Estetika středověku

- rozporný vztah k antice – návaznost i popírání

- důsledky rozporu mezi pohanstvím a křesťanstvím

   (sv. Augustin – vyrostl jako pohan, později pokřtěn)

- antická svobodomyslnost versus křesťanský dogmatismus

- novoplatonista Plotínos – krása jednotlivých předmětů je pouze zjevením krásy nadsmyslné
(architektura – účel = nejnižší, obrazná umění nejvyšší)

- často i odpor k umění


Tertullianus (160 – 222)

- Credo quia absurdum est  (Věřím, protože je to nesmyslné)

- od doby Kristovy nám zvědavosti není třeba, ani bádání od doby evangelia

- odmítá umění jako „léčku ďáblovu“

- navazuje na něj ikonoklasie - obrazoborectví

- umění je proti Starému zákonu (neučiníš sobě podobenství)

- kritika smyslovosti (nahá Venuše)

(dle H.Taina prý bylo v Itálii před křesťanstvím na 100 000 soch – do renesance zbylo pár tisíc


Jan Zlatoústý (Chrysostomos)

- divadlo je „usoukáno pařáty ďábla“

- všeobecně odmítání umění, případně vnímání umění jako možnosti vedoucí k probuzení náboženských
citů

- A. umění světské = neřestné (symbolem je černý havran)

B.     umění duchovní = bohulibé (symbolem je bílá holubice)


Aurelius Augustinus (354-430)

Spis De pulchritudinae (O kráse) (7 stupňů krásy: 1. z těla, 2. skrze tělo, 3. nad tělem, 4. směrem
k duši, 5. v duši, 6. směrem k Bohu, 7. s Bohem)

- ošklivost je žádoucím pozadím krásy, základem krásné formy je „unitas multiplex“

- symbolika čísel (1=dokonalost, jednota,  2=zlo, nedokonalost)

- návaznost na Platóna – umění je klam, ale „nepraktický klam“

  – prospívá zábavě a nepřináší zisk


Tomáš Akvinský (1225-1274)

- vrcholná scholastika, 1322 prohlášen za svatého

- výklady křesťanství a Aristotela (sine Toma Aristoteles mutus esset)

- krásu lze poznat rozumem (krásu téměř ztotožňuje s logičností), absolutní krásu=Boha poznat nelze

- krása nižší – tělesná, vyšší - duševní

- navazuje na princip unitas multiplex, umění má: 1. celistvost (integritas),  2. podřízenost
jednotě (harmonia), 3. jasnost (claritas)

Estetika renesance

„Renesance vzniká ne proto, aby se oživil duch antiky, ale

lidé se obracejí k antice, protože vzniká renesance“ (J. Volek, s.78)

- kolísání mezi materialistickým a idealistickým pojetím krásy

- vznik teorií proporcí (návaznost na antiku)

- harmonie (krása, harmonie a pravidelnost proporcí a vztahů formy)

- koncept originality

- rozpory ve vztahu umění a řemesla (Dürer – každé řemeslo je umění, Petrarca poezie=sestra
filozofie,  Michelangelo „sochař je zaprášený řemeslník“)

- 1459 – Cosimo Medici zřizuje Platónovu akademii

- často důraz na individualitu (Macchiavelli (1469-1527) Vladař, přecenění individuality („z hrobu
se nemstí nikdo“)



Leone Battista Alberti (1404-1472)

Deset knih o stavitelství, Tři knihy o malířství, O soše

- perspektiva, bod, linie, plocha (vymyslel způsob měření hloubky moří)

- základní barvy – červená-oheň, modrá-vzduch, zelená-voda, šedá-země)

- harmonie přírody jako vzor



Leonardo da Vinci (1452-1519)

- „věda je prostředkem umění a umění je vědou“

- architektura není umění, ale spojení matematiky a malířství

- věda je napodobitelná, umění jedinečné a nepřenosné

- Trattato della pittura

- umění krásu nereprodukuje, ale produkuje

- malíř – čistý duševní pracovník, sochař – zaprášený řemeslník



Albrecht Dürer (1471-1528)

- návrat k antickému pojetí umění – všechna řemesla

- krása je různorodá x šerednost nerozrůzněná