Přesné určení období, kdy věda vznikla jako samostatný obor, není možné.

Počátky vědy proto rámcově můžeme klást do období, kdy již byly v činnosti starověké univerzity nebo alespoň významnější školy.

V této souvislosti je možno uvést jako zajímavost, že zatím první doložená starověká univerzita existovala v Takšašíle (místo v dnešním Pákistánu, označované také jako Taxila). Tato univerzita byla již v činnosti již roku 1000 let př.n.l. Mohli na ni vstupovat studenti od svých 16 let. Studium trvalo asi 8 let. Formovala své frekventanty ve védách a v odborných disciplínách, k nimž patřily například medicína, chirurgie, astronomie, obchod aj. Literatura uvádí dva staroindické lékaře, Čaraku a Sušrutu, spjatých s touto univerzitou na počátku prvních staletí našeho letopočtu, jejichž vědecké spisy se rozšířily po Indii, blízkém Východě, střední Asii a jihovýchodní Asii. Asi v 7. – 9. stol. byly provedeny překlady těchto spisů do perštiny a arabštiny. Je znám také kambodžský překlad z 9. – 10.- stol. Ze svých arabských verzí byly tyto spisy přeloženy do latiny a tím ovlivnily ještě středověké lékařství v Evropě.

V evropském středověku a za feudalismu se věda příliš nerozvíjela, spíše se realizovala ve „službě“ teologii, přestože i v té době vznikla významná vědecká díla. Významný rozvoj vědy nastal teprve v době tzv. průmyslové revoluce. Základní změna výrobního způsobu byla významným impulzem jednak pro rozvoj přírodních a technických věd.

Pojem věda může být chápán v několika rovinách:

1. Věda je považována za specifickou, vysoce kvalifikovanou lidskou činnost, která směřuje k vytváření vědeckých poznatků. Jde zpravidla o organizovanou a institucionalizovanou činnost.
2. Věda je formou tvořivosti. Pro studenty vysoké školy je důležité, aby si uvědomili, že vědou rozumíme pouze takovou činnost, která přináší něco nového.
3. Vědou se rozumí soubor vědeckých poznatků.
4. Věda znamená určitý institucionální systém lidské činnosti (věda je chápána zároveň jako tvořivost, jako soubor poznatků a jako určité institucionální vybavení vytvářející předpoklady pro takovou činnost, zahrnující jak lidi, kteří vědeckou činnost realizuj!, tak i materiální vybaveni a zařízeni i systém vědeckých institucí.

Profesor Zdeněk Kolář stanovuje ve svých Základech pedagogiky (1966) tyto základní znaky vědy:

• vymezený předmět zkoumání
• odůvodněný systém výpovědí, teoretický systém
• soubor metod a postupů zkoumání vymezeného předmětu – metod, které jsou konkretizací obecnějších metodických přístupů a které odpovídají povaze zkoumaného předmětu
• vazby s jinými vědami
• rozvětvená institucionalizovaná základna.

Tento autor zároveň upozorňuje, že pedagogika má navíc:

• vytváření modelů, prostředků pronikání do praxe výchovy, ovlivňování výchovné praxe, avšak nemá dosud systém technik převádění vědeckého poznání do praxe (jako to mají např. přírodní vědy).

Co rozumíme vědeckou prací?

V odborné literatuře můžeme najít řadu velmi podobných charakteristik vědecké práce, které se velmi ostře liší od některých laických názorů na tuto záležitost. Proto bude vhodné připomenout si, že vědecká práce je, zcela samozřejmě, určitým druhem práce, nikoliv například zbytečným intelektuálním hloubáním podivínů. Měli bychom si jí proto vážit jako kvalifikované práce duševní. Je to činnost výlučně lidská, uvědomělá a účelná, tj. cílevědomě zaměřená k dosažení zamýšleného účelu.

Vědecká práce se zpravidla neuskutečňuje v přímé interakci člověka a přírody, je však součástí procesu této interakce, tj. procesu, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou.

Vědecká práce je charakterizována:

• svou kvalitou, tj. tím, že je to duševní práce vysoké úrovně, práce, která vyžaduje velkého vzdělání i talentu, a
• svým cílem, jimž je dosažen vědeckých poznatků, které jsou prospěšné pro společnost.

Tato činnost se proto musí řídit určitými pravidly technickými, ale také etickými.

Co se rozumí technikou vědecké práce a jejím stylem?

Technikou vědecké práce rozumíme uspořádaný postup vědeckého výzkumu od jeho zahájení do vyřešení dané otázky. Tento postup se řídí určitými pravidly. Celkově mají charakter jakéhosi kodexu, také proto, že jejich závaznost vyplývá většinou z etiky. Zachovávání těchto pravidel :

• usnadňuje vědeckou práci,
• může lépe činit výsledky vědecké opakovatelnými apod.

Případné nedodržování pravidel techniky vědecké práce (např. nezpracování přehledu citované literatury, větší počet řádků na stránce, než připouští norma, použití nestandardizované metody apod.) může být předmětem kritiky takové vědecké práce a vést dokonce k závažným problémům u příslušné zkušební komise.

Stylem vědecké práce se rozumí pracovní postup určitého vědce nebo autora práce. Pracovní styl je individuální, často je v mnohém podřízený zvláštnostem autora vědecké práce, jeho návykům atd. I při veškeré individuálnosti pracovního stylu se může ukázat, že některý způsob práce je neefektivní, příliš pomalý, málo přehledný či příliš namáhavý, takže vědečtí pracovníci mohou tento styl „vylepšit“ dokonalejším software při lepším ovládání a využívání práce na počítači. Jde nejen o dovednost pracovat s textovým editorem (procesorem), ale i s dalšími programy, které mohou urychlit statistické výpočty a nakonec pomoci ve vytvoření prezentace (např. v programu PowerPoint), která může být důležitá ve fázi obhajoby vědecké práce před zkušební komisí.

Počátek výzkumu, souvislost otázek a hypotéz

Úspěch výzkumné práce může v mnohém záviset na jejím správném zahájení. Formulace témat bakalářských a jiných prací zveřejněné v příslušných příručkách, vyslovené ředitelstvím škol, navazujících na vědeckou práci vysokoškolských učitelů, mohou znít pro studenta dosti obecně a nejednoznačně. Proto před vlastním zahájením výzkumné práce je třeba jako její první krok přesně formulovat otázku, nebo postup otázek, které se mají zodpovědět. Dále se doporučuje stanovit pořadí řešení těchto otázek, vypracovat stručný časový plán postupu. Ten, kdo otázky stanovuje, měl by ovládat svůj vědní obor, znát souvislosti, orientovat se ve zdrojích pro vědeckou práci v určitém oboru. Pokud jsou otázky jasně položeny, vzniká i předběžná představa, co na ně bude zodpovězeno.

Touto představou se rozumí pracovní hypotéza, která se může také skládat z určitého, ne velkého počtu dalších hypotéz. Pracovní hypotéza je užitečná tím, že usměrňuje myšlení a je "osou", kolem níž se v průběhu výzkumu kupí argumenty, které ji dokazuji i vyvracejí a v postupném střetávání se kladných a záporných zjištění vedou k výslednému řešeni.

Dále se doporučuje, jako jedno z pravidel techniky vědecké práce, naučit se včas opustit pracovní hypotézu, ukázalo-li se, že je nesprávná a nahradit ji, třeba i několikrát, jinou až do vyřešení otázky. Setrvávání na pracovní hypotéze, která se ukázala jako nesprávná , by mohlo vést k deformacím ve výzkumu a k nesprávným výsledkům.