1 2 3 4 5 6 7 8 13 9 12/
MO NY=6 NE=2 NX=5 FIXED-X PS=IN TE=1N LY=IN
LE
EQUALITY EQUITY RIGHT
FR PS(1,1) PS(2,2) PS(1,2)
FR TE(1,1) TE(2,2) TE(3,3) TE(4,4) TE(5,5) TE(6,6)
FR TE(2,6)
FR TE{3,5) TE(2,5)
FR GA(1,2) GA(1,3) GA(1,4) GA(1,5)
FR GA<2,1) GA(2,3) GA{2,4) GA(2,5)
OU ME=WL TV EF MI FS SS IT=200
GROUP=CZECH REPUBLIC 1995
DA NI=15 N0375 MA-PM
LA                 t
EQSHR WNEED PAYFAM WORKH KEEP PASSW SEX AGE SELFE ISIEFA INCOME COLLEGE
RIGHTOR HIPROF
KM FILE=R95-r^I.COR
AC FILE=R95-PM.ACO
SE
1 2 3 4 5 6 7 8 13 9 12/
MO NY=6 NE-2 NX=5 FIXED-X PS=IN TE-IN LY=IN
LE
EQUALITY EQUITY RIGHT
FR PS{1,1) PS(2,2) PS(1,2)
FRTE(1,1) TE(2,2) TE(3,3) TE(4,4) TE(5,5) TE(6,6)
FR TE(2,6)
FRTE(3,5)TE(2,5)
FR GA(1,2} GA(1,3) GA(1,4) GA{1,5)
FR GA(2,1) GA{2,3) GA(2,4) GA(2,5)
OU ME=WL TV EF MI FS SS IT=200
190
7. Změny v percepci chudoby, bohatství a životního úspěchu
Martin Kreidl
7.1 Nerovnosti a jejich postkomunistická proměna
Jedním z celé rady důsledků proměny společenského uspořádání v České republice po roce 1989 byl bezpochyby i prudký nárůst sociálních a ekonomických nerovností. Naše společnost se poprvé po více než padesáti letech dostala do situace zvětšování společenské diferenciace (Večerník 1992, 1996a). Spolu s růstem nerovností došlo i k proměně procesů, jež jsou jejich zdrojem. Zaznamenáváme tedy nejen zvětšující se diferenciaci, ale jsme svědky i její měnící se povahy.
Nejen u nás, ale i v ostatních postkomunistických zemích stejně jako v zavedených demokraciích platí, že zásadní význam pro společenskou stabilitu mají postoje, které k existujícím nerovnostem zaujímají občané. K základním podmínkám zdravě fungující společnosti totiž patří hodnotová shoda v tom, jakým způsobem realizovat své touhy a přání po úspěchu, společenském uznání a vzestupu, popřípadě jaká je přijatelná cesta vedoucí k diferenciaci příjmů a majetku. Taková shoda má však přinejmenším dvě stránky. Jednak se musí všichni nebo alespoň podstatná většina lidí shodnout v tom, jaké osobní charakteristiky mají vést ke společenskému vzestupu nebo sestupu, a současně musí panovat shoda týkající se toho, že právě tyto (a žádné jiné) mechanismy skutečně ve společnosti fungují.
Jedná se tedy o klasickou otázku legitimity sociálních nerovností. Jestliže se otázka přijatelnosti nerovností dostala v poslední době na výsluní společenskovědního zájmu, vděčí za to do značné míry právě vývoji ve střední a východní Evropě. Zkušenosti z těchto zemí a rychlost vývoje, kterým procházejí, staví mnohé minulé teorie do nového světla. Modely legitimity nerovností, které v případě západních zemí byly spíše popisem statu quo a o jejichž původu a vývoji bylo možné pouze spekulovat, tak mohou být nově obohaceny o dynamický prvek. Jak napsali Mareš s Rabušicem, po roce 1989 se v naší společnosti objevilo nové bohatství a nová chudoba (Mareš a Rabušic 1996: 297) a je logické, že vyžadují „nové pohledy". Nové prvky společenského života a nová sociální zkušenost zřejmě povedou i k proměně celé řady postojů.
V této kapitole chceme pojednat o legitimitě nerovností v měnící se české spo-
191
lečnosti. Nevyhneme se ani exkurzům do stabilních západních společností a do zemí, které podobně jako Česká republika prošly marxistickým experimentem s destratifikací (Lenski 1978). Základní teorie, jež zde používáme, mají své kořeny v západní sociologii 70. a 80. let. Budeme ovšem uvažovat i jejich modifikace navržené v nedávné době s ohledem na vývoj postkomunistického světa. Zároveň ukážeme změny, jimiž prošly postoje české populace k chudobě, bohatství a úspěchu a pokusíme se tyto změny ozřejmit. V této části přidáme nezbytné mezinárodní srovnání. Poslední částí našeho rozboru budou důsledky odlišného sociál-ně-ekonomické postavení na názory o původu chudoby a bohatství a následně prozkoumáme dopad těchto názorů ve sféře politiky. Jinými slovy, chtěli bychom na problému vnímání chudoby a bohatství ukázat vývoj „ideologického myšlení" (srovnej Evans 1997, Jacoby 1995) v české populaci.
Vraťme sé ale nyní ke dvěma stránkám legitimity nerovností tak, jak jsme je nastínili o několik odstavců výše. Šlo jednak o obecnou hodnotovou shodu občanů o principech, na jejichž základě jsou bohatství a úspěch morálně přijatelné, jednak o přesvědčení, že tyto principy ve společnosti skutečně docházejí svého naplnění.
Odpověď na první otázku, totiž podle jakých kritérií dosahovat úspěchu (ať již vyjádřeného ve formě peněz nebo jinak), dal razantním způsobem listopadový převrat Tehdejší československou společností zaznělo volání po rovných šancích pro každého. Toto volání v skrytu doprovázela víra, že je správné, aby se postavení ve společenské hierarchii odvíjela od individuálních zásluh, víra, že bude-lí mít každý svůj osud pevně v rukou, nemůžeme se v budoucnu nemít všichni lépe, víra, že se na trhu práce mají hodnotit schopnosti a výkon a ne politická loajalita a respekt ke shora určeným principům rozdělování. Otázka druhá, totiž do jaké míry panuje v české společnosti shoda o tom, že jsou tato pravidla skutečně uplatňována, je základním tématem tohoto textu. Ptáme se tedy, kde čeští občané hledají zdroje nerovností a úspěchu. Věří, že v naší společnosti zdomácněl princip individuálních zásluh a to, že je někdo bohatý anebo chudý, závisí jen na jeho snaze, vzdělání a pracovním nasazení, nebo převládá tak často vzývané přesvědčení, že k bohatství vede cesta temná a že za úspěchem se skrývá cosi nepoctivého?
7.2 Ekonomické nerovnosti a jejich legitimita
Dnes je téměř povinnou součástí každé dobře napsané učebnice sociologie kapitola o sociálních nerovnostech a společenském rozvrstvení. V každé takové kapitole se opakuje tvrzení, že nerovnosti mezi lidmi jsou univerzální vlastností všech společenských uspořádání. Jinými slovy, není z moderní doby ani z historie známo uspořádání vyznačující se naprostou rovností všech svých členů. Podle Lenského (1966), klasika výzkumu sociální struktury, jde v moderních společnostech zejména o nerovnosti v distribuci a přístupu jednotlivců a celých skupin k hmotnému bohatství, moci a prestiži. Je tedy zřejmé, že ekonomické nerovnosti, o kterých zamýšlíme pojednat, jsou jen jedním z aspektů, podle kterých můžeme společnosti stratifíkovat.
192
Jejich význam spatřujeme zejména ve třech rovinách (srovnej Večerník 1998t 113):
1.   v rovině individuálně motivační představuje bipolarita chudoby a bohatství je den ze základních motorů lidské motivace a rozvoje lidské společnosti vůbec;
2.   z hlediska sociálního je diferencovaná distribuce bohatství důležitým odliše ním společenských skupin; diferenciace ale zároveň vede k vzájemné funkcie nální závislosti;
3.   co se týká významu ekonomických nerovností, zdůrazníme v našem kontext' tezi Lipsetovu: z hlediska politického mají nerovnosti a především jejich vni maní vliv na politické preference a stabilitu režimu (viz např. Lipset 196C 61-67).
Nerovnosti se ve společnostech stávají problematickými pouze v okamžiku jestliže je nelze uspokojujícím způsobem obhájit. Zatímco v převážné většině kul tur byli lidé považováni za tvory přirozeně nerovné - homo hierqrchicus, modern doba s sebou přinesla ideál sociální rovnosti; původně v podobě rovných šanc získat sociálně oceňované statky, prosazovaný zejména nově vznildou a emancí pace chtivou buržoazií, později modifikovaný do podoby práva na stejný podíl ní vzácných zdrojích, tedy podoby rovnosti ve výsledku.
Teprve moderností zrozený střet faktické sociální nerovnosti s ideálem rovnost dává smysluplnost pojmu sociální spravedlnost. Řekněme, že jím rozumíme poža dávek na určitým způsobem organizovanou distribuci materiálních hodnot, spole čenského postavení, prestiže, odměn a sankcí. Pokud otázku spravedlnosti zúží me na problém rozdělení materiálního (penězi vyčíslitelného) bohatství, tedy n; otázku kdo, co a za kolik má dostat, můžeme mluvit o distributivní spravedlnos ti. Ta je podle Homanse (1974) vždy založena na představě proporcionality mez vstupy a výstupy, mezi investicí a ziskem.
Členové společností, dokonce i ti, kdo jsou v rámci daného uspořádání znevý hodněni, měli vždy tendenci nerovnosti nějakým způsobem ospravedlňovat. Jest líže taková ospravedlnění selhávají, stratifikační systém ztrácí legitimitu. Mohl bychom tedy říci, že legitimní je takové uspořádání, které přijímají i ti, kdo jsou v je ho rámci znevýhodněni. Opustíme-li ideálně typický předpoklad absolutní legitimi ty, dovoluje nám taková definice usuzovat z míry přijetí nerovností na míru jejicl legitimity.
Způsoby, jimiž je legitimita systému udržována i přesto, že to jde zdánlivě prot individuálnímu zájmu, lze na úrovni individuálního vědomí popsat dvěma princi py: principem rovnováhy (tedy principem rovnováhy mezi „vstupy" a „výstupy" in divíduálního úsilí - equity principle) a počie principu statusového přisuzování (sta tus attribution principle).
Podle prvního principu má každá investice, každý příspěvek ke společné čin nosti, ať už ve formě vynaložené energie, peněz nebo přijaté odpovědnosti, vés k většímu podílu na konečném zisku. Tento distribuční princip byl popsán a em piricky doložen na příkladu malých skupin (Leventhal et al. 1972, Homans 1974) je ale zřejmě přijatelný i jako součást teorie legitimity na makroúrovní (Lerne. 1975, Walster a Walster 1975).
Teorie statusového přisuzování (status attribution theory) (Berger et al. 1972 Webster a Driskel 1978) ukazuje, jak jedinec ze známých statusově relevantnícl charakteristik usuzuje na hodnoty charakteristik neznámých, přičemž se snaží za
193
chovat vlastní kognitivní konzistenci. Retrospektivně tak z momentálně pozorovaných odměn usuzuje na velikost minulých příspěvků, které, jak předpokládá, k těmto ziskům vedly. Celý proces určující odpovídající výši odměn je pak vlastně cirkulární (Cook 1975), což ústí v sebereproďukčnost (self-reinforcement) celého legitimizačního procesu.
Dokonale legitimní souhrn nerovností by v případě platnosti těchto dvou tezí byl z jednotlivých pozic na společenského žebříčku vnímán asi takto: „Bohatí a mocní si myslí, že si své výhody zaslouží, a chudí a bezmocní vidí jejich výhody jako sice nepříjemné, nicméně ospravedlněné" (Delia Fave 1986b: 479).
í přes už zmíněnou sebereprodukční povahu procesu, v němž vzniká a je udržována legitimita, musíme připustit možnost jejího ohrožení. Může se tak stát buď v případě, kdy selže reprodukční mechanismus legitimizace (za jistých okolností k tomu skutečně může dojít, neboť se, jak Delia Fave zdůrazňuje, nejedná o dokonale uzavřený kauzální řetězec), nebo v případě, že se za určitých okolností vytvoří distribuční protinorma založená nikoli na zásluhovém, ale na rovnostář-ském principu (Delia Fave 1986b: 480).
Takovou okolností podrývající univerzalitu přesvědčení o legitimitě zdrojů ekonomických nerovností by, jak navrhuje James Kluegel, mohla být masovější zkušenost některých segmentů populace s chudobou a nezaměstnaností během hospodářské recese či stagflace (Kluegel 1987). Robinson a Bell se pokusili již dříve shrnout tendenci některých sociálních skupin k rovnostářství na základě tří hypotéz: hypotézy o neúspěšných (underdog hypothesis), ve které, podobně jako později Kluegel, předpovídají silnější rovnostářství nižším sociálním skupinám; osvícenecké hypotézy (enlightenment hypothesis), podle níž by silnější tendenci k rovnostářství měli mít vzdělanější lidé; hypotézy ducha doby (Zeitgeist hypothesis), \ která se pokouší vysvětlit nárůst rovnostářství jako dlouhodobou tendenci v západní společnosti (Robinson a Bell 1978). Druhé dvě ze zmíněných domněnek se ale jeví poněkud sporně. Adam Szirmai při pokusech o vysvětlení tendence k egalitarianismu (tendency to equalize) našel při analýzách datových souborů získaných na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let jednoznačnou oporu pouze pro první z nich (Szirmai 1986: 165). Jiní autoři později podpořili i tezi o osvíceneckém vlivu vzdělání, která je de facto jejím pravým opakem (Kluegel a Matějů 1995).
Vezměme první případ: vznik distribuční rovnostářské protinormy by měl být značně sociálně specifický a egalitarianismus by se měl udržovat převážně v nižších statusových skupinách. Přesto ale vznik takové distribuční protinormy nemusí nutně znamenat odmítnutí normy původní. Obě mohou,.jak obhajuje teorie rozdvojeného vědomí (split-consciousness theory), existovat paralelně, jako kdyby, obrazně řečeno, zaujímaly oddělené části lidského vědomí (Lane 1962). Ve výzkumné praxi to znamená, že oba tyto přístupy nelze uspořádat na jednom kontinuu, kde by snad mezi nimi mohl existovat vztah nepřímé úměry (tzn. že Čím více by se jeden přístup posiloval, tím více by se druhý oslaboval), ale musíme taková kontinua hledat dvě.
194
7.3 Proč jsou chudí chudí...
Galbraith (1967: 302) píše, že moderní chudobu1 lze rozdělit zhruba na dvě kí tegorie. Na jedné straně je to chudoba, která je skutečně, jak předpokládají lib< rálně smýšlející lidé, důsledkem nějaké osobní vlastnosti postiženého jedine (může to podle něj být nedostatečné vzdělání, alkoholismus, neschopnost přizpi sobit se tempu a disciplíně moderního hospodářského života nebo třeba duševí méněcennost). Takto způsobenou chudobu můžeme skutečně přičíst na vrub jet notlivci, protože už pouhý fakt, že se jí mnozí jiní dokázali ubránit, svědčí o ton že není nevyhnutelná.
Na straně druhé bychom mohli doložit existenci fenoménu, který Galbraith ní zval „oblastní chudobou" (regional poverty). Tu nemůžeme vysvětlit jednodus nezpůsobilostí jedince. O jednotlivém člověku můžeme prohlásit, že je neschoj ný, není ale správné tak označovat lidi v celém kraji. Lidé postižení „oblastr chudobou" jsou podle něj tak či onak oběťmi prostředí, ve kterém žijí.
Velmi podobným způsobem rozdělil názory na příčiny chudoby v americk společnosti Kluegel. Převážná Část americké populace v letech 1969 až 1980 př pisovala vznik chudoby na účet samotných chudých (špatné hospodaření s pent zi, nedostatečná snaha, nedostatek schopností a talentu, špatná morálka a opi ství). Přesto ale ani chudoba pocházející ze strukturních zdrojů (nedostatečně ze jištěný přístup ke vzdělání, nízké mzdy v určitých odvětvích, nedostatek pracom ních míst, předsudky a diskriminace...), jakkoli se jednalo o názor méně část; nebyla úplně opominuta (Kluegel 1987).
Případ obviňování chudých (blaming the poor) je svým obsahem v soulad s dominantní distributivní ideologií (equity). Sklon k tvrzení, že chudoba pochá; ze zdrojů, které jsou mimo rámec možné kontroly jednotlivce (blaming the state] naznačuje příklon ke konkurenční rovnostářské protinormě. Nazvěme tyto dv přístupy k chudobě jako chudobu zaslouženou (skrze osobní selhání) a nezasloi ženou (selhává ekonomický systém).
Lewis (1968) navrhuje ještě třetí, nazvěme ji fatalistickou, odpověď na otázki proč jsou chudí lidé vlastně chudí. Jeho tezí o „kultuře chudoby" bychom pr náš účel mohli shrnout asi takto: kultura chudoby je mezigeneračně předáván neschopnost využít nabízejících se možností. Samotná osudová smůla skryt v tom, že se člověk narodí v prostředí, kde taková kultura vládne, v sobě s velko jistotou implikuje, že toto prostředí v průběhu dalšího Života neopustí.
' Téměř všechny národy byly po celou známou moderní historii chudé, argumentuje Galbraith, výjimk mezi nimi tvoří až posledních několik generací v části světa obývané Evropany a jejich potomky. Tac přestala být bída všeobecně rozšířeným jevem: z obecného případu se sta! případ speciální, a proto nab; problém chudoby své zvláštní moderní podoby (Galbraith 1967: 300).
Starý ekonomický svět „železného zákona mzdového" byl postupně nahrazen světem ekonomické zásh hovosti. Mzda zde už není určena standardem obvyklých životních podmínek, ale mezním produkten který závisí na vzdělání a speciálních zručnostech jedince. Protože je pro jejich získání nutné vynaložit u čité investice, začíná převládat docela přirozeně názor, že by, podobně jako třeba pfida, měly nést rent {Galbraith 1967: 53J.
Ve společnosti tradiční politické ekonomie, společnosti tržních sil a volné konkurence, ve společnos laissez faire, má být společenská nerovnost výsledkem různé úspěšnosti v hospodářské soutěži. Schopné ší, efektivnější a pracovitější dělníci i podnikatelé jsou automaticky odměněni, stejně jako jsou neúspěši potrestáni pro svou neschopnost nebo netečnost.
195
V tomto případě se pohybujeme v poněkud odlišné rovině uvažování, nepřemýšlíme totiž v daném okamžiku o tom, jak chudoba vzniká, ale o tom, jak je udržována, a stojíme do jisté míry mimo načrtnutou dichotomii individuum-sys-tém. Přesto ale musíme takový názor vzít v úvahu. Musíme tak učinit tím spíše, že se jedná o názor vyjádřený populárním heslem, že je třeba „rozetnout bludný kruh chudoby". Na rozdíl od předcházejících dvou případů je zde ale těžké nalézt vazbu k nějakému politickému směru nebo společensky rozšířené ideologii; skoncování s chudobou, rozetnutí jejího „bludného kruhu" totiž slibují liberáíové i socialisté vlastně od nepaměti (Novak 1992: 250-251).
ŕ                     7.4 ...a bohatí bohatí
Pokud se »budeme pohybovat ve světě ekonomické zásluhovosti, vystačíme s jednoduchým tvrzením: bohatí se o své bohatství zasloužili nebo chcete-Ii; „majetek je odměnou svému tvůrci" (Galbraith 1967: 56). Takový svět je ale světem omezeným a mnozí na něj již nevěří. Egalitarianísmus zde bude opět hrát svou roli a odmítne uznat legitimitu bohatství. V jeho dikci je bohatství vlastně důsledkem špatně organizovaného ekonomického systému: vlastníkům umožňuje nespravedlivé zisky v podobě nadhodnoty získané na úkor pracovní síly. V radikální podobě potom může takový přístup vést až k naprostému odmítnutí soukromého vlastnictví: „Vlastnictví je loupež," říká Proudhon citovaný manželi Friedmanovými (Friedman a Friedmanová 1991: 5).
Třetí možný zdroj bohatství nabízí svým výkladem teorie kapitálů a jejich konver-tibility Bourdíeu (1986). Sociální kapitál v podobě nejrůznějších známostí a kontaktů může znamenat přínos v podobě směny služeb a protislužeb, ale může vést i k přímému ekonomickému profitu. Na konkrétním případě bývalých nomenklaturních kádrů a vlivu jejich sociálního kapitálu na ekonomický úspěch byla tato teze prověřena i v podmínkách postkomunistické transformace (Matějů a Lim 1995).
"Shrňme tedy,' jaké teoreticEe^hyp^fe^'v^ýv^^ton^W^ *™ domníváme se, že existují tři možné a alternativní výklady zdrojů chudoby (hypotéza 1): individuální zásluhy, strukturně systémové příčiny a fatalistický výklad špatného místa narození - i bohatství (hypotéza 2): bohatství zasloužené, nezasloužené a bohatství pocházející ze sociálního kapitálu. Přinejmenším první dva páry z každé trojice mají své předpokládané protějšky v lidském vědomí (v podobě distributivních ideologií), ale i v praktické politice či v rovině politických idejí. Dokonce bychom mohli říci, že stejně jako jsou v reálném životě neoddělitelné pojmy chudoby a bohatství, neboť oba tvoří jen dvě strany jedné mince zvané ekonomické nerovnosti,2 je možné spojit názor o individuálních příčinách bohatství s přesvědčením o týchž příčinách chudoby (hypotéza 3) a obdobně přesvědčení o systémových zdrojích chudoby s přesvědčením o nepoctivě, díky systému nabytém bohatství (hypotéza 4).
2 Jsme přesvědčení, že není účelné oddělovat oba pojmy: chudoba je jen převrácenou stranou bohatství a naopak, a jakmile se jedna z obou stran změní, druhá nemůže zůstat nezměněna. Jak napsali Mareš s Rabušicem: „Chudoba a bohatství jsou komplementární pojmy" (Mareš a Rabušic 1996: 297).
196
7.5 Chudoba a bohatství v transformaci
Ve společensky stabilní zemi, jako jsou například Spojené státy, platí, že zásl hovy\(indivÍduální) distributivní princip je v pozici dominantní a rovnostÉ ský (systémový) v pozici konkurenční distributivní ideologie a oba mají svou sp cifickou vazbu na sociální strukturu (Ritzman a Tomaskovic-Devey 1992). Podo nou vyhraněnost ale stěží můžeme očekávat v zemi, která prochází společenskí transformací.' Právě přechod od dominantní rovnostářské ideologie k ideoloj zásluhové je jednou z charakteristik postkomunistických společenských promě V období mezi pádem jedné a ustavením druhé, tedy v průběhu samotné „rev luční etapy vývoje'', se legitimita nového politicko-ekonomického systému neodv zuje ani tak od individuální, jako spíše od kolektivní mobility (Wesolowski a Mat 1986a, 1986b). Společnost se tedy výrazně diferencuje podle subjektivně vnímai proměny vlastních životních šancí (Dahrendorf 1979) a vyhraněnými nositeli dist: butivních ideologií se stávají obdobné definované segmenty populace. Ti, ke v průběhu transformace zaznamenali výraznou pozitivní změnu vlastních životní< šancí, se budou řadit spíše % zastancům meritokratických principů rozděloval a ti, kdo proměnu svých Živoťŕu'ch šancí vnímají negativně, se budou klonit spí. k rovnostářskému, systémovémúxprincipu. Staré rovnostářství je tedy vytlačoval zásluhovosti, která přinejmenším ha počátku transformace nemá charakter, jež 1 jí náležel podle Delia Faveho schématu (Delia Fave 1980, 1986b).
Distributivní principy v transformující se společnosti tedy zřejmě nemohou vyk zovat vzorce typické pro relativně stabilní společnosti západního typu. V zásadě n lze s jistotou určit, zda se v pozici dominantní distributivní ideologie nachází spí princip rovnováhy (equity) nebo rovnostářství (equality). Přitom transformace i z povahy věci nebude skončena, říkají Wegener s Liebigem, dokud distributiv principy nezískají svou strukturu a konzistenckobdobnou té, kterou lze najít v z padních zemích (Wegener a Liebig 1995: 258).'Krystalizace obou norem distrib tivní spravedlnosti jak ve vztahu k sobe navzájem (y podobě jejich negativní korel ce), tak ve vztahu k sociálnímu statusu je doložena v-předchozí kapitole (viz kapit lu 5). Zároveň ale dochází k proměně původně převážně subjektivně definovaný! společenských skupin (mohli bychom jim říkat „vítězové" a „poražení" postkom nistického vývoje - viz Matějů 1996c, Wnuk-Lipiriski 1994b) a jejich pozitivní oč kávání společenského a ekonomického vzestupu se pomalu mohou stávat realitou.
Zdá se tedy, že na počátku transformace bude subjektivní sociální postave dominantním determinantem přijetí individuálního nebo systémového výklac nerovností: čím výše po subjektivně vystavěném společenském žebříčku půjdem tím spíše bychom měli zaznamenat inklinaci ke zdůvodňovaní nerovností na z kládě individuálních zásluh a oslabování tendence připisovat nerovnosti na úč systému (hypotéza 5).
Pokud je pravdou, že jde česká společnost cestou, která by ji měla uvést do roc ny západních společností, měli bychom postupně zaznamenat nárůst sociální ur verzality zásluhového principu. Ideálnětypicky by nakonec mělo být vysvětlení n rovností individuálními zásluhami nezávislé jak na subjektivním, tak na oÜjekti ním sociálním postavení (hypotéza 6). Obviňování systému by se oproti tomu řně ukazovat jako názor stále silněji připoutaný k nízkému (objektivnímu i subjektiv^ mu) sociálnímu postavení (hypotéza 7).
197