Tzv. Tkadleček (3) Jáť jsem tkadlec učeným řádem, bez dřievie, bez rámu a bez železa tkáti uměji. Člunek mój, jímžto osnuji, jest z ptačie vlny; přieze má z rozličných zvieřat oděvu jest. Rosa, jenž rolí mú skropuje, nenie obecná voda, ani sama o sobě, ale jest s obecnú vodú smiešena, jížto v svú potřebu jednak nahoru, jednak dolóv i sem i tam krópěje podávám. A jsem z české země hlavú a nohama odevšad. Jméno mé pravé jest zbito a otkáno z osmi slov abecedních, k němuž sem vydán a vysazen. Slovo prvnie mého jména na počátku jest z abecedy XI., a potom jest XX. a potom IV., a po těch všech jest opět XX., a po něm deváté, a poslednie slovo jest desáté. (...) (4) ...sme nynie nedávno v Hradci na Labi, v tom ohrazeném městě v Čechách, mocí svú a úřadem svým dvé mladých lidí sobě na letech jako rovných, jenž spolu od několiko let jsú dobře a počestně byli, rozdělili a ruozno rozlúčili naší mocí, a netoliko je rozlúčili, ale je s obú stranú do jich obú smrti nesjednati mieníme. Jméno jejie bylo z prvnie z abecedy na špici jako posazeno, jenž vuodce jest všech jiných slov a najokrášlenějšie jiných slov. Druhé slovo jest bylo k třetiemu slovu jeho podobné, jenž bylo v tom, s nímžto sme ji rozlúčili. Třetie slovo jejie bylo jeho prvnie. Čtvrté bylo jeho páté, jejie páté bylo z abecedy třetie. Šesté bylo XXIII. Sedmé bylo jeho poslednie, a jejieho jména slovo poslednie bylo podobné ku prvniemu. Toť jsú ta jejich jména, takto jsú otkána. A to se jest stalo ot nás léta toho před shořením toho města snad jako třetí měsiec, potom od stvořenie světa počítajíce pět tisíc let a potom léta stého a šedesátého sedmého, o němž ona oba vieta, kdy, kterak a proč jsú rozlúčeni. Onať jest byla postavú svú panna; příjmie jejie bylo jest Pernikářka, jenž sme jie byli sami dali jméno to, ne proto, by jí byla, ale proto, co jest kdy, kde a komu promluviti chtěla, že jest slovo to, jenž z úst vypustila, dobře a viece nežli dobře na své mysli sem i tam převálela, sem i tam jím vrhla, nežli je vypustila. Než topička jest byla na kniežeciem dvoře, pec jest skrytě mnohým tajnú milostí pálila i mnohé svú osobú zamucovala i mnohé jest také podlé světa těšila; toť jest dielo jejie tajné a skryté v ty časy bylo před mnohými obecnými lidmi. Jménoť jest jměla křesťanské, nad obecné lidi ctnosti dobré měla. (...) (14) ... Myť sme posel božie ruky, ke všem protivným kusuom brzký jednatel. Myť sme bič ohbitý a hólka a kyjík všeho stvořenie Stvořitele. Myť sme senosečec tupú a pilkovatú kosú všech luk, všech trávníkóv, tak zavadlých jakožto mladistvých. Naše poselstvie, jenž je dějem, nikda darmo nenie. Myť sme bičík, jehož švih prudce mrščí a po něm velmi svědí, jehož žádného časem neminem. Myť sme ta hólka, ještoť se o žádného nikda nepřerazí a o žádného se nikdy neohne ani se zlámá, avšak žádný se jí ujistiti nemóž; kto se jí podepře, žádnému shola za nic neslibujem. Myť sme ten senosečec, jehožto kosa jest pilkovaná sem i tam, avšak se nikdy viece neztupí, ni kamenem tvrdé mysli ni měkkú hrudú dobré řečí ni pieskem mnoho smyslóv ni kořením trávním mnoho chytrostí. Myť sme rataj a zahradník rozličných ščepóv jedny z druhých přesazujem. Myť činíme, jako ty, Tkadlečku, činíš. Naše brdo ke všem lidem připraveno jest; všechno, což jest na světě, to my svú mocí snošujem a zosnujem, žádných podstat nepotřebujem, nic se na tenkú přiezi netiežiem, nic se na barvy neptámy; tak nám bielá jako černá, tak nám černá jako blankytná, tak nám zelená jako šerá, tak nám žlutá jako plavá; nic sobě i lidí jedné barvy jako druhé nevážímy. Anebo což se znamenají jich okrášlení? Když je mocí svého protivenstvie sečem, tuť my nic neminem, nač se oddáme. Tuť fiola své moci před námi neskryje svú rozkošnú barvú všie ustavičnosti. Tuť lilium krású svú a bělostí před námi neuteče svú dobrú nadějí. Tu ruože červená svú šarlatnú barvú v hořící milosti nám se neopne, tuť dětelík, ni břečťan, ni chvojka, ni barvínek, jenž jest všie počaté milosti vuodce, nám se neskryje. Tuť ruože polská svú brunátnú barvú všeho tajemstvie utéci se nám nemuož. Tuť vymyšlená a kradená barva šerá z mnohých složená svú vysokú myslí nad se nám se nevyzdvihuje. Tuť blankytný charpený nebo čakankový květ svú zlú nádějí nebli svú dokonalostí nám se neprotiví. Tuť také pléška svú miezhú, svú žlutú barvú, jenž na haně vydána jest, proti nám nezíšče. Hleď a znamenaj, Tkadlečku: Římené, velitcí a múdří lidé, a jiní rozliční mistři pohanščí, tiť sú nás lépe poznali nežli ty, a zvlášče mudřec pohan Aristotileš. Aj, tázals´ nás, kto sme my; již to slyšíš, kto sme my. A potoms´tázal, co sme my. Slyšals´ tehda, Tkadlečku: my sme nic a smy nětco. Tak sme nic, neb sme ani živi ani mrtvi, ani tělo máme ani kterú podstatu tělesnú, ani máme byt, ani máme duchu, ani sme k vidění zpósobeni, ani k omakání, ani k držení zjednáni, aniž jíme, aniž pijeme, aniž spieme, aniž odpočíváme, aniž kdy ustanem. (...) Lit.: Šimek, F. (ed.): Tkadleček. Praha 1974. A B C D E F G H I K L M N O P R S T U V W Y Z