Spor duše s tělem


Slyš to starý jako mladý,

by poslúchal této vády.

S svú sě dušú vadí tělo,

dušu přěhádati chtělo,

proto dušě k Bohu vzdychá,

neb ju silná strast upíchá:

zbudúc světa v hoři býti.

Proto by chtěla přijíti

k milosti Boha pravého,

Jezu Krista nebeského.

Tělo sě proti ní zpierá,

proto dušě slz utierá,

radiec tělu na pokánie;

a tělo sě tomu zbránie:

„Božiemuť napořád býti,"

proto neohcu smutno nýti.

Ty plač, dokud tobě 1'ubo,

mněť jest plakánie neľubo;

já sě chcu vesele mieti,

ty se mnú, ač budeš chtieti."

DUŠĚ (vece):

„Benedic! Rač požehnati

ten, jenž ráčil dušu dáti,

čistu v tělo

vlil dospělo, dokonav všech údóv dielo.

Vlil v tě čiest Ducha svatého, podobnost obraza svého.          Tě daroval

i obloval,                            rozomenstvím korunoval

      Dal t' rozomenstvie každému          činu zlému i dobrému. Viz, co čině,

a v tvéj vině dušičky své neuvině.

Drž sě, na kterú chceš cěstu,     to pak zvěz za pravdu jistú,               žeť jest dávno

zvěstováno:        Plač s veselím! v Písmě psáno."

TĚLO (vece):

„Netbaj na to, duše milá, však vidíš, žeť ve mně síla, rozom s krású,

všú   věhlasú;     jázť neznám smutného času.

Milá duše, netbaj na to, pusť smutná myšlenie tato! Sbožie mnoho

mám, bez toho neviem vesela nikoho:

z toho dám svú Bohu obět, obrácu jej k sobě opět.


Jáz klekánie

I i vzdychánie často zděju pro pokánie.

Budu-li v čem poblúdilo, pokořu sě - j' budu mílo      z skutka mého,

Boha svého utěšu z těla křehkého."

DUŠĚ (vece):

„Milé tělo, proč sl'ubuješ, sl'ubuje nenaplňuješ?        Toť jest vada -

má mysl žádá pokánie, tělo otkládá.

Jako havran veždy kváčeš; tělo, co nade mnú pášeš,     že dieš: Zajtra,

zajtra, zajtra! Proto dušě v žalostech trá. '

Tuhá žalost, silné hoře rozchodí mě, tvé nádvořie, strast v sirobě

ve vší mdlobě. Vládneš mnú, semť v tvéj vosobě.

By mi bylo sobú vlásti,   chtěla bych lépe uklásti:        svój nábytek

i přiebytek dalať bych za rajský užitek."


TĚLO (vece):

„Buď vesela, duše milá,  chval Boha, ž' sěs přihodila  u mé tělo;

věz zacělo.   mněť silné sbožie přijělo.

Kážu stodoly zbořiti, chcu větčie nové stvořiti; pro náděju

v ně vše zděju,      se mé sbožie dobré dějú.

Jěz a pí, měj sě vesele,  netbaj na to, což v kostele kněžie hrozie;

mniši množie,   druh přěd druhem ludbu tvořie.

Tato slova v srdci znímaj, na to, duše, rozpomínaj: peniez v městě

j' ve vší cěstě najvětčí přietel jest jistě!"

DUŠĚ: (vece):

„Ó Marie plná radosti, túžu toho k tvéj milosti,    ž ne mú vinú

pro zlú hlínu  jáz nebožička zahynu.

Ach, toť mi sě silně stýšče, nenie, kto milosti zíšče,

než prut Jesse,

jenžto, vie sě,    na němž kvitnúcí květ ktvieše.

Zrušilo sě mé veselé, vizu svého nepřietele, ke mně spěchá,

mně do smiecha nenie ležiec prostřěd hřiecha.

Jáz nebožička hubená, hřiešnú hlinú zahubená! Všěckna diela

mého těla hubeně sú mnú dospěla."

TĚLO (vece):

„Proč mi to násile činíš, duše, že mě k Bohu viníš? Darmo ztúláš,

ž' mě omlúváš, jáz nevědě, v koho úfáš.

Duše, rozomějž to právě, jázť sem ješče plno zdravie; to viem cěle:

u mém těle mieváš rozličně veselé.

By ty právě rozoměla, se mnú bydleti uměla! Duše milá,

ve mně síla, bychva spolu smrti zbyla.

Božieho tajenstvie nevieš,   pakli vieš, proč mi nepovieš?


Duše, netbaj,

mne nehněvaj,      až smrt uzříš, tož sě hněvaj!"

DUŠE (vece):

„Mého srdcě hrozná strasti, že mi nelzě sobú vlásti!       To viem právě:

mě ostavie     tvéj vší vině; ach mé hlavě!

Rozchodí mě strast v sirobě,   srdce přě - v - žalostnéj mdlobě. Hoře z hořě,


vizu spořě vychodiecie pkelné zořě."

[...]

TĚLO (vece):

,.Juž mně mluva s tobú stala, všechna chytrost mne ostala;     ty lépe vieš,

,co smrti dieš,    chytřě-1', či sprostně otpovieš.

Jáz nevědě co kam klásti, nemohu i údem vlásti -   juž člénkové

i údové  plni jsú bolesti nové."

DUŠE (vece):

"Pošli po svú múdrú radu.       ať na poctě s smrťú sadú!          Snad ty móžeš.

to vymóžeš, svú chytrosťú smrt přěmóžeš."

TĚLO (vece):

„Nezdá mi sě to nikake,  by neměla moci také     proti smrti,

zlé valpurti;  dávě sobě spolu trti?

Nestýskaj mi, duše, déle, mněť sě ovšem krupně mele,   rozom, síla,

krása milá zhynuly právě jak brla.

Vaď sě, duše, s smrťú sama, vidíš, mnúť smrt silně lámá, řěči ukrať,

času netrať!          Mé tělo, bradu vzhoru zvrať!"