Aplikované metody
sociální psychologie
Atribuce, atribuční chyby
Postoje, postojová změna
Subjektivně důležité vlastnosti
 REP test:

Vyberte 5 osob, které jsou pro vás významné
+ jáské reprezentace

(aktuální já - jaký jsem nyní, ideální já - jaký bych
chtěl být, nechtěné já - jaký bych nechtěl být).
Seřaďte v pořadí 1. - 8.

Náhodně vytvořit dvojice (1-5, 2-6, 3-7, 4-8).

Naleznout podobnosti a rozdíly mezi dvojicemi
-> adjektiva.
Atribuce
 hledání ,,příčin" i příčin vlastního chování i
chování druhých osob
 poznání těchto příčin nám umožňuje
chápat svět jako předvídatelný,
jednodušší a kontrolovatelný
 nejde o hledání objektivních příčin, ale o
subjektivní výklad skutečnosti naivními
nebo laickými teoriemi
 máme potřebu atribuovat především
chování, které se odlišuje od běžného
Atribuce - chyby
Každý je naivním psychologem...
 Interní (dispoziční) příčiny
 charakteristiky osobnosti
 přesvědčení
 Externí (situační) příčiny
 situační tlaky/vlivy
 Příklad:
Pozdní odevzdání anotace posteru studenty
 Vniřní: jsou líní, chlastají, flákají se
 Vnější: mají problémy doma, pracují, randí
Atribuce - Základní atribuční chyba:
 Základní atribuční chyba (Ross, 1977)
Je všeobecná tendence přeceňovat u
druhých osob význam osobnostních
vlastností na úkor situačního kontextu
Co je na obrázku?
Rozdíly ve vnímání situace
 Pozorovatel -> Interní atribuce
 Aktér -> Externí atribuce
 Co je v centru pozornosti?
 Pro Pozorovatele: Aktér
 Pro Aktéra: Všechno, krom aktéra (zejména
vlastní situace)
Atribuce - Efekt aktéra a pozorovatele
 Rozdílné atribuce aktérů a
pozorovatelů:
 aktéři (ti, kteří uskutečňují jednání)
mají tendenci přisuzovat za zdroj svého
chování situaci,
 pozorovatelé (ti, kteří pozorují jednání)
jsou náchylnější označovat za zdroj
chování samotného aktéra.
Atribuce - Sebeochranné atribuce
= tendence aktérů připisovat úspěch sobě
samému a neúspěch situačním faktorům
 Vysvětlení: úspěch souvisí se
sebehodnocením a přiznání si viny za
vlastní neúspěch snižuje sebehodnocení;
 atribuování neúspěchu situačním
faktorům umožňuje podržení sebeúcty a
pozitivního obrazu o sobě
Atribuce - Tendence nápadnosti
 tendence pozorovatelů připisovat větší
odpovědnost těm jednotlivcům, kteří se
nějakým způsobem odlišují
Egocentrická tendence
= při skupinové práci se projevuje
tendence členů připisovat si větší
odpovědnost za úspěch a atribuovat
odpovědnost za neúspěch druhým
 Návaznost na další aspekty ped. praxe např.
soc. klima (Abrami et. al. 1995)
Počáteční atribuce jsou velmi odolné
 Postoje (Lord, Ross a Lepper)
 Upevnění postojů k trestu smrti (přijetí, odmítnutí)
 Prezentace dvou ,,nových" studií (má/nemá vliv na
zločinnost)
 Názory se posunují k extrémům ve směru původních
 Náhodné události (Langer a Roth)
 Počáteční úspěšnost v odhadu v hodu mincí (10 pokusů)
 U úspěšných větší očekávání přesnosti u 100 hodů
Praktické dopady chybných atribucí
 Můžeme se zcela mýlit
 Např. základní atribuční chyba
 Tato přesvědčení mají tendenci odolávat
navzdory faktům (viz výše)
 Naše mylná přesvědčení a názory mohou
konstruovat novou sociální realitu
 Např. sebenaplňující proroctví, učitelovo pojetí
výuky atp.
Postoje
Který z pánů je sympatičtější?
Postoje
 Ch. Darwin - 1872 ­ Výraz emocí u člověka
a zvířat
 Termín užíván i v dalších vědách o člověku
 Známost postojů umožňuje formulovat
předpoklady o způsobech budoucího chování
Vývoj přístupů
 I. do r. 1950 ­ snaha o vymezení pojmu,
konstrukce nástrojů na měření postojů,
aplikace
 II. do r. 1970 ­ výzkum postojové
změny; v závěru krize výzkumu
 III. dosud ­ modely vysvětlující vztah
postoj ­ jednání (chování)
II. období
 Postoj a skupinová dynamika
 Využití znalostí v běžném životě
 Hovland - vlastnosti podnětu, reakce jedince,
psychické procesy zprostředkovávající vztahy mezi
podněty a reakcemi ­ S- O - R
 Bem - ,,individuální sebepopis přitažlivosti nebo
odporu jedince k určitému identifikovatelnému
aspektu jeho prostředí"
 Festinger ­ teorie kognitivní disonance
 Inske, Schopler - mezi postoji, poznáním a
chováním je tendence k souladu
II.a
 LaPiere (1934) ­ možnost nesouladu mezi
verbálně vyjádřeným postojem a jednáním
(čínský pár ­ osobně přenocovat/ jíst
99%/100%; písemně 9%/8%)
 Wilkins, Yarrow (1952) restaurace (afroamerický
pár)
Současnost (III.)
 Fishbein, Ajzen ­ nezaměňovat záměr a
aktuální chování
Přesvědčení osoby, že
určité chování povede k
určitým výsledkům a
jejich hodnocení
Přesvědčení osoby, že
určití jedinci či skupiny si
myslí, že má jednat a
motivace jim vyhovět
Postoj k jednání
Subjektivní norma
Záměr Chování
Každé přesvědčení přisuzuje objektu určitou vlastnost a postoj osoby je funkcí
této vlastnosti
Postoj
 Klasické pojetí (kognitivní, afektivní,
konativní složka)
 afektivní se utváří klasickým podmiňováním,
poznávací kognitivním učením a konativní
instrumentálním učením
 Fishbein, Ajzen ­ pouze míra přitažlivosti
chování pro osobu
 Bagozzi ­ jen kognitivní a emocionální
složka; ovlivňují záměr i samotné chování
Faktory postojové hierarchie
Eysenck
Protináboženský
Teoretický (citový)
Pronáboženský
Konzervativismus
Praktický
(rozumový)
Humanitářský
Radikalismus
Autoritářský
Postoje - geneze
 Vznik postojů
 Sociální učení
 Sociální srovnávání
 Formování postojů učením
 Klasické podmiňování
 Původně neutrální stimul získává subjektivní význam
 J.B.Watson ­ reklama
 Cacioppo ­ pohyb k sobě ­ přijetí; od sebe - odmítnutí
 Operantní podmiňování
 Odměňování žádoucího a trestání nežádoucího chování
 Observační učení nebo nápodoba modelu
 Př. vliv rodičů (...)
Ovlivnění postojů
Změna postoje
 Hlavní prostředek ­ přesvědčování
(persuaze)
 Působení na pasivního jedince ­ méně
efektivní
 Navozování postojové změny aktivní účasti
v sociálních situacích - efektivnější
Změnu ovlivňují
 Proměnné související s kom. obsahem
 Zdroj, obsah persuazivní informace, informační
kanál, příjemce, cíl informace
 Proměnné vysvětlující procesy změny
postoje
 Pozornost, porozumění, přijetí, podržení a
jednání
 Vnitřní komponenty postoje
Zdroj informace
 Věrohodnost ­ objektivnost zdroje
 Síla ­ odhadovaný vliv ve smysli tlaku
 Atraktivnost ­ emocionální charakteristika
Obsah informace
 Emocionální (pathos)
 Cílem je vyvolání emocionální odezvy (-/+)
 Racionální (logos)
 Racionální podpora argumentů (úspěšnější u
vzdělanějších)
Informační kanál
 Prostředky komunikace mají obvykle větší
vliv, než samotný obsah
 Mluvená podoba účinnější než písemná
Faktory na straně příjemce
 Krom stabilních (osobnost aj.)
 Hlavně dynamické ­ aktuální psychický
stav
 Zainteresovanost ­ změna obtížná u vysoké z.
a slabých argumentů
 Obsah
 Odpověď ­ persuaze méně účinná
 Věk, pohlaví, sebeobraz
Cíl persuazivní komunikace
 Stabilita změn v čase
 Do týdne 40%, do šesti 60% - vliv vztahu ke
zdroji, informaci a příjemci (McGuire)
 Stabilita vůči protiargumentům
 Funguje něco jako ,,očkování" - např. vůči
účinkům reklamy
Proces změny postoje
 Pozornost
 Porozumění
 Přijetí (přesvědčení)
 Podržení
 Jednání
 Dosažení postojové změny vyžaduje
úspěšnou realizaci celého postupu
Přesvědčení a postojová změna
 Přesvědčení osoby o objektu ­ vnímaný
pravděpodobnostní vztah mezi objektem a
nějakou vlastností (Fishbein, Ajzen)
=>
 Strategie aktivní účasti (navození situace)
 Persuaze
 Přesvědčení:
 Proximální (přímo ovlivňujeme)
 Externální (nepřímo)
 Primární (jádrové, klíčové a integrující; neovl.)
Příklady konkrétních postupů
 Viz. např. Mareš, J., Křivohlavý, J.:
Komunikace ve škole. Brno: MU, 1995.
Příklady ovlivnění - přímé
 Přesvědčování
 Racionální, angažovanost, dobrovolnost,
aktivita
 Sociální posilování
 Vyjádření souhlasu je účinnější než nesouhlas
 Poznávací nesoulad (Festinger)
 Argumentování
 Nejsilnější argument má být první nebo
poslední
 Pozor na poznávací nesoulad a formu sdělení
Příklady ovlivnění - nepřímé
 Kladení otázek (paralela s argumenty)
 Paradoxní formy ovlivňování (Watzlawik)
 ,,Nemusíš, když nechceš..."
 Paradoxní příkazy (Nařizuji striktně
neposlouchat!)
 Paradoxní emocionální ladění
 Anticipování námitek
 Vyhýbání se negativním formulacím
 Vyhýbání se extrémním formulacím