Můžeme říci, že společnost i vyspělí vědečtí pracovníci kladou na odbornou a vědeckou práci, jako na jednu z nejkvalifikovanějších a nejnáročnějších duševních činností, ty nejvyšší nároky. Jestliže se tato práce má vyznačovat vysokou úrovní a spolehlivostí zjištěných poznatků, pak se od odborného a vědeckého pracovníka se právem očekává, že prokáže i vysokou úroveň morální, a to jak při získávání vědeckých poznatků během výzkumu, tak při jejich interpretaci a formulaci závěrů ve zprávě.

1. Princip objektivnosti a pravdivosti

Tento princip vychází z axiómu - nedokazatelného pravidla, z obecně uznávaného tvrzení, jehož správnost byla ověřena zkušeností -, že za objektivní a pravdivé považujeme pouze ty poznatky, které se shodují se zkoumanou skutečností (neodporují dané realitě). Nezpronevěřit se tomuto principu může vědecký pracovník jen tehdy, předloží-li ve své práci všechna fakta a všechna zjištění, k nimž dospěl, a nic nezamlčí. Ale nejen to: na druhé straně také nic nepřidá a nebude nic zkrášlovat (a tím zkreslovat). K milosrdnému "uhlazování" skutečnosti stejně jako k překrucování faktů provokovanému emocemi se žádný seriózní vědecký pracovník nesníží. Na nutnost striktní separace vědeckého myš- lení a poznání od vlivu emocí a víry upozorňoval anglický filozof Francis BACON již před 380 lety -v době, kdy usiloval o reformu veškerého vědění (Novum organum scientiarum). Akcent na pravdivost a objektivnost poznání je pro vědu jev signifikantní a typický. Je-li cílem specifické lidské činnosti zvané věda nové poznání, pak je zřejmé, že hodnotu má jen poznání pravdivé.

Součástí tohoto etického principu je i požadavek, aby autor před vlastním řešením zvoleného tématu důkladně a důvěrně poznal díla jiných autorů - svých předchůdců, kteří se ,jeho" problematikou zabývali, aby mohl podat hodnotící (a kritický) přehled o všem, co bylo před ním v dané oblasti vykonáno, a zřetelně formulovat, v čem je možno spatřovat jejich vědecký přínos.

2. Princip osobní poctivosti a čestnosti

S uvedeným principem maximální objektivnosti a pravdivosti vědeckého zkoumání a poznání velmi úzce souvisí zásada osobní vědecké poctivosti a čestnosti. Je vyjádřením nejobecnějšího etického požadavku, aby autor prezentoval ve své práci jen ta fakta, která jsou výsledkem jeho vlastního vědeckého usilování, a nesnížil se k podvodům. Nejprůkaznějším dokladem jeho čestnosti je poctivé nakládání s literárním, archivním, historickým, archeologickým, statistickým aj. materiálem. Jako eticky nepřijatelné a nečestné je odbornou a vědeckou veřejností velmi citlivě vnímáno např.:

1. zamlčí-li autor pramenný materiál, který ve své práci použil, aniž by ho uvedl v seznamu použitých pramenů ("chlubí-li se cizím peřím");
2. jestliže záměrně "opomene" uvést pramenný materiál, který není v souladu s jeho vlastními názory, nepodporuje je nebo svědčí proti tvrzení a závěrům, k nimž dospěl sám;
3. uvádí-li literární prameny, s nimiž se skutečně neseznámil nebo které ve své práci nepoužil, ať již tak činí z prestižních důvodů -ve snaze po zvýšení dojmu o své informovanosti a odborném rozhledu - nebo z falešné představy, že větší počet použitých literárních pramenů je zárukou vyšší vědecké kvality práce;
4. použije-li určitého materiálu k doložení něčeho (skutečnosti, názoru, informace), co z něj spolehlivě a jednoznačně nevyplývá;
5. jestliže v seznamu literatury uvádí i ty své práce, které nemají přímý vztah k problematice, o níž píše (např. proto, aby čtenáře souhrnně informoval o svých publikačních aktivitách a oslnil ho počtem uváděných titulů);
6. jestliže se autor snaží rozmnožit počet citovaných prací tím, že uvádí v seznamu literatury práce nepublikované (např. rukopisy, disertační práce, referáty pro kongresové jednání apod.), přičemž z bibliografického popisu není tato skutečnost zřejmá;
7. zvyšuje-li počet svých prací tím, že např. při vykazování své publikační činnosti uvádí v soupisu publikovaných prací i ty své práce, které byly teprve do tisku zadány, ale publikovány dosud nebyly, nebo vykazuje tutéž práci vícekrát (v soupisu jako samostatnou, novou položky) jen proto, že příslušný titul byl (obsahově nezměněn) transponován do jiného jazyka nebo byl vydán v jiném nakladatelství;
8. použití cizí myšlenky, aniž by byl citován její autor a uvedeny přesné bibliografické údaje literárního pramene;
9. předstírání projevů názorové shody jiných autorů (dokumentů) tím, že autor cituje neexistující vyjádření, a navíc se snaží zastřít svůj podvod např. odkazem na určitý (existující) literární pramen;
10. jestliže autor nepřesně a nezodpovědně interpretuje zjištěné údaje nebo vědomě přecení vědecký význam výzkumných závěrů, např. tím, že závěry zobecní na základě výpovědí nedostatečného (nízkého) počtu respondentů.

3. Princip originality a původnosti

V těsné vazbě na zásadu vědecké poctivosti vnímá veřejnost požadavek originality vědecké práce. Jde o nekompromisně prosazovaný požadavek, který jasně a zřetelně stanoví, že každá seriózní vědecká práce musí přinášet nějaký nový, byť třeba jen dílčí, ale původní a do té doby nepublikovaný poznatek, a to při striktním dodržení zásady, že autor nesmí za žádných okolností vydávat cizí myšlenky za svoje vlastní nebo poznatky získané jiným autorem za výsledky vlastního výzkumného šetření. Jestliže autor neodkáže na pramen, z něhož čerpal, a převzaté myšlenky zřetelně neoznačí a neuvede jméno jejich autora, pak čtenář předpokládá (a právem), že jsou plodem autora spisu.

Takové vědomé přivlastňování cizích poznatků a výsledků duševní práce jiných autorů se označuje slovem plagiát, což v doslovném překladu znamená krádež, loupež (z latinského slovesa plagiare = krást, loupit, a to z řeckého plagion = úskok). Takové přisvojení výsledků vědecké práce jiného autora je považováno za hrubé porušení nejen etických principů, ale i za porušení autorských práv se všemi důsledky z toho plynoucími. V podstatě jde o literární krádež a soud na plagiát také tak pohlíží. Nejčastěji se vyskytující formou plagiátu je tzv. formální plagiát (materiální), který vzniká tak, že si autor "vypůjčí" část díla jiného autora (tzn. doslovně nebo s určitými úpravami text opíše), aniž by však uvedl bibliografická data literárního zdroje a jméno původce převzatého textu. Méně častý, ale stejně odsouzeníhodný je jiný způsob přivlastnění si cizí myšlenky tzv. parafrázováním (z řec. para = vedle + frasis = věta), tj. volným opisem cizí myšlenky (jejím přeformulováním), tzn. vyjádřením jejího obsahu jinými (vlastními) slovy, aniž by byl čtenář informován o původním pramenu a jeho autorovi.

Od plagiátu je nutno odlišit jiný druh nepůvodních literárních prací, tzv. kompilace (z lat. com + pilare = vykrádat), které -obdobně jako plagiát -nejsou pro vědecké poznání žádným přínosem.

S otázkou původnosti odborné a vědecké práce těsně souvisí také otázka práva autora na autocitaci svých vlastních prací (nebo jejich částí), které již byly publikovány dříve. Z hlediska etického lze považovat citace vlastních prací za nezávadné a principiálně možné. I tak by autor měl použít citace funkčně a co do rozsahu úsporně, protože jinak se vystavuje riziku, že vzbudí u čtenáře dojem, že nová práce ve srovnání s dříve publikovaným dílem nepřináší mnoho nového, čímž je oslabována i její původnost. Nemělo by se tedy jednat o prosté mechanické přetažení ("přesazení") textu do jiného myšlenkového "porostu" nebo samoúčelné "přetavování" vlastních myšlenek; to by pravděpodobně eticky cítící čtenář nevnímal pozitivně, nehledě k tomu, že časté odkazy na vlastní práce nesvědčí o přílišné autorově skromnosti.

S nárokem na originalitu, původnost prezentovaných výsledků souvisí otázka práva autora na opětovnou publikaci, čili na znovuuveřejnění jeho vlastní dřívější práce (celé, ve zkráceném znění nebo některých jejích částí). Zásadně (z etického aspektu) je ji možno připustit za předpokladu, že autor má pro republikaci dostatečné důvody a že jí nebudou dotčeny závazky vyplývající z autorských práv.

4. Princip zásadovosti a nekompromisnosti

Zásadovost a nekompromisnost vědeckého pracovníka spolu s odvahou neověřují pouze mezní situace, ale verifikovány jsou i v každodenní všední vědecké práci. Odvahu projevuje autor např. i tehdy, kdy se problémům nevyhýbá, ale naopak je vyhledává a usiluje o jejich řešení, kdy nepřizpůsobuje (nepřikrašluje) výsledky výzkumu výchozím hypotézám nebo očekávání (přání) předpokládaných adresátů a uživatelů výzkumných výsledků.

5. Princip sebekritičnosti a názorové tolerantnosti

Sebekritičnost a názorová tolerantnost by měly autora provázet ve všech fázích jeho osobního vývoje i při všech úkonech souvisejících s jeho odbornou a vědeckou prací. V jeho etické výbavě by měla být názorová tolerantnost zastoupena v maximální míře. Svoji etickou úroveň projeví zvláště zřetelně např. v situacích, kdy po mnohaleté práci je pod tlakem neovlivnitelných okolností a objektivních příčin nucen korigovat názor, který sám dlouhá léta vyznával a o jehož prosazení po mnoho let usiloval, ale přesto se rozhodne akceptovat a respektovat argumenty a oprávněnou kritiku svých kolegů. Jen ten, kdo je schopen sebekriticky uznat nesprávnost svých závěrů a veřejně přiznat svůj omyl, prokazuje odvahu (a skromnost zároveň) a jen tehdy získává ve vědecké komunitě opravdový respekt, úctu a může se stát skutečnou vědeckou autoritou.

6. Princip skromnosti

Skromnost autora odborné a vědecké práce představuje onu příslovečnou "třešničku na dortu". Zásadovost a nekompromisnost spolu se sebekritičností a názorovou tolerantností jsou hodny obdivu a úcty jen tehdy, jsou-li provázeny vědeckou skromností. Jen tehdy také zazáří v plné své kráse a v plném lesku. Jestliže se autor vědeckého díla snaží prosadit svůj projekt a vyslovuje odvážnou hypotézu, odborná veřejnost od něho současně očekává, že svůj názor nebude považovat za jedině správný a možný, že bude ochoten připustit možnost jiného nazírání a že bude výsledky své práce hodnotit se skromností. Vědecká svéhlavost, neústupnost, názorová intolerantnost a neochota přijímat kritiku svědčí nejen o nerozvinuté autoreflexivní schopnosti autora a jeho malé sebe- kritičnosti, ale též o jeho neskromnosti, která obvykle vyrůstá z podloží nepoctivosti. Ve svých důsledcích se tyto vlastnosti mohou stát jen zdrojem pochybné (a zpochybňované) originality a falešného sebevědomí autora. Vědecká poctivost, čestnost a úcta k pravdě stejně jako odvaha, skromnost a sebevědomí musí vždy a za všech okolností respektovat objektivitu a sloužit jí jako nejvyššímu principu každé skutečně vědecké práce.

Co mohu posluchačům doporučit ke studiu problematiky… ?

Posluchači, které tato problematika zaujala, by se zcela nepochybně měli seznámit s publikací docenta Vladimíra Spousty „Vádemékum autora odborné a vědecké práce“. V ní najdou podrobně vysvětlená užitečná doporučení, která přinášejí studentovi mimořádně cenné zkušenosti, s jejichž využitím je možno být úspěšný při vytváření a obhajobě odborné práce.