VÝCHOVA V RODINĚ Zora Syslová OBSAH • Rodina jako systém, její struktura • Výchovné styly • Funkce rodiny • Členové rodiny jako vychovatelé • Význam rodinného prostředí pro rozvoj osobnosti dítěte, vnitřní a vnější podmínky rodinné výchovy • Nové jevy v současných proměnách rodinného života • Postavení dítěte v rodině dříve a v současnosti • Právní postavení rodiny • Mateřská škola jako doplněk výchovy v rodině 1. Rodina jako systém Prvky systému – lidé ve VZÁJEMNÝCH INTERAKCÍCH (ne lidé sami) Chování každého jednotlivce ovlivňuje ostatní. Systém má své subsystémy (děti, prarodiče...) = „porucha“ v jednom ovlivňuje celý systém. RODINA (mikrosystém) = ŠIRŠÍ SPOLEČENSTVÍ (mezosystém) = SPOLEČNOST (makrosystém) Změny systému: KONTINUÁLNÍ DISKONTINUÁLNÍ (pozvolné – stárnutí) (události - rozvod) Struktura rodiny Uplatňuje se v ní působení: - Otcovské - Mateřské - Sourozenecké - Prarodičovské Přijetí dítěte Mateřská láska = OMYL Výzkumy: * škála postojů matky k dítěti (Dytrych, Matějček, Schuller, 1975) – od krajního odmítnutí, přes mírnější formy odmítání, k podmíněné akceptaci až po krajní přijetí – tzv. „vymodlené dítě“ * „hospitalismus“ – děti vyrůstající mimo domov (6 – 15 měsíců je kritické období) * studie 4 okruhů rodin – z nechtěného těhotenství, z rodin otců – alkoholiků, narozených dětí mimo manželství a dětí rozvedených rodičů. Tato skupina dopadla nejlépe, protože v nejútlejším dětství vyrůstali děti v harmonickém prostředí a ani deprese při rozvodu na dítě neměla tak velký vliv (70. a 80. léta) 2. Výchovné styly v rodině 1) Tradiční - uspokojování potřeb dítěte 2) Moderní - důraz na právo jedince realizovat vlastní očekávání 3) Hledající - vrací se k přírodě, k přirozenému, akcentují psychický vývoj dítěte Šulová, 2005 Tradiční styl výchovy * tzv. „dítěcentrismus“ *rodiče věnují maximální zájem a péči dítěti *veškeré potřeby dítěte (materiální i vztahové) a jejich uspokojování je prvořadé *tento výchovný přístup se vyskytuje u materiálně labilnějších společenství, které se snaží zajistit především svoji budoucnost maximální péčí o děti a jejich rozvoj. Moderní styl výchovy * důraz na právo jedince realizovat vlastní očekávání * rodiče vnímají dítě jako součást jejich života, jako znak jejich úspěchu genetického i výchovného * očekávají bezproblémový vývoj dítěte, úspěch v životě * pečlivě se připravují na rodičovství, občas ve svých plánech a každodenní realitě zapomínají na spontánnost, emoce, vzájemnost * někteří z nich přetěžují děti různými zájmovými aktivitami, rané dětství vnímají jako velkou časovou investici na úkor své kariéry a vlastního volného času * sledují výsledky výzkumů zaměřených na raný vývoj, jednak proto, aby je maximálně integrovala do vlastního života, a též je velmi zajímá, jak lze nahradit vlastní absenci (fyzickou či psychickou): zda lze dítě umístit do předškolního zařízení bez jeho vývojové újmy, jak má vypadat čas trávený s dítětem, aby přinášel ovoce (speciální programy, PC programy), jaké kvality má mít „paní na hlídání“ a podobně. Hledající styl výchovy *rodiče akcentují pouto dítěte k matce a rodičům jako základní vztah pro vývoj psychiky dítěte *raná interakce rodiče s dítětem je zajímá z hlediska její přirozené podstaty *vrací se k přírodě, k přirozenému, inspirují se u přírodních národů *tento styl je zastoupen výraznou skupinou české populace v rodičovském věku Tradiční rozdělení * Autokratický styl – při tomto stylu vychovatel hlavně rozkazuje a zakazuje. Mnoho sám mluví, nepustí druhé ke slovu. Klade podmínky pro dosažení něčeho žádoucího, příjemného, např. pochvaly. Hojně vyhrožuje, varuje, trestá. Málo respektuje přání a potřeby dětí. Má zásadně jiná, širší a vyšší práva než děti. Dává dětem málo příležitosti k samostatnému jednání, způsobu řešení úloh apod. Při tomto stylu výchovy se ale zejména děti nevychovávají k samostatnému, iniciativnímu a tvořivému řešení problémů, rozhodování a jednání. Je to styl výchovy, který odpovídá přípravě pro podřízenou roli v nedemokratické společnosti, a ne k přípravě občana demokratického státu. * Liberální výchova – tato výchova je pro děti méně frustrující než autokratický styl, ale má i nepříznivé účinky. Vychovatel klade nízké požadavky, popřípadě nekontroluje jejich plnění. Nízká je výsledná úroveň vědomostí a dovedností dětí, zejména se nerozvíjí jejich svědomitost a vytrvalost. * Sociálně – integrační styl – v tomto stylu přiznává vychovatel dětem lidská práva a důstojnost, respektuje v nich osobnost, bere je vážně, zejména je neponižuje. Podporuje jejich samostatnost a iniciativu. Působí spíše příkladem než množstvím příkazů a zákazů. Proto hojně užívá návrhů, otázek, podnětů pro děti, aby samy přemýšlely a účastnily se rozhodování. Nemluví stále sám a nechává mluvit děti. Pokud je nutno potrestat, volí formu, která dítě neponižuje. 3. Členové rodiny jako vychovatelé Typy otcovských stylů: *Citliví a milující otcové – dvojníci (empatie, porozumění) *Otcové rovnostářského typu – kamarádi (rádi se dělí se svými problémy = zatěžují, nedávají dobrý model otcovství) *Otcové – machři (prodloužení vlastního já, osobní mužnost a identita je spjata s výkony syna, uspokojují své egocentrické potřeby) *Otec – psychopat (opak dvojníka, nevšímavost, necitlivost) *Egocentrický otec (dříve ve vztahu k ekonomice, dnes jako překážka k dosažení úspěchu, moci) Otcovské působení = určováno vzájemným dynamickým ovlivňováním následujících činitelů: *Nadšení pro roli *Postavy vlastního otce jako modelu pro roli *Představy o otcovství získané z médií *Osobnost (temperament, charakter..) *Kulturní, náboženská …. orientace Sourozenecké působení = tzv. sourozenecká konstelace – pořadí sourozenců • perfekcionista, spolehlivý, svědomitý, dělá si seznamy, systematický, kritický, vážný, studijní typ • Vyjednavač, má nejméně fotografií v rodinném albu, vyhýbá se konfliktům, nezávislý, silné vazby ke skupině vrstevníků, mnoho přátel, individualista • Intrikán, okouzlující, svádí vinu na druhé, předvádí se, společenský, dobrý obchodník, vychytralý, upoutává pozornost 4. Funkce rodiny *Výchovná (socializační) - poznávání mezilidských vztahů; formování já dítěte *Emocionální - uspokojování základních emocionálně míněných potřeb (láska, bezpečí,…) *Biologická - biologická reprodukce společnosti prostřednictvím rodiny *Ekonomická - materiální zabezpečení Čtyři pásma funkčnosti rodiny: * funkční rodina – nenarušená, schopná zabezpečit dítěti dobrý vývoj a prosperitu, * problémová rodina – s výskytem poruch některých funkcí, které však vážněji neohrožují rodinný systém a vývoj dítěte v něm. Rodina je schopna řešit tyto problémy sama nebo s pomocí jiných, * dysfunkční rodina – s výskytem vážnějších poruch některých nebo všech rodinných funkcí, které bezprostředně ohrožují rodinu jako celek a především vývoj dítěte; tato rodina potřebuje soustavnou pomoc ze strany odborníků, * afunkční rodina – poruchy jsou takového rozsahu a kvality, že rodina přestává plnit svůj základní účel. Dítěti závažným způsobem škodí nebo dokonce ohrožuje jeho existenci; řešením je umístění dítěte v náhradní rodinné výchově (Dunovský, 1986, s. 38). Hlavním posláním rodiny je příprava jedince na jeho pozdější zařazení do společnosti Za hlavní rysy kvalitně fungující rodiny považujeme: * vysoký stupeň soudržnosti a spolupráce v rodině a to mezi všemi členy navzájem * emočně pozitivní vztahy * otevřenou, upřímnou a srozumitelnou komunikaci mezi všemi členy rodiny * vzájemný respekt všech členů navzájem * proměnlivou dělbu rolí, při které se respektuje zralost i zájmy jednotlivých členů rodiny * dynamiku vztahů * schopnost a dovednost rodiny překonávat zátěžové a konfliktní situace * oporu rodiny v širším sociálním zázemí LITERATURA: ČÁP, J. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV, 1996. BEAN, R. Jak rozvíjet tvořivost dítěte. Praha: Portál, 1995. DE SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178-249-1 DINKMEYER, D – McKAY, G. D. STEP: Efektivní výchova krok za krokem. Praha: Portál, 1996. DOBSON, J. Výchova dětí. Brno: Nová naděje, 1995, s. 237. HELUS, Z. Vyznat se v dětech. Praha: SPN, 1984. HERZKA, H. S. Rozumíme svému dítěti? Praha: 1996. KOMENSKÝ, J. A. Informatorium školy mateřské. Praha: SPN, 1958 LEMAN, K. Sourozenecké konstelace. Praha: Portál, 1997. MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál, 1994. MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Praha : Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-325-3 MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN, 1992. MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha: Avicenum, 1986. MATĚJČEK, Z. Škola rodičů. Praha : MAXDORF, 2000. ISBN 80-85912-29-5 MATĚJČEK, Z. – DYTRYCH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: 1994. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha : Sociologické nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-86429-87-8 ROGGE, J-U. děti potřebují hranice. Praha: Portál, 1996. STŘELEC, S. a kol. Kapitoly z rodinné výchovy. Praha: Fortuna, 1992. SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001. ŠULOVÁ, L. Raný psychický vývoj dítěte. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0877-4 ŠULOVÁ, L. Všechny příspěvky z Raabe. YABLONSKY, L. Otcové a synové. Praha: Portál, 1995.