Pedagogické principy, zásady:

   V. Jůva, sen., Pedagogika jako věda, 1977
   V. Jůva, jun., Úvod do pedagogiky, 1994

   Grecmanová, H.,  a kol.Obecná pedagogika I. Olomouc: Hanex, nedatováno.

   

   Princip:  Původ, základ, zásada, pravidlo, základní myšlenka, základní obecný zákon, z něhož
   lze odvodit další zákony příslušného vědního oboru. (Slovník cizích slov, Praha: SPN, 1996,
   1998.)

  

   Z hlediska vychovatele:

   - Nejobecnější pravidla (požadavky, normy), jejichž zachování je pod-  mínkou úspěšnosti,
   efektivity a optimalizace výchovy a vzdělávání.

   - Z nejednotných přehledů pedagogických zásad je nutno vybrat ty, které odrážejí hlavní rysy
   pedagogického procesu (univerzálnost, mnohostrannou orientaci, celoživotní proces, permanentní
   charakter).

   - Mají obecnou platnost v celé šíři pedagogického působení na mládež

    i na dospělé.

   - Představují cestu jak postupovat, abychom dosáhli úspěchu v pedagogické práci s minimem
   časových, energetických, ekonomických

   i materiálových investic.

                   - Závisejí na filozofickém základu různých pedagogických směrů

              - Důležitá je rovnováha, nepřeceňovat ani neopomíjet některý z principů

                                      Z hlediska jednotlivce:

   Pro člověka jsou výchovné zásady návodem a usměrněním pro vytvoření kvalitního, hodnotného
   životního stylu.

   

      

      

      Výchovné zásady  (Jůva, V., Grecmanová, H., a kol.)

   

Zásada úcty ke každému člověku

Zásada ohledu na věkové a individuální zvláštnosti

   Zásada opory o kladné rysy vychovávaného

   Zásada demokratického vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným

   Zásada vědeckosti

   Zásada spojení školy se životem

   Zásada všestranného rozvoje osobnosti vychovatele

        Zásada aktivity vychovávaných

   Zásada názornosti

   Zásada trvalosti

   Zásada soustavnosti

   Zásada cílevědomosti

        Zásada spolupráce všech vychovatelů

   (Zásada emocionálnosti)

   (Zásada přiměřenosti)

   (Zásada uvědomělosti)

   

   PRINCIPY VÝCHOVY - HISTORIE

   

   Antický Řím, Marcus Fabius Quintilianus (35-95):

   -          individuální vlastnosti žáků, nevyžadovat plnění úkolů převyšujících jejich síly,
   posloupnost a důslednost,

   -          základy učení neklást kvapně, ale trvale.

   

   Renesance (14.-16. století): do popředí se dostal požadavek názornosti, aktivity a
   samostatnosti (F. Rabelais (1495-1536), T. Campanella (1568-1639).

   -          Odstranit mechanické memorování, pěstovat vlastní úsudek.

   -          Důraz na empirii, zkušenost, na postup od známého k neznámému, od znalostí věcí ke
   znalosti slov. Michel de Montaigne (1533-1592), (F. Bacon (1561-1626).

   

   17. století: J. A. Komenský (1592-1670).

   Hlavní je zásada názornosti, hlavní roli při poznávání hrají smysly.   

   -          Nutnost častého opakování a procvičování učiva.

   -          Princip soustavnosti a systematičnosti: „Od blízkého ke vzdálenému, od jednoduchého
   ke složitému“.

   Komenský se zabýval téměř všemi pedagogickými principy, které řeší současná pedagogika.

   

   19. století: Adolf Diesterweg (1790-1866).             

   Za hlavní považuje: princip výchovy ve shodě s přírodou (tzn. ve shodě s vlohami dítěte),
   princip výchovy ve shodě s kulturou (s kulturou současnou a hlavně s kulturou vlastního
   národa) a princip samostatnosti (považuje za cíl veškerého rozvoje dítěte).

   U J. H. Pestalozziho 1746-1827) a K.D. Ušinského (1824-1870) se    kromě obvyklých principů
   objevuje ještě požadavek výchovného rázu vyučování (výchovného vyučování), neustálé spojování
   vyučování s mravní výchovou.

   H. Spencer (1820-1903): od 19. století se objevuje důrazněji požadavek  spojení výchovy se
   životní praxí.

   

    20. století:

   Pedagogický reformismus začátku 20. století:

   John Dewey (1859-1952), W.Kilpatrick (1871-1965): projektové vyučování,  vyzvedl především
   princip aktivity,  samostatnosti a individuálního přístupu k vychovávanému jedinci.