Výchova je záměrné působení na rozvoj jedince. Napomáhá plnému a mnohostrannému rozvoji osobnosti. Výchova je celoživotní proces uskutečňující se v celé společnosti. Podílejí se na ní školská zařízení od školy mateřské až po školu vysokou, dále výchovně -- vzdělávací instituce, společenské organizace a kulturní zařízení. Důležitý význam má také výchova rodinná a sebevýchova. Rozlišujeme tyto formy výchovy: O/ Školní - vyučování - mimovyučovací školní aktivity - vliv školního prostředí O/ Mimoškolní - společenské organizace - kulturní instituce - hromadné sdělovací prostředky O/ Rodinná - veřejné mínění rodiny - zájmová orientace rodiny - rodinné aktivity O/ Sebevýchova - autodiagnostika a automotivace - autodidaxe - podíl na různých aktivitách O/ ŠKOLNÍ VÝCHOVA Škola je tradiční výchovně -- vzdělávací zařízení a nadále zůstává základní institucí, která má napomoci mnohostrannému rozvoji tvůrčí osobnosti. Škola se ve svém dlouhodobém historickém vývoji postupně demokratizovala a otevírala se stále širší vrstvě populace. Zároveň se specializovala a vytvořila širokou síť nejen základních a středních všeobecně vzdělávacích škol (gymnázií), nýbrž i středních odborných škol a učilišť, jakož i škol vysokých univerzitního, technického i uměleckého směru. Škola nese hlavní odpovědnost za úroveň, šíři a hloubku všeobecného i odborného vzdělání občanů i za jejich plný rozvoj z hlediska jednotlivých výchovných složek, jednotlivých kvalit osobnosti i jednotlivých sociálních rolí, pro které jsou připravováni. Škola je povinna uvést nejrozmanitější podněty, s nimiž se jedinec od nejútlejšího věku denně setkává v životě, v pevný systém základních, zdůvodněných a uspořádaných informací o přírodě, o společnosti i o člověku, který tvoří východisko jeho porozumění skutečnosti a jeho adekvátního jednání ve shodě s potřebami a perspektivami společnosti. Škola se bude nadále koncentrovat na to nejpodstatnější, co tvoří páteř celé další výchovně -- vzdělávací aktivity moderního člověka. Škola slouží jako nástroj sociální integrace, je to uměle vydělený prostor a pracuje do jisté míry i idealizovanou skutečností. Formy školní výchovy můžeme rozdělit do dvou základních skupin. Na jedné straně stojí výchova v rámci vyučování, na druhé straně pak výchova v mimovyučovacích aktivitách a působením školního prostředí. Obě tyto formy se neustále prostupují, doplňují a integrují. Plné výsledky se dostaví jen za stálého a hlubokého propojení vyučovacích forem s formami mimovyučovacími za stálého pozitivního výchovného působení školního prostředí. K těmto formám samozřejmě přistupují vlivy další, jako je výchovné působení společenských organizací, kulturních institucí, hromadných sdělovacích prostředků i rodiny. V tomto složitém průniku výchovných vlivů se rozvíjí postoje jedince ke skutečnosti, jeho potřeby, zájmy a chování, vzniká krok za krokem osobnost v celém bohatství charakterových rysů, sociálních vazeb i aspirací, která pak vstupuje do života, aby se podle svých sil a předpokladů podílela na dalším rozvoji společnosti. Základem školní výchovy je vyučování. Jeho koncepci tradičně určovaly didaktické dokumenty: * Studijní profil (formuloval obecné cíle výuky) * Učební plán (stanovil systém vyučovacích předmětů a jejich zařazení do ročníků) * Učební osnovy (konkretizovaly obsah jednotlivých vyučovacích předmětů) Tyto dokumenty však postihovaly pouze některé aspekty složitého a mnohostranného vyučovacího procesu. V shodě se zahraničními zkušenostmi se proto začíná i v našem didaktickém myšlení uplatňovat termín kurikulum. Pedagogický slovník z roku 1995 rozlišuje tři základní významy pojmu kurikulum: 1. vzdělávací program, projekt, plán 2. průběh studia a jeho obsah 3. obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole a v činnostech ke škole se vztahujících, její plánování a hodnocení Obsah vyučování bývá blíže specifikován tzv. vzdělávacími (cílovými) standardy, které konkretizují požadavky na vědomosti, dovednosti i další kvality, kterých má být dosaženo. Obsahovým jádrem vzdělávacích programů je kmenové (jádrové, základní) učivo. Každý vyučovací předmět svým obsahem ovlivňuje nějakou složku výchovy. Jedny předměty zabezpečují realizaci záměrů výchovy jazykové a vědecké, jiné předměty záměry výchovy technické, ekonomické a pracovní. Nebo také záměry mravní, právní a politické, záměry výchovy estetické a výhovy tělesné. Každý vyučovací předmět si neustále zpřesňuje své funkce z hlediska jednotlivých složek i stránek výchovy. Často se přímo rozlišují vzdělávací a výchovné cíle jednotlivých disciplín. Výchovné cíle se pak chápou jednak ve specifické rovině (výchova vztahu k předmětu, zájmu o obor, potřeba využívat zkušeností předmětem poskytovaným), jednak v rovině obecné (rozvoj hodnotové orientace jedince, jeho stránky mravní, estetické a dalších). Vyučovací formy výchovy neustále provázejí ve škole různé formy výchovné práce mimo vyučování. Mimovyučovací formy mohou být zprostředkovány jednak vlastními prostředky školy, jednak ve spolupráci s některými společenskými organizacemi a kulturními institucemi. Výchovná práce školy mimo vyučování dává možnost překonat některé jednostrannosti výchovně -- vzdělávacího působení při výuce, prohloubit výchovnou činnost s mládeží ve směru hlavních životních orientací, rozvíjet ji nejen po intelektuální stránce, ale především citové a volní. Právě v mimovyučovacích formách mže škola prohloubit zájmy vědecké i umělecké, technické i pracovní, kulturní i sportovní. Jde často o formy náročné na přípravu, na odpovídající personální i materiální zabezpečení i na nezbytné investice. V mnoha školách jsou rozšířeny hromadné formy výchovné práce mimo vyučování. Do této oblasti patří exkurze do vědeckých, technických a výrobních zařízení, do kulturních institucí i do přírody. Výchovný účinek takových forem však není automatický. Výzkum naopak ukazuje, že nepřipravené, nedostatečně motivované a organizačně plně nezajištěné akce tohoto druhu mají spíše negativní dopad a často narušují vztah k hodnotám, pro které by měli jedince získávat. Na mnoha školách jsou značně rozšířeny skupinové formy výchovné práce v rámci nejrozmanitějších kroužků. Tyto formy vycházejí z individuálních zájmů a podchycují relativně malé skupiny jedinců, kteří jsou již motivováni, a mají o věc zájem a přinášejí si do kroužků ochotu spolupracovat a aktivně se podílet na zdaru plánované činnosti. Kroužky se mohou organizovat ve všech oblastech výchovy -- v oblasti vědecké, technické i pracovní, v oblasti kulturní i tělovýchovné. Obsah práce v kroužcích je více ovlivněn zájmy a modifikací žáků, zahrnuje ve větší míře samostatnou a tvůrčí činnost žáků a výsledky jsou většinou prezentovány školní i širší veřejnosti (vystoupení, slavnosti, přehlídky, výstavy, soutěže). Práce v relativně malé skupině umožňuje pedagogovi hlubší kontakt se žáky. Mimovyučovací formy výchovné práce mohou mít i individuální podobu. Jde například o individuální vedení četby jednotlivých žáků, o podporu jejich vlastních odborných, kulturních nebo sportovních činností, případně o prezentaci jejich výsledků vědeckých, technických, uměleckých nebo sportovních. Individuální vedení žáků a studentů je v současné době aktuální z hlediska zvýšené péče o talentovanou mládež. Bez něho není možné hlubší zapojení mladé generace do studentské vědecké a odborné činnosti ani do nejrůznějších olympiád, soutěží a přehlídek. V systému školní výchovy je velmi důležitým faktorem výchovného působení vliv školního prostředí na žáky. Celé prostředí školy -- materiální i sociální -- působí od prvního vstupu jedince do školy na jeho vztah ke škole, k oboru, ke studiu, k lidem, ale zprostředkovaně i na jeho vztah ke společnosti vůbec, na jeho vztah k hodnotám a k životnímu způsobu. V tomto směru záleží na každé maličkosti: na celkové úpravě školní budovy, na její výzdobě, na heslu, bustě, obrazu či nástěnce, na květinovém zákoutí a dalších zdánlivých detailech. Zároveň záleží i na kultuře mezilidských vztahů, na rozvoji vzájemného jednání nejen ve třídě, ale i v administrativním styku a v neformálních vztazích mezi učiteli a žáky, mezi učiteli navzájem i mezi všemi osobami, které ve škole pracují a působí. Všechny formy výchovy ve škole se samozřejmě stávají účinnějšími, když se organizací propojují s výchovou mimoškolskou. Prohloubení vazby mezi školou, mimoškolskými institucemi, obcí a rodinou by měly napomáhat i rady škol, které se v mnoha státech rozvíjejí jako jeden z nástrojů k prohloubení integrace výchovných vlivů, k demokratizaci a kooperaci. O/ MIMOŠKOLNÍ VÝCHOVA Mimoškolský výchova je organickou součástí komplexní výchovy mladé generace i dospělých a má rovnocenné postavení vedle výchovy školní a rodinné. Plní základní cíle výchovného programu společnosti, avšak specifickými prostředky, ve specifických podmínkách a za použití specifických forem, metod a prostředků. V tom je její úloha nezastupitelná. Mimoškolní výchova na jedné straně navazuje na výchovu školní a rodinnou, na druhé straně jim však poskytuje naopak nemalé podněty. Zvláštní je tato výchova především v bohatosti bezprostředních zážitků a zkušeností, které dává jedinci na jeho cestě za hlubším a mnohostrannějším vzděláním a výchovou. Mimoškolní výchova mládeže i dospělých se uskutečňuje celou sítí společenských organizací, kulturních zařízení a hromadných sdělovacích prostředků. Na výchově mládeže i dospělých se podílejí stále více a všestranněji společenské organizace. Toto jejich výchovné působení se uskutečňuje jak v rovině obecné, tak v rovině specifické. Každá organizace se spolupodílí na rozvoji osobnosti z hlediska jednotlivých složek výchovy. Tyto složky vedou společenské organizace k tomu, aby ve svých podmínkách a svými přiměřenými prostředky zabezpečily filozofický, vědecký a technický, pracovní a ekonomický, morální, právní a politické, estetický i tělesný rozvoj svých členů, a to ve společensky žádoucí orientaci. Výchovně -- vzdělávací činnost každé společenské organizace má jak intencionální, tak i funkcionální povahu. Intencionální (přímá) výchova se uskutečňuje prostřednictvím nejrozmanitějších kurzů, přednášek, seminářů, diskusí i dalších forem pedagogického působení. Funkcionální (nepřímá) výchova probíhá neustále ve spojitosti s vlastním životem a aktivitou dané organizace. Každá akce společenské organizace (shromáždění, konference, seminář), každý dokument, každé číslo tiskového periodika, každá publikace vydaná organizací, každé vystoupení jejího reprezentanta na veřejnosti nebo v hromadných sdělovacích prostředcích -- to vše funguje jako nepřímý výchovně -- vzdělávací činitel, se kterým je třeba počítat. Pedagogické působení výchovně -- vzdělávací organizace uvnitř i na veřejnost, přímé i nepřímé, může být jak dlouhodobé povahy, tak relativně krátkodobé ve formě poradenské, propagandistické nebo agitační. Významným článkem mimoškolní výchovy a vzdělávání mládeže i dospělých jsou kulturní zařízení. Rozsahem sítě těchto zařízení i jejich úrovní stojí náš stát na čestném místě v evropském i světovém měřítku. Vedle výchovné funkce plní také své funkce specifické jako zařízení, která odpovídají za tvorbu kulturních hodnot i za jejich zachování, prezentaci a ochranu. Muzea a galerie, knihovny, divadla, kina a koncertní zařízení, objekty památkové péče, zoologické a botanické zahrady, hvězdárny a planetária i další zařízení vytvářejí svými fondy, svými prezentacemi i celou svou činností základní předpoklady pro rozvoj vědy a techniky, umění i celého kulturního života společnosti. Tato zařízení mají za úkol obohacovat poznání i citové prožitky lidí, stimulovat jejich zájmy, uspokojovat jejich potřeby a rozvíjet jejich názorovou orientaci. Účinnost se samozřejmě zvyšuje tím, nakolik se toto působení kulturních institucí propojuje s činností škol, společenských organizací, sdělovacích prostředků i rodiny. Svůj významný podíl na výchově a vzdělávání si kulturní zařízení dnes nejen uvědomují, ale svou činnost z tohoto hlediska stále více i profilují a programují. Připravují specifické prezentace pro jednotlivé skupiny zájemců z hlediska jejich věku i jejich potřeb, budují speciální dětská oddělení (např. dětská muzea, dětské čítárny atd.), svou činnost popularizují na veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích, prohlubují kontakty se školami i s rodinou. Hromadné sdělovací prostředky (masová komunikační média) - tisk, rozhlas, film a televize, internet -- se staly v naší době jedním z nejvýznamnějších činitelů výchovy mládeže i dospělých. Ve srovnání s tradičními prostředky mají díky moderní technice široký rozsah působnosti, vstupují do každé rodiny, provázejí každého občana a slouží mu v kterékoliv životní situaci. Informují o dění doma i ve světě, přinášejí zprávy z politiky, ekonomie i kultury, z vědy, techniky i umění, přibližují svět práce, zábavy i sportu. Své čtenáře, posluchače a diváky nejen informují, ale i přesvědčují a dávají jim rady i varování. Hromadné sdělovací prostředky informují a tím vychovávají, a to daleko intenzivněji, sugestivněji a účinněji než většina prostředků tradičních. Výchovně - vzdělávací proces probíhá v mnoha rovinách. Na jeho počátku stojí poznání faktů a jejich utřídění, na které pak navazuje zobecňování jednotlivých poznatků, které posléze vyúsťuje ve vyvozování obecných zákonitostí. Na základě poznaných a pochopených zákonitostí se utvářejí postoje jedince je skutečnosti, jeho přesvědčení, zájmy a potřeby, které nakonec vedou k odpovídajícímu jednání. Sdělovací prostředky tedy umožňují poznání faktů, jejich srovnání a utřídění. V současné době přibývá relací, které mají vyhraněné intencionální výchovně -- vzdělávací funkci. Jde o různé kurzy, pořady a akce, které jsou často přenesením klasických výchovně -- vzdělávacích forem na stránky tisku, do rozhlasového přijímače, na plátna kin, na televizní obrazovku. S médii musíme nadále počítat jako s významným faktorem. O/ RODINNÁ VÝCHOVA Rodina jako základní sociální jednotka, ve které žije většina občanů a ve které jedinec nachází uspokojení svých základních potřeb, která mu poskytuje místo pro trávení volných chvil i prostor pro osobní štěstí, se tradičně podílela na výchově mládeže i dospělých. Rodina je místo, kde se jedinci dostává přirozenou formou četných podnětů a zkušeností, kde se na každém kroku učí přístupu ke skutečnosti a kde si osvojuje základy svého sociálního chování. V rodině se utvářejí jeho představy a pojmy světonázorové, politické a morální, pracovní i estetické, které se postupně přetvářejí v jeho názory a přesvědčení promítající se do jeho každodenního chování. Důrazem na výchovnou úlohu rodiny samozřejmě neoslabuje význam školy, společenských organizací, kulturních institucí a hromadných sdělovacích prostředků pro výchovu mládeže i dospělých. Škola vnáší do výchovy řád, proporce a logiku, které z ní vytvářejí stále dokonalejší a ucelenější systém. Rodinná výchova se uskutečňuje mnoha prostředky. Na prvním místě -- rodina rozvíjí své členy veřejným míněním, tj. souborem typických názorů a přístupů ke skutečnosti, jejichž nositelem je převážná část rodiny. Může být hluboce vlastenecké, ale i národnostně indiferentní nebo přímo negativistické. Může být prolnuto odpovědným vztahem k práci, ke způsobu a normám našeho života, avšak může být také inertní, neodpovědné a individualistické, může být naplněno úctou ke kladným morálním a estetickým hodnotám, avšak může být v tomto směru i zcela lhostejné. Veřejné mínění každé rodiny není neměnné, je utvářeno jednotlivými členy rodiny, je průmětem jejich prožitků, zkušeností a přesvědčení získaných na pracovišti, v přátelských skupinách i pod tlakem událostí každodenního života. V tomto složitém poli probíhá rozvoj osobnosti každého člena rodiny a samozřejmě především dorůstající generace, těch, kteří se teprve vyrovnávají s představami o životě, o světě, o společnosti, o jejích hodnotách, ideálech a normách. Společnost se snaží dosáhnout toho, aby se veřejné mínění rodiny formovalo ve shodě s ideály naší společnosti a v tomto smyslu pak působilo na její členy. Významným prostředkem rodinné výchovy je sám obsah rodinného života, tj. společné zájmy, které rodina sleduje, společná účast na činnostech vědecké, kulturní, pracovní i sportovní povahy. Rodina má možnost poskytovat svým členům, zvláště pak dětem, mnoho zajímavých zkušeností a zážitků ze všech oblastí našeho života, přirozenou cestou rozvíjet postoje k problémům filozofickým i politickým, sociálním i kulturním, orientovat zájmy, stimulovat potřeby i citlivě usměrňovat chování odpovídající demokratickému způsobu života, demokratickým normám morálním, politickým i právním. Rodina může například z hlediska vlastenecké výchovy mnoho učinit tím, že svým členům umožní poznávat krásy vlasti, poznávat její minulé i současné hodnoty materiální i kulturní, že jim umožní poznat ostatní země s jejich kulturním bohatstvím, jakož i další obecné hodnoty, kterých lidstvo dosáhlo díky usilovné práci v toku nesčetných předcházejících generací. Velký prostor má rodina v oblasti estetické a kulturní. Právě v rodinných podmínkách se velmi často u jedince probouzejí první umělecké zájmy a podpora rodiny mu většinou umožní dopracovat se mnohdy i vynikajících výsledků. Rodina je velmi důležitá v oblasti tělesné a sportovní výchovy mladé generace. Za většinou vrcholných sportovních výkonů stojí zkušenosti a stálá podpora rodiny, její tradice, sportovní zájmy, nemalá pomoc a někdy i oběti. Rodina je také spojována s rozvojem morálních kvalit jedince. Rodina může mnoho učinit pro výchovu kladného vztahu k práci. Svým životním stylem, zapojením jednotlivých členů do rodinné dělby práce i vzájemným příkladem se může stát školou pracovitosti, školou radosti z práce dobře vykonané. Mnoho může také rodina vykonat z hlediska výchovy k ukázněnosti. Široký je i prostor pro rozvoj morálně volních kvalit, které jedinec získává nápodobou i taktním vedením v rodinném kruhu, a to mnohem snadněji než ve formalizovaných podmínkách školy nebo pracoviště. Bez spolupráce školy a mimoškolních výchovně-vzdělávacích zařízení s rodinou se podstatně snižuje naděje, že nejen ve vzdělání mladé generace, ale také v její výchově v užším smyslu plně dosáhneme potřebných a požadovaných výsledků. O/ SEBEVÝCHOVA Vedle výchovného působení školy, mimoškolních institucí a organizací a rodiny hraje stále větší úlohu sebevýchova jako specifická forma pedagogické aktivity. Při sebevýchově jedinec sám se stává jak iniciátorem, tak realizátorem výchovně -- vzdělávacího procesu. Jestliže v heteroedukativním procesu jde o interakci mezi pedagogem a vychovávaným jedincem, pak při autoedukaci jde o jednotu obou subjektů tohoto procesu. Jedinec je sám sobě pedagogem i vychovávaným. V plné míře to lze samozřejmě uskutečnit až v dospělosti, jednotlivé prvky autoedukace je však možné i vhodné aplikovat již ve školním věku. Účinná výchova by měla být vždy přípravou k úspěšné sebevýchově. Koncepce sebevýchovy je analogická koncepci výchovy druhým jedincem. I při ní můžeme rozlišit sebevzdělávání jako rozvoj vědomostí, dovedností, návyků a schopností a sebevýchovu v užším smyslu jako rozvoj postojů jedince ke skutečnosti, jeho zájmů, potřeb a adekvátního chování. Také cílová orientace sebevýchovy se v zásadě neliší od obecné struktury výchovných cílů v heteroedukativním procesu. Po obsahové stránce zahrnuje sebevýchova široké pole rozvoje jedince pro jednotlivé sociální role, rozvoj jeho základních osobnostních kvalit i jeho rozvoj ve všech hlavních oblastech kultury. Sebevýchovná aktivita jedince je podmíněna několika předpoklady. Výchozím předpokladem úspěšné sebevýchovy je odpovídající motivace, potřeby a zájmy. Jedinec může být motivován podněty ze školy, z pracoviště, z veřejné činnosti, vlivem veřejného mínění, vzorem a příkladem druhých lidí apod. vznikají u něho takové potřeby, jako je potřeba širšího vzdělanostního obzoru, filozofického, ekonomického a politického rozhledu, racionálního pracovního a životního způsobu, úspěšného sociálního uplatnění, překonání určitého nedostatku apod. Důležitým předpokladem úspěšné sebevýchovy je také rozvinutá schopnost autodiagnózy. Sebevýchova je možná v tom okamžiku, kdy jedinec je s to zhodnotit vlastní stupeň rozvoje, posoudit dosažené klady i nedostatky a uvědoměle se rozhodovat pro další změny svého vědomí, přesvědčení i chování. Sebevýchova je také závislá na jedincově schopnosti koncipovat svůj další rozvoj. Sebevýchova předpokládá schopnost jedince stanovit si cíle svého dalšího rozvoje, plánovat, organizovat a zabezpečovat tento další rozvoj a pravidelně kontrolovat dosahované výsledky. Jedním z nutných předpokladů úspěšné sebevýchovy široké společnosti je její zabezpečení adekvátními prostředky. Jde o odbornou i populárně vědeckou literaturu knižní i časopiseckou, o nejrozmanitější autodidaktické příručky, různé technické prostředky, metodické návody i další pomůcky k samostatnému rozvoji jedince. Sebevýchova se setkává v určitých okamžicích s potížemi, s bezradností i skepsí. Jedinec by měl mít možnost se v těchto okamžicích poradit, obrátit se o pomoc, najít řešení. V tomto směru jsou perspektivy sebevýchovných aktivit občanů závislé na funkci poradenských institucí nejrozmanitější povahy -- na konzultačních a poradenských službách (při vzdělávacích a kulturních zařízeních, v profesních, právních, zdravotnických i dalších poradnách). Má-li současná školní výchova napomoci sebevýchově, měla by posílit některé momenty svého působení. Jde především o prohloubení orientace výchovy na postoje, potřeby a zájmy, a to jak o rozvoj obecných postojů ke skutečnosti, tak o rozvoj specifických postojů, potřeb a zájmů, jako jsou kladné postoje ke vzdělání, k jednotlivým oborům, k profesi, a zájmy a potřeby světonázorové, vědecké, technické a pracovní, kulturní, sportovní i rekreativní. Pokud se tyto postoje, zájmy a potřeby nepodaří rozvinout, snižuje motivace aktivní sebevýchovy. Důležité je také prohloubení celkové formativní orientace výchovy a prohloubení orientace na autonomní výchovné cíle. Při výchově vždy vystupují autonomní cíle (které si klade sám jedinec) a cíle heteronomní (které stanoví společnost nebo odpovídající skupina). Úspěšná výchova znamená znát a respektovat autonomní cíle a heteronomní cíle adekvátní motivací postupně autonomizovat. "Smysl každé výchovy spočívá v tom, abychom pomohli vychovávanému získat osobní zkušenosti, které ho uschopní k samostatnému a sociálně zodpovědnému životu. Které vlastnosti k tomu patří, závisí zčásti na povaze jedince, zčásti na kultuře, v níž žije. Každá kultura sestává z určitého řádu životních podmínek, jimž se musí každý člověk přizpůsobit. Čím je nějaká kultura bohatší a komplikovanější, tím mnohostrannější jsou požadavky lidí, kteří v ní žijí" Wolfgang Brezinka POUŽITÁ LITERATURA Prof. PhDr. Vladimír Jůva, DrSc., PhDr. Vladimír Jůva, Csc., Úvod do pedagogiky, nakl. PAIDO, Brno 1997