Nemusíme se nyní zabývat tím, zda jde o disciplíny hlavní, hraniční apod., protože každá z nich by také měla aspirovat na svůj vlastní vědecký aparát a nebýt již závislá, pokud možno, v ničem na jiných vědách, zvláště nepedagogických.

Na druhé straně bude vhodné se zamyslet nad tím, zda jde o disciplínu přiměřeně přínosnou pro daný stupeň studia, například pro posluchače v prvním semestru doplňujícího pedagogického studia. Podle svého pozorování skutečnosti při opakované výuce na různých vysokých školách jsem došel k poměrně jasnému názoru, že by se právě zde vůbec obecné disciplíny vyskytovat neměly, ale je nutné je přesunout v rámci nových stupňů až do posledních ročníků magisterského studia, protože tam by měl vycházet učitel už nejen jako praktik, ale i jako vědec, právě jako jeden z důsledků průpravy v obecných disciplínách.

Proto bude vhodné, jestliže se posluchači seznámí co nejdříve s úplným přehledem všech pedagogických disciplín, aby mohli sami začít co nejdříve studovat okruhy pro ně užitečné, jestliže systém studia k tomu zatím nevede. Zde také mohou nalézt mnoho inspirace k nápaditým odborným pracím menšího i rozsáhlejšího charakteru.

Pomůžeme-li si nahlédnutím k odborníkům, kteří se tímto tříděním zabývají, zjistíme, že jde zhruba o tyto edukační vědy:

• Andragogika
• Dějiny pedagogiky a dějiny školství
• Didaktika
• Ekonomie vzdělávání
• Filozofie edukace
• Obecná pedagogika
• Pedagogická antropologie
• Pedagogická diagnostika
• Pedagogická evaluace
• Pedagogická prognostika
• Pedagogická psychologie
• Pedagogika volného času
• Pedeutologie
• Sociální pedagogika
• Sociologie edukace
• Speciální pedagogika
• Srovnávací pedagogika
• Technologie vzdělávání
• Teorie řízení školství
• Teorie výchovy
• Výchovné poradenství
• Vzdělávací politika.

Odborná literatura také vymezuje obsah jednotlivých uvedených disciplín. Tuto skutečnost si můžeme přiblížit v následujícím podrobném vysvětlení.

Andragogika

Je vědou o výchově dospělých, vzdělávání dospělých a péči o dospělé, respektující všestranně zvláštnosti dospělé populace a zabývající se její personalizací, socializací a enkulturací. Patří sem školení, rekvalifikace, univerzity třetího věku, korespondenční kurs cizího jazyka,školení Červeného kříže.

Dějiny pedagogiky a dějiny školství

Tato disciplína se zabývá zkoumáním vývoje pedagogických teorií a vzdělávací praxe. Je tedy zaměřena do minulosti a snaží se popisovat vznik a vývoj edukace a její teoretické reflexe od nejstarších historických období až do nedávných let.

Podle jednoho ze současných pohledů bychom tuto mohli rozdělit na:

• dějiny edukace a jejích institucí a
• dějiny pedagogických teorií.

Dějiny edukace a jejích institucí

Zkoumají, jak se organizovalo vzdělávání v různých historických epochách vývoje civilizace a jak se postupně utvářela škola jako instituce pro řízenou edukaci. Mohou se zaměřovat na všeobecné dějiny školství, národní dějiny školství nebo na regionální a lokální dějiny školství.

Dějiny pedagogických teorií

Často se označuje jako „dějiny pedagogického myšlení“. Zaměřuje se na analyzování děl významných osobností pedagogiky z minulých epoch.

Didaktika

Je nazývána symbolicky královnou pedagogiky (edukačních věd). Didaktika se zabývá

1. tím, co a k jakým účelům se vyučuje,
2. tím, jak se to vyučuje.

Didaktika (z řec. didaskein – učit se, vyučovat) je jednou z pedagogických disciplín, která se také někdy nazývá teorií vyučování. Zkoumá otázky cílů, úkolů, obsahu a prostředků vyučování a vzdělávání , vyučovacích principů, metod, organizačních forem a prostředků, vztahy mezi vyučujícími a vyučovanými apod. Didaktika zjišťuje zákonitosti procesu vzdělávání a vyučování v uspořádaném a plánovitém průběhu studia.

Oborové a předmětové didaktiky

Bude vhodné si zapamatovat následující rozdělení didaktik:

Předmětové didaktiky jsou teorie o vzdělávání v jednotlivých vyučovacích předmětech.

Oborové didaktiky jsou teorie o vzdělávání týkající se oborů nebo skupin předmětů, například didaktika přírodovědných předmětů. Oborovou didaktiku ztotožňuje prof. A. Melezinek s pedagogikou inženýrskou.

Didaktiky druhů a stupňů školy jsou teorie o vzdělávání v jednotlivých úrovních vzdělávacího systému – didaktika předškolní výchovy, základní školy ….

V průběhu vývoje didaktika nabývala různých podob a byla také odlišně chápána a vymezována.V současné době se do pojetí didaktiky někdy promítá autorova odborná zaměřenost,didaktika se stává vhodným polem pro aplikaci různých teorií.Už názvy naznačují charakter těchto didaktických koncepcí: didaktika kybernetická, informatická, strukturalistická, komunikativní, teorie vzdělávacích kategorií, teorie učení a učení se, školní teorie, teorie vyučování.

V posledních desetiletích lze pozorovat tendenci k expanzi didaktické problematiky.Z této skutečnosti je nutno vyjít při vymezení didaktiky, kterou lze nejadekvátněji definovat jako teorii vzdělávání. V tomto pojetí didaktika zahrnuje všechny jevy a procesy týkající se záměrné myšlenkové a motorické kultivace člověka, a to ve všech formách a stadiích jeho vývoje.

K nejdůležitějším didaktickým kategoriím patří obsah vzdělání. Obsah vzdělání tvoří základ výchovně-vzdělávacího procesu ve všech jeho formách, variantách a modifikacích. Prostřednictvím odpovědi na otázku „Čemu učit?“ dává edukátor směr a náplň výukové komunikaci, konkretizuje obecné cíle pro učební aktivity edukantů i pro svoje vyučovací postupy. Tato otázka by také měla být východiskem při hodnocení dosažených výsledků. V obsahu vzdělání se konkretizuje pojetí vzdělání, jak je chápáno, vytyčováno a formulováno v dané konkrétní společnosti.

Pojem vzdělání se obecně chápe jako systém vědomostí, dovedností, návyků a postojů, přesvědčení a určité úrovně rozvoje poznávacích sil osobnosti odpovídající potřebám společnosti a umožňující optimální utváření osobnosti.

Pojetí vzdělání z hlediska společenského je východiskem pojetí vzdělání z hlediska osobnostního, které vyúsťuje do požadavků na konkrétní učivo, které má žák na daném vývojovém stupni a v závislosti na typu školy zvládnout.

Učivem se rozumí takový systém vzdělání, jehož prvky tvoří didakticky zpracované poznatky a činnosti,které si mají osvojit žáci jako vědomosti, dovednosti a návyky, postoje a přesvědčení a které současně rozvíjejí jejich schopnosti a utvářejí vlastnosti osobnosti. Učivo vzniká transformací celého souboru poznatků, které jsou ve společnosti k dispozici, v pedagogický systém, metodicky propracovaný vzhledem k výchovně vzdělávacím cílům a se zřetelem k žákově psychice.Prvním krokem při stanovení obsahu vzdělání je analýza jednotlivých prvků učiva. Dosud někdy přetrvává pojetí, v podstatě ovšem již překonané, které se orientovalo na oblast vědomostí.Vědomosti (tj.osvojené poznatky,zapamatovaná a pochopená fakta) jsou ovšem velmi důležité komponenty obsahu vzdělání, nejsou však jediné.V moderní škole se vedle vědomostí klade velký důraz na dovednosti, tj. na schopnost vědomosti používat. Dovednosti navazují na činnosti a úkony a rozumí se jimi motorické nebo myšlenkové aktivity, které umožňují kvalitní a rychlé provádění určité činnosti. Jako složka dovedností se dále uvádějí návyky, které označují ty komponenty dovedností,které se zautomatizovaly.

Do učiva bezesporu patří myšlenkové operace, postupy, které představují mentální úkony zpracovávající smyslově zprostředkované informace. Řadí se k nim analýza a syntéza, abstrakce a konkretizace, generalizace a determinace, třídění a klasifikace. Velmi důležitým prvkem obsahu vzdělání jsou také postoje (hodnotová složka vzdělání), které kompenzují jednostranně didaktické pojetí vzdělání, zaměřené hlavně na kognitivní obsahy.

Praktické potřeby společnosti a vzdělávacích institucí při řízení a kontrole výchovně-vzdělávacího procesu vedou ke snaze stanovit oficiální požadavky na obsah vzdělání v podobě centrálních unifikovaných dokumentů - učebních plánů a učebních osnov.Učební plány určují vyučovací předměty a jejich časovou dotaci pro jednotlivé druhy a stupně škol. Učební osnovy vymezují požadavky na obsah vzdělání v jednotlivých vyučovacích předmětech, a to podle druhu a stupně školy a jednotlivých ročníků. Ve vyspělých školských soustavách se koncipují učební osnovy jako rámcové, orientující výchovně-vzdělávací práci na hlavní ukazatele, které je třeba sledovat, ale stanoví se hlavně cíle a výstupy, kterých je nutno dosáhnout. Rámcové osnovy poskytují učiteli hodně prostoru, aby při projektování výuky přihlížel k specifickým podmínkám své třídy.

Jedním z klíčových problémů didaktiky je poznání vztahů mezi činiteli výchovně vzdělávacího procesu.Jde o vztah učitele, žáka a výchovných prostředků, který lze abstrahovat z každé reálné výchovně vzdělávací situace či nalézt v každém abstraktním modelu výchovně vzdělávacího procesu, pokud ho ke studiu vytvoříme.

Učitel je subjektem vyučovacího procesu, žák je objektem a prostředky slouží nebo přispívají ke vzniku a existenci jejich vzájemné interakce. Učitel je nejen iniciátorem, ale i řídícím subjektem a organizátorem výchovného procesu. Žák je interaktivním partnerem učitele v edukaci.

Definice pedagogických prostředků širokém pojetí zahrnuje všechny skutečnosti (ať jde o instituce nebo o jakékoli jiné výchovné organizace, o způsoby práce, o materiálně technické pomůcky), kterými se uskutečňuje výchovný cíl.

Prostředky jako činitele výchovně vzdělávacího procesu rozdělujeme na nemateriální a materiální.

Prostředky v tomto smyslu dělíme na:

1. organizační formy výchovy, resp.vyučování, tj.školní zaměstnání, vyučovací hodiny, exkurze
2. metody (způsoby) práce v těchto formách, např. výklad, popis,vypracování písemných úkolů.

Tradičním a nejvýznamnějším institucionálním prostředkem výchovy je vyučování. Vyučováním rozumíme systematickou výchovnou činnost učitele ve vyučovací jednotce, při níž rozvíjí u žáků vědomosti,dovednosti a návyky a utváří jejich adekvátní postoje ke skutečnosti.Vyučování probíhá ve třech základních formách tj.individuálně, skupinově a hromadně.

Užší pojetí materiálních prostředků zahrnuje vše co po stránce materiální a technické pomáhá realizovat výchovné cíle nebo plnit úkoly učitele i žáků, tedy:

• výchovné instituce určené pro výchovnou a pedagogickou činnost
• učebny všech druhů
• technické vybavení prostorů určených ke vzdělávacím nebo výchovným činnostem
• pracovní nástroje
• didaktická technika
• učební pomůcky.

Ekonomie vzdělávání

Jde o poměrně širokou problematiku, do které je možno především zahrnout:

• záležitosti týkající se financování školství, efektivnosti prostředků vynakládaných na vzdělávání v rámci vzdělávacích systémů a škol
• vztahy mezi vzděláním lidí a jejich uplatněním na trhu práce.

Obecná pedagogika

V obecné pedagogice, tak, jako v dalších vědních oborech odborného charakteru, budeme spatřovat obor, který by měl přinášet systemizaci a interpretaci základních jevů, v tomto případě pedagogických, zákonitostí a pedagogických norem, které jsou obecně platné. Je to věda, která se zabývá teoretickým objasňováním a empirickým zkoumáním edukační reality.

Poslání obecné pedagogiky by mělo být v tom, aby vytvářela obecnou teorii edukační reality. Vyskytuje se řada přístupů ke struktuře pedagogiky. Nejnověji v české pedagogické literatuře je tato struktura popsána například v knize Moderní pedagogika (Průcha). Je v ní vysvětleno, že tato věda se zabývá teoretickým objasňováním a empirickým zkoumáním reality, tedy

• vším tím, co vytváří a determinuje (spoluurčuje) nějaké edukační prostředí
• procesy, jež se v těchto prostředích realizují a subjekty v nich zúčastněnými
• výsledky a efekty těchto procesů.

Pro takto chápanou obecnou pedagogiku je charakteristické procesuální a funkční pojetí jejího předmětu. To znamená, že obecná pedagogika zkoumá edukační procesy z hlediska jejich průběhu, jejich vstupních determinant, jejich kontextů a také z hlediska výsledků a efektů, které na výstupu těchto procesů vznikají.

Filozofie edukace

Je pedagogickou disciplínou, která:

• se pokouší objasňovat nejpodstatnější problémy spjaté s rolí edukačních procesů ve společnosti
• má však často charakter spekulativní teorie, málo srozumitelné pro některé pedagogické praktiky.

Pedagogická antropologie

Tato disciplína vznikla na základě mezioborových vztahů kulturní antropologie a pedagogiky. Jde o směr zkoumání, který se rozvíjí již asi po čtyřicet let a snaží se integrovat dílčí poznatky biologie, psychologie, sociologie, filozofie a pedagogiky jako věd o výchově.

Pedagogická diagnostika

Pedagogická diagnostika je vědecká disciplína zabývající se teorií a metodologií diagnostikování v edukačním prostředí. Diagnostikování je v pedagogice soubor odborných činností, které jsou realizovány při vytváření diagnózy, tj. rozpoznání, popisu a případně objasnění vlastností subjektů, jevů a procesů edukace, jež lze objektivně zjistit v daném časovém bodu a v daných podmínkách.

Aby měl učitel představu o tom, jak je žák vzdělán, jaké jsou jeho znalosti, a to nejen v konečné fázi vzdělávání, ale i v jeho průběhu a na počátku, je významné poznat objektivní stav jeho zkušeností, vědomostí a dovedností, zájmů atd. Je potřeba provádět hodnocení, kontrolu a zjištění stavu vědomostí, dovedností, zájmů, návyků, postojů a jednání a stanovit jejich diagnózu a klasifikaci. K realizaci tohoto požadavku slouží významná skupina vyučovacích metod, které bývají označovány jako metody hodnocení, metody kontrolní a klasifikační, v poslední době se nazývají diagnostické. Je mezi nimi významový rozdíl.

Kontrolní metody pomáhají zjistit, jak byl plněn úkol. Tyto metody mají širší poslání.