Z dějin rétoriky Řecká rétorika - kolébkou řecké osady Akragás a Syrákúsy, v nichž došlo v 5. st. př. Kr. k demokratickému převratu, a tudíž vznikla potřeba mluvit před shromážděním lidu, před soudem a při jiných příležitostech rétorické žánry: veřejné projevy: soudní - žaloby a obhajoby politické - poradní (pomáhaly politikovi v rozhodování složitých otázek), útočné (proti činům a postojům škodlivým pro obec) - od 2. pol. 4. st. př. Kr. nazývány filipikami podle Démosthénových řečí proti makedonskému králi Pilippovi II. panegyrické (oslavné) vedle veřejných projevů se řeči pěstovaly v rétor. školách= cvičné řeči na vymyšlená témata, cvičilo se umění obstát v diskusích, nejčastěji eristické řeči (řec. eris = spor, pře) - nezáleželo na log. správnosti ani etické oprávněnosti, ale o to obhájit svůj názor, bez ohledu na to, zda mám pravdu, či ne Platón 427-347 př. Kr. žák Sókratův 469-399 př. Kr. dle Platóna S. mínil, že řečníci se mají držet pravdy, k níž lze dospět dialogem, poměřováním vlastních argumentů s protiargumenty jiných, požadavek, aby se rétorika podřídila etickým principům ad Platón: rétorika = psychagogie, umění vodit duši, tj. opět na ni etické požadavky a je podřízena filosofii dialog Gorgiás - odsudek rétoriky sofistů - chápané jako umění manipulovat posluchači pomocí technických dovedností, řečnické umění - nástroj osobního prospěchu Aristoteles 384-322 př. Kr. rétorika spíše dovednost než věda rétorika - prostředek k řešení nějaké sporné věci (probléma), nástroje dedukční metoda a sylogismy sylogismus = druh úsudku v logice, několik typů sylogismů, např. ne striktně logický - rétorický s. (nejsou vysloveny předpoklady, kt. jsou známé nebo pravděpodobné) modus ponens Býti rozumný je dobré, neboť býti nerozumný je škodlivé. Aristoteles: Rétorika Winston Churchil: Buď optimistou. Není příliš užitečné jím nebýt. rozepsání rétorického sylogismu na premisy (i ty neformulované) a z nich plynoucí závěr 1. Jestliže není příliš užitečné nebýt optimistou, pak buď optimistou. 2. Není příliš užitečné nebýt optimistou. ________________________________ Proto buď optimistou.[1] - nejsou na rétoriku etické požad., pohybuje se mimo oblast morálky Římská rétorika - od řecké převzala teorii 3 stylů: 1. vysoký (gravis, genus grande) - pro slavnostní projevy, oslavné a smuteční řečnictví, v dramatu tragédie, řečnické figury a tropy obsahoval, složitá syntaktická struktura, knižní a archaické jazyk. prostředky 2. střední (mediocris, genus medium) - projevy výchovné a naučné, administrativní sdělení, méně závažné soudní projevy, později též kázání, prostředky stylově neutrální, méně tropů a figur 3. nízký (attenuatus, genus subtile) - projevy pro široké vrstvy obyvatelstva, v dramatu komedie, běžný každod. jazyk včetně vulgarismů, málo tropů a figur, jen ty běžné v konverzaci - římská rétor. propracovala teorii 5 fází přípravy řeč. projevu - v minulé předn. ad tropy metafora - přenesení významu na základě podobnosti) metonymie - označení objektu jménem jiného objektu, stojícího odděleně, např. flétna za hráče na flétnu, Homér za Íliadu, pohár za víno) synekdocha (označení objektu jménem jiného objektu tak, že mezi oběma je vztah části a celku, např. ústa za mluvícího člověka) perifráze - z řec., opis, nahrazení běžného názvu obšírnějším opisem, např. země vycházejícího slunce za Japonsko personifikace - druh metafory, neživé věci nebo abstr. pojmy mluví a jednají jako živé bytosti nebo jsou jim (či zvířatům a rostlinám) připisovány lidské city a myšlení, např. stromy si tichounce šeptaly, slunce se smálo eufemismus - zjemňující výraz pro drsné či nepříjemné skutečnosti (smrt, nemoc), např. plamínek života jejího zhasl hyperbola - zveličení, nadsázka, např. stokrát jsem ti říkala, že… (tj. mnohokrát) litotés - z řec., jednoduchost, zdrženlivost; oslabené tvrzení, slovně se říká méně, než je míněno, např. nemladý místo starý ad figury sluchové: anafora - opakování téhož slova nebo skupiny slov na začátku dvou i více sousledných veršů (poloveršů, strof nebo vět), např. jako akrobat, jenž přešel po lanu jako matka, která porodila dítě jako rybář, který vytáh plné sítě (V. Nezval: Edison) epifora - opakování týchž slov na konci veršů, např. Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? (Erben) symploka - z řec. symploké = propletení, objetí; rétorická figura daná sloučením anafory a epifory, opakování stejného slova na začátcích a současně jiného slova na koncích veršů, např. Já kopu, já pod zemí kopu, já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu. (Bezruč) aliterace (souzvuk hlásek nebo slabik), paronomázie (souvýskyt zvukově podobných slov) gramatické: asyndeton - z řec. asyndetos = nespojený; příznakové spojení slov nebo vět bez užití obvyklé spojky, při vyjádření situačního napětí, prudkého spádu děje apod., např. Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá - (Wolker) polysyndeton - spojení několika větných členů (vět), v němž je následující člen nadbytečně připojen spojkou, prostředek zdůraznění nebo stupňování významu slov, zvyšuje patos, např. a stráně zastřené a vzhůru cesta sivá a soumrak májový, jenž chvěje se a voní (S. K. Neumann) elipsa -výpustka, vynechání slov nebo vět, které označují skutečnosti známé ze situace nebo souvislosti, a které si tak můžeme bez deformace smyslu doplnit, např. Je šest. (hodin) apostrofa - oslovení nepřítomné osoby nebo neživého předmětu, kdy se nečeká na odpověď, např. sbohem, vy hory, mé dědiny… řečnická otázka - stylistický prostředek, využívající formy tázací věty pro vyjádření nějakého tvrzení; odpověď se neočekává, významově jde o silně citově zabarvenou větu oznamovací, např. Kdypak jsem ti nepomohl? Jak dlouho bude ještě senát snášet hanebné intriky zrádců? (srv. s méně výraznou formulací pomocí oznamovací věty: Vždycky jsem ti pomohl. Senát již nebude dále snášet hanebné intriky zrádců.) zeugma - spřežení vazeb, spojení souřadných slov vazebním vztahem náležejícím jen jednomu z nich, např. věřím a respektuji ho místo věřím mu a respektuji ho (tj. splývání slovesných vazeb se 3. a se 4. pádem) významové: klimax - stupňování účinku, např. s radostným povykem se hrne, běží, skáká; něco sem vyprosil, něco vylál a něco vyhrozil viz Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1984. Marcus Fabius Quintilianus 35-96 - první státem placený profesor řečnictví - česky jeho dílo ● V. Bahník (přel.): Quintilianus, Základy řečnictví, 1985 - nejširší temat. záběr, 12 knih - 1. kniha: o vzdělání adeptů řečnictví - nutné znalosti v gramatice, prospěšná geometrie, protože „podněcuje ducha a bystří nadání“, četba rétor. textů atd. - předposlední kniha: o přiměřenosti v řečnictví - pro různé příležitosti, různé řeč, odlišný přednes -předjímá moderní zásadu, že podoba textu je ovlivněná jeho komunik. funkcí Středověká rétorika - křesťanství zpoč. k rétor. nepřátelské, pak postupně přejímá poznatky, využití hlavně v příručkách o kazatelském umění Rétorika v novověku od 16. stol. - postupné obnovení zájmu o rétoriku, obecně se cení přesnost, přiměřenost, soulad formy a obsahu řeči, odsuzuje se samoúčelná ozdobnost - během 16. a 17. století bylo napsáno asi 800 příruček rétoriky - v latině a postupně i v jednotl. národních jazycích - opět určeno převážně kazatelům Bohuslav Balbín (1621-1688) - latinské dílo Vybrané řečnické otázky - prosazuje umírněné užívání řečnických prostředků - v jiném díle Verisimilia humaniorum disciplinarum (Nástin humanitních disciplín) podává návod, jak psát dopis: v překladu Bohumila Ryby z. 1969, s. 24 „Máš-li psát list, mysli si, že přicházíš návštěvou k tomu, jemuž píšeš. Především (…) - poctíš ho pozdravem a nějak dáš najevo svou lásku, potom rozvedeš jádro věci, při čemž budeš používati rozumových důvodů anebo bojovat city. Na konec učiníš všemožné sliby. Hle, obsah a rozvržení celého listu.“ Rétorika od klasicismu do 19. stol. - období úpadku a ústupu rétoriky anglický filosof John Locke (1632-1704): Esej o lidském poznání - rétorika je nástrojem klamu, řečníci ve snaze o působivost porušují logické principy - pozornost se v 18. st. věnovala spíše řeč. praxi, formalizace rétoriky a tím nedůvěra v ni - v 19. stol. rozpad rétoriky na další disciplíny - stylistika, poetika, literární věda, lexikologie, zmizela z učebních programů stř. a vysokých škol ------------------------------- [1] příklady z knihy M. Jelínek, B. Švandová a kol.: Argumentace a umění komunikovat. Brno 1999, s. 160