. Zlo je všechno to, co život dusí, utlačuje, rve na kusy. Radost je ctnostná a smutek je hříšný. Tak je tomu z hlediska biofilní etiky s tím, o čem se bible zmiňuje jako o hlavním hříchu Hebrejců:.....protože jsi nesloužil Hospodinu, Bohu svému, s potěšením a veselím srdce, maje hojnost všech věcí." (Deut. 28, 47). Svědomí biofilní osoby není svědomí, které někoho nutí, aby sc zdržel zla a aby konal dobro. Ani to není supe-rego popisované Frcudcm, superego, které jc přísným pánem, jenž za účelem ctnosti provozuje sadismus vůči sobě. Biofilní svědomí je motivováno svou sympatií k životu a radosti; morální úsilí tu záleží v tom, že člověk posiluje v sobě tu stránku, která v něm miluje život. Proto si biofilie nelibuje ve výčitkách a sebeobviňování, jež jsou tak jako tak jenom aspekty sebezhnusení a smutku. Vrací se rychle do Ži- __ vota a snaží se konat dobro.! Zdařilým příkladem biofilní morálky jc Spinozová Etika: „Radost," píše Spinoza, „není sama o sobě zlá, nýbrž dobrá; naopak špatná sama o sobě je bolest".10 A v temže duchu: „Svobodný člověk myslí na smrt až úplně ze všech věcí naposled a jeho moudrost není meditací o smrti, ale o životě."11 Láska k životu tvoří podtext různých verzí humanistické filosofie. Ve svých rozmanitých koncepčních formách jsou tyto filosofie naladěny stejným způsobem jako filosofie Spinozová; vyjadřují zásadu, že zdravý člověk miluje život, že smutek je hřích a radost že je ctnost, že cílem člověka v životě je, aby ho přitahovalo vše, co žije, a aby se držel stranou všeho mrtvého a mechanického. Pokusil jsem se načrtnout obraz nekrofilní a biofil- J 10 Etika, IV, Prop. XI.I, 11 Tamtéž, Prop. LXVU. ( m \ Erich Fromm Mít, nebo být? Z angjickŕho originálu Tb Have Ol 1h EJe? vy dona™ n Ji iMfatelstvím Tte Oanlinuum Publjshins Companf 1997, pbksEa Jan Luft. Odpovŕdnä reJsttorta Daniela Lehlrtná MSvih obálky Dita Kímiaova a Miroslav Pnjthíika Vydalo niMidaltlitiT AURORA, Oplrrali) m e. Praha [, jakosi™ [43. publikaci. Vyiiskla UíUm S-TISK ¥impcrti j; f 0 m Pinha 2001. Vydaní rohmoiifctindu p„„{. Vlastnění a konzumováni Než probereme několik jednoduchých příkladů existováni v modu vlastnění a v modu bytí, je třeba uvést jiný projev vlastnění, totiž při vtěl o vání (inkorporací). Přiv tělová ní veci např. jídlem neho pitím je archaickou formou jejího vlastnění. V určitém stadiu vývoje má dítě sklon věci, které chce mít, klást do úst, Je to dětská forma přivlastňování v období, kdy mu tělesný vývoj ještě nedovoluje jiné formy ovládání jehq vlastnictví, Tutéž souvislost nalézáme mezi přivtélo-váním a vlastnictvím v fadé forem kanibalismu. Například pozřením druhého človeka získávám jeho silu (takto může být kanibalismus magickým ekvivalentem získáváni otroků); pozřením srdce statečného človeka získávám jeho odvahu, pozřením totemového zvířete získávám božskou podstatu, kterou totem symbolizuje. Většina předmětů ovšem nemůže být přivtčlena fyzicky (a pokud ano, byly by opět ztraceny v procesu vylučování). Ale existuje také sv/^o//crť a^ že yějH m ^žej sem. si_pf ivtěHLabraz__boha. otce nebo zvířete, nemůže tni^^^debrán ani odstraněn. Symbolicky objekt spolltnu a věřím v jeho symbolickou přítomnost ve mne. Takto například Freud vysvětluje superego - jako zvnitřnč-ný souhrn otcovských zákazů a příkazů. Autorita, instituce, idea, obraz mohou být zvnitměny - introjektovány - týmž způsobem: mám je, jakoby věcně chráněné ve svých útrobách. (Pojmy „introjekce" a „identifikace" jsou často používány synonymně, avšak je obtížné rozhodnout, ř.da jsou skutečně týmž procesem. V každém případě by pojem „identifikace" neměl být používán vágně tehdy, když by sc mělo spíše mluvil o nápodobě nebo podřízení,) L Existuje mnoho dalších forem při ví č J ování, které nejsou spojeny s fyziologickými potřebami, a proto nemají žádné omezení. Postoj vlastní spotřebnímu konzumentství by nejraději spolkl celý svet, Spotřebitel je věčný kojenec volající po láhvi. Je to patrné u patologických jevů jako alkoholismus a narkomanie. Obé tyto narkomanie jasné vyčleňujeme, protože jejich účinky u osob s návykem naruSují jejich sociální povinnosti. Tolik odsuzované nutkavé kouření sice není méně návykové, nenarušuje však kuřákovo sociální fungování, ale pravděpodohně „jen" délku jeho života. Mnoha formám každodenního konzumováni se věnujeme dále v této knize. Pouze bych zde rád poznamenal, že ve volném čase jsou dnes hlavními předměty konzumování automobily, televize, cestování a sex. A zatímco je nazýváme aktivitami volného času, bylo by lépe je n&zývsí pasivitami. -"Souhrnně lze říci, že konzumování je pouze jednou formou vlastnění, možná nej důležitější pro dnešní průmyslové společnosti blahobytu. Konzumování má dvojznačné vlastností: utišuje úzkost, protože to, co člověk má, mu nelze odejmout; ale žádá, aby člověk konzumoval stále více, protože dřívější konzumpce brzy ztrácí svůj uspokojující charakter. Moderní konzumenti se mohou ztQtožnk s rovnicí jsem = co mám a co konzumuji. Erich Fromm Mít, nebo hýt? Z angliokeho tjrij iruiln 1b Have Ot To Be? vydaného nakladatelstvím The GMIinuum Publi,,l,iiis' Company New York 1997. pfcloj.il Jan Lusk. Odpovědna redaktorka Daniela l-řláravá Návrh obálky Dita Konisoví o Miroslav Procházka. Vydalo aakladalclslvi AURORA. Opletalo w í, P„ha | jako srnu 113. publikaci. Vytiskla tiskárna S-TISK Vimperk,r. o., Ziíkoy, 448. Praha 2001. VyriSni tobolo pfckladu první. F L pickou diskusí, kdy Jí má názor XaBwa názor Y. Každý z diskutérů se ztotožňuje se svým názorem. Každému záleží na tom, aby nalezl lepší, tj. přijatelnější argumenty pro obranu svého názoru. Žádný z nich však neočekává, že názor /.mění, ani že tak učiní protivník. Oba mají strach ze změny svého názoru proto, že jejich názor je jejich majetkem aje-ho ztráta by znamenala ochuzení. Jiná je situace v rozhovoru, který sc nepovažuje za diskusi. Kdo neprožil setkání s člověkem, který je významný svou důležitostí či pověstí nebo dokonce svými skutečnými vlastnostmi, nebo s člověkem, od kterého nčco chceme -dobré zaměstnání, lásku, obdiv? Za takových okolností má řada lidí sklon k mírné úzkosti a často se na takové důležité setkání „pripravují". Uvažují o tématech, která by mohla druhého zajímat; předem rozvažují, jak by mohli zahájit konverzaci; někteří si dokonce celý rozhovor rozvrhnou, pokud jde o jejich vlastní roli. Nebo mohou hledat oporu v tom, že myslí na to, co maji: své úspechy, okouzlující osobnost (nebo svou zastrašující osobnost, jc-li tato role účinnější), své společenské postavení, své styky, vzhled a oblečení. Slovem, váží v duchu svou hodnotu a na základě tohoto /.hodnocení nabízejí své zboží v následující konverzaci. Člověk, který to dokáže velmi dobře, skutečně zapůsobí na mnoho lidí, ačkoliv vytvořený dojem je pouze zčásti způsoben jeho chováním a spíše pochází z chudokrevne soudností většiny lidí. Jestliže takto se předvádějící účastník rozhovoru není dost obratný, bude se jevit jako kožený, intrikující, nudný a nevzbudí příliš zájmuu Opak tvoří lidc/kteři k situací přistupují bez přípravy, nehledají žádné opory. Naopak reagují spontánně a tvořivě; zapomínají na sebe, na své poznatky, na své postavení. Je- jich ego jim nestojí v cestě, a právě proto mohou plně odpovídat druhému Člověku a jeho myšlenkám. Dopomáhají kc zrození nových myšlenek, protože na ničem nelpí, a proto mohou tvořit a dávat. Člověk vlastnický spoléhá na to, co má, kdežto člověk v modu bytí spoléhá na fakt, že jest, že žije a že něco nového se zrodí pouze tehdy, pokud bude mít odvahu nechat věcem jejich průbčh a reagovat na ně. V konverzaci zcela ožívají, protože je nedusí úzkostný ohled na to, co mají. Jejich živost je nakažlivá a často pomáhá druhým lidem, aby překročili svou egocentričnost. Pak konverzace přestává být výměnou zboží (informací, poznatků, statutu) a stává se dialogem, ve kterém již nezáleží na tom, kdo má pravdu. Soupeři spolu začínají souznět a rozcházejí se nikoliv s triumfem nebo lítostí - oba ty stavy jsou stejně neplodné -, ale s radostí. (Podstatný Činitel v psychoanalytičke léčbě tvoři tento oživující vliv terapeuta. Žádný psychoanalytičky výklad nebude účinkovat, jestliže atmosféra terapie je tísnivá, bez života a nudná.) Člení To, co platí pro konverzaci, platí i pro čtení, které je - nebo by mčlo být - konverzací mezi autorem a čtenářem. Ovšem ve čtení (jako v osobní konverzaci) je důležité, od koho něco čtu (nebo 5 kým mluvím). Číst umělecky bezcenné, laciné romány je druhem denního sněni. Nedovoluje tvořivě odpovídat; text je hltán jako televizní šou nebo jako bramborové lupínky, které pojídáme při sledování televize. Ovšem román, například od Balzaka, lze číst s vnitřní,účastí, tvořivě - tj, v modu.bytí. Avšak pravděpodobně se většinou čte v modu spotřebním - v modu vlastnickém. Čtenáři, jejichž"