Fixace a automatizace jednotlivých hlásek u SP

   

   Předstupněm vyvozování artikulace jsou tzv. průpravná cvičení

   -         dechová cvičení

   -         artikulační cvičení (gymnastika mluvidel) -

       ovládání aktivních artikulačních orgánů

   

       • rty                    (postavení rtů při tvoření hlásek)

       • čelisti              (čelistní úhel)

       • měkké patro (patrohltanový závěr)

       • jazyk               (špička, hřbet, okraj, kořen)

       • svalstvo tváří

   

   Tvoření artikulace samohlásek u SP   (Základ artikulace i odezírání)

   n      zrakové napodobování tvaru rtů a velikosti čelistního úhlu

   n      aktivní polohování mluvidel napodobováním mluvního vzoru a polohování mluvidel pomocí
   logopedických pomůcek – sondy, špátle

   n      napodobování zvuku (tónu) na podkladě taktilně-vibračního pociťování činnosti hlasivek

   n      využití fonátoru, indikátoru hlásek

   n      automatizace do slovních stereotypů

   

   Tvoření artikulace souhlásek u SP

   n      optický obraz hlásky

   n      taktilně vibrační prožitek hlásky odhmatáním mluvidel (případně taktilní vjem pomocí
   přístroje)

   n      asociace hlásky s grafémem a vizuálně motorickým znakem pro hlásku

   n      identifikace hlásky do struktury slova (pomocí ZJ)

   

   n      P, B, M

   

   n      F, V pomůcky kontrolující výdechový proud

   -         artikulační postavení (spodní ret přitlačen k zubům)

   -         znělost – neznělost

   

   n      T - artikulační postavení bez znělosti (naučit se kvůli neznělému T na konci slov)

   -         cvičení závěru (exploze), při nedokonalém upevnění uniká výdechový proud po stranách
   jazyka - spojení se vokálem A

   -         pozor na nazalitu - měkké patro nevytváří dokonalý závěr

   -         pozor na prodloužený výdech (th…)

   

   n      D - přidat znělost k T - omezit nazalitu při artikulaci A

   

   n      N - odhmatání artikulačního postavení (znělost + výdechový proud nosem)

   -         vizuální kontrola (artikulační zrcadlo)

   -         pozor na silnou explozi, která hlásku deformuje

   

   n      S - důležitý stav dentice

   -         artikulační postavení (hrot jazyka za dolní řezáky,

      výdechový proud pouze středovou úžinou, neznělost)

   -         je možné vyvodit prodlouženou artikulací T

   

   n      Z - vyvozujeme ze S přidáním znělosti

   

   n      Š - vyvozujeme ze S zaokrouhlením a vyšpulením rtů,  posunutím hrotu jazyka do dutiny
   ústní, neznělá hláska

   

   n      Ž - přidáním znělosti k hlásce Š

   

   n      L - postavení hrotu jazyka na horním patře, pohyb jazyka, boční výdechový proud,
   znělost (důležité pro artikulaci R)

   -         pozor na nazalitu, vyplazování jazyka, opačný pohyb jazyka

   

   n      J - vyvozování z hlásek z I+A

   -         pozor na nazalitu, při silném přitlačení jazyka k tvrdému patru – K

   -         obtížně spojitelné s ostatními vokály

   

   n      K -  nejčastěji ve spojení s A, z T zatlačením jazyka mírně dolů a vzad

   -         pozor na dávivý reflex, poloha vleže

   -         při nedostatečném závěru zní jako „kch“

   

   n      G - přidáním znělosti ke K

   

   Příčiny vadného tvoření hlásek  (Janotová, Řeháková, 1990)

   

   n      nesprávné postavení jazyka

   -         ť, ď, ň zní jako t, d, n – jazyk netvoří závěr proti tvrdému patru, špička jazyka
   nemá správné postavení

   -         špatná artikulace l (jazyk se opírá o dásňový výstupek spodní stranou ne špičkou

   -         k (jazyk nedokáže vysunout k měkkému patru)

   -         š zní jako ch

   -         

   n      nesprávné užití výdechového proudu, nesprávná intenzita, nebo nesprávný směr

   -         nadměrné úsilí u hlásky p – přídech – ph

   -         přehnané artikulační úsilí u hlásky r – větší počet kmitů, hrčivé r

   -         při špatné výslovnosti s uniká výdechový proud po jedné nebo obou stranách

   

   n      nesprávné postavení rtů

   -         nedostatečné zaokrouhlení rtů při hlásce u

   

   n      nesprávné užití znělosti

   -         obvyklé u párových hlásek, kde dochází k záměně znělosti – z/s, b/p

   

   n      nesprávné užití nosovosti

   -         typický problém výslovnosti SP – dítě nazalizuje hlásku e nebo i – posouvá kořen
   jazyka dozadu

   -         hlásky j nebo l – část výdechového proudu uniká nosem

   -         hlásky p, b zaměňuje za m a obráceně

   

   n      tvoření hlásek jiným způsobem vzhledem k anomálii mluvidel

      (slyšící děti mají sluchovou kontrolu)

   -         při nedovíravém chrupu vzniká mezizubní sykavost

   -         při výměně dentice uniká výdechový proud mezerou mezi zuby

   

   n      nesprávné tvoření závěru, úžiny nebo polozávěru

   -         nedostatečné napětí rtů při hlásce p

   -         č může znít jako š, pokud první fáze při vyslovení není dostatečně pevná

   

   Děti s kombinovanými vadami

   n      SP a zraková vada – nemožnost opírat se při vyvozování hlásek o zrak – hmatové vnímání

   n      SP a DMO – postižena motorika mluvidel, př. dysartrie – rozvíjení řeči se děje souběžně
   s rozvojem hybnosti

   n      SP a LMD – tvoření hlásek je negativně ovlivněno motorickou neobratností

   

   Doporučení pro praxi

   n      individuální přístup

   n      respektování věkových zvláštností dítěte

   n      vhodné formy motivace

   n      práce v klidném prostředí a pohodě

   n      hlásky cvičíme ve slovech

   n      střídání forem práce

   n      využití spontánního napodobování

   n      využití zpětné vazby – proprioceptivně, sluchem, zrakem, reakce okolí

   

   Doporučená literatura

   

   Krahulcová, B. Komunikace  sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002.

   Janotová, N., Řeháková, K. Surdopedie (Komunikace sluchově postižených I.)