Diagnostika sluchových vad


Klasifikace sluchových vad
(opakování)


a) místo vzniku postižení,


b) doba vzniku postižení a


c) stupeň postižení


Základní pojmy z audiologie


Sluchový práh


       - nejnižší intenzita zvuku, který ten který člověk právě zaslechne.


Prahů, tedy úrovní intenzity, máme v audiologii několik:


a) ideální práh

b) individuální práh

c) práh nepříjemného slyšení

d) práh bolesti

e) práh hmatu





 Příklady hladin hlasitosti v dB (Leonhardt, 2002, str. 54)


dB

      odpovídá

 0dB

     fyziologický práh slyšení

30dB

     šum stromů

40dB

     tichá řeč

60dB

     vysavač, rádio

80dB

     silný pouliční hluk

100dB

     velmi silná houkačka/klakson od auta

120dB

     motor letadla ze vzdálenosti 3m

130dB

     práh bolesti – hluk způsobující bolest



Sluchové pole


    - oblast zvuků, který je zdravý slyšící člověk schopen vnímat, rozlišovat, příp. jim rozumět

    - intenzita a frekvence.


    - mění svůj tvar a velikost hlavně poruchami sluchu. Pokud je oblast řeči lokalizována dovnitř
sluchového pole, dotyčný slyší a rozumí, je-li uvnitř sluchového pole a část vně, člověk slyší, ale
ne zcela rozumí a jestliže je zcela nebo z větší části mimo, pak není řeč slyšena vůbec. (Lejska,
2002)



Sluchové buňky

    - reagují na zvuky ve frekvenční oblasti  20-20.000Hz

    - pro běžný život člověka je nejdůležitější oblast 125 – 8.000Hz

    - pro komunikaci je důležitá oblast, kde se nachází hlavní část akustické energie řeči, tj.

      500 – 2.000Hz.


 Vzdušné a kostní vedení

Vláskové buňky může rozkmitat zvuková energie dvojí cestou:


a) „vzdušné vedení“


b) „kostní vedení“



Křivka ostrosti sluchu


n  Legenda:
na ose x - čisté tóny zaznamená ve frekvenci (kHz)
na ose y - ztráta sluchu v decibelech (dB)
Věk:
20 let (zelená křivka) - normální křivka ostrosti sluchu, minimální ztráta sluchu až při frekvenci
8 kHz, což je naprosto bezvýznamné
40 let (žlutá křivka) -  při vyšších frekvencích se projevuje očividné zhoršení, což se ještě ale
stále nedefinuje jako handicap
60 let (oranžová křivka) - ztráta sluchu začíná být nyní brána jako významná (>40 dB a 4 kHz)
90 let (červená křivka) - ztráty nyní evidentně převyšují 40 dB ačkoliv jsou ve středních
frekvencích (2 kHz), sluch je očividně velmi zhoršen - poškozen.

Vyšetření sluchové funkce (opakování)


vyšetřovací metody :

      - objektivní – nepotřebují spolupráci pacienta

      - subjektivní – přímá spolupráce pacienta


1. klasická sluchová zkouška

2. subjektivní audiometrie

3. objektivní audiometrie



Preventivní prohlídky


n  vyhláška MZ č.56/1997Sb.



n  odborná vyšetření pouze u dětí z rizikových skupin, tzn. u nichž se objeví alespoň jeden
rizikový faktor:

     - pozitivní rodinná anamnéza,  kongenitální (vrozená) infekce,  porodní hmotnost pod 1500g,
infekce obličejové části hlavy,  asfyxie (přidušení) při porodu,  nutnost dlouhodobé umělé
ventilace,  primární plicní hypertenze, meningitis/encefalitis, užívání ototoxických léků,
inkompatibilita (neslučitelnost) Rh faktoru, hyperbilirubinemie (žloutenka)


Diagnostická vyšetření sluchu u dětí


n  objektivní screeningové vyšetření sluchu u dětí je zajišťováno neonatologickými odborníky a na
odděleních foniatrie a ORL

n   k vyšetření se nejčastěji využívá otoakustických emisí (OAE), akustických evokovaných
potenciálů mozkového kmene (BERA, CERA), tympanometrie a vyšetření stapediálních reflexů.



Používané diagnostické metody musí odpovídat vývojovému stupni dítěte:


       a) novorozenec – 3 měsíce

       b) 3 – 18 měsíců

       c) 18 měsíců – 3 roky

       d) předškolní věk


Screening v České republice





SSEP ( Steady State Evoked Potentials)



Elektrocochleograf (EcochG)




Etiologie sluchového postižení (doplnění)


Endogenní příčiny

       - existují již před početím dítěte v genetickém kódu rodičů  nebo jen jednoho z nich.

       - v případě, že jde o genovou aberaci (odchylku, mutaci), nemusí jít o dědičné postižení.

       - dědičně podmíněných rizikových faktorů pro vznik poruch sluchových funkcí je mnoho typů.


Strnadová (2002) rozlišuje dle způsobu přenosu tři základní typy dědičnosti :


a) autosomálně recesivní dědičnost,



b) autosomálně dominantní dědičnost,



c) dědičnost vázaná na pohlavní chromozóm X.