Podkonie a žák Přihodich sě jednú k tomu, kdež nalezech v jednom domu právě také v túž hodinu dva, jenž přišla pohostinu, ana sedíta na pivě. (Tu učiništa poctivě,) oba právě bez meškánie dašta mi milé vítanie. A já, přiblíživ sě k nima, posadich sě mezi nima, jakož často v krčmě bývá, křičéc: "Paní, nalí piva!" Jechomť sě v odplatu ctíti, podávajíc sobě píti. Poslúchajte tuto právě, poviemť vám o jich postavě. Z těch jeden člověk bieše mladý, nejmieše známě brady, na němž sukně šerá, umlená, a k tomu kukla zelená; ta také zedrána bieše. Mošnu na hrdle jmieše, v niž by vložil, což mu třěba, mním, že knihy, také chleba. Dešťky jmieše u pasu, jakž jej viděch při tom času; i jinú k tomu přípravú vše bieše školskú postavú. Druhý, ten sě starší zdáše, vždy sedě bradku súkáše, na němž kabátec úzký, krátký, a dosti zedrané šátky; okasalý tak dvorně, k tomuť bieše obut v škorně; tyť biechu drahně povetšěly, avšak okolo děr cěly, skrzě něž viděti nohy. A také bieše vpal ostrohy, točenku jmaje na hlavě. Tak, jakž jej sezřěch právě, jistěť mi sě dvořák zdieše; hřbelce za pasem jmějéše. Ten mluvieše, hrdě sedě, na své špice pyšně hledě, řka: "Nenie v světě toho, ani kto má zbožie tak mnoho, bych chtěl jeho zbožie vzieti a dvora sě odpověděti. Neb jest tu tolik utěšenie! V světě ten jeden nenie, když by dvořenie okusil, věčně by dvořiti musil. Ktož mi o lepšiem bydlu praví, každý sě ve lži ostaví." Dotud mluvě ústa trudí, až žáka na sě vzbudi. Ten mu k tomu odpovědě a řka: "Já to dobřě vědě a tomu já také věři, že páni i také rytieři, tiť u dvora dobrú mají, i bohatí, to já znaji. Ale nebožátka chudí! Div, že sě jim neostudí pro zlé bydlo jich dvořenie, neb již věcší psoty nenie; tiť sě chodiec psotú klonie. A nad to pak vy, podkonie, vy ze všech najhorší máte, kromě že sě v tom neznáte. Byšte sě chtěli poznati, svú psotu popsati dáti, což vy jé máte, podkonie: v světě věčie psoty nenie, než vy ji trpíte dobrovolně. Ale náše bydlo školnie, toť já tobě pravím (hole), tuť je ve všem pravá zvóle, i od pitie i od jedenie, v ničemž nedostatku nenie. Myť netrpíme nikdy hladu. Když již tovařišie sadú, tuť já dosáhna úkrucha, nenie partéka tak sucha, bych jé nerozmočil jíchú, tiem lekuje svému břichu; i budemy dobřě syti. K tomu máme dosti píti pitie ctného do nerody; častokrát také vody napijemy sě pro zdravie, neb jest velmi dobra hlavě. Ba, od ztravyť sě mámy pyšně, masa, kur dosti přielišně --- toť jest na každé posviecenie, v ničemž nedostatka nenie: když to koli u nás bývá, mámy přieliš dosti piva. Ale vám miesto sniedanie dadie políček za ranie. Však ste jedno za ranie syti, bývajíce vždycky biti. Miesto jedenie oběda kyjevá rána přisedá." A když žák přěsta mluvenie, dvořák vecě: "Toho nenie!" Okřiče sě naň hněvivě a řka: "Žáku, mluvíš křivě, bychom byli hladoviti u dvora a kyjem biti. Ach, přěhubená partéko, i co jest tobě řěči této o nás mluviti třěba, sám nejsa nikdy syt chleba? Co dobrého do vás, žáci? Však ste vy hubení žebráci, jenž tečete dóm od domu, hekajíce a chtiece tomu, by vám dali jíchy mastné. Auvech, váše bydlo strastné! Tuť vám dadie partéku režnú a s tiem vás pesky vyženú. Pakli již na váše ščěstie vám dadie v některém miestě jíchy nemastné a málo, vej, kak sě vám dobřě stalo! Již sě vše zdálo po vóli. S tiem pak běžíte do školy a to s velmi dobrú myslí, mniec, byšte na hody přišli. Tuť vás pak starší omýtie, i chléb i jíchu vám vzchytie (a to všecko zjedie sami. Jmúť sě vás bíti metlami,) budúť sě nad vámi mstíti hněvy, nejsúc dobřě syti. Ach, toť vám psota nehovie! Slýchalť sem dávné příslovie, žeť žákóm draho vařenie. Protož ty nechaj svářenie se mnú, nebť já také vědě praviti o vašiej biedě, což vy jé máte, žáci. Ale my, panici dvořáci, když již za stolem sědem, ihned na sě lúčiemy chlebem, myť nic nešetřímy toho, neb ho mámy přieliš mnoho. Tuť nám dadie jésti dosti. Pakliže pro jiné hosti nás kuchaři zapomanú, inhed já od stola vstanu i běžím tam sám k kuchyni: dadieť mi dosti zvěřiny -- pakli nenie, ale kaše. Toť jest všě útěcha náše, žeť já ukydá druh druha a tudy nás mine túha. Někdy sě vladař v mě vpeří a mě svú holí udeří v pleci nebo v hlavu ranú. Ihned já odběhnu v stranu, tohoť nikakž nenechaji, od mateřeť mu nalaji: kromě leč (by) byla hlucha, tožť jéj nepovzní u ucha. Když pak bude po večeři, což nás koli dvorská sběři, béřemy sě dolóv s hradu a netrpiece v ničemž hladu. Ale vy, žáci nebožátka, ach, že vás jest věše matka, těžcě nosivši v životě, přirodila k takéj psotě! Já sě tomu velmi divi, že ste jedno bitím živi. Však vás za obyčěj tepá, jednak burcují, jednak svlekú, vymyšlujíc muky nové, o vy kaziec metly břězové." [...] Ty sě nevrovnáš žáku, neb my mámy lepší čáku, ne jako (vy), chlapi hlúpí. Z žákóv bývají biskupi, komuž toho Bóh popřěje, v němž jest má dobrá náděje. Prodlí-liť mi Bóh zdravie, až bude o světiem Václavě, ještoť již daleko nenie, přijmuť já prvá svěcenie. Inhed sobě pleš proholi, a kto mi přěkazí koli, tomuť bude nelzě zbýti, vždyť mu jest pohnánu býti. Zaplatíť mi to dosti drazě, pojéť se mnú calet v Prazě. Což mi pak bude škoditi, když já již budu choditi hrdě v mešnéni rúše zlatém, jsa knězem neb prelátem, když já budu v kostele, a ty sto jíš jako tele v svém zedraném rúše letně, na mě smieš hleděti setně? Protož, nebožtíku lichý, razíť to: ostavuj sě pýchy a se mnú nechaj svářenie. Však vidíš, že statka nemie. Ješčeť nad to věrně praví: chceš-li prodlenie svému zdraví, nebudiž viec dvořskú chasú -- tak snad prodlíš svého času. Jinak zhyneš na životě, nebť nenie koncě vašiej psotě, anižť jesti lepšie čáka. Protož razí, u sedláka přistati v dobréj dědině, zda tě tady psota mine. Tu tepa v hlavu pšenici obráníš sě šibenici." A když žák svú řěč vylíči, dvořák sě inhed vstýči, hněvivě naň třasa hlavú, hrozě jemu rukú pravú, řka: "Jižť nepřězřím toho déle, byť pak bylo i v kostele. Mluvíš na mě, ještoť nenie. I zda již úfáš v svá Svěcenie? Dřiev než dočakáš plešě, budeš ty utopen v měše, jakož sě i jiným děje. I v tom-li jest tvá náděje? Dřiev než ty budeš prelátem, spieše ješče budeš katem. Neb najviec biřici, kati, vše bývají literáti. Téhož ty také nezbudeš, po maléj chvíli katem budeš. Ješčeť větně razi tobě: přizři, již jest čas, o sobě, a já z dobrých lidí pomocí řemeslať chci dopomoci. Tudy něčso psoty pozbudeš a potom oběšen budeš." To řek, ruku naň opřěže a žák ho k sobě za vrch dosěže, k tomu jej v hlavu udeřj. Tak sě druh v druha vpeři za vrch tak nelítostivě, druh druhu hlavu křivě. K tomu pohlavci suší pleskají okolo uší. (Tak zaroveň bez rozpači druh druha pod sě tlačí) hrozný hřmet jde o podlahu, i sen i on búchá hlavú, nepoddada sě druh druhu. Rvášta sě chvíli tak dlúhú, drúce sobě ústa rózno, až mě by hleděti hrozno. Nechtě sě dívati tomu, brach sě preč z toho domu, ana sě za vrch vláčíta. Rujtaž sě, dokud ráčíta! Toť jest krčenmá příhoda, neb sě pivo pie a ne voda. Dnes, ktož rád do krčmy chodí, častokrát sě jemu přihodí, žeť zvie příhody někaké a k tomu noviny také. Mnohémuť sě tak zračí, najviec, ktož sě tam omračí, žeť má doma co praviti. Avšak sě je lépe zbaviti a v noci, jakž čas jest, spáti, a doma novin dočakati.