Výchova v rodině 2.část Mgr. Ludmila Šprachtová Rodina jako systém Principy rodiny jako systému: • Prvky systému nejsou jednotliví lidé sami o sobě, ale lidé ve vzájemných vztazích a interakcích • Jedná se o sítě vztahů • Chování každého ovlivňuje všechny ostatní Rodina jako systém má • Podsystémy (jsou dány nejčastěji generační příslušností, postavením v mocenské hierarchii, pohlavím, ale také specifickými povahovými charakteristikami nebo specifickými zátěžemi, které jednotliví členové do rodiny vnášení Rodina jako systém V tomto případě je rodina jako mikrosystém zapojena: • Do širšího společenského systému mezosystému • Do ještě širšího systému sociálních vztahů exosystému • Spolu s exosystémem je obklopena ještě širším okruhem společenských institucí makrosystémem Změny k nimž v rodinném systému dochází, jsou • Kontinuální • Diskontinuální Vlastnost systému: • Schopnost sebezáchovy a sebeopravy Základní psychické potřeby (podle Zdeňka Matějčka) • 1. Potřeba stimulace • 2. Potřeba smysluplného světa (učení) • 3. Potřeba životní jistoty (citové vztahy) • 4. Potřeba pozitivní identity (naše já, společenská hodnota) • 5. Potřeba otevřené budoucnosti Mít děti či nemít děti 1. Potřeba stimulace (podle Zdeňka Matějčka) • Mít děti: Dítě je velmi pohyblivý živel, dramatický – přináší plno vzruchu do života - nikdy není nouze o zábavu ani o starosti a úzkosti - s dětmi se rozhodně nenudíme, naopak bez nich by byl život nudný a prázdný - i manželství by bylo prázdné • Nemít děti: Děti brání stimulaci jinými podněty - člověk je jimi vázán, nemůže si života plně užít - život s dětmi je monotónní a nudný - zatěžují a ochuzují i manželský život Mít děti či nemít děti 2. Potřeba smysluplného světa (učení) (podle Zdeňka Matějčka) • Mít děti Dítě přináší rodičům poznatky a zkušenosti jinak nezískatelné, umožňuje jejich vnitřní růst. Děti rostou k dospělosti a rodiče s nimi zrají k životní moudrosti a to je něco specificky lidského. • Nemít děti Dítě brání získávání jiných poznatků a zkušeností, „uvazuje“ člověka u plotny, u plenek, u školních úkolů. „Nic z toho člověk nemá!“ Mít děti či nemít děti 3. Potřeba životní jistoty (citové vztahy) (podle Zdeňka Matějčka) • Mít děti Děti přijímají lásku, ale také ji vracejí. Je tu někdo, kdo je k nám vázán hlubokým, čistým citovým poutem. Nemůže nás opustit, až do stáří budeme mít na koho myslet a bude o nás citové postaráno. Vztah dětí k nám je významná záruka naší životní bezpečnosti. • Nemít děti Dítě naši potřebu bezpečnosti stále ohrožuje. Budeme mít stále strach, že se mu něco stane, že bude zlobit, že v životě neuspěje, že se dostane na scestí atd. Mít děti znamená být velmi zranitelný právě v nich. Je možno na nás skrze ně vykonávat nátlak. Jsme jimi vázáni a svázáni. Mít děti či nemít děti 4. Potřeba pozitivní identity (naše já, společenská hodnota) (podle Zdeňka Matějčka) • Mít děti Mít děti zhodnocuje člověka, dává muži a ženě společenskou hodnotu a hodnost. Ve vztahu k dítěti ztrácíme anonymitu a nejsme anonymitou ohroženi, protože nás potřebuje. Jsme normálními lidmi – všichni to musí vidět a uznat. • Nemít děti Mít děti brání dosažení významných společenských cílů. Dokázali bychom víc, starali bychom se o důležitější věci, měli bychom vyšší společenské postavení. „Mít děti“ nás zařazuje do davu obyčejných lidí s obyčejnými starostmi – uzemňuje nás to. Mít děti či nemít děti 5. Potřeba otevřené budoucnosti (podle Zdeňka Matějčka) • Mít děti Mít děti otvírá budoucnost – s dětmi se stále na něco těšíme a něčeho se obáváme. V dětech také překonáváme svůj osobní čas – v dětech pokračuje dál do další generace náš biologický vklad a tvořivé dílo naší výchovy. Jsme součástí mohutného proudu vývoje lidského rodu. • Nemít děti Mít děti nám brání, abychom vytvořili takové dílo, které by přetrvalo věky a v němž bychom překonali svůj osobní čas. Jsme upoutáni ke každodenním starostem, jsme vězni současnosti. I naše tvůrčí svoboda je tím omezena. Principy rodinné výchovy • Vzájemné uspokojování duševních potřeb dětí a jejich vychovatelů • Trvalost a hloubka citových vztahů • Společná budoucnost • Společenství prostoru, času a prožitků • Výchovná interakce • Soužití a sdílení Raný vztah dítěte s matkou • Předpoklady pro harmonický socioemocionální psychický vývoj - Pro malé dítě je vztah s matkou klíčovým vztahem - Intuitivní rodičovství - Prvotní komunikace: Neurohumorální spojení Smyslová komunikace Emocionální komunikace Protó-sociální chování dítěte Reflexivní úsměv dítěte Mateřská senzitivní perioda Raný vztah dítěte s matkou 2. Rozvoj synchronní a asynchronní komunikace matka – dítě - Význam první poporodní hodiny - Do rozvoje synchronizace zasahuje případné odloučení - Pozitivní atmosféra pro vzájemnou komunikaci - Choreografie společných aktivit - Sání novorozence má tři komponenty: motorický chuťový zažívací Raný vztah dítěte s matkou 3. Co ovlivňuje harmonii a vyváženost rané interakce matka – dítě? - Disponovanost dítěte: kvalita a funkčnost smyslů, schopnost celého jeho organismu vyrovnávat se s nároky po narození - Disponovanost matky: osobnostní zralost, připravenost pro mateřství, postoj vůči dítěti, převzaté výchovné principy a praktiky. Schopnost empatie, temperament, motorická koordinace, sebedůvěra a momentální biopsychosociální situace (zdraví ženy, přiměřená zátěž, odpočinek, příznivé přijímání okolím, ekonomická situace, počet dětí, o které musí pečovat, závislost na drogách) Raný vztah dítěte s matkou 4. Možné důsledky kvality prvotního kontaktu dítěte s matkou pro jeho další psychický vývoj Vnitřní modely (J.Bowlby došel k závěru, že na konci 1.roku má dítě základní znalosti o blízkém prostředí a další roky mu umožní tyto poznatky organizovat do „vnitřních modelů“, včetně obrazu sebe sama a matky. Během prvních let se vytvoří určitý typ vazby dítěte s matkou: • Vazba jistá • Vazba úzkostná – nejistá, vzdorující • Vazba vyhýbavá – úzkostná, nejistá Komplementarita vztahu mezi JISTOU vazbou a samostatností dítěte (M.S. Ainsworthová aj.Bowlby -1950 Londýn) Výchovné styly v rodině 1) Tradiční - uspokojování potřeb dítěte 2) Moderní - důraz na právo jedince realizovat vlastní očekávání 3) Hledající - vrací se k přírodě, k přirozenému, akcentují psychický vývoj dítěte Šulová, 2005 Tradiční styl výchovy • tzv. „dítěcentrismus“ • rodiče věnují maximální zájem a péči dítěti • veškeré potřeby dítěte (materiální i vztahové) a jejich uspokojování je prvořadé • tento výchovný přístup se vyskytuje u materiálně labilnějších společenství, které se snaží zajistit především svoji budoucnost maximální péčí o děti a jejich rozvoj. Moderní styl výchovy • důraz na právo jedince realizovat vlastní očekávání • rodiče vnímají dítě jako součást jejich života, jako znak jejich úspěchu genetického i výchovného • očekávají bezproblémový vývoj dítěte, úspěch v životě • pečlivě se připravují na rodičovství, občas ve svých plánech a každodenní realitě zapomínají na spontánnost, emoce, vzájemnost • někteří z nich přetěžují děti různými zájmovými aktivitami, rané dětství vnímají jako velkou časovou investici na úkor své kariéry a vlastního volného času • sledují výsledky výzkumů zaměřených na raný vývoj, jednak proto, aby je maximálně integrovala do vlastního života, a též je velmi zajímá, jak lze nahradit vlastní absenci (fyzickou či psychickou): zda lze dítě umístit do předškolního zařízení bez jeho vývojové újmy, jak má vypadat čas trávený s dítětem, aby přinášel ovoce (speciální programy, PC programy), jaké kvality má mít „paní na hlídání“ a podobně. Hledající styl výchovy • rodiče akcentují pouto dítěte k matce a rodičům jako základní vztah pro vývoj psychiky dítěte • raná interakce rodiče s dítětem je zajímá z hlediska její přirozené podstaty • vrací se k přírodě, k přirozenému, inspirují se u přírodních národů • tento styl je zastoupen výraznou skupinou české populace v rodičovském věku Tradiční rozdělení • Autokratický styl – při tomto stylu vychovatel hlavně rozkazuje a zakazuje. Mnoho sám mluví, nepustí druhé ke slovu. Klade podmínky pro dosažení něčeho žádoucího, příjemného, např. pochvaly. Hojně vyhrožuje, varuje, trestá. Málo respektuje přání a potřeby dětí. Má zásadně jiná, širší a vyšší práva než děti. Dává dětem málo příležitosti k samostatnému jednání, způsobu řešení úloh apod. Při tomto stylu výchovy se ale zejména děti nevychovávají k samostatnému, iniciativnímu a tvořivému řešení problémů, rozhodování a jednání. Je to styl výchovy, který odpovídá přípravě pro podřízenou roli v nedemokratické společnosti, a ne k přípravě občana demokratického státu. • Liberální výchova – tato výchova je pro děti méně frustrující než autokratický styl, ale má i nepříznivé účinky. Vychovatel klade nízké požadavky, popřípadě nekontroluje jejich plnění. Nízká je výsledná úroveň vědomostí a dovedností dětí, zejména se nerozvíjí jejich svědomitost a vytrvalost. • Sociálně – integrační styl – v tomto stylu přiznává vychovatel dětem lidská práva a důstojnost, respektuje v nich osobnost, bere je vážně, zejména je neponižuje. Podporuje jejich samostatnost a iniciativu. Působí spíše příkladem než množstvím příkazů a zákazů. Proto hojně užívá návrhů, otázek, podnětů pro děti, aby samy přemýšlely a účastnily se rozhodování. Nemluví stále sám a nechává mluvit děti. Pokud je nutno potrestat, volí formu, která dítě neponižuje. Členové rodiny jako vychovatelé Typy otcovských stylů: • Citliví a milující otcové – dvojníci (empatie, porozumění) • Otcové rovnostářského typu – kamarádi (rádi se dělí se svými problémy = zatěžují, nedávají dobrý model otcovství) • Otcové – machři (prodloužení vlastního já, osobní mužnost a identita je spjata s výkony syna, uspokojují své egocentrické potřeby) • Otec – psychopat (opak dvojníka, nevšímavost, necitlivost) • Egocentrický otec (dříve ve vztahu k ekonomice, dnes jako překážka k dosažení úspěchu, moci) Otcovské působení = určováno vzájemným dynamickým ovlivňováním následujících činitelů: • Nadšení pro roli • Postavy vlastního otce jako modelu pro roli • Představy o otcovství získané z médií • Osobnost (temperament, charakter..) • Kulturní, náboženská …. orientace Sourozenecké působení = tzv. sourozenecká konstelace – pořadí sourozenců • perfekcionista, spolehlivý, svědomitý, dělá si seznamy, systematický, kritický, vážný, studijní typ • Vyjednavač, má nejméně fotografií v rodinném albu, vyhýbá se konfliktům, nezávislý, silné vazby ke skupině vrstevníků, mnoho přátel, individualista • Intrikán, okouzlující, svádí vinu na druhé, předvádí se, společenský, dobrý obchodník, vychytralý, upoutává pozornost Literatura • ČÁP, J., MAREŠ, J: Psychologie pro učitele.Praha: Portál 2001. • FONTAINE, S.: Místo na slunci. Praha: Arcadia a Tereza 1994. • GILLERNOVÁ, I., MERTIN, V.: psychologie pro učitelky mateřských škol. Praha: Portál 2003. ISBN 80-7178-799-X • HELUS, Z.: Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada 2008. ISBN 978-80-247-1168-3 • DRTILOVÁ, J., KOUKOLÍK, F.: Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén 1996. ISBN 80-7262-088-6 • DRTILOVÁ, J., KOUKOLÍK, F.:Základy stupidologie. Život s deprivanty II. Praha: Galén 2002. ISBN 80-7262-078-9 • DRTILOVÁ, J., KOUKOLÍK, F.: Vzpoura deprivantů, nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén 2006. ISBN 80-7262-410-5 • FROMM, E.: Umění milovat. Praha: Nakl. J. Šimona 1996. • KOUKOLÍK, F.: Sociální mozek. Praha: Karolinum 2006. ISBN 80-246-1242-9 • LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D.: Vývojová psychologie. Praha. Grada 1998. • ISBN 80-7169-195-X • LANGMEIER, J, MATĚJČEK,Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství 1968. • LANGMEIER, J, MATĚJČEK,Z.: Výpravy za člověkem. Praha: Odeon 1981. • ŠULOVÁ, L.: Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum 2005. ISBN 80-246-0877-4. • ŠULOVÁ, L.: Doplňovaná publikace: Problémové dítě a hra (studijní texty). Praha: Raabe 2002 až 2009