Arabsko-izraelské války Vyhlášení nezávislosti a první roky Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly (např. útoku na hotel King David) se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině.^[50] Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát^[51] a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum.^[51] Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly.^[52] 14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael.^[53] Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku.^[54] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie.^[55] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN během této války opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace^[56] a osud těchto uprchlíků dodnes zatěžuje arabsko-izraelské vztahy. První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí.^[57] Během deseti let (1948−1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony.^[58] Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot. V roce 1956 vypukla Suezská krize, způsobená tím, že Egypt znárodnil Suezský průplav a uzavřel Tiranskou úžinu. Izrael se rozhodl spojit s Francií a Spojeným královstvím, zaútočil na Egypt a pokusil se získat zpět přístup k Rudému moři.^[59] Dobyl sice Sinajský poloostrov, pod diplomatickým tlakem USA a Sovětského svazu se však stáhl výměnou za právo plavit se v Rudém moři a průplavu.^[60][61] Počátkem následující dekády se Izraeli podařilo v Argentině zajmout Adolfa Eichmanna, tvůrce „konečného řešení“ židovské otázky,^[62] a postavit ho v Izraeli před soud. Proces velmi přispěl k tomu, že si veřejnost uvědomila rozměry holocaustu, a dodnes je Eichmann jediným člověkem odsouzeným izraelským soudem k trestu smrti.^[62] Konflikty a mírové dohody Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní a v roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“^[63][64] a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“^[65] V roce 1967 shromáždili Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády u hranic Izraele, Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN^[66] a opět zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři.^[67] Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl se sám udeřit první. Šestidenní válka přinesla Izraeli rozhodující vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a Východního Jeruzaléma. Na přelomu 60. a 70. let palestinští ozbrojenci provedli řadu teroristických útoků proti izraelským cílům po celém světě, mimo jiné masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972.^[68] Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.^[69] 6. října 1973, v den židovského svátku Jom Kipur, překvapivě na Izrael zaútočily Egypt a Sýrie. Jomkipurská válka skončila 26. října konečným vítězstvím Izraele, který však zaznamenal těžké ztráty.^[70] Po dlouhých letech nadvlády socialistů vyhrála v roce 1977 ve volbách do izraelského parlamentu Knesetu poprvé pravicová strana Likud.^[71] Tentýž rok učinil egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a Menachem Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu, podle níž se pak Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova. V roce 1978 podnikl Izrael, v reakci na palestinský teroristický útok, Operaci Lítání,^[72] při níž došlo k obsazení jižního Libanonu a vytlačení jednotek OOP z této země. Za vlády Likudu také došlo k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu,^[73] která přinesla růst napětí mezi Izraelci a palestinskými Araby. 7. června 1981 Izrael vybombardoval v rámci operace Opera irácký jaderný reaktor v Osiraku, protože se obával, že by ho Irák mohl použít k výrobě jaderných zbraní.^[74] V roce 1982 zasáhl Izrael do Libanonské občanské války, aby zničil základny, z nichž OOP ostřelovala raketami severní Izrael,^[75] což vedlo k první libanonské válce. Izrael se stáhl z většiny Libanonu v roce 1986, ale v tzv. nárazníkové zóně setrval až do roku 2000.^[76] V roce 1987 vypukla tzv. První intifáda, arabské povstání proti izraelské okupaci Pásma Gazy a území západně od Jordánu.^[77] Během války v Zálivu v roce 1991 podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku proti Izraeli.^[78] Téhož roku proběhla za vlády Jicchaka Šamira Madridská konference.^[79] Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost.^[79] Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě.^[80] Tentýž rok vyhrál volby Jicchak Rabin. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.^[81] V roce 1994 byla mezi Izraelem a Jordánskem podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva.^[82] Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo.^[83] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamas a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.^[84] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení,^[83] sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.^[83] Za vlády Benjamina Netanjahua byl podepsán tzv. Hebronský protokol, fakticky znamenající předání města Hebron Palestinské autonomii a stažení izraelské armády z části tohoto města.^[85] V říjnu 1998 bylo podepsáno Memorandum od Wye River, jež přineslo postoupení 13 % území Západního břehu palestinským Arabům a úpravu statusu některých oblastí.^[85] Za vlády Ehuda Baraka se izraelská armáda stáhla z jižního Libanonu a bylo zahájeno vyjednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem.^[86] V roce 2000 se uskutečnil Summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, avšak ten byl Arafatem odmítnut.^[86] Po ztroskotání jednání vypuklo další povstání palestinských Arabů, tzv. Druhá intifáda neboli Intifáda al-Aksá.^[86] Krátce poté se stal v předčasných volbách novým premiérem Ariel Šaron.^[87] Během své vlády prosadil plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy^[88] a plán na výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu.^[89] V roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do komatu. Premiérský post pak převzal vicepremiér Ehud Olmert. V červenci 2006 začala druhá libanonská válka, která znamenala vytrvalé bombardování libanonských cílů izraelskou armádou a ostřelování severu Izraele libanonskou šíitskou milicí Hizballáh.^[90] Konflikt trval několik týdnů a příměří bylo uzavřeno 14. srpna. Po válce v Izraeli zaznívaly silné hlasy kritizující premiéra Ehuda Olmerta a tehdejšího ministra obrany Amira Perece.^[91][92] Arabsko-izraelské války představují soubor pěti ozbrojených konfliktů mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. V některých materiálech se může mluvit o čtyřech konfliktech (vynechávají tzv. Opotřebovávací válku) a nebo o sedmi, když navíc přidávají jako šestý konflikt První libanonskou válku a sedmý konflikt Druhou libanonskou válku. Pět válek První arabsko-izraelská válka První arabsko-izraelská válka, resp. Válka za nezávislost ze strany Židů a Katastrofa ze strany Arabů: (15. květen 1948 - 20. červenec 1949). Soupeři Izraele: Jordánsko, Egypt, Irák, Libanon, Sýrie, Jemen (omezená účast) a Saudská Arábie (omezená účast). Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948. Hned po vzniku byl napaden arabskými státy, jejichž jasně deklarovaným cílem byla naprostá likvidace Izraele. Po počátečních potížích začal Izrael získávat vojenskou převahu (nemalou zásluhu na tom měly i dodávky zbraní z Československé republiky). Dne 11. června bylo uzavřeno první příměří, které bylo brzy porušeno. 18. července bylo uzavřeno další, ale zmocněnec OSN hrabě Bernadotte byl zabit sionisty a válka vypukla nanovo. V této době již Izrael obsazoval i území, která mu nebyla přisouzena OSN, zmocnil se dokonce Sinajského poloostrova. Na počátku března 1949 Izrael obsadil Negevskou poušť, získal přístup až k Akabskému zálivu s přístavem Ejlát. Od února do července 1949 postupně uzavřel příměří se všemi nepřátelskými státy (jeho existenci ovšem ani jeden neuznal). Izrael obsadil některá území původně určená pro vytvoření arabského státu v Palestině a západní Jeruzalém. Druhá arabsko-izraelská válka Sinajská válka, která byla součástí Suezské krize, započala izraelským útokem na Egypt 29. října 1956 poté, co egyptský prezident Gamál Abdal Násir zahájil blokádu izraelského přístavu Ejlát a hlavně znárodnil Suezský průplav, jehož největšími podílníky byli britští a francouzští akcionáři. (Získané finance měly jít na stavbu Asuánské přehrady). Izraelský útok byl podle dohody z 23. října 1956 ze Sèvres podpořen jednotkami Velké Británie a Francie. (Oba státy se svou účastí také snažily upevnit své postavení v arabském světě - vliv mělo britské vyklizení vojenských základen na Sinaji, u Francie se zde odrazila ztráta Maroka a Tunisu, a krizový vývoj v Alžíru). Společná akce Izraele, Velké Británie a Francie vyvolala negativní odezvu hlavně USA. Pod jejich vlivem OSN 2. listopadu přijala rezoluci, která vyzývala zúčastněné k ukončení bojových akcí a vyklizení obsazených území. Velká Británie a Francie se stáhly až po hrozbě Moskvy (bombardovat Londýn a Paříž) a hrozbě USA, že zastaví půjčky z Mezinárodního měnového fondu. Válka skončila rozpačitým výsledkem - pro Francii a Velkou Británii znamenala diplomatický debakl, pro Izrael vítězství, neboť dosáhl svého cíle - likvidace vojenského potenciálu Egypta. Dále obsadil pásmo Gazy a zajistil si nerušený přístup k Akabskému zálivu. Do roku 1957 také držel Sinajský poloostrov. Toto vítězství však bylo výrazně znehodnoceno sblížením Egypta, Jordánska, Sýrie a SSSR. Třetí arabsko-izraelská válka Šestidenní válka započala leteckým útokem Izraele na Egypt brzy ráno 5. června 1967. Navzdory tomuto je obvykle jakožto agresor uváděn Egypt, neboť Izrael pouze reagoval na to, že Egypt uzavřel pro izraelské lodě Tiranskou úžinu, což i dle nejužšího výkladu mezinárodního práva představovalo jednoznačný válečný akt. Přestože Egypt byl na útok „připraven“ a přispěchaly mu na pomoc další arabské státy (Jordánsko a Sýrie), skončila šestidenní válka zdrcující porážkou arabské koalice. Izraelská armáda pod vedením Moše Dajana obsadila Sinajský poloostrov a další jednotky dobyly Jeruzalém, celý Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny na hranicích se Sýrií (významné pro svou strategickou polohu. Z jejich vrcholků může být ostřelována velká část severu Izraele včetně životně důležitého vodovodu spojujícícho severní a jižní část státu). Čtvrtá arabsko-izraelská válka Opotřebovací válka začala 21. října 1967 potopením izraelského torpédoborce Ejlat dvěma raketovými čluny egyptského námořnictva. Pokračovala sériemi lokálních přeshraničních incidentů a výpadů, které však nebyly spojeny s klasickými frontovými boji a obsazováním země. Skončila 7. srpna 1970 se šrámy na obou stranách (přičemž ty arabské byly větší). Na arabské straně se angažovaly zejména Egypt a Jordánsko plus arabské obyvatelstvo obsazených území. Pátá arabsko-izraelská válka Jomkippurská válka či Válka Jom Kippur propukla nečekaným útokem Sýrie a Egypta na Izrael 6. října 1973. Egyptská vojska překročila Suezský průplav a syrská zaútočila na Golanské výšiny. Obě armády byly poraženy, protiútok izraelské armády proti Egyptu pronikl až na západní břeh Suezského průplavu. Příměří bylo uzavřeno 25. října 1973. V konfliktu se v omezené míře angažovaly též jednotky Iráku a Jordánska.