Specifika budování komunikace
                                                                         u jedinců s hluchoslepotou

                                                                             Bc. Markéta Stančíková

KOMUNIKACE:

•            Interakce, při níž dochází ke sdělování a přijímání informací. Realizuje se ve formě
verbální i neverbální.



•            Dysfunkce v komunikaci HS jsou způsobeny nedostatkem vnějších podnětů z okolního světa
a informací o něm. Zpětně pak tyto dysfunkce brzdí nebo omezují vývoj osobnosti po stránce
emocionální, intelektuální i sociální.

TOTÁLNÍ KOMUNIKACE

•                     celosvětový trend



•                     Komplexní komunikace, která zahrnuje široké spektrum způsobů komunikace.



•                     Tradiční i netradiční jazykové i nejazykové projevy jsou považovány za
rovnocenné a vzájemně se doplňují.





ROZVOJ KOMUNIKACE U HS ZÁLEŽÍ NA MNOHA FAKTORECH:



•           věk, kdy došlo ke ztrátě sluchu a zraku

Ø prelingvální/postlingávlní období

Ø zkušenosti s okolním světem



•           stupeň postižení sluchu a zraku

Ø možnost využití kompenzačních pomůcek

Ø přímo ovlivňuje volbu komunikačního systému







•           individuální potřeby dané osoby



•           aktuální vývojová úroveň



•           další přidružená postižení









PŘEDPOKLADY KOMUNIKACE

•                         získávání pozornosti – na základě taktilního kontaktu a dalších
kontaktních smyslů;

•                         vzájemná pozornost – zpětná vazba, kontakt matky s dítětem ruku v ruce;

•                         možnost volby – nabídnutí výběru mezi 2 alternativami;

•                         schopnost imitace – napodobování matky, vzájemná imitace;

•                         navození komunikační situace prostřednictvím činnosti.

POČÁTEČNÍ KOMUNIKACE

Rezonanční jev:



                     Dospělý se snaží najít spojení se světem dítěte, např. přes oblíbené aktivity.

       Vycházíme z reakcí dítěte, i neobvyklých signálů. Dítě např. při činnosti vydává zvuky –
dospělý je zopakuje; dítě něco ohmatává – dospělý to ohmatá také, ...









Koaktivní pohybování:

     - pokládání ruky dospělé osoby na ruku             dítěte a řízení jí v pohybech

     - názorné učení (společné                                     provádění každodenních úkonů)

-       postupně se koaktivní manipulace odbourává (osamostatnění v momentě, kdy dítě již danou
činnost bezpečně zvládá)



Tzv. „Odkazovače“:

     - dítě prostřednictvím konkrétních předmětů     odkazuje na aktivity, které chce dělat, na svá
přání atd.



BUDOVÁNÍ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI:



•                         komunikační kontakt;



•                         interakce;



•                         komunikační techniky.