IV. Zrcadlo ďáblovo Hovoří-li sc o velkém probuzení v roce 1000, často se zapomíná, že 10 byla také doba společenských a náboži-nskych 1 střelů, jež vedly k vytvorení hranic: vnějších, které oddělilyf^H ropu od muslimu a východních Mešťan ít, a vnhhiiVli, ku-iě se-gregovaly část její vlastní společnosti, Toto „uzavření" Evropy se | opíralo o vytvoření nového obrazu ,jiného", toho, kletý mě] být vyloučen a zničen. Jiného", jímž nyní nebyl „barbar" nebo „pdH han", nýbrž „kacíř" a „nevěřící", což jsou dvě označení těže tva I re: tváře ďábla, který je skryt za těmito dvěma podobami. Roj proti stoupencům dábla sc pak odehrával prostřednictvím křížového tažení a inkvizice, při systematickém využívání mUČo^H a zavádění určitých pravidel segregace menšinových skupin. Křížové tažení neřídila a nepodnecovala jen mki-v. nýbrž existovalo -spojenectví mezi šlechtou a duchovenstvem: „shoda duchovních a materiálních zájmú,L, klení umo;ťn>vala, jak t° vyjádřil baldnin Elandcrský, zmocňovat se obrovského bohat- I se ví, ,jak pomíjivého, tak věčného". Prvním nepřítelem, proti němuž bylo vyhlášeno křížové ia-žční, byl islám. Vztahy mezi křesťany a muslimy, ježneb$H vždycky zcela konfrontační, sc od této doby líčily jako válečnic-krt epopej, jež měla dát nový smysl celým středověkým tlčjinatf Evropy (za cenu glorifikace triviálních epizod, jako byla například takzvaná bitva u Poitiers roku 732, která ncbyhi zřejmé wC-J než nezdarem tlupy draiK.ovníků). 'loto myiiz-ující vnímání střetu mezi křesťany a muslimy 11 odpovídá vnímání na straně muslimského světa, který futt^H val podle jiných hodnou .vv, h -.iupnií- ;iir|itiocnějSíi!i ľ5"1.^ níkem na zemi byl chalíŕa; byzantský císař byl n:i pátém tn »^ ZUCACLO EIAISLOVO a království na Západě nebyla ani brána v úvahu) a měl relativně tolerantní postoj k „náboženstvím knih/' (křesťanům a Židům; ale i mazdakistům), pokud se jejich stoupenci nesnažili získávat nové přívržence mezi muslimy. Zatímco křesťanství kritizuje islám jako „falešné náboženství" a o Muhammadovi hovoří jako o vyslanci ďábla. Korán hovoří s úctou o „proroku Ježíšovi", připouští Mariino neposkvrněné početí a souhlasí s tím, aby „lidé knihy" byli tolerováni, pokud zaplatí daň a podrobí se. Pro Evropany byl Orient územím zázraků a nesčetného bohatství, kdežto muslimově naproti tomu v křesťanské Evropě viděli málo věcí hodných obdivu, protože ji považovali, nikoli bez důvodu, jen za zpola civilizovanou. íbn Džubajr zjistil, že Messina je „plná zápachu a špíny", a Ibn íiauúta měl podobný názor na Konstaminopol, jehož trh v „jsou plné odpadků" :| mnohé místní kostely ,jsou také špinavé a není v meh nic dobrého". Špinavá jim nepřipadala jen města, nybrz 1 samotní Evropané, kteří „se nemyji ani nekoupou více nez jednou nebo dvakrát za rok", napsal jeden cestovatel. *a neperou si po určitém čase prádlo, nýbrž nosí ho, dokud » nerozpadne na kusy". Sami křesťané si uvědomovali .svou méněcennost. V „Anonymní historii první křížové výpravy" gtttmre anonyme de la Premien Croisarle) autor načrtává pouč) autoportrét, když si představuje „babylonského emíra" «-Malého hanbou, že byl potažen křesťany: lidmi „žebravými "^zbro^nýtni a bídnými". hjci eľaha m'"slimského světa měla základ v zemědělské revolt p'ŕoH U,tn°ŽrliIa ro7!i'rení obdělávaných ploch a zintenzivně-néhní COŽ dovolil° vytvořit bohaté městské tkanivo, do Právě ľaiľ'i Ba£dad ;i Córdoba, dvě největsí města své doby. BEwSn'-CÍVÍIÍÍaCe" takr ZV^'la V>V°bu V,ny na irském ^Kvsv^ Pcs,ovaním merinových ovtí, seznámila stredo-Krulo -ľ S Inou a rozšířila hedvábí (první vajíčka bource Florián [° př'Vczl 2e střední d° Sírie v <5. století jeden ^alusí t ínn,Ch 3 P™vě Syŕanŕ' k,efí sc usadili na Ú7emí *ířilv?ájtrn' n:'tl7ova,i ,ohoto motýla na Západě). Islám se c P»'"pojeným prostorem od Malajského souostro- 52 .v: E v (! O P A P ft t » ZRCADLEN ví až po lberský poloostrov, kde existoval volný pohyb li a myšlenek a kde vznikla skvělá synkretická kultura, schopna Utvářet skutečné univerzální pojetí dějin, jako byla koncepce at-Tabarího nebo o čtyři staletí později Ibn Chaldúna, kierý sel domníval, že objektem historické vědy je studium lidské společnosti, neboli iidskc civilizace všeobecně. J e d ním z důsledků této kulturní převahy byla schopnost asimilace. Nemůžeme ignorovat, jak snadno se islámu podán lo transformovat větíinu starého řeekořímského a křesťanského světa v protikladu k odporu muslimů k přijímání křesťan-1 ske kultury. Jestliže v polovině 8, století přijalo islám pouze 10 procent obyvatel této obrovské říše, stačilo pak pouhých dví stě let, aby ho přijala většina populace a aby se vytvořila jt:flnotná kultura s jedním, všeobecné srozumitelným jazykem. Proti předsudku, žc obracení na víru se provádělo mečeni, Mření islámu charakterizovala především schopnost vytvářet pocit pospolitosti a upevňovat kmenové skupiny jako zárodečná státní společenství a „národy, jež by jinak žily ve velmi rozdrobených a rozdelených společenstvích". Je-li impozantná jak snadno muslimové dobyli rozsáhlá území starého streql zemního světa, kde byli zjevně p řij i m ani jako osvoboditele, o to impozantnější je, jak rychle docházelo k asimilaci podobených národů, přičemž mizely výsledky působení tisícileté f-eckořímské civilizace a několika staletí chrisi ianiz;ite. V dobe dobývání Egypta (639-«4l) šlo o vpád pouhé hrstky nájezdníku, ale v 10. století se zde hovořilo už témér výhradně arabsky a když ve 12- století tuto zemi procestoval lbn Džubajr, byla t'1 silně islamizovaná, zvláště městské kruhy hclénisiii kého původu. Totéž se stalo s širokou škálou národů a kultur na uzeí"l od Sýrie k Perskému zálivu nebo se severní Afrikou, vlasu sv. Augustina, kde křesťanství a latina zmizely během krátke doby a znovu se vynořil přezírající substrát donmiodé ku!"-'rJ (zatímco nepoddajné odolával judaismus, praktikovaný (^cí>i šinou obyvatel). _ . Nejpozoruhodnéjší byl nepochybné případ Z území, kde se odehrála trojská válka, kde se narodil l4ť:.['at j los, Anaxagoras nebo Heraklcitos a které je .s|>jan> s dejma Z R C A D !. O ĎÁBLOVO křesťanství prostřednictvím takových jmen jako Antiochie, Tarsus nebo Nikaia, zmizelo obojí kulturní dědictví za méně než tri sia tet. Dlouhé muslimské dobývání Anatolie, s úspěchy i neúspěchy, zničilo starou strukturu křesťanských chrámů, jediný prvek soudržnosti, který by byl mohl udržet jednotu podrobených obyvatel. Na jejich místě začaly růst mešity, školy, špitály a islamské dobročinné instituce, jež vytvořily alternativní společenský rámec a nabídly obyvatelům takovou sociální pomoc h služby, které jim předtím poskytovaly instituce křesťanské. Třebaže došlo k určitým excesům, násilným konverzím a několik lidí zemřelo mučednickou smní, to, co způsobilo, že při sčítání obyvatel na počátku Iťj, století bylo v Anatolii zaznamenáno 92 procent muslimských domácností, byla spiše asimilace než síla. Fakt, žc střet mezi muslimy a křesťany nebyl zákonitý ani nevyhnutelný, dokazuje mnoho věcí, Vztahy mezi křesťanskou Evropou a muslimskou Levantou byly časté a pro obě strany navýsost důležité, protože in legrace většiny Asie ve znamení islamu změnila levantské prístavy v ideální místo výměny mezi Východem a Západem. Neohrozily je ani papežské zákazy, ani křížové Wpravy, Obchodníci z křesťanského Středomoří -Ja-nované, Renátčané a Katalánci - dál nakupovali a prodávali v muslimských přístavech, kde byli dobře přijímáni jako dodavatelé dřeva a železa, aniž příliš dbali na to, co si myslí papež. ^ A třebaže nelze říci, že účastníci křížových výprav se vydáva-i ria riskantní cesiu s myšlenkou na hmotné zisky, jisté jc, že Ať] - j.e mĚli na dňsah. nepohrdli jimi a pustili se do ob-odni činností, která byla nezbytná pro přežilí východních ]a- Drelr SLát" ť" SV^ Cestí do léc,no zcmí bvl Ib» Džubajr -Nřkri P<""' k Jak veťllc scbe existuje válka a obchod, ho & k Siw°^É Slrany P°staví proti sobě a seřadí se do bojové-i u. Mezi nim, v^a]4 procházejí muslimské a křesťanské ka-l?y'.fIliíJun k(1,,k"li brání.-nju ,í^'ŽO,íího taíení deformoval nejen naše vnímáni islá-Kcjtz ' VIlímám východního křesťanství a přiměl nás vy-civiližjíj.L'vroP*'cíc'1 dĚJin Byzanc (kterou vidíme jako upadající 1 5 ..^rien i á In i m i" rysy- Byzantium est, nm legitur), Rus- K V R O P A ľ K K lí 1- R C A IM. K M kp, zrozené z úžasného splynulí Seveřanů, Slovanů a Mongolů, a hlavně „asijské" křesťanství. To, čemu říkáme „byzantská říše'1, nikdy necxistovalqL „Byzantínci" nazývali SVŮJ stát „římskou říší", na což měli plné právo, protože dějiny říše sc tam nepřerušily. V Byzanci bj^H studovány a komentovány Homcrovy básně v dobé, kdy naedP ropském Západě byla neznalost antické kultury taková, že bja li tací, kteří se domnívali, že Venuše je muž, a Francois Villon zahrnul Alkibíada mezi „dámy minulosti". V Byzanci přetrvá^ val i značný zájem o vědecké poznáni (AIcmo* 1. mohl nahnal strach Skytům díky tomu, že předem věděl. Že doj« k zatmění Slunce). Liýi ftímany a kiVM':my nestačilo, aby je Evropané w Záp»l du podpořili. Nejprve to byla čtvrtá křížová výprava, jejíž úcaít* níci dobyli roku 1204 Konstantinopol a rozdělili si mezi sebouj bohatství a půdu. Křižáci, jak potom napsal Coiidorcet, „se bii vili obsazením a vydrancováním Konsiaiuinopolc, což jim byl$ povoleno, protože její obyvatelé nevěřili v neomylnost parf peže". Později, když došlo k rozhodujícímu útoku Turků tím, že urychleně jmenoval nového patriarchu východní církve), Evropa za to zaplatila tím, že musela „dve a půl století žít ve snachu z Turku". Navíc jsme odstranili i samotnou vzpomínku na toto „asijj* skě" křesťanství, jež bylo ve 13. století vyznáváno od EgVpjM po Čínské moře, s hluboce a silně zakořeněnými ohnisky v Mezopotámii, Arménii, na Kavkaze a v Sýrii, nebo s novějšími konvertity ve střední Asii, mezi tureckými a mongolskými kmcný-Přisuzovat zánik těchto křesťanských obcí vítězství islámu znamená plést si následek s příčinou. Náboženské poměry ve stí ■ ní Asii byly nestabilní nejméně do 14. století. Asijské norrlád*J národy byly v náboženském ohledu „tolerantní nebo vlasm a nedůvěřovaly čínské říši ani expanzionístickým cílům js'aí1'J což je vedlo k to mu, že v křesťanství viděly náboženství, kie jim pomáhalo .civilizovat se", aniž by se vzdaly své osobitos^H Zrcadlo p a b l o v o První křesťanská expanze do Asie byla manichejská a dosáhla vrcholu obrácením ujgurského národa, který vytvořil vlastní stát, provozoval čilý obchod s Čínou a jehož hlavním městem byl Karabaljrasun s dvanácti železnými branami a velkým královským palácem. I v.....'■<■ -11: - ■ i i p.jhujtié '.i. i. alr m.mii ju-isrnus přetrval: ještě v 10. století existoval manichejský klášter v $a-inarkandu a samotné učení se v některých drobných tureckých státech zjevně udrželo až do 13. století. Spíše než křesťanskou „herezí" byl však manichcismus určitou formou synkretismu spojující křesťanské, židovské, mazdakistjcké a buddhistické prvky. Máni (216-276), který byl členem jedné křesťanské sekty s židovskými prvky, dněl vytvořit náboženskou syntézu, která by se uplatnila na Východe i na Západě, ale třebaže jeho misionáři, „vyvolení", šířili jeho učení od severní Afriky až po Cínu, nepodařilo se jim vytvořit .stabilní církevní strukturu, ani se ztotožnit s žádným z národů, jimž kázali. Velkou křesťanskou obcí v Asií byla církev nestoriánská. Její kořeny tkvěly v církvi perské, která se roku 424 osamostatnila od církve západní a o šedesát let později přijala Nestoriovo pojetí Ježíše jako dvou rozdílných osob, čímž pretrhala své po-fl°"! Kt'rcité> ňíyvětíí a nejvzdělaněji mongolský íéme- <> Evropa rí id zkcaci.e m Montptlii nám o jilm n;'iliklckl tváří k Slunci, přičemž obětoval a modlil se") a respektoval náboženství národů, jež připojil kej své říši, nékterť jeho nástupci podporovali sympatie kc křesťanům. Na naléhání samotného Kublajalo přednost zničeni „křesťanských bludařských /rádců" - každý, kdo sc nezačal podřizovat římské papežské moci, byl nepřítelem -\ý<-ý *P°] léčným vítězstvím nad muslimy- V té době byl nejvyšší P^^h viteľ římské církve zaměstnán pořádáním „křížové výpravy proti křesťanskému Katalánsku, aby posílil své politické zajniV-Od zachování Jeruzaléma si na druhé straně nemohl slibová žádný užitek, neboť křižáci nepřijali jeho plány na ""ia, aby navrhl spojenectví umožňujíc i di>hýtJ<-£* zalém, který se mezitím vrátil do rukou muslimů. Ačkoli Pí>sJľ tl svátost oltář ní anglickému králi a i.m v -.iiuotncm 58 Zrcadlo ďáblovo mě, nikdo mu nedopřál sluchu. Stejně pochodila i pozdější poselstva Mongolů. Poslední zbytky křižáckých států postupné upadaly a třebaže uestoriánství nějakou dobu v ujgurských klášterech |nY/iv;i-lo, osud východního křesťanství byl zpečetěn. Střední Asie se stala definitivně islámskou a římské křesťanství později neuspělo, když se samo pokoušelo proniknout do Cíny nebo Japonska. Římskokatolická církev ztratila schopnost asimilovat jiné kultury a v budoucnosti nedosáhla větší expanze, jež by stála za zmínku, kromě „konverze" - předznamenané a provázené neúprosným politickým dobýváním a podrobováním - domorodých amerických národů- K „uzavřeni" evropské společnosti došlo také směrem dovnitř, což podnítila činnost církve, která izolovala a potírala od-padlíky: „kacíře". Počínaje Řehořem Vil. sc upevnila papežská kontrola - bula Utum sonetom z roku 1302 vyhlašovala, že věřící může dojít spasení pouze tehdy, budou-li poslušní římského pontifika- a prosadil se princip, že definování doktríny přísluší nejvysším církevním hodnostářům. Tyto normy se prosadily za pomoci dalšího nového výtvoru těchto staletí „obnovy", totiž inkvizice, která v případě, že nestačily běžné prostředky, byla posilovaná vnitřním křížovým tažením „prou mužům a ženám pok řté nýtri jako ka tol íc i". Pronásledované hereze nyní měly málo společného s hercami prvnít h stálen" křesťanství, jež byly považovány za zaniklé UBud nyní k:ic iři nejsou nebo se neodvažují projevit sc", pro-■poval jeden biskup z Norwiche na přelomu 11. a 12. století). °'c° Hí' napříště nazývalo herezí, bylo cosi méně organizova-■ to a bližšího lidovým masám, v čemž kromě bodů věrouky *Pnjatých Rírticm - a na to sc v rozsudcích klade důraz, aby y a potvrzena jej ich oprávněnost - nacházíme substrát před-«tanských lidových představ a hlavné kritiku a odmítání ko-^Pce etablované církve. soud Vel,ini^bciiná důkladně poznat charakter těchto hnutí, am '* je soudili, nám zanechali jednostranný pohled i i L, u mslorikové ho sdílejí: často připouštějí, že hrstka fana-1 "úžených myšlenkami jednoho bulharského duchovu í- 59 K V r O P A ? d E D í. k í: a I> l E M ho, „svedla" masy poloviny Evropy, než by předpokládali, žc tyto masy byly schopny samy myslet a mobilizoval se tváří v dH jiroblémůni, které je sužovaly. Nyní vnímáme existenci dvou oddělených kultur: „klerické [duchovní) kultury" a „lidové tradici1", ku:r:i „pronikala do západní kultury od 11. století zároveň s velkými kacířskými prou* dy". Nevíme však, co bylo živého a životaschopného v teto alternativní kultuře, kromě pokladnice tradic, odkud pocházely mra a představy. „Všechno, co víme o převážné většině laiků v 10. století" - uvádí jeden nemecký historik -, „je to, co duchovní pjjfl zorali za užitečné znát. Moderní historikové se musejí postava tváří v tvář ,mlčící většině', protože jejich kolegové z 10. století zřídkakdy upřeli pozornost na nejnižší vrstvy společnosti." Začnemc-li pátral pod povrchem obecné známých írází, shledáme, i.r. myšlenky těchto lidi byly složitější, než obvykle soudí, a že vc společném substrátu většiny těchto hnuti jsou prvky křesťanského kritického myšlení (požadavek návratu ke sbratření věřících, k chudobě a čistotě obyčejů, jimiž se podle předpokladů vyznačovali první křesťané), posilované v mnoU případech názorem, že se blíží začátek „třetího věku", tisíciletí míru a štěstí ohlášené v pro rot ivích, společně s řadou kritických výhrad vůči zkorumpované církvi, spolčené s těmi, kteří maji užitek z nespravedlivého společenského pořádku. Vyhlášení „gregoriánske reformy", již se odsuzovalo svato kupectví; kléru a vyhlašoval návrat „k nevinnosti prvotní církve", /pus* bilo, žc když někteří duchovní viděli, žtr se terno návrat nekoná, připojili se ke kritice hierarchie, jež nebyla schopná realizovat svůj vlastní program (Ramirdus byl roku 10/"? upálert v Cambrai za to, že tvrdil, žc se nemají přijímat svátosti od sv*-tokupeckých, ženatých ci v konkubinátu žijících kněží, tedyíí lo, že hájil totěž, co kázali papežové). Kněží a duchovní, kteří si přáli čistší a chudší církev, rolnici, kteří se stavěli proti novým církevním daním - nebo ktef| vyjadřovali své znepokojení nad novými formami fcudálitjjj vykořisťování, jež jim byly vnucovány-, a měšťané, kteří zovali spojenectví vysokého kléru n n... .c \.. .u šle c liticko" ° garehií, ti všichni byli házeni do jednoho pytli- kacířství. J j / u c A is l. o D A n l O vo \ ním Z rysů, který sc občas objevoval a kterého se církev zjevně bála nejvíc, byla aktivní úloha žen. Robert z Arbrisselu byl následován muži a ženami žijícími společně. Založil vc Fontev-raud klášter, kde ženy žily v klauzurch duchovní sloužili bohoslužby a laičtí muži pracovali (zdá se, žc z tohoto prostředí vzešli valdenští, jejichž zakladatel poslal své dcery do Kontev-raudu, než se začal věnovat kazatelské činnosti). V některých případech se církev snažila včlenit část těchto myšlenek do svých reformních programů, čímž je neutralizovala a dokonce z nich těžila. Nemohla-li je využít a považovaia-li je za rušivé pro společenský pořádek, stigmatjzovalaje a pronásledovala. „Nové hereze" sc objevily právě v dobé, kdy se církvi nedařilo prosadil svou autoritu a mnohem více než charakter hlásaných doktrín to byl právě vzdor vůči její moci, co vyvolávalo odsouzeni. Můžeme to pozorovat v případe „chiliasmu*, se Starými křesťanskými kořeny, obrozeného přičiněním kalábnjské- kho duchovního Jáchyma z Fiore (asi 1135-1202}, který vyslovil prorocké poselství založené na studiu biblických textů a na novem výkladu dějin, čímž jeho učení získalo intelektuálni prestiž a přetrvalo v učených kulturních kruzích po dobu mnoha staletí. Po Jáchymové smrtí byly jeho myšlenky nadšeně přijaty l^nuskánskýmí „spirituály", kteří ohlasovali blízký počátek -Království Ducha svatého", v němž budou lidé žít podle zíko-a lásky, aniž budou potřebovat svátosti. Církev, zneklidněná fil^cn, nVluo protociví, urychlení františkány ovládla a od' "bia ly, kdo aplikovali „joachtmhskě" poselství na součas- ■Mle prini dílům samotného Jáchyma nevystupovala. Jeden skv\ lnantmtánu' Gerard, který tvrdil, žc Antikrist je kastil-A,fon* Xi Moudrý, strávil posledních osmnáct let své- En VC v"ení se sa>«ovazbou o chlebu a vodě, „Kdvbv bý- , §ř~£františkánem" - tvrdí Lea -, .byli by jej upálili." ' tfrfcvi *?ÍII,e uk myšlenky, které byly zcela nebo zčásti přijaty ^vvmi* ■-U*°ván>' hy]y)en lehd>' k<¥--<* jimi zaštiťovaly skupi-J3C1 seJeJf kontrole. V tíehto případech je inkvizice •"ala Ch VSpCtk°U sescuál^ích orZ[i a ďábelským zjevením a po-Ktina pSt> dy véžcní neb° na nran'C' To potkalo bratra 7- í ratu, který hlásal, že třetí věk už uplynul a že začal i.: evropa PRED "i R c: a DLL M věk čtvrtý vyznačující se zničením tělesné církve ijež přijde o svou moc a svůj majetek), převahou laiků a návratem k apoš- : tolikému vzoru naprosté chudoby. Dolcina a jeho následovníky nikdo nešetřil, bylo proti nim uspořádáno skutečné křížové ta- j žení a „apostoľ i jeho družka byli krutě popraveni, Příkladem dvojznačnosti, jez se ukrývá za označením hcre-l ze, je případ lombardských humiliátú: skupin laiků, kteří žH z toho, co si vydělali manuální prací, zejménajako tkalci, a kte- j říše vc svém jednání řídili vzorem evangelické čistoty. Roku 1184 je papež Alexandr III. formálne odsoudil ve Veroně „k věčnému zatraceni", ale oni působili dál, získávali nové stoupence a překvapivá dosáhli toho, žc jejich případ znovu uvážil Inocenc lil., kterýje premenil v akceptovaný církevní řád a dokonce povolil kazatelskou činnost jejich „terciáfúm", což byli Zpravidla ženatí laikové, kteří dál žili vc svých domovech. Avšak nejpozoruhodnéjší na tomto případu je to, zeje obtížné odlišit jejich „pravovčmosL" od pravověmosti jiných, podobných skupin, jež byly odsouzeny, jako byli například valdenští. Dnes, kdy lépe známe jejich počáteční historii, si můžeme všimnout toho, že valdenští, pronásledováni hlavně za své kritické výhfl dy vůči kléru, se začali vzdalovat od „pravověmosti" až /"t^H bvli vyloučeni z církve. Hereze je koneckonců to, co je pro církevní hierarchu nepřijatelné, a to z jakýchkoli důvodů (jež. vždycky nejsou doktrínami)- Existuji .politické hereze", o nichž podnět k odsouzeni mohl mít původ U panovníka obávajícího se sil konkuruj ícjcti j<-no moci nebo usilujíc i ho zmocnil se cizích statků, jemuž církev poskytla patřičný doplněk v podobě seznamu zvráceno*^ jež nebylo obtížné opřít o nějaké přiznání vynucené muccrniii' Když například Guibert z Nogentu hovoří o jakýchsi te^Jl išťuje nás; „Shromažďuji se ve sklepe nich nebo na odfi^H ístech, bez rozdílu pohlaví. Poté, co zažehnou svíce,jea ■na si mlčky lehne na zem, aby ji všichni viděli a, jak se_rH» odhalí svůj zkdek; oni k ní přikládají zezadu své sviec aJa*" | tyto zhasnou, začínají volat: ,Chaos!' a každý smilni s p'^, ^ i c ží- lo ,sraíů- f dilo dítě, spálili ho při společném obřadu a z jeho pOP? nou, která se namane." Pokud se následkem u''du0i'-""^i>elí Zrcadlo ďáblovo i délali chlébJ který sc podával jako jakási svátost. Jak je možné, ze tento duchovní, který projevoval rozumnou skepsi vůči uctívání relikvií, mohl uvěřit takovým nesmyslům? Dobrý obchod, který pro francouzskou monarchii představoval na počátku 14, století proces s templáři - kteří pravděpodobně nenesli vinu za víechny skutky, jež jim byly přisuzovány, kromě toho, že byli příliš bohatí se bezmála opakoval o několik lei později, když, bylo vymyšleno spiknutí malomocných, 0 nichž se tvrdilo, žc chtějí Otrávit a nakazit všechny křesťany, a Že se proto spolčili v maurským vládcem v Granadě. Za touto pomatenou smyšlenkou, která vedla k mučení a upálení množství malom očných zaživa, byla jedna z iracionálních panik, jež se šířily mezi obyvatelstvem, ale nepochybně také úmysl zmocnit 5c značných finančních prostředků leproserií. Jedním z nejobludnéjáích příkladů politického využití teologického odsouzení, je případ katarů. Pro snazší potrestáni byli ztotožněni s bogomily. kteří zase byli ve vhodnou chvíli označeni za manichejec, protože to zaručovalo, že budou odsouzeni k smrti („Obvinění z manichetsmu" - jak bylo napsáno - „bylo • poslední politickou zbraní v teologickych sporech."). Bogi >:mlovc se objevili v Bulharsku v 10. stolců, kdy zde jeslí byli pohanští otroci a na územích sousedících s byzantskou nsi žid skupiny vypovězených Arménu, stoupenců paulikián-m, coz byla forma křesťanství s dualtsiickými prvky. Bogomilo-^ učení, obsahující mírné dualistieke prvky, prosazovalo ná-gat k prostotě prvotního křesťanství - „dokonalí" dodržovali m>at, žili v chudobě a jedli pouze rostlinné pokrmy a ryby -, mualc. liturgii, svátosů a obrazy a útočilo na zavedený spole-vali - Pri£ť:mž nabádalo nevolníky a otroky, aby nepraco- Eľná r'Sl' kde ro[nľci pociťovali stále rostoucí tíhu závislosti Kinech, jimž SI^L poskvt] pudu vcemĚ tcch kdo na nf pfa lické f '1'"a t0'í0, íeJcho stoupenci hlásali návrat k evailgc-fciislíu,5'?tGl upo:i0rňovali na oficiální církev spojenou s říší -tické ió^i ° cír^evním "cení bylo totéž jako diskutovat o poli- 1 že Č a*" StátU" ~ a Jeilr ncbe'Plnější byli z toho dúvo- l "dpororali protifeudálni tužby rolníků. Kněz Kosmas ■■\'. 63 Evropa h k k n iicaplím napsal V traktátu proti nim, Že pomlouvali bohaté a pritom učili své věrné nepodřizovat se pánům. To, že balkánské duatístické skupiny - bogomilové ;i paulikh áni - měly vliv na vznik katarského učení v Itálii a n* Západe, $e zdá být evidentní, Avšak tak široké a nadšené přijetí těchto učení by bylo nevysvětlitelné, kdybychom bo chtěli ounv.it jen na pasivní'převzetí. Zaprvé je třeba odlišit nevelkou skupinu těcfl kteří dodržovali přísné poučky katarské církve (na Západě zřejmě nebylo více než. zhruba tisíc pět set až dva tisíce „dokottfl ]ých">, od velkého počtu křesťanů, kteří sympatizovali s ténM kteří hlásali prostý Život v práci, přejímali myšlenky bližší společnému dědictví lidové kultury než imponované teologii ifl jich prostá modlitba nevyžadovala výklad koncilu a definici smyslu každého slova. Důležité bylo hlavné to, že katanv OjS tánii, stejné jako bogomilové v Bulharsku a byzantské Píši, vyhovovali lidovým tužbám lépe než oficiální církve. Nebezpečí pro církve tedy nespočívalo tolik v blouzněn teologů, jako spíše v proste víře lidových vrstev, která odolávala snahám těch kazatelů, kteří hovořili jménem hierarchie shromažďující majetek - pocházející do značné míry z rolaických desátků - a spjaté s feudálním politickým pořádkem. Tito hlasatelé -se nemohli u těchto vrstev těšil takové důvěře, jako ■ kteří tvrdili, Že moc jedněch lidí nad jinými nepochází od Beha, jak tvrdí církve, nýbrž od ďáblu, který slíbil svým přívržencům, že jim „dá vládujednřch nad druhými a ď iďkidi z men budou králi a hrabaly a císaři", Mezi těmi, které zajal a vyslýchal inkvizitor J aeq u es nier sto let po křížovém'tažení proti katarům, byl i Arnaud bývalý sluha jednoho kanovníka a pomocný kostelník. Ama* dovi,'stejně jako mnoha dalším, se občas zjevovali mrtví a vořili s ním. To církevvzásadě připouštěla. Neakceptovala H to, když tito mrtví přicházeli potvrdit lidovou ]>/'*• dv^r* o onom světě, podle níž se trest, pokání a spása duší fes)„. Zprostředkováni duchovních. Po smrti se bude muset ve1Ml dusí dái m.i pokání a bloudil tímto světem, dokud ne;na*1^5j okamžik, aby se odebraly ke Svatému odpočinku, drt.|,lK ^ pozemského ráje, a očekávaly den Posledního soudu, kdy p ZftCADLO t> A B L O V O le Arnauda „žádna duse pokřtěného člověka nebude odsouzena, nýbrž Kristus v den soudu spasí svým slitováním a milosrdenstvím všechny křesťany, ať byli sebezloiíilrjšľ'. Je možné divit se tomu, že tváří v tvář léto víře, jež se obejde bez církve, církev trvala na prosazení predstavy- Očistce jako místa utrpení a nikoli spočinutí, kam by měli být zavřeni tito reoe-nanís, kteří se přímo dorozumívají s živými, a na vnucení zprostředkování kněze, který'je tím jediným, kdo může „vyjednat" zmírněni nebo zkrácení muk mrtvých prostřednictvím mší, almužen a odpustků? Tím se v prvé řadě umožňovala kontrola nad věřícími a kladly se základy výnosného obchodu: odkazům, jež věrní křesťané nechávali v závětech, aby se kněží modlili za jejich duši a tím zkrátili jejich trest, což pomáhá pochopit zvyšování počtu obrazu Očistce - s přiloženou pokladničkou na „almužnu pro duše" -, které se dnes diskrétně opomíjejí. Jak velký byl rozdíl mezi touto církví chtivou zisků a církví katarskou! Církví, jež nevyžadovala poplatky, nevyhlasovala klatby, nezavírala do žaláře, ani nezabíjela; jež se někom prorokovala s feudálními pány, nýbrž zpochybňovala právoplatnost jejich moci: do jejíhož učení dokonale zapadal svět odvěkých představ rolníka a jejíž chování se blížilo ideálům evangelické chudoby. Nelze sc uchylovat kc zjednodušujíciin výkladům ztotožňujícím náboženský nonkonlormismus s proti feudál ním hnutím odporu; není však pochyb o tom, že spojenectví tou-Hbké městské šlechty, tkalců a rolníků, podporované spolcč-■p Odporem vůči etablované církvi, muselo být vnímáno jako rívb,, privilegovaným stavům feudální společnosti na severu, ^ylo treba ho zlikvidovat, bylo třeba ho do kořene zničit a vy-ont ovzduší terorujež by „pravoverným" kazatelům umožnilo ■j^ovne získat věřící. Tohoto poslání sc zjevně lépe zhostili nice í lrf'lti*kán' neí dominikáni, kteří předtím zapalovali hra-ďackoli se v zásadě jednalo pouze o vhodnou dělbu práce), rou tľr^'l0.'5 tůmu> aby se ospravedlnila křížová výprava, kte-**ni v'nic' ~~ za lo> že jinak mysleli a věřili -, i nevinní vysta-nei,nle.imirné kruté rcPresi (jeden Člověk byl upálen za to, že jeho m' -h- příkaz'' inkvizitorů, aby zabil slepici, která podle "lení nespáchala nic, za co by si zasloužila smrt). Je jen 64 (>"> E V R (í ľ A P í L [1 zrcadlem málo tak hrůzných dokladů, jež, by překonaly tuto píseň z kí* žové výpravy proti albigenským, která lící masakr mladíků i starců, žen i dětí; Maso, krev, mozek a urroh}'vyhřezlé, rifly 7.)ámané a léla rozdrcená, játra, *rd« vyrvaná ů rozmar kaná, jako by je déšť po náměstích rozesel- Tímto vítězstvím pravovcrnosii byla zajištěna expanze francouzského království na jih a zaručena převaha římské chkve, jež využila páky inkvizice, aby zlikvidovala nejen br íiství, ale ,1 i „nevraživost Okeitánia vůči církvi". Avšak vymýceni nebylo tak úplně. Zanechal" /a ochrni dědictví bezvěreciví a antiklcrikalismu. O několik let později tr)H badúr Peire Cardcnal poukazoval na touhu církve po mocí (pozemské statky patřily nyní .duchovním, kteří j c získali loupeží a zradou"} á obracel se k Bo Ivu v jednom „sí rve n tesu*, v němž potě. co si postěžoval na to, žc „liftto zlý včk poznamenal všechna moje léta", upřel mu právo soudit lidi po sm^H protože d uvol 11 "ďáblům svobodně konal: „Musím-li zde snášet zlo a to mne čeká rovněž v pekle, podle mé viry 10 \c nesprav* dlnost a hřích-" je nesporné, že původní přesvědčí-mí, zabarvfe né v Cardenalové případě katarstVÍm, vzdorovalo zániku. Výslechy vedené |acqucsem Fournierem sin -oi im krížo^érn tažení dokazují, že po století represe a indoktrinace ne hd"™ zbožnost změnila velmi málo. Byla méne intenzivní, ucy. se ob-vykle soudí, se silnými dávkami skepticismu, jako napnk 1»| zbožnost onoho duchovního z Montaillou, ku t v nevěřil. 2* Bůh dává vzklíčit semenům, protože by pak semena rostla na kameni stejné jako v zemi, „nýbrž 1010 se déje díky plodnosti z mě, aniž Bůh do čehokoli zasahuji-". Anebo /hutnost, kte i nadále obsahovala směsici starých představ a křesťanských pr*j ků, z nichž věřící sestavovali svůj názor na svéta uSpořádaVJ« život, aniž by přitom dli.il: na li.mv/ne I 11./: . ku ii ľl)/; ^ nové dávky - nové byly prvotiny z produktu cínmi dobytka, m ré Fournier stanovil s tím, že neplnení dávek bude soudne Z R c A 11 1. íl D A B 1. ň v o háno - a hrozili mu vyobcováním z církve, kdyby je přestal platit. Byli hj rolníci, kteří ac vyjadřovali jako Jean Jouire z Tigna-cu, který nejenže knčžím vytýkal, že vyobcovávaji věřící odmítající platit nové desátky, ačkoli on nikde v knihách nenašel, že Bůh někoho vyobcoval či nechal vyobcovat, ale navíc se odvážil kritizovat biskupy, kteří se obklopovali ozbrojenými rytíři: „přál bych st, aby byli stejně rozhodní v boji proti Saracénůrn, jako t.jsou odhodláni vymáhat desátky a masné prvotiny". To se mu nakonec stalo osudným, neboť byl zazděn zaživa. Avšak pravdepodobne nej poučnějším příkladem důsledků těchto vnitrních křížových výprav, této segregace menšin, je perzekuce Zídů, a to přesto, ic na evropské půdě žili už mnoho sei ]i-i před Slovany, Bulhary nebo Maďary. Proč je nadále tvrdošíjné považujeme za cizí komunitu, jsou-li .spoluzakladateli' toho, co dne* chápeme jako Evropu? Nebyl to jiný „lid", nýbrž společenství, jež mřlo vlastní kulturní rysy, ale jež sc Účastnilo vytvářeni evropské kultury, a to nejen jako „hlavní nositel kontaktu mezi Východem a Západem", nýbrž i svými vlastními přínosy. Až do II. století byli 2idé plně integrováni: „bvli [co] svobodní lidé, kteří hovořili týmž jazykem jako místní obyvatelstvo, nosili stejně šaty, měli právo cestovat na koni a být ozhio-h0*[.^ř"^1' P*"1 P'ísahou u soudu." Například Sefardové se "rt e hlásili k tomu, že se narodili ve Španělsku. Ke svému původu se hlásili i po svém vypovězení a dodnes si udrželi španěl-/yjazykjako svůj vlastní, což dokazuje, dojaké míry se cítili plenem do pluralitní společnosti, v níž žili. Právě církev, kte-k lechtela připustit exisienci ku kury vymykající Se její kontro-tc"JPTobila j«j'ch vytěsňování na okraj společnosti - od 4. la- j'nak hl-ľ konciIu roku 1215 opakovaně vyžadovala, aby sc _ oblékali a nosili znamení totožnosti - a snažila sc bránil " p>VilIV A bratření" mezi Židy a křesťany, lidu ™1a?,edňván' Židů se obvykle líčí jako důsledek nenávisti na io f CJlcl 2 'racionálních předsudků. Zapomíná se však v H stal lA-UL ncnávisL 11 predsudky, které se zjevně zrodily až nřli. bvl>r «veny církví, jež vytvořila mýtus tohoto „vnitř- Pntelc", jemuž bylo možno klást za vinu každé kolektiv- 66 57 E vn o ľ a ť a r. n z r r. a d i. f. m ní neštěstí- „Nechť jsou židé a Mauři odděleni a ai nejsou mezi křesťany... Nechťjsou uzavřeni za zdí, neboť nemáme větších ncpŕáiel-* Tato slova nepronesl žádny nevzdelaný fanatik, nýbrj jeden velmi vážený kněz, kterého církev prohlásila za svatého. Lze se tedy divit, že první křížové výpravě předcházelo a doprovázelo ji pronásledování a zabíjení Židů? Kvůli tomu, že živnou půdou bylo bohatství - a jejich spojenectví s králi, kteří se proto zdáli být odpovědni za zvyšování daní -, nesmírné zapomínat, kdo semeno zasel. Tak nakonec vznikl karikovaný obraz-2ida (snadno rozeznatelný v grafickém znázornění) u Židů byly odsouzeny takové praktiky, jako například lichvářství, kteďi byly héžné mezi křesťany - u soudů ve středověké Murcii si stěžovali Židé na lichvářskě půjčky, které jim poskytli křesťané I a dokonce i způsob života, který nám dnes připadá bližší naštt{ mu způsobu než ten, jakým žilo křesťanstvo vc středověku, neboť jim bylo vytýkáno, žc k přípravě masa používají olej místo živočišných tuků, nebo že si před jídlem myjí ruce. Nad těmito předsudky bychom se mohli pousmál nebýt toho. že byly živnou půdou pro šíření pověstí o rituálních zločinech, jako byla smrt „malého mučedníka Simona1 zTridentu roku 1475, z* niž bylo odsouzeno k smrti upálením devět Židů, nebo usmrcení „svatého dítěte" i La Cuardie v Kastílii, které roku 14fl siálo život pěli lidí, přestože nikomu dítě in-chvhclo. a nenašla se ani žádná mrtvola. To však nebylo nutné k tomu, aby se pn> kázala vina několika Židů, na které se tehdy pohlíželo v omladu s ďábelským obrazem, který se ukazoval v novém křivém zrcadle. r V. Zrcadlo selské Pozdní středověk v Evropě sc obvykle dělí na dvě fáze: na fázi vzestupu a růstu trvající do počátku 14. století a na fázi krize a úpadku pokračující ještě hluboko v 15. století. Odhaduje se, že roku 1340 měl tento kontinent 79 milionů obyvatel, v roce 1400 pouhých 55 milionů (což znamená nebývalou katastrofu) a kolem roku 1500 jejich pocei znovu stoupl na 75 milionů, vrátil se tedy na úroveň, jíž dosáhl o dvé stě let dříve. Tato krize mela zřejmě původ v samotném růstu v predchá-zejici etapě: přílišné zvýšení počtu obyvatel Evropv po roce vľ Paí.mĚ Ved'° k nucnosti obdělávat horší, méně úrodnou pudu, aby byla zajištěna výživa. Všeobecná obživa tak závisela na křehké rovnováze, kterou mohla narušit jakákoli nepředví-™iu ^'matická událost. „Šťastné chvíle vysokých výnosů vystří-""ľ chvíle hořké, kdy méně úrodná půda, která už nebyla no-trestala ty, kteří ji obdělávali, opakovanými povodněmi ni w!™' SQCha a p™0?1"' bouřemi," napsal jeden dějepisec, ™J* basmk Ausífc March to vyjádřil lépe v 15. století, když ho- vi , °-(rSucm sedláku, jenž do špatné půdy dobré sémě zasé-„ auverou, £í, bude dohrou sk|izcn niíú e onoho dílce, jenž 'řprazdnuje sýpky". Mr,hZľPU' bi' oslabenou hladem, zachvátil mor, jímž golskí \* n:ikažili>novany při oblehání Kafry na Krymu. Mort-:')„-,.; ,V ■:'!' k«iý město obléhal, nařídil, aby byly dovnitř vrhány Pěšné' - inom> Jak b>r]o lťhdy obvyklé. Obléhání bylo neús-*anác, i 3n