Historie péče a vzdělávání u
                                           sluchově postižených

                                           PhDr. Radka Horáková, podzim 2006



•      pro vývoj péče o SP charakteristické neustálé hledání cesty k efektivnímu vzdělávání

•      ve starověku měli SP velmi nízký sociální status determinovaný nesprávnými předsudky, rozdíl
mezi neslyšícími od narození a ohluchlými

•      antické Řecko – v důsledku neznalosti anatomie ucha vada sluchu spojována s neschopností
artikulovat, porucha jazyka







•      podle Aristotela jsou hluší méně vzdělavatelní než slepí – ovlivnil vzdělávání SP do budoucna

•      Platón upozorňuje na dorozumívání sluchově postižených mezi sebou – tzv.posunky

•      středověk – obd.scholastiky – první pokusy vzdělávat SP, v důsledku plnění závazků církve –
nemožnost odepřít křesťanské učení

•      výchovu a vzdělávání SP zajišťovali mniši v klášterech





Španělsko (období 16. století)

•      Pedro Ponce de Leon  

-      mnich benediktinského kláštera, vychovatel dětí šlechtické rodiny de Velasco



•      Juan Pablo Bonet  - v roce 1620 uveřejnil první knihu o vzdělávání sluchově postižených

-      popisuje tvoření jednotlivých hlásek, výstavba řeči probíhá za podpory písma

-      ve vyučování převládá prstová abeceda



Anglie  (období 17. století)

•      John Wallis

-      je považován za zakladatele vědecké fonetiky, byl profesorem na univerzitě v Oxfordu



Nizozemí (období 17. století)

•      Johann Conrad Amman

-      autor knihy Surdus loquens (Mluvící hluchý)

-      vychází z písemné formy řeči, užití posunku považuje za přirozené, zdůrazňuje výhody
hláskovací metody



Francie (období 18. století)



•      Jacob Rodriguez Pereira

-  je ovlivněn spisy Boneta, Wallise, Ammana

-  vyvozuje mluvu prostřednictvím vibrací, cvičení zbytků sluchu ( k tomu využívá sluchových trubic)





   Kolektivní vyučování

                     první ústavy pro SP

                            Francie  - 18. století





•      Charles Michel de l‘Eppé

                                (Abbé de l‘Eppé)

-  výjimečný člověk, vystudoval práva, stal se knězem, vzdělával chudé, poznatky předával svým
nástupcům





-      vycházel ze staré teze – sluch nahradit zrakem (nyní metoda kompenzace)

-      základem jeho metody je posunek, posunková řeč

-      na přelomu roku 1769/70 založil v Paříži ústav pro hluchoněmé





Německo

•      Samuel Heinicke

-  působil v ústavu pro neslyšící děti, založen r. 1778

-  vypracoval svou metodu – vychází z myšlenky, že řeč je božského původu, artikulovaná řeč musí být
znakem lidství i u neslyšícího člověka

-  odmítal de l‘Eppého názor na funkci zraku, oko podle něj nemůže nahradit sluch

-  k vyvození artikulace používal různých tekutin (ocet, odvar z pelyňku)



•      Milánský kongres r.1880



 - vyvrcholil spor zastánců orální metody a metody využívání posunkové řeči – přednost dána čisté
artikulační metodě

 - odpůrci orální metody argumentují tím, že bez užití posunků a písma dochází k verbalismu a
didaktickému materialismu





•      Paříž       – 1770

•      Lipsko  – 1778

•      Vídeň      – 1779

•      Řím         – 1784

•      Praha   – 1786  (Pražský ústav pro „hluchoněmé“ 1786 byl pátým ústavem v Evropě, prvním
ředitelem byl páter Karel Berger)





Doporučená literatura k problematice:



•      HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu.
1. Praha: Septima, 1997.

•      POUL, J. Nástin vývoje vyučování neslyšících. Brno: Paido, 1996.

•      POTMĚŠIL, M. Úvodní stati k výchově a vzdělávání sluchově postižených. Praha: Fortuna, 1999.

•      KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002.