iT* W RODINA JAKO NEMĚNNÁ INSTITUCE? i 13 > • [e vysvětlí - anebo aspoň racionalizuje, tj. zpřehlední a uspořádá tak, aby neděsily. Velké vyprávění o pokroku muselo však obsahovat i něco stálého, na co se lze opravdu spolehnout; báječná loď moderního věku potřebovala kotvu. Našla ii ve vyprávění o rodině, která tvoří základ státu, nemění se ani tváří v tvář všem změnám a poskytuje útočiště v nepohodě, . RODINA SE MĚNÍ, ALE VŽDY JE STABILIZUJÍCÍM PRVKEM SPOLEČNOSTI Učebnice sociologie po dlouhou dobu začínaly tvrzením, že rodina je pro sociologii příkladem morfostatické instituce. Představuje sociální zařízení, jehož základním účelem je vytvářet soukromý prostor pro reprodukcí společnosti, stíněný proti vířícímu a nepřehlednému světu veřejnému. Chrání své Členy, nemění svůj tvar, vnitřní uspořádání ani habitus a změny ve svém okolí vyrovnává. Vývoj či pokrok tím rodina ovšem nebrzdí. Naopak: svou stabilitou dynamiku umožňuje a v jistém smyslu i podporuje, protože brání společenský systém před chaosem a zhroucením. Tak jako byla rodina kotvou jistoty pro obyčejného člověka, byla i pro badatele pří zkoumání společenského vývoje stálým prvkem. O rodině si mohl být sociální teoretik dlouho jist, že se ve svých funkcích i základní struktuře ve svém dnešním stavu neliší významně od toho, jak vypadala na počátku naší civilizace. A že muže s rozumne-.; -p í-ou jistoty předpo- kládat principiálně stejné fungování a strukturu rodiny třeba i po dalším století dynamického vývoje moderních společností. Povaha moci, povaha osídlení, povaha nerovnosti, povaha práce - to všechno a ještě | 15 mnohé další procházelo revolučními změnami a dalo se očekávat, že se bude měnit i dále. Ale tatínek s maminkou a dětmi? Jevilo se, že rodina působí a bude dál působit jako nenápadný, ale velmi významný stabilizující prvek, kterv zaručuje společnosti soudržnost a staví hráz anomii v proudu změn. Toto presvedčení vládlo v sociologii po celé devatenácté a ještě i přes první polovinu dvacátého století. Pokud bylo vzácně zpochybněno, pak jen nostalgickými hlasy těch, kdož litovali zániku tradičních společností; i ti však viděli ten zánik spíše v úpadku rodinného života nižších vrstev společnosti. Přesvědčení o tom, že (měšťanská) evropská rodina devatenáctého století vyznačuje se tak znamenitou funkčností, Že odkazuje k něčemu, co tu vlastně vždycky bvlo a také tu navždy zůstane, nerušily ani koloniálními výboji zprostředkované kontakty s jinými kulturami a jinými uspořádáními legitimity reprodukčního procesu. Byly vesměs zpracovávány v povážlivě spekulativní konstrukce. Univerzitního profesora či soukromého učence druhé polovinv devatenáctého století (ženy se tehdy podobným aktivitám ještě nevěnovaly), bezpečně usazeného v patriarchálním prostředí měšťanské rodiny, muselo hřát a příjemně vzrušovat rozvíjení představ o nelítostném matriarchátu na počátku našich dějin a o kuriózních snubních praktikách divošských kmenu na ostrovech věčné lásky. K jeho konceptu rodiny to všechno tvořilo jen jakési barvité pozadí. Přesvědčení o stabilitě a neměnnosti určité, pro náš kulturní okruh charakteristické, formy rodiny ovšem nutno odlišit od stability přesvědčení, že rodina je stabilizujícím prvkem sociálního systému, ať už vypadá jakkoli. Už nejstarší etické a morálně normativní spisy poukazují na to, že jakmile lidé přestávají plnit rodinné závazky, společnost ztrácí svou sílu. Konfucius, zakladatel náboženství, jež je živé dodnes, byl už před dvaceti pěti stoletími přesvědčen, že by přibylo Štěstí a prosperity, kdvby se každý choval řádně ve svém rodinném životě. Nepřehlédnutelná část nejstarších posvátných židovských knih - Exodus, Deuteronomium, Eídesiastes (Kazatel) i Žalmy a Prísloví -klade důraz na význam poslušného dodržování pravidel rodinného života. Také nejstarší dochované indické spisv - jako Rgvsd, napsaná někdy v druhém tisíciletí před naším letopočtem - věnuií značnou pozornost rodině. Hierarchické uspořádání rodinných vztahů sloužilo od nepaměti jako opora oprávněnosti hierarchických uspořádání vyšších spoleéen-1 I ských celků a respektování motí hlavy rodiny učilo respektu k moci panovníka. Jak pěkně ukazuje Hannah Arendtová [1959], i v kolébce demokracie, řecké poliš, byli svobodnými občany ien muži, patriarchové svých klanů a rozsáhlých domácností, v nichž vládli despotickou mocí. Prostorem svobody a rovnosti byl pouze prostor veřejný, kdežto rodina byla prototypem hierarchie a pevné uspořádanosti. Filosofující a spekulativní teorie rodiny vždycky k těmto skutečnostem odkazovaly. Vývoji raně sociologických teorií rodiny zejména v devatenáctém století bude věnována první kapitola této knihy, v které najdete i nákladní poučení o počátcích české sociologie rodiny. Pozornost věnovaná vývoji rodiny, iak se obráží ve vývoji teoretizovaní o rodině, je výrazem našeho přesvědčení, že každý sociální jev má i svůj genetický klíč. Pro společenské instituce platí to, pro co ekonomové vytvořili název patk dependency - tedy závislost současného stavu na tom, jakými stavy instituce ve své historii prošla, Rodma jako instituce (ale i každá jednotlivá rodina se svou historií) muže bvt přímo exemplárním příkladem takové závislosti, S nástupem „velkých teorií" do sociologie na konci padesátých let dvacátého století stává se nahodilé a spekulativní teoretizovaní o rodině nadále neudržitelné. Po několika desetiletích stagnace, _'.ež nastala po úpadku spekulativních teorií a byla wplněna popisnými a nesystema tickými pracemi, objevuje se - samozřejmě že v souvislosti s TalvOttern Parsonsem - ,,velká teorie" i v sociologii rodinv. Strukturální funkcionalismus dokázal postavit sociologickou teorii rodiny, jež funkčně zapadala do jeho velké systémové teorie společnosti. Současně s pokrokem historického bádání a s rozvojem vědecké kul turní antropologie, která nahradila často diletantské etnografické postřehy z exotických kultur, ťomuluje souběžně v padesátých letech minulého stoletíWilliamJ.Goode i druhou velkou teorii rodiny. Je to teorie pojatá nikoli funkcionalisticky a strukturálně, ale na základě historie kých a antropologických srovnávacích bádání. Tvto dvě základní sociologické teorie moderní rodiny (a jejich přijeti, ohlas a kritika) tvoří obsah druhé kapitoly naší sociologie rodiny. Na konci šedesátých a zejména v sedmdesátých letech jsou pak -v odporu k vládnoucímu strukturálnímu funkcionalismu v akademickém světě i jako analogie k němu - činěny pokusy formulovat teorii rodinv v rámci konkurenčních sociologických paradip:■"■!. Objevují se v teorii sociální směny, v teorii sociálního konfliktu ' ■■ ■. íenomeno- Tabulkai.i Základní etapy ve vývoji lidské rodiny Složité příbuzenské Rooo let před na- systémyv kmenových ším letopočtem? společnostech,: vzri k tabu meestu Počátky hdské Půl rrriionu let Silnásexuá'nívazbaheterose>.ualnichpá'u párové rodiny přednašímieto doprovázená spoluprací na výchově dětí.Je nočtein ? nutnazeirnenapro dlouhé období nedospe- losti a závislosti u človeka ve srovnáni s os ta t-níiTi1 živořenými druhy Rozšířené oříbi^zensKé sítě se složitými pravidly ekonomických a snubníc h výměn uvnitř 1 nezi príbuzenskými velkorodina-ni. Nčkter é príbuzenské systémy |sou matM-mo^iámía/aneborratriiokálni.alevětšinaje zíejměpatnmoniálníapamlokámí, vy^ytuu se ovšem 1 jméfor-ny. Rodové strukturyjsoli totožné s celou rcaciindividc.ální sociálni org a ruzací Asi 5000 let ořed Vznik prvn'ch států j ako soerám ich organ ■- našim letopoč- zao nad rodinnými sítěmi. Upadají kmenové tem v MezopoU- rodové systémy a jsou nahrazovány pat r imor.i- mn a Egyote, asi álním domácnostm'.jim j vládnou i~i-ži, kteří ritu; :et před n.!. ďilvc svvch 'ukou v'astru tví domácnosti, v Řecku a v Cíne rio které patří 1 služebnu tvo a vši ihn v domě často 1 čeleď ozbrojená k ochraně domácnost Sedmnácte a osm- Domácnost přestává byt zároveň miste'" nácté století n k zan" ést rá"í ajej í o br an u T"ejimá obec a st at vzapadri Evrodě Moc patriarchálni hlav/ domácnosti jpada a severní Americe Vynořil e se nukleární rodin a jako ideální typ s nutzem, který rod mu e konom-cky a sociálně zalistuje,^ ženou, Která se stará ooomac ^ost. Namísto rod i- sjednáváních -ninže'st,1, nastupuje individualizovaný sňatkovvtrh Druhá polovina Různorodost rodinných forem. Vzestup ruzvo- dvatátého století dovosti a opakovaných manželství, všeobecá v bohatých prü- zaměstnanost žen a hluboké změny v mužské myslovýrh společ- a ženské sociální roli. Vzestup nesezdanýc1^ nos t pc h soužití před, po i místo manželství. Vynořuji se singí^s jako významná soc.ilní skupila a stav I/ Vynořují se nepři b u-zenské systémy soci-áfni organizace Úpadek složných systémů výměn a počatek vzestupu pat r imoniál n i domácnosti Vzestup byrokrat c-kého státua kapitalistické ekonomiky. Vynořuje se c.omácí soukromí Diverzifikace způsobů párovania domácností. Tendence k rovnoprávné pozici ženy arnuže při vyjednáváni ovzlahua rodině Pramen Colims, 198i, unra,'cno logicky orientované sociologii, často s využitím podnětu symbolického interakciomsmu a sociálního konstruktivismu; take ^.ociobioloyk věnuje významnou pozornost rodinnému chování člověka. S možností jakési výjimky u symbohekčh,' nlcrakcionismu se však úspěch struktu rálního funkcionalismu nepc ■->,'- ■;> opakovat. Místo toho došlo v soci- ologické teorii k impadu jednolitého pohledu na rodinu, který dosud nebyl překonán. Přehled těchto teoretických pokusů je obsahem, třetí 1 ', kapitol)'naší učebnice. Už v devatenáctém století ovšem byla obrácena pozornost sociologie, zejména díky dílu Karla Marxe, ke skutečnosti, že všechny lidské společnosti jsou vertikálně diferencovány. Životní šance, způsob života i vidění společnosti se liší podle toho, na kterém místě sociálni vertikály se člověk nachází. Liší se i rodiny ve svém habitu, ustrojení a vzájemných vztazích. Čtvrtá kapitola této knihy je věnována třídní diferenciaci rodinného chování. Rodina je univerzální lidská instituce, ie však zároveň i základním kamenem sociální nerovnosti: v reprodukčním chování, rozdílným způsobem péče o deti i povahou výbavy v podobě kulturního a sociálního kapitálu přenáší rodina nerovnost z generace na generaci a přispívá k vytrvalé nespravedlivosti lidského údělu. Zejména anglická sociologie s tradičně wvi nu tým smyslem pro třídní rozdíly rozpracovala v sociologii rodiny toto hledisko, zatímco americká sociologie se opírá spíše o poiem stratifikace a francouzská si všímá zejména interakce mezi rodinnými a vzdělávacími systémy a je otevřenější vlivu kulturní antropologie. Všechny studie ukazují, že rodina působí jako nejmocnější prvek z těch, jež se snaží mařit soudobé úsilí západních společností o vyrovnání lidských šancí alespoň v okamžiku sociálního startu. I poté, co byl zeslaben vliv předávání ekonomického kapitálu a. otevřenost vzdělávacího systému až po všeobecný přístup k univerzitnímu vzdělání oslabila podstatně vliv rodinného kulturního kapitálu, vynořil se nový prvek, kterému také věnujeme pozornost v této kapitole: je to existence kognitivních tříd, nestejné intelektuální výbavy rodiěú, dědičností přenášené na děti a sociálně posilované. Pátá kapitola je o lásce. Ta je dnes vlastně jediným legitimním dúvo ■ dem k založení rodiny. Jak ovšem ukazují teorie sňatkového trhu, sociální a kulturní determinanty výběrového párování ovlivňují vznik rodiny nereflektované, ale o to účinněji. Ovlivňují i to, co je považováno obecně za říši spontaneity, lidské sexuální chování. Sex je od pradávna i instrumentem moci a kulturní vzorce ieho regulace prošly několika revolučními transformacemi, mezi nimiž ta poslední sexuální revoluce, která se u nás opožděně zviditelnila změnou ekonomického řádu a návratem kapitalismu, není mezí nimi tou nejvýznamnější. Rodina se ovšem z lidského páru zakládá až narozením prvního dítěte. Na rozdíl od domácnosti, kterou mohou tvořit a často také tvoří jak lidé opačného, tak i stejného pohlaví žijící v páru a jež se zakládá také soužitím jiné, vé'ší skupiny osob, at už pokrevně spjatých, anebo nikoli, pro rodinu je svazek krve (nebo aspoň adopce pokrevního svazku) definující vlastností. Rodičovství ustavuje rodinu a je mu věnována šestá kapitola. V tradiční společnosti rodičovství bylo tou nejpřirozenější věcí i ig na světě, soudobá sociologie rodiny stojí před vysvětlením ieho nesa mozrei masti: mateřství změnilo sc pro většinu žen z jejich přirozeného údělu v akt vědomé volby. Rodičovství tím mnoho získalo, ale řada jistot se z něho zároveň ztrácí. Postavení rodičů při socializaci dítěte ie zatlačováno do pozadí mocným vlivem vrstevnické skupiny, jejíž hodnoty jsou stále více určovány vlivem hromadných sdělovacích prostředků; autonomie rodičů je omezována všude pronikajícími veřejnými institucemi a pro teorií socializace se stává nesamozřejmou i socializace k mužské a ženské sociální roli. Právě tvto základní sociální role totiž prošly a dále procházeli hlubokou a historicky jedinečnou vnitřní přestavbou. Změnilo to povahu rodin v i v tom, čím rodina přes všechno vnější zdání stále pro člověka je, totiž neivýznamnější ekonomickou institucí. Siruktura vztahů v rodině se zaměstnanou ženou vvpadá jinak, a iinak vypadají i všednodennost v takové rodině a možnosti a limity pro takovou rodinu. Domácnosti s dětmi, kde oba rodiče pracují, se právě v posledním půlstoletí minulého věku staly opět z výjimky obeenvm stavem. Sociologické zmapování a teoretické zpracování těchto změn je předmětem naší pozornosti v kapitole sedmé. Osmá kapitola ie věnována jinému jevu v rodinném chování, kterv ztratil povahu výjimky: rozvodu, kterým pozdně moderní doba atakuje tradiční ...dokud nás smrt nerozjeli'. Tato změna vnitřně změnila i rodmv, jichž se přímo nedotkla. Kapitola sleduje nejprve, jak se měnily právní úpravv rozlučitelnosti manželství až k dnešnímu liberálnímu zákonodárství, jež je výrazem postupného nastolení společenské oprávnenosti seriální monogamie, v níž - alespoň jako v jedné z forem rodinného chování - dnes žijí společnosti našeho kulturního okruhu. Uvádí také do mezinárodního kontextu vývoj rozvodovosti v naší společnosti. Těžiště kapitoly však spočívá v přehledu pokusů, v nichž se sociologie snažila a snaží teoreticky vysvětli t rozvodové chování a najít t zv. prediktory rozvodu, tedy znaky, íimiž se vvznačuje pár, kterv má větší oravděpo-dobnost rozvodu; sociologii samozřejmě nejde o charakteristiky osobnostní, ale o objektivní sociální znakv, jako ie věk, vzdělání... Protože rozvodové chování vede často k opakovanému manželství, je v této kapitole přehlédnuta i rostoucí literatura věnovaná tomuto jevu. Konec manželství byl vždycky vnímán jako konec rodiny, alespoň te měšťanské nukleární, a kapitolou o rozvodu by mohla končit i naše knížka. Ale tak jako rozvodem rodina v realitě nekončí, nekončí jímáni naše knížka: následuje kapitola devátá, jež může jen naznačit, co se před námi otevírá na prahu nového tisíciletí, v době, která aspiruje na otevření nového věku postmoderního, ale které střízlivější pozorovatelé (Giddens, Beck) raději říkají doba pozdní anebo reflektované modernity. Jako desátou kapitolu dodáváme na závěr knížky souhrnný přehled o současném stavu české rodiny. Není to kapitola jenom popisná: snaží se v převládajících charakteristikách české rodiny a ve vývoji rodinného chování v posledním půlstoletí (a zejména posledním desetiletí) rozeznat vynořující se nerovnováhy, které by, pokud bychom je přehlíželi, mohly přinést ohrožení sociální soudržnosti v naší společnosti. * POVAHA ZMĚN RODINY OD TRADIČNÍ AŽ K POSTMODERN! SPOLEČNOSTI Padesátá až osmdesátá léta dvacátého století jakoby podtrhla a sečetla celé zrání moderního věku; poslední dekáda minulého století už aspiruje na to, být počátkem úplné jiné epochy. Platí to i pro rodinu. Padesátá léta byla jakýmsi retročasem: rodina jakoby se pokusila obnovit své centrální postavení ve společnosti i svou tradiční vnitřní harmonii, pevnou hierarchii a funkční uspořádanost, která žila ve společnosti jako norma, i když v realitě snad ani nikdy neexistovala. V průběhu šedesátých let v 2ápadní Evropě, v USA i u nás dospívají a vstupují do společnosti mladí lidé narození těsné po druhé světové válce. Tato nebývalé silná generace, vychovaná pod vlivem pokleslého freudismu i poválečné destabilizace mnohdy krajně permisivně, má mimořádné generační sebevědomí. Je odhodlána prosadit svůj systém hodnot a klást společnosti velké otázky, je odhodlána nepřehlížet rozpory, od nichž její rodiče v dobré víře odvraceli tvář. Vyrůstala právě v rodinách padesátých let, v době, jez bývá ve Spojených státech i v západní Evropě označována jako dekáda rodiny. V sociální rétorice, v reklamě (a nakonec i v sociologické teorii) vládla tehdy skutečné představa o rozkvětu pevné, šťastné dvougenerační rodiny, manželského páru v rodinném domku na předměstí, s funkčně (tradičně) oddělenými a vzájemně se doplňujícími rolemi muže a ženy a s alespoň třemi dětmi. V realitě je ts ovšem právě konec tohoto desetiletí, kdy započal trend snižování počtu dětí v rodině a nastalo zvyšování poctu rozvodů. Děti v rodině vnímaly ostřeji rodinnou realitu nežli rodinnou rétoriku. Když pak dospívaly, odmítly rodinnou rétoriku jako pokrytec- kou a začaly klást otázku po samém smyslu tradiční rodiny. Západní Evropou a Spojenými státy prošla vlna sociálních nepokojů, radikálních hnutí a (zatím) i posledního vzmachu velkých ideologií. Pod vlivem mar- | 21 xismu (často radikálního, maoistického zabarvení) a feminismu (v radikální podobě marxisticky i lesbicky orientovaného) byla tradiční rodina označena za ideologický, utlačující koncept, jenž nereprezentuje nic v realitě; a pokud ano, tím hůř! Nešlo ovšem jen o změnu diskursu. Radikální kritika rodiny skutečně prokázala, že instituce, která byla považována za snad nejstabilnější výtvor naší civilizace, se nejméně od konce první světové války podstatně změnila a dále mění. A že se mění nikoli okrajově, ale ve svých nejzákladnějších charakteristikách. I když si je můžeme úvodem jen předběžně vypočítat, přece je nutné zaznamenat, že se jedná o změny, jež mají vesměs hluboké kořeny, ale právě v druhé polovině dvacátého století se zviditelnily. Jsou to zejména: 1. V křesťanském kulturním okruhu měla po staletí rodina monopol na legitimní sex. Tento monopol padl. Nejprve se stal všeobecně legitimním sex předmanželský, pak se začal klást otazník i nad monopolní právo manželského partnera na sex toho druhého. 2. I při ztrátě monopolu na legitimizaci sexu mohla se monoga-miciá párová rodina zachovat jako institucionalizovaná legitimízace reprodukčního aktu. Protože nové technologie (zejména hormonální antikoncepce, ale i nitroděložní tělísko - UID, Vasektomie...) poprvé v historii lidstva postavily opravdu účinnou hráz mezi sex a početí, í při legitimizaci mimomanželského (před-, po-, případně extrarnanželského, tedy nevěry) sexu mohl jí zůstat monopol na legitimizaci plození dětí. Poměrně dlouho v rodině také zůstával. Od počátku sedmdesátých let ale ve všech společnostech našeho kulturního okruhu prudce stoupá počet nemanželských („nelegitimních") dětí. V zemích, kde se čtvrtina (ale už i více než polovina) dětí rodí mimo manželství, je pak už těžké mluvit o legitimitě či nelegitimitě dětí a o monopolu manželství na plození a socializaci dětí. 3. Tradiční rodina přispívala ke stabilitě společnosti i tím, že výběr manželského partnera nebyl v rukou těch, kdož zakládali rodiny v novem pokolení, nýbrž byl v rukou jejich rodičů. Ti samozřejmě vybírali i (vesměs však především) s ohledem na to, nakolik je uvažovaný partner vhodný z hlediska zachování společenského postavení rodiny, jejího majetku i kulturního habitu. Individualistické klima, hodnota svobodné volhy, zdůrazňovaná na úkor hodnoty odpovědnosti, a ztráta sociálních distancí v demokratických společnostech způsohily spolu s otevřeností mobilitních drah postupně podstatné oslabení vlivu rodiny původu na potenciální status rodiny prokreační a minimalizovaly tento stabilizující prvek. Dvě světové války, světová hospodářská krize mezi nimi, u nás pak zejména komunistický puč, také demonstrovaly, jak malá je jistota trvalého držení a nezměnitelné hodnoty rodinných majetků. 4. Křesťanství pojímalo manželství jako instituci, která je těmi, kdož byli jednou sezdáni, nezrušitelná. Rodinu jednou založenou považovalo za doživotní. Za trvalost rodiny ručila náboženská víra svou nejvyšší autoritou: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Toto pojetí však bylo úspěšně napadeno pojetím manželství jako občanské smlouvy. Jako právního kontraktu, jenž patří k těm, které jsou vypověditelné kteroukoli ze stran. Transcendentní garance svazku slábne a mizí. Na její místo nastoupil prvek tak prchavý, jako je láska, založená na sexuální přitažlivosti. Začal růst počet rozvodů a opakovaných manželství. 5. Prohlubující se dělba práce a rozvoj speciálních institucí vyvlast-nily rodině řadu jejích tradičních funkcí. Nejprve došlo k odluce bydliště a pracoviště a rodině se vzdálil námezdně zaměstnaný muž. Po oslabení produkční funkce rodiny ztrácely postupně naléhavost i další její základní funkce. Tam, kde byla rodina kdysi nezastupitelná, nastoupili specialisté a formální organizace. Škola převzala od rodiny vzdělávání dětí a masmédia zrušila monopol rodiny na jejich socializaci k respektovaným hodnotám a správnému životnímu stylu. Lékaři, nemocnice a sít sociálních zařízení převzaly od rodiny péči o nemocné, staré a postižené. Rodině zůstal konzum, zábava a citové bezpečí, z čehož jen v tom posledním je ještě nenahraditelná. To ji ovšem vydeluje z komunity, stává se z ní útočiště před bezcitným světem, jak v duchu své doby s notnou dávkou ironie nazývá svou knihu o rodině Christopher Lasch [1977]. 6. Párová monogamická rodina je instituce, kterou si naše civilizace vybudovala jako svůj způsob ochrany reprodukčního procesu. Hlavním smyslem rodiny byla výchova dětí. Dětí se rodilo hodně, a i když jejich výsledný počet v rodině snižovala vysoká úmrtnost, péče o ně dokázala naplnit život muže i ženy. Až v polovině dvacátého století dostala se člověku poprvé v jeho dějinách do rukou masově dostupná a v poslední generaci už i naprosto účinná antikoncepce. Od poloviny sedmdesátých let začala v zemích našeho civilizačního okruhu padat porodnost jako kámen a dnes je v mnoha z nich rodina s jediným dítětem nejčastějším typem rodiny. Rodina nejenže ztratila monopol na plození dětí, ona přestala namnoze mít děti vůbec. V sousedním Německu třetina párů zůstává ze svého rozhodnutí celoživotně bezdětná a také u nás podíl dobrovolně bezdětných stoupá. 7. I pokud v rodině jsou, při zmíněném vyvlastnení řady tradičních rodičovských funkcí formálními organizacemi jedno či dvě děti nedokáží naplnit život ženy ani muže. Změnila se i povaha práce, která je | 23 stále více manipulací se symboly než s předměty a nevyžaduje tedy fyzickou zdatnost: to, zeje žena fyzicky slabší než muž, ji už v zaměstnání nehandícapuje; hloupější není. Od konce padesátých let ženy hromadně opouštějí domácnost a profesní kariéra se pro ně stává stejně důležitou jako pro muže. Několik let věnovaných mateřství se mění z celoživotního údělu ve významnou, ale v prodlužujícím se životě už jen poměrně krátkou epizodu. Obsah a povaha komplementarity mužské a ženské role dostávají radikálně nový půdorys. To všechno jsou naprosto podstatné změny, hluboce zasahující sociální struktury soudobých společností našeho civilizačního okruhu i individuální životy všech jejich členů. Některé změny pak vyvolávají nutně další měny, po rodině moderní přichází rodina postmodern!... Tabulka 1.2 Základní charakteristiky tradiční, moderní a postmodern í rodiny Moderní Postmodern f nukleárni, manželská variabilní, individualizovaná ekonomický, sociální. sociální, KULTURNÍ kulturní děti NELEGITIMIZUJE seg reg ováné, individualizované kompl emen tám 1 pečovatelské. CITOVÉ statusotvomé, citové otec-matka, funkčně individualizovaná, segregováné slabá občanská masmedia In í demokratický, slabý smíšený Časem se ovšem ukázalo, že hloubka těchto změn byla v prvním šoku místy přeceněna a že „běžný člověk se v záplavě technických a sociálních změnještě nerozpustil... proplouvá stále ještě na své sociální kře, doprovázen několika málo skutečně blízkými lidmi s několika desítkami Tradiční si ro ká, víceg en eračn í kapitál ekonomický sex, děti kom plemen tám í, hierarchizovane univerzální otec e náboženská, církevní eračnf patři lineami, los autoritativní bližších Či vzdálenějších známých..." [Keller, 1995:20]. Ukázalo se také, že tyto změny zasahují rodiny různých sociálních vrstev a různých Subkultur v různém stupni a v různé podobě. Dochází tedy k tomu, že ve veřejném prostoru žijí vedle sebe lidé, povaha jejichž soukromého, rodinného prostoru je od sebe epochálně vzdálená. Spisovatel Hermann Broch v románu Náměsíčnicí už na počátku minulého století přišel s výstižným označením pro tento stav: simultaneíta nesoučasníků. Aspirace na založení trvalého párového vztahu a touha po dětech jako po naplněni vlastního osudu zůstávají však pro naprostou většinu lidí kotvou života. Prostý pohled na křivky vitálních statistik nás ale přesvědčuje, že lavina změn zasáhla rodinu západoevropského typu v druhé polovině dvacátého století natolik, ěe sociální teorie rodiny nemůže beztrestně zůstat ve stereotypu svých tradičních teorií. Pro sociologickou teorii měl prudký vývoj předmětu jejího zkoumáni tri samozřejmé důsledky. Především byl otřesen koncept rodiny jako morfostatické instituce. Je odvozen ze situace, kdy rodiče byli závazným a víceméně jediným vzorem pro nastupující generaci, kde nashromážděná zkušenost měla dlouhou platnost a předávala se pomalou socializací z rodičů na děti. AČ se mnohé změny začaly hlásit o hodně dříve, odlišnost v chování generací v polovině dvacátého století akcelerovala tak dramaticky, že rodina mohla být stěží nadále považována za archetyp stability. Za druhé si sociologie rodiny uvědomila, že nemůže budovat svou teorii výlučně na základě modelu monogamické, neolokální a dvougenerační rodiny. Ač to byl model do poloviny dvacátého století normativně závazný ve střední třídě, se silným přesahem do celé společnosti, a ač aspoň jako normativní model zůstává pro většinu populace v platnosti, není dále možno přehlížet jeho varianty a odchylky od něho, četné zejména mimo střední třídu a mimo bílé většiny, až dosud majoritní v naší civilizaci. Není možné přehlížet ani fakt, že s tím, jak se zúžil prostor reprodukčního chování v sociálním prostoru, nabývají na legitimitě a na významu jiné typy domácností, od nejrůznějších typůnesezdaného soužití a sezda-něho nesoužití přes programový život mimo rodinné svazky či manželství po soužití homosexuálů a rodiny lesbiček s adoptovaným dítětem. S tím či oním můžeme nesouhlasit, nemůžeme to však nevidět. Z přiznání si této obrovské plurality lidského snubního a reprodukčního chování vyplynula pak přirozeně, za třetí, rezignace na pokus o vybudování jedné základní teorie rodiny, aspoň prozatím. Vyplývá tedy i z povahy sledovaného předmětu, že, počínaje sedmdesátými lety minulého století a čtvrtou kapitolou této knihy, opouštíme perspektivu vývoje „sociologické teorie rodiny" a začínáme sledovat jednotlivé jevy lidského snubního a reprodukčního chování. Jednotná sociologická teorie rodiny dnes totiž neexistuje, stejné jako neexistuje jednotná „rodina". Domácnosti konstituované manželským párem s dětmi (což se tradičně chápe jako rodina) tvoří dnes v Evropě jen asi čtvrtinu ze všech domácností a z textů publikovaných v sociologii rodiny nepo-jednává o klasické nukleární rodině snad ani ta jedna čtvrtina. * ZOPAKUJME SI 1. Proč se říká, že rodina je základ státu a ve své podstatě se nikdy nemění? Přijdete na vice vysvětlení? Co si samí myslíte,/unguj e to tak? 2. V čem spočívá roždí! mezi presvedčením o stabilitě a neměnnosti určité, ■pro náš kulturní okruh charakteristické/omry rodiny, a přesvědčením, že rodina je stabilizujícím prvkem sociálního systému, ať už vypadá jakkoli? 3. K jakým změnám došlo při přechodu od tradiční rodiny v procesu modernizace a co ty změny způsobilo? 4. A k jakým změnám dochází teď, na prahu doby postmoderní? Proč? 5. Co vám říká výraz simultaneita nesoučasníků? Vidíte něco takového kolem sebe? 6. Znáte ve svém okolí domácnosti, které jsou uspořádány jinak než do formy tradiční párové monogamické rodiny s dětmi? Jakjsou uspořádány a v čem se liší? * * Úloha první Vybavte si v hlavé a nakreslete mapu sítě konceptů, které jsou ve vaší mysli spjaty s pojmem „rodina" - přímo nebo nepřímo, v doslovném anebo přeneseném slova smyslu. Příkladem vám může být přiložená mentální mapa slova exploitation, jež v angličtině značí vykořisťování, ale také těžbu či využívání. Právě pro tu víceznaěnost základního pojmu ji ponecháváme bez překladu -a také proto, aby překlad příliš neusměr-^il vaši vlastní představivost. Každá mentální mapa je zároveň individuální i obecně sdílená. Díky této ambivalenci se domluvíme - někdy ale také nejsme s to se domluvit.