Kapitola 9
Sociální otázka bez odpovědi
Sociální otázka je ve vlastním slova smyslu otázkou po tom, zda je společnost schopna udržet svoji integritu a kohezí. zda dokáže existovat a reprodukovat se jako celek provázaný sociálními vazbami. Zároveň se v užším smyslu sociální otázka táže, zda existují účinné mechanismy pomoci lidem, kteří se ocitli v nouzi, a jakou povahu tyto mechanismy mají.
Pro vyřešení sociální otázky, která sužovala společnost v devatenáctém století a dlouho do století dvacátého, měla klíčový význam skutečnost že zhruba od přelomu 19. a 20. století došlo k prudkému nárůstu středních vrstev, a to v podobé takzvaných nových středních vrstev, tedy zaměstnanců velkých organizací. Vzestup nových středních vrstev byl významný z dvojího hlediska. Velká část tČch. kdo byli přímo ohroženi sociálním sestupem, nalezla ve vel-Icých organizacích solidní, trvalé a pomerné velkorysé zabezpečení. Zároveň se rato masa zamestnanci) stala jádrem nové vzniklého systému pojištění, který dokázal pomoci i zbytku těch. kdo zůstali z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti.
Vyřešením klasické sociální otázky se rak stala společnost zaměstnání. kcerá dokázala vcelku spolehlivě integrovat masy dělníků a ve stále vetší míře jim zajišťovala životní úroveň a stupeň bezpečí a jistot, jež byly charakteristické pro pozici stabilních zaměstnanců. Tímto způsobem kapitalismus dokázal (přinejmenším přechodně) domestikovat zaměstnance i dělníky. Jejich podřízené postavení v organizacích výrobního i nevýrobního charakteru bylo kompenzováno nárokem na sociální práva, kcerý jim byl z titulu zaměstnanců přiznán.
Zaměstnanecká společnost tak znamená v zásadě dvojí. Jednak plyne ze zaměstnaneckého poměru relativně zajištěný společenský status, neboť zaměstnání přináší automaticky rozsáhlá sociální práva, jednak jsou sociální pozice uspořádány kontinuitne, takže i když sociální podmínky zůstávají nerovné, pro jednotlivce i celé skupiny existují reálné možnosti mobility mezi nimi.
Krize společnosti zaměstnání, jíž jsme dnes ve všech vyspělých zemích svědky, oba tyto předpoklady popírá a tím vytváří poměry, z nichž vyrůstá nová otázka sociální.
9.1 Krize společnosti zaměstnání a nová otázka sociální
Společnost zaměstnání byla založena na předpokladu, že naprostá většina ekonomicky aktivních (dlouho omezovaná především na muže) je schopna získat trvalé a plnohodnotné zaměstnání a je ohrožena pouze krátkými obdobími, po něž se může přechodně ocitnout bez práce. Tato masa standardních zaměstnanců je schopna skrze systém pojištění pokrýt svá vlastní sociální rizika a zároveň pokrývat i rizika malého počtu těch. na něž se plnohodnotné zaměstnání nedostalo.
Protože systémy sociální ochrany fungující v rámci sociálního státu se vyvinuly kolem situace námezdních, dnešní krize námezdního poměru přímo v jádru ohrožuje sociální ochranu (Cascel 1995: 518). Celý systém mohl fungovat jedině za předpokladu, ze skupiny těch. kdo přispívají do systému pojištění proti sociálním rizikům, se budou z velké části krýt s těmi, kdo z tohoto systému pojištění čerpají.
Dnes jsme však ve zcela jiné situaci. .Začíná být jasné, že prekarizace zaměstnání a nezaměstnanost jsou vepsány přímo v dynamice dnešní modernizace. Isou to nezbytné důsledky nových způsobil restrukturace zaměstnání, tvoří druhou stranu průmyslových inovací a druhou stranu úsilí o zvyšování konkurenceschopnosti" (Castel 1995: 649).
Nová otázka sociální je výsledkem flexibilizace práce (a doprovodné flexibi-lizace rodiny) a vyrůstá tak přímo z povahy současné ekonomiky.
Klasický kapitalismus 19. století využíval dělníka tím. že ho nutil pracovat co nejdelší dobu v průběhu dne, týdne i roku. Do pracovního kontraktu přitom nezahrnoval žádnou ochranu dělníka, tím ho udržoval v nejistotě, což umožnilo diktovat mu stále další podmínky.
Dnešní tržní systém funguje mnohem elegantněji. Namísto tendence k prodlužování pracovní doby převládá tendence právě opačná - k jejímu zkracování, ke flexibilizaci a individualizaci pracovních kontraktů. Dochází k ní proto, že v průběhu uplynulého století se podařilo v rámci rozvoje zaměstnanecké společnosti zabudovat do pracovních kontraktů takovou míru ochrany pracovní síly, že poměr mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci byl stále více vyrovnaný Pracovní kontrakty, které dříve umožňovaly dávkovat dělníkům nejistotu, je nyní před nejistotou do jisté míry r h ranily.
Flexibilizace práce znamená, že je opouštěn zaměstnanecký poměr, aby bylo možno opět nastolit naprostou asymetrii moci mezi zadavatelem práce a těmi, kdo ji vykonávají- Míra nejistoty, ve které je nucen žít ten- kdo nabízí svoji práci, tak opět výrazně stoupá.
120
•• známo, schopnost dávkovat druhým nejistotu, ve které jsou nuceni žít,
liratou mocenského vztahu, tedy vztahu nadvlády a podřízenosti. ]c ne-
- že míra nejistoty na dnešním trhu práce neustále narůstá. Celé velké
:.:;; skupiny (mladí lidé, lidé méně kvalifikovaní, velká část žen s dětmi,
sólem padesáti let veku a výše aj.) jsou nuceni žít v podmínkách „perma-
::*.i dočasné práce' (výraz Roberta Castela).'8
rekarita, která je opakem přiznaného statusu, se stává jejich trvalým
:-m. Tyto skupiny tvoří jádro sociálně exkludovaných, tedy těch, kdo
z „normální společnosti" zpravidla natrvalo vyloučeni a nemají přístup
.ranným a zajišťujícím mechanismům, jež zcela automaticky zprostřed-
ival plnohodnotný pracovní poměr.
ľíenos stále větší části tržní nejistoty na pracovní sílu, jenž je jádrem .ivním motivem prohlubující se flexibilizace práce, podrývá společnost za-■>cnání přímo v základu a sociální stát v žádné ze svých dnešních podob :okáže tomuto procesu čelit.
Liberální typ sociálního státu proces flexiblizace bezezbytku přijal a spolu :.:m přivítal snížení vlivu odborů i oslabení ochrany zaměstnanců. Výslední byl nárůst nerovností a prudký vzestup počtu tzv. „pracujících chudých". •:o svérázná deregulace v oblasti práce umožňuje zaměstnavatelům vybírat podle libosti z masy laciných, zaměnitelných a základní ochrany zbavených ťemců o práci. Nízké mzdy. které byly vždy pokládány za sociální problém, .:ies neoliberálové propagují jako zaručený recept na řešení problému nezaměstnanosti. Pokles statusu pracovní síly se přitom postupně šíří do všech pa--r profesní hierarchie, stále Častej i zasahuje i kvalifikovanou práci, a dokonce ejednou i řídící personál ve vysokých zaměstnaneckých pozicích.
Kontinentální a severský typ sociálního státu se snaží tváří v tvář postu-: vijící řlexibilizaci udržet alespoň dosavadní pozici dobře placených a vysoce vVdlifikovaných zaměstnanců. Činí tak však na úkor zbylé části námezdních. Kontinentální model, který privileguje jádro zaměstnanců v situaci ekonomického růstu bez tvorby nových pracovních míst, znamená posilování protikladu :nezi těmi .venku" a těmi ^uvnitř". Vysoké mzdy a jistota práce mužského já-Ira má za následek exkluzi jejich synů, dcer a žen (Hsping-Andersen).7'j
' Jadran dutáni sociálni otázky jo idy opit existence přebytečných Iklf, lidí nad porotných, kteří žiji v jakési mlhovině prckartty a nejistoty ohledne zítřka, tedy v neprůhledné situaci, jež umocňuje zranitelnost .clýcli mas' (Castcl 1995: 747).
' Jestliže se sociální státy snaží udržet existující standard rovnosti a sociální spravedlnosti, jako je tomu v Ľvrope'. cenou za to je masová nezaměstnanost. Ve snaze tuto nezaměstnanost snížit je livropa nucena [irejímat americký slyl deregulace. To s sebou nutní přinese vlče bídy a více nerovnosti* (Uspiny-Andcrsen 1999: i).
121
9.2 Hrozba dekonverze
Ve své práci o proměnách otázky sociální (CastcI 1995) razí francouzský sociolog termín .dekonverze'. aby jím označil situaci, kdy se v důsledku určitých změn ve společnosti nedostává pozic, s nimiž je spojována sociální užitečnost a veřejné uznání. Tito lidé se stávají z hlediska společnosti nadpočetnými, přebytečnými a nenalézají v ní vzhledem ke své situaci potřebnou oporu. Jejich pouhá existence vyvolává „sociální otázku".
Podle Casteia není dekonverze záležitostí pouze moderní společnosti.
Docházelo k ní již ve společnostech tradičních a za jeden z příkladu považuje poméry v Evropě v polovině 14. století. Tehdy putovaly Evropou početné skupiny těch, kdo byli uvolněni z agrárních feudálních poměrů a z lokálních komunitních vazeb a nepodařilo se jim integrovat se do nové kultury měst a patrimoniálních dvorů. Neměli žádné místo v sociální struktuře s jejím systémem distribuce uznávaných pozic. Tehdejší houfy „přebytečných lidí* proto vytvářely skupiny lapku, tuláků a vagabundů, kteří se protloukali životem, stojíce vně všech uznávaných a tolerovaných vazeb. Představovali dobový předobraz sociální otázky Tradiční společnost řešila jev dekonverze pc svém - fyzickou likvidací těch, kdo se ocitli vně platných systémů integrace a regulace.
První moderní vlnu dekonverze, k níž dochází od přelomu 18. a 19. století v důsledku ,velké transformace' (Karl Polanyi) ekonomiky však již tradiční společnost nepřežila. Tato masová vlna dekonverze tradičních rolníků v předměstsky' proletariát byla zvládnuta teprve poté, co se vyvinuly nové mechanismy sociální integrace a regulace v podobě zaměstnanecké společnosti a sociálního státu. Sociální regulaci v ní zajišťují nové formy pracovního kontraktu, které ustavují zaměstnanecký poměr. Sociální integraci mají obstarat nové formy náležení - sociální občanství založené na vlastnictví sociálních práv. Tento systém se rozvíjel a vcelku uspokojivě fungoval přibližně sto let.
Pak však přichází, přibližně v poslední čtvrtině 20. století, druhá velká moderní vlna dekonverze, spojená s novou velkou transformací ekonomiky, tedy s procesem globalizace. Reorganizace firem umožněná nástupem sítí zpochybnila základy zaměstnanecké společnosti. Vývoj moderní společnosti tak dospěl k paradoxní zápletce: Poté. co se námezdní dostali ze samotného okraje konečně do centra společnosti, začala práce pro ně chybět. „Prckarizacc zaměstnání a vzestup nezaměstnanosti jsou bezpochyby výrazem nedostatku mísí jež lze zaujmout v sociální struktuře, pokud těmito místy rozumíme takové pozice, jež jsou spojeny se sociální užitečností a veřejným uznáním" (Caste: 1995: 665).
122
Opčt sc objevují „neužiteční lidé", jsou to ti, kdo mají kolem padesáti let a pro potreby ekonomiky jsou již málo pružní, ale také mladí, kteří bloudí mezi dočasnými stážemi při marném hledání stabilního zaměstnání, stejně ~,ik jako dlouhodobé nezaměstnání muži a ženy všech věkových kategorií. Tito lidé .zmeškali vlak modernizace a zůstávají bezradné stát na nástupišti i'ii s pár zavazadly" (Castel 1995: 66).
Při rostoucím deficitu plnohodnotných pracovních příležitostí je prakticky nemožné všechny tyto „přebytečné* lidi do společnosti opět uspokojivým způsobem integrovat. Na jejich plnohodnotnou integraci se ve skutečnosti už :aké rezignovalo a společnost se omezuje pouze na jejich provizorní inzerci.
• ejde již o snižování sociálních nerovností pomocí nctržních mechanismů, jak vžadovala koncepce sociálních práv. [de o jednostranný ústup logice trhu,
• :erá nerovnosti stále znovu a znovu plodí. Sociální stát už nemá na víc
•  omezuje se na dodatečné a stále méně účinné zmírňování nejextrémnějších
-  -ciálních dopadů neoliherální politiky s její přímočarou podnikatelskou ide-logií, prosazovanou univerzálně i mimo sektor podnikání.
Sociální práce, jejímž úkolem je začleňování (insercc) okrajových lidí a sku-: :n do společnosti, je však postavena před nesplnitelný úkol. Má zajistit dů-
- rojné životní podmínky pro ty. pro něž se práce nedostává, a má toho dosáhnout uvnitř společnosti, ve které důstojnost životních podmínek je podmíněna "rávě přístupem k plnohodnotné práci. Sociální začlenění, jež se nemůže
přít o začlenění profesní, je odsouzeno k věčnému začleňování. Problém nové vlny dekonverze nemůže být takovým způsobem vyřešen a sociální práce se v těchto podmínkácli stává .Sisyfovou sociální prací" (Castel 1995: 683).*"
9.3 Dochází k renesanci tříd?
Není náhodné, že stále výrazněji sílí diskuse o možném znovuoživení fenoménu sociálních tříd. O třídách se prakticky přestalo mluvit v dobách, kdy sociální vývoj byl určován expanzí společnosti zaměstnání. Ta přinesla nejen :iovou formu vlastnictví - sociální práva pro všechny - ale kromě toho také spojitou sociální strukturu, která v různém rozsahu umožňovala sociální mobilitu naprosté většině Členů společnosti. Mluvilo se tedy spíše jen o rozsahu i tempu, v jakém se příslušníkům dělnické třídy daří připojovat se úrovní spotřeby a životním stylem k těm, kdo tradičně patřili do středních vrstev.
Robert Castel klade důraz na to, že plnohodnotná integrace neznamená zdaleka jen dát lidem práci, ale iVdpokládá možnost dát jim takovou práci, která je spojena s určitým uznáním a sramsem. Protoif se íok sociální (iráce a celá socialhí politiků stáru .zastavuje před branami podnikiV. nemůže nabíjku reto Inoliodnotné práce nijak ovlivnit.
123
Krize společnosti zamestnaní však namísto kontinuity pozic a šancí přinesla výraznou diskontinuitu nerovností a zájmů. To vytvořilo jádro nové otázky sociální.
Diskuse probíhající v sociálních vědách začínají tuto radikální proměnu pozvolna reflektovat. Zcela logicky se přitom objevuje otázka znovuzrození tříd. Jde o to, že pouhá existence nerovností ve společnosti ještě neznamená nutně existenci tříd. To tehdy, jsou- li nerovnosti jemné a spojitě odstupňovány a existuje-li možnost individuální mobility mezi nimi. Otázka tříd se vynořuje právě jen tehdy, je-li nerovnost distribuována nespojitě, což snižuje možnost individuální mobility a otevírá pole pro vznik skupinových konfliktu. V takové společnosti se snižuje prostor pro střední vrstvy a klesá i význam jejich role. Namísto dřívějších úvah o tempu „zburžoaznění" dělníku nastupuj; úvahy o hrozbě proletarizace větší či menší části středních vrstev.51
Sociologové se dnes shodují v tom, že dochází k nárůstu sociálních nerovností, a zřejmé je také to, že spolu s oslabováním sociálního státu se tento proces urychlí a zdramatizuje. Takzvané .zeštíhlování" (sociálního) státu totiž neznamená štíhlejší úřady, ale pouze zřeknutí se zodpovědnosti obce za sociálně slabé. Shoda však nepanuje v tom, zda nárůst nerovností povede k renesanci tříd. Teoreticky je docela dobře představitelná situace, kdy, slovy Ulrich: Bečka, nerovnost ve společnosti narůstá, třídy však mizí.
Již od dob Marxových analýz je zřejmé, že existence tříd spočívá na třech základních předpokladech. Velká skupina lidí musí objektivně žít ve stejr.t sociální situaci a musí sdílet tytéž perspektivy společného osudu. Tito lídr musejí navíc subjektivně prožívat pocit náležení k témuž světu. A konečn-- musejí být ochotni a schopni vytvořit politický subjekt s cílem hájit oiv.-: sdílený zájem.
Zatímco klasickou třídu představovala v minulosti třída dělnická, v pc -mínkáeh zaměstnanecké společnosti, sociálního státu a doprovodného vzestupu životní úrovně vymizel právě u dělníků přinejmenším od polovir.v 20. století především druhý a třetí definiční znak třídy, aniž by se přitom v. tvořil u jiné skupiny námezdních.82
Ze tří uvedených definičních znaků třídy ovšem plyne, že tuto katcy«.: lze chápat přinejmenším dvěma odlišnými způsoby a jejich zaměňování ■::-
" Vc francouzské sociologii lze nejnověji nalézt úvahy o nárťistu sociálni nerovnosti a možné rcne*;* tříd formulované v umírněné podobě v práci Yvcsc Crozcta a kol. 12000) a v radikální podobě v *■-Paula Bouflartigue a kol. (2004). V Némecké sociologii jsou podobné úvahy obsaženy napríklad v pří*. :-kapitole druhého Jílu práce Sotioloyisdtc Gegcnwartsdia})no$cn (2002). V britské sociologii probíhá di;> o významu tříd pro současnou společnost a pro její analýzu intenzivně a v několika vlnách již od ski.- * osmdesátých let 20. století.
*'Jak upozorňují spoluautori práce o návratu sociálních tříd (Bouflartigue 2004), všechny tri znaky kh= < třídy se s překvapivou trvalostí reprodukují v případe vyšší buržoazie.
!M
dnes ani neprůhlednými jak političke tak odborné diskuse; byť jednoznačné odlišeni těchto dvou významu provedl opět již Karel Marx, když rozlišil „třídu o sobě" a „třídu pro sebe".
Termín „třída" muže být chápán jako prosté označení sdílených životních poměrů. Společná třídní příslušnost pak určuje například šance potomků na dosažení vzdělání a realizaci určitého typu profesních kariér, či pravděpodobnost že vlastní děti budou vyrůstat na hranici bídy. Tyto objektivní a měřitelné skutečnosti přitom nemusejí nijak ovlivňovat postoje či politické preference těch, kdo se nalézají v podobné situaci.
Ve svém druhém významu termín .třída" znamená, že daná skupina lidí je schopna a ochotna zapojit se do společné akce s cílem změnit podmínky svého života. Jejich sociální postavení se promítá do jejich hodnot a do politicky relevantní činnosti, takže v nich převládá pocit identifikace s vlastní třídou a silná solidarita vůči těm, kdo jsou ve stejném třídním postavcní.,Si
Ti, kdo hovoří o mizení tříd. vycházejí z evidence, že v tomto druhém -významu se dnes třídy prakticky neprojevují. Mnohem méně však mají jasno O tom, zda existují, či nikoliv, třídy ve svém prvním, objektivně daném, byť politicky neaktivizovaném výrazu. Nerovnost se výrazně individualizovala. Velké počty navzájem izolovaných individuí však přesto mohou sdílet tytéž životní podmínky a prožívat v zásadě stejné osudy,
Se dvěma odlišnými významy konceptu tříd souvisí také představy o jejich vzájemném vztahu. Pokud se třídy projevují jen v podobě sdílených životních podmínek, pak jejich vzájemný vztah může být velice volný a v zásadě existuje tolik tříd. kolik velkých skupin s podobnými životními podmínkami .a osudy jsme schopni ve společenském rozvrstvení identifikovat Identifikačním kritériem může přitom být třeba charakter vykonávané profese, výše primů, dosažené vzdělání, odlišný životní styl či různé kombinace těchto kritérií.
Jestliže je třídní příslušnost naopak uvědomována a slouží jako orientační prvek pro vlastní politickou akci. pak nabývá třídní vztah antagonistického :harakteru, protože jedna třída vidí v jiné příčinu svého neuspokojivého pobavení a omezených životních vyhlídek.
|e zřejmé, že rozvoj společnosti zaměstnání a sociálního státu posiloval so-
áln; smír, neboť nahradil antagonistické vidění mezitřidních vztahů viděním
-:ratifikaČním. Zavedení sociálních práv pak dokonce zmírňovalo i přetrváva-
Uax Weber rozlisuje v souvislosti s třídní analýzou .třídu' a .třídní situaci*. Třídní situace je dána postením Clovřka na rrini práce a ve struktuře zaměstnání a s tím souvisejícím příjmem. Třídy označuji skuty lidi. kteří se nalézají v podobne* třídní situaci. Ani .třídní situace*, ani samotná .třída* u Webera ješte znamená. íc Človčk své postavení ve společnosti reflektuje. Čí že je dice dokonce zmřnit.
125
jící sociální stratifikaci poukazem na vznik jediné třídy založené na univerzálne sdíleném sociálním občanství.
Řízený útlum sociálního státu, který dnes probíhá a který bude s nejvyšší pravděpodobností nadále sílit, nevedl k oživení třídního vědomí. Žádná ze skupin námezdních či exkludovaných nevytvořila politický subjekt s cílem změnit své životní pomery a vyhlídky. Útlum sociálního státu však podle všeho povede ke zvýraznení stratifikačních nerovností, tedy ke zvýšení vlivu objektivně daných podmínek na životní šance členů různých sociálních skupin.
V  tomto smyslu se můžeme pokusit identifikovat jednotlivé takové skupiny ve společnosti a alespoň v hlavních obrysech naznačit co bude pro kterou z nich znamenat proces „modernizace" sociálního státu.
9.4 Když výtah sjíždí dolů
Podle Ulricha Bečka se sociální nerovnosti sice prohlubují, nevede to však k formování třídních útvarů a už vůbec ne třídního vědomí. Naopak, nerovnost se stále výrazněji individualizuje. Tento vývoj byl umožněn mimo jiné tím, že v poválečné Evropě došlo k jakémusi .efektu výtahu" (Fahrscuhlef-fekt), kdy každá ze sociálních vrstev postoupila v životní úrovni přinejmenším o jedno patro výše ve srovnání s předválečnou dobou.
Tato Beckova diagnóza byla zformulována v polovině osmdesátých let 20. století, tedy v době, kdy se výtah už zastavil a piaty zaměstnanců začaly stagnovat. V posledních dvou desetiletích se výtah sice zase rozjel, tentokrát však opačným směrem.
V poválečných letech směřovala většina dělníků sociálně vzhůru nejen díky relativně vysoké mzdě ve velkých organizacích, ale také díky zdviži v podobě zajištění ze strany sociálního státu. Totéž se týkalo Členů středních vrstev. Rostoucí sociální zajištění zvyšovalo také jejich životní úroveň a umožňovalo jim, jak tehdy konstatoval T. II. Marshall, kromě vzestupné spotřeby odvádět také více pro potřeby samotného sociálního státu.
Dnes jsme svědkem opačného trendu. Nikdo již neuvazuje o vzestupu a .zburžoaznění" dělnické třídy. Objevují se naopak úvahy o sestupu a prole-tarizaci středních vrstev, které se podmínkami práce a především mírou nejistoty svého zaměstnání nápadně blíží dělníkům.
Pro přesnější zachycení tohoto pohybu ovšem už nevystačíme s jedno duchým dělením společnosti na vrstvy nižší, střední a horní. Chceme-li co nejvěrněji zachytit pravděpodobné důsledky „modernizace" sociálního státu, musíme změnit měřítko a dosáhnouc jemnějšího rozlišení v rámci sociáln; struktury.
126
Dobrým východiskem může být kategorizace, s níž již púl století pracuje francouzská sociologie. Ta rozlišuje takzvané sodoprofesní kategorie a zkoumá proměny jejich rozvoje i dynamiku mobility mezi nimi.
Tabulka 2 Vývoj socioprofesních kategorií ve Francii v období 1962 až 2002
r	1962		1975		2002		2002/1962	Podíl žen	
	Počet (v tis.)	%	Počet (vtis.l	%	Počet (v tis.)	%	Relativní změna (v%)	1962	2002
Zemědělci	3045	15.9	1488	6.4	639	2,5	-79	38.4	32.4
Řemeslníci, obchodníci. drobní podnikatelé	7 084	138	1793	7,7	1 473	5,7	-29	35,3	29,8
Řídicí pracovníci, intelektuální profese	892	4.7	1863	8,0	3 656	14,0	310	16.3	36,3
Zprostředkující profese	2114	11.0	4 225	18.2	5 442  f   20,9		157	33.9	47.2
Zaměstnanci	3 535	18.5	5 097	26.4	7 831	30.0	121	66.4	75,7
Oělníci	7 488 |   39.1		7 695	33.3	6 999	26.9	-€,5	19.6	20,7
Celkem	19 158	100	23161	100	26 04C	100	35,9	34.4	45.8
ZrJroj: Bouffartigiie 2004: 31 (upravil J. K.)
Na vývoji sodoprofesní struktury ve Francii za uplynulého půlstoletí je na ;>rvý pohled nejnápadnější prudký úbytek rolníku, o něco méně výrazný pokles poctu drobných řemeslníků a obchodníku a také nezanedbatelný úbytek iělníků. Na druhé straně došlo k několikanásobnému nárůstu kategorie rídí-ích pracovníků a intelektuálních profesí, k velmi výraznému nárůstu v kate-lorii zprostředkujících profesí a také v kategorii zaměstnanců.
Pokud máme získat úplnější pohled na vývoj celé společnosti, pak je nutno ento nástin struktury ekonomicky aktivních doplnit o kategorie, které byly :e zaměstnanecké společnosti vyloučeny a žijí na okraji světa práce v podmínkách sociální exkluze. Základní obrysy sociální struktury francouzské společ-osti pak vypadají následovně.84
a) Sociálně vyloučení
Zcela vespod vyspělé společnosti nalézáme dnes už přibližně 20X francouz-.<é populace, která žije víceméně trvale vně stabilního zaměstnání.
' irAme Sf n Aat» ň\tviíľnň ve sŕari I ntiisr Chaiivrla . I r rrnniivr-iii il 'imp sociéré de classes*, in Bouffar-
:- 12Q04: 55-71.)
127
Tito lidé so svými životními podmínkami představu;! novou sociální otázk Jsou to oběti současné velké vlny dekonverze. která souvisí s proměnami ek • nomiky v důsledku globalizace. Jsou to ti, kdo jako první ztratili Šance a perspektivy v rámci ekonomiky poháněné úsilím o neustálé zvyšování světev-konkurenceschopnosti.
b) Nižší vrstvy
Nad vrstvou sociálně vyloučených se stále drží masa zhruba 40% francouzské populace složená převážné z kategorií dělníků a zaměstnanců.
Tito lidé mají dosud poměrně stabilní práci převážně rutinního charakter:. Zatím si ještě udržují kdysi přiznaná sociální práva. Jejich příjmy však již posledních dvacet let stagnují, jejich kupní síla již dlouho zažívá nulový nánV: a jejich vyhlídky jsou nevalné. Žijí v trvalé nejistotě, neboť patří k těm, ke: jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností.
Počet dělníku v této kategorii klesá spolu s tím, jak ubývá dělníků cr -kern. Relativně mezi nimi narůstá počet dělníků v neklasických dělnický-'; profesích, především v dopravě a v obchodu, ale také třeba v opravárenstv a údržbě, kde se pracovní kontrakty nejvíce individualizovaly v důsledku f.t xibilizace práce. Externalizace mnoha funkcí výrobních firem vede k tomu. i-se rada dělnických profesí přesunuje na periférii subdodavatelů, kde si me: sebou tvrdě konkurují o zakázky firem. Jejich sociální zajištění, které byl: dříve garantováno léty odpracovanými v podniku, je v síťové struktuře fire.T krok za krokem odstraňováno. V rámci celé dělnické kategorie klesá pocit pr • fesní identity a kolektivní solidarity, narůstá naopak přehrada mezi těmi, k-i. mají dosud stabilní pracovní poměr, a těmi, kdo již prošli procesem preka.v zace práce, což jsou zejména mladí lidé. ženy a ti, kdo mají nižší kvalifika-:. Celá tato kategorie je navíc pod tlakem nižších mezd dělníku z chudších zen. což pro ně znamená trvalou hrozbu ztráty práce.
Ta část nižších vrstev, která patří do kategorie zaměstnanců, je silně femir..-zována. Jedná se o rychle rostoucí kategorii, což souvisí s nástupem žen do prá *-od počátku sedmdesátých let 20. století. Uvnitř této silně heterogenní kategor.-představují typické profese řadové úřednice sekretářky, prodavačky, zaměstná:.-kyne pošt a podobně, Patří sem však také například nejméně kvalifikované s:.v v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních služeb. Všechny mají společné, :: pracují v námezdním poměru ve službách, kde vykonávají poměrně málo kvalifikovanou práci a jsou v podřízeném postavení. Zažívají podobnou ncjisrc: jako řadoví dělníci a jejich příjmy stagnují podobně jako mzdy dělníků, li, k: jsou zaměstnáni ve veřejném sektoru, požívají dosud větších jistot, než ti. k-:: jsou činní v sektoru soukromém a jejichž postavení patří mezi nejprekérně* Zejména v oblasti obchodu a v drobných firmách orientovaných na klienta pa:: tito zaměstnanci a zaměstnankyně do kategorie „pracujících chudých".
128
c I Nižší strední vrstvy
"ŕibliŽne 257- francouzské populace lze zařadit do nižších středních vrstev. :h jádro tvoří tzv. .zprostředkující profese-. Trávě oni byli v poválečných ■;.;h horkými favority na vstup do středních vrstev a jejich vzestup se mel -*.:cernit v úzké symbióze se sociálním státem. Byli hlavním nositelem nana „zburžoaznění* ceié společnosti a představovali most mezi úspešnými, - :'•; ve středních vrstvách již zdomácněli, a dělníky se zaměstnanci, kteří se ■ ;o teprve chystali. Patři sem držitelé technického vědění a středních organizačních pozic ivně ve velkých organizacích a ve státní správě. .Zprostředkující" charakter ;hto profesí spočívá v tom, že nepatří jednoznačně ani mezi nižší a ovlá-.:.& ani do vyšších a vládnoucích. Pracují sice v námezdním poměru, hodno-vé se však orientují s buržoazií, neboť na rozdíl od řadových zaměstnanců zívají relativní profesní autonomie a stále více mají vysokoškolské vzdě-•:-.í. které bývalo dříve pouze výsadou horních řídících kádrů. Také tato soci-rofesní skupina je silné feminizována, od zaměstnanců a zaměstnankyň se •:'. větší profesní autonomií a kvalifikovaností práce, přičemž obojí bývá po-.-přeno vysokoškolským diplomem. Patří sem učitelé, středně kvalifikovaný iravotnický personál a pracovníci sociálních služeb právě tak jako zaměst-mci na středních stupních administrativy, ať již v organizacích veřejných či -:ub*omých. Z výrobního sektoru sem byli zařazeni mistři a technici, d) VyŠší střední vrstvy
Zhruba 157* Francouzů lze zařadit mezi vyšší střední vrstvy, tedy mezi ty, ■do nemají sice nijak závratné bohatství, jsou však schopni zajistit si vlastní ■\tivitou poměrně nezávislou existencí s velice slušnou životní úrovní. Tato ■TStva se kryje s kategorií řídících pracovníku a intelektuálních profesí.Také ni patří většinou mezi zaměstnance, avšak mezi ty nejlépe honorované. S nižšími středními vrstvami mají společnou určitou ambivalentnost svého . rofesního postavení, [akožto závislí zaměstnanci jsou v podřízeném postavení a musejí své schopnosti dávat k dispozici svému zaměstnavateli, který 'i/hoduje o způsobu jejich využití. Zároveň však mají jistou autonomii, která ■■ dána tím, že organizace na ně deleguje určitou zodpovědnost za rozhodo-• ání, která mohou na svých místech činit. Zatímco u nižších středních vrstev zprostředkující profese) převažuje subordinate nad autonomií a zodpovědností, u vyšších středních vrstev (řídicí pracovníci a intelektuální profese) je tomu naopak. Patří sem například profesoři a vědci, ale také informatici a inženýři především velkých firem orientovaných na export. Patří sem také příslušníci svobodných profesí od právníků až po umělce.
Včtšina příslušníků vyšších středních vrstev byla dosud zaměstnána v hor-Jiích patrech velkých organizací, což jim dávalo značné perspektivy, jistotu
129
zaměstnání a garanti kvalitního sociálního zabezpečení až po pobírání nadstandardního důchodu. Tato privilegovaná pozice řídících pracovníků a intelektuálních proFesí se mění teprve od počátku devadesátých let 20. století v souvislosti s přechodem organizací do ekonomiky sítí.
c) Elita
Mocenská a hospodářská elica je ve Francii (tak jako i jinde) tvořena několika desetinami procenta těch nejvýše postavených, kteří kontrolují nejen velké majetky a toky financí, ale také oblast vědění a toky informací.
Těchto lidí se krize sociálního státu bezprostředné nijak nedotýká. Naopak, přináší jim možnost tlačit na snižování svých daní. Nejbohatší jednotlivci a celé firmy tak neplatí adekvátní část z výhod, které jim samotným přináší flexibilizace práce.
Všech ostatních kategorií se však soumrak sociálního státu dotýká velice citelně, byť se jeho takzvaná modernizace projeví u každé z nich poněkud jiným způsobem a postihne je v nestejné míře.
Kategorie exkludovaných se muže připravit jednak na snížení veřejné sociální péče, jíž se jí zatím dostává, jednak na to, že tato péče bude poskytována stále více prostřednictvím privátních organizací. Existuje totiž silný tlak na to. aby byly zbytky sociálního státu transformovány v jakýsi .trh se sociálnem", tedy aby nová sociální rizika byla ošetřena na základě tržních principu. Sociální služby se mají proměnit v součást tržního systému právě tak jako služby lékařské, vzdělávací Či pečovatelské.
Potíž je v tom, že trh dokonale zvládá takzvaná .dobrá rizika", tedy rizika s poměrně nízkou pravděpodobností, jež hrozí navíc takovým skupinám obyvatelstva, které jsou schopny se proti nim dopředu z vlastních zdrojů dostatečné pojistit. Problém exkludovaných spočívá však v tom, že se jich týkají výhradně takzvaná špatná rizika, tedy taková, která jim hrozí s vysokou pravděpodobností, aniž by byli schopni se vůči nim včas a přiměřeně pojistit.
V této situaci dává privatizace sociálních služeb mnohem větší prostor volby pro ty lépe vydělávající, kteří představují -dobré riziko". U trhu se zdravím to vede například k rozvoji takzvané .dvoutřídní medicíny", kdy zdravotní péče je odstupňována podle solventnosti pacientů.^ Důsledky stárnutí populace se touto cestou nedají vůbec řešit neboť podíl „dobrých rizik" bude ve stárnoucí populaci v případě rozkladu průběžného penzijního systému i v nejbohatších zemích silně omezen (Kaufmann 1997: 193).
M Proto je dnes 40 milionň Američanů zcela bez zdravotního pojišfční. Zatímco u vyšší střední vrsrv. vyžaduje zdravotní pojistné odvádčt zhruba 6X přijmu, u nižší střední vrstvy činí tento podíl pojištění r; příjmech již I8X. což vede velkou část příslušníků nilšich středních vrstev k tomu, že sví zdraví pro>': nepoj išťu jí.
no
: ítegorie dělníku a zaměstnanců, která zatím stagnuje na nízkých pří-
:h. jež jsou doplňovány nejrůznějšími sociálními dávkami, bude dále pro-
'\" procesem tkxibilizacc práce. Ten ji postihne hned dvakrát fedmk tím,
-'i zaměstnanecký status i příjmy budou stále nejistější, jednak tím. že
*:o situaci bude moci stéle méně počítat s dosavadními sociálními právy.
kategorie je príliš početná a pobírá příliš mnoho různých sociálních dá-
■  než aby modernizátoři sociálního státu odolali pokušení ušetřit právě na
*e jen otázkou, jak velkou část této socioprořesní kategorie zaveze výtah
ilního sestupu mezi exkludovanc.
Nižší střední vrstvy, cedy především takzvané zprostředkující profese, mo-
. zažít nejsilnější otřes. V době třiceti tučných let měly největší aspirace
voupit mezi plnohodnotné střední vrstvy. Dnes si jen nerady přiznávají,
; rávě pro ně je nyní už po sezóně. Hned první vlny modernizace je při-
:.vi o nárok na ty sociální služby a dávky, které až dosud vylepšovaly je-
životní standard a odkhČovaly jejich domácím rozpočtům. To je defini-
é odsune mezi méně úspěšné. Zároveň se však po nich bude požadovat.
•■ po vzoru úspěšných začali ze svého platit vzdělání pro vlastní potomky,
:.é tak jako rostoucí část zdravotní péče. Budou muset převzít do vlastní
také velkou část svého penzijního zajištění a v případě nezaměstna-
--. či jiného sociálního rizika se budou muset smířit s poklesem výše dá-
•  ;:d úroveň základního zabezpečení. Na rozdíl od úspěšných přitom nebu-moci spoléhat na to, že jim bude výrazněji snížena daňová zátěž. Jejich
.; mnoho a jejich lobbistické skupiny přitom nejsou dostatečně vlivné.
"čekávat že převážná část dnešních nižších středních vrstev prožije další
modernizace sociálního státu přinejmenším o jedno patro sociální hie-
*  ::ic níže.
Vyšší střední vrstvy budou modernizací dotčeny méně, také jejich situ-re však zdramatizuje. Nejsou prakticky příjemci sociálních dávek a služeb, e jim po této stránce nelze příliš odejmout. Budou si ovšem napříště mu-.radit i tu část nákladů na vzdělání, nemoc a důchod, na kterou jim do-sociální stát přispíval. Tyto výdaje se budou snažit pokrýt na úkor niž-daní, o kterc budou pro sebe usilovat. Zároveň vzroste také u nich míra •:oty a budou muset přestat počítat s jednou provždy zaistenou profesní
".-.TOU.
■: příznačné, že v devadesátých letech 20. století se (nejen ve Francii) tito . pracovníci poprvé v dějinách ocitli mezi masově propouštěnými z práce. -■ menším třetina z nich má už alespoň jednu zkušenost s nuceným hle-.m nového zaměstnání, přičemž šance řídících pracovníků nad padesát let ■:-z vysokoškolského diplomu jsou již jen minimální. Žádná firma jim už schopna dlouhodoběji garantovat zaměstnání či kariéru. Většina z nich
131
přechází ke krátkodobým smlouvám a mení se v jakési nomády kteří si musejí na věčné cestě mezi přechodnými zaměstnavateli sami na vlastní náklady udržovat svoji zamestná tel r. ost své sítě kontaktů a svou schopnost předkládat stéle nové projekty (Bouffartigue 2004: 119).
Intelektuální profese, které mají aspiraci na to, tvořit druhou ťást vy§-Sich středních "vrstev, budou stále více tlačeny do role „podnikatelů se svou kompetentností". Část z nich tuto rolí zvládne a udrží se ve vyššich vrstvách, druhá část klesne na úroveň nižších středních a bude sdílet jejich nejíš totu i existenční problémy. Také oni poznají na vlastní kůži obecnou tendenci dnešní doby která úspešným slibuje více svobody, zatímco pro neúspešné má jen více represe, fe pravděpodobné, že hranice mezi oběma různč úspěšnými částmi této podkategoríe se bude l veiké míry být s hranicí mezi třmi, kdo si pořídili rodinu, a těmi, kdo zůstal: z důvodů profesních a kariérových raději bezdětnými.
Diagnóza, kterou v jiné souvislosti stanovil Horst Afheldt pro vývoj sociální struktury Nemecka, tak může být zobecněna i na ostatní drive bohaté a sociálně štědré země: »Stále rychleji bohatnoucí relativně malá horní vrstva. Pod ní střední vrstva, která zpočátku z růstu profitovala obstojně, nyní však z něj má stále méně a méné. A zcela dole spodní vrstva, která už z rústt neprofituje vůbec a jejíž nejnižší části klesají ke dnu stále rychleji (Afheld: 2003: 147).