Osobnost sluchově postiženého


Osobnost člověka


n  zahrnuje celek psychických jevů

n  biologické faktory

        - psychické jevy jsou zakotveny v organismu a jsou projevem činnosti nervové soustavy →
jedinečnost psychiky určitého jedince (např. základní charakteristiky temperamentových vlastností
jsou přímo závislé na typu činnosti vyšší nervové soustavy)


        - genetická výbava jedince - ovlivňuje řadu podstatných charakteristik psychiky (např.
úroveň inteligence, zvýšené riziko určitých duševních chorob, některé dysfunkce)


        - celkový tělesný vzhled jedince, protože hraje důležitou roli v sociálních vztazích


n  faktory sociální


       - člověk se jako skutečně lidská bytost vyvíjí až právě v kontaktu s ostatními lidmi

    (především v nejužší rodině, kde rodiče ovlivňují jeho budoucí, formující se osobnost)


      - nejen vědomé předávání např. pomocí příkazů, zákazů, informací, ale i působení na dítě tím,
jak se k němu chováme, jak jej vnímáme a v neposlední řadě množství a kvalita podnětů v sociálním
prostředí


n  další podstatný faktor

     - vlastní aktivita člověka, jeho reakce na okolní svět, na vztahy, jeho vlastní činnost
vyvolávající odezvu okolí, jeho prožívání vlastní činnosti i toho, jak na ni okolí reaguje

            →to vše přispívá k sebeuvědomění, k formování představy o sobě a sebehodnocení.


Sluchové postižení

    -  stejně tak jakýkoliv jiný defekt „nepostihuje jen určitý orgánový defekt, ale ovlivňuje
celou osobnost postiženého a vytváří specifickou sociální situaci.“(Vágnerová, 1999, str.98)


Vliv prostředí

n  podněty pro rozvoj SP jedince


n  zajištění co možná nejvíce příležitostí k získání potřebných zkušeností


n  ne vždy připraveno na to, že se bude muset postarat o takového jedince a nedokáže se s tím jen
tak vyrovnat.


n  reakce rodičů na postižení dítěte

          - typické charakteristiky a probíhají v určitých po sobě následujících fázích.

          - dobu, odkdy je dítě definitivně označeno jako postižené (je stanovena diagnóza), lze
označit jako období krize rodičovské identity.


Fáze reakce rodičů na postižení jejich dítěte
(Vágnerová, HadjMoussová, 2003, str.23)


1. fáze šoku a popření

(šok, popření, nepřijetí dané situace)


2. fáze postupného vyrovnávání

(emocionální a racionální faktory, informace, porozumění, hněv,

 zoufalství či deprese)


3. fáze smlouvání

(kompromis, naděje)


4. fáze vyrovnání a přijetí skutečnosti

(vyrovnání, akceptace, nedosáhnou ji všichni)


rodina

n  zásadní vliv na vývoj a formování osobnosti dítěte

n  podněty – kvantitativně  a kvalitativně vhodné či nevhodné


n  určuje především :

           -  předpoklady vývoje osobnosti dítěte,

           -  první zkušenosti, které dítě prožívá, ovlivňující budování jeho vlastní identity a
zásadním způsobem determinující interpretaci všech dalších sociálních zkušeností, se kterými se
v budoucnu setká.


dítě

-         si vytváří obraz o sobě samém a na základě toho vytváří i vztahy se svým sociálním
prostředím


kvalitní pomoc odborníků

        -  informují především rodiče a vynasnaží se jim pomoci tak, aby se s postiženým začalo
pracovat co nejdříve a co nejefektivněji, a  během svého vývoje se příliš neodchyloval od normy.


kamarádi, spolužáci, učitelé, vychovatelé, širší příbuzenstvo, …



Míra odlišnosti sluchově postižených v psychologické oblasti


n  závislá na:


  a) závažnosti sluchového postižení

      (druhu a rozsahu sluchové vady)

  b) době vzniku SP

  c) včasném diagnostikování vady

  d) specializované komplexní péči

  e) sociálních podmínkách vývoje

      (tzn. na prostředí, v němž dítě vyrůstá a

      na těch, které toto prostředí utváří)

  f) přítomnosti či nepřítomnosti přidruženého postižení

  g) zájmu samotného SP

  h) volbě komunikačního prostředku


Míra dosažených komunikačních kompetencí


n  rozsah podnětů, které lze aktuálně vnímat a zároveň mají informační význam, je mnohem menší než
u slyšících.


n  omezení možnosti vnímat nebo rozlišovat zvukové podněty a chápat jejich význam se projeví
potížemi v oblasti osvojení a využití orální řeči.


n  neslyšící a těžce sluchově postižení užívají zpravidla jiný komunikační systém než řeč, který
vyhovuje jejich možnostem a potřebám.


n  podnětová deprivace

n  komunikační bariéra


n  u sluchově postižených


       - neprobíhá v plném rozsahu proces zvnitřňování komplexu norem v podobě verbálně sdělených
požadavků, příkazů a hodnocení jejich plnění, pomocí kterých se běžně rozvíjí schopnost
sebeovládání, nedochází u nich k dostatečné fixaci všech běžných forem chování.


        - projeví se to chyběním  pocitů studu nebo viny, které jsou běžnou reakcí na nějaký
přestupek.


        - často si ani neuvědomují zodpovědnost za své jednání.



Aspekty ovlivňující vývoj SP
(Fengler, Jansen, 1999)


a) společenské postoje a předsudky

(nedostatečné či mylné informace,nápadnosti v komunikaci)


b) sebepojetí sluchově postižených

(kontakty s okolím - představy o vlastních schopnostech, hodnotách a sociální roli, přehnaná a
nereálná očekávání rodičů, školní úspěch, sociální kompetence, duševní zdraví, možnost identifikace
s dospělým SP)


c) zvláštní podmínky a efekty socializace

(omezené komunikační možnosti, postoje rodičů a okolí – nejasné a kolísavé vzorce chování)


Sociální a emocionální chování sluchově postižených a jejich osobnost


n  zvýšená agresivita

n  impulzivní chování

n  citová deprivace

n  povrchnost

n  ulpívání na konkrétních  věcech a současnosti

n  egocentrismus

n  neschopnost empatie

n  apatie

n  rezignovanost

n  slabá fantazie

n  nesamostatnost

n  sebepřeceňování

n  rigidita

n  sugestibilita

n  nedostatek sebedůvěry

n  sociální nezralost, atd.