Evropa fSed zrcadlem pohled na „pád říše", Tradiční obraz Říma, který pad] z důvodu fiaska svých vládnoucích třid, neschopných čelit náporu barbarů, plnil a dodnes plní nanejvýš užitečnou „mravoučnou" funkci. V očích mnoha současných intelektuálů a politiků stojí naše společnost tváří v tvář nebezpečí jiných barbarů, jimiž jsou tentokrát „masy*, které je nutno držet v příslušných mezích, aby nezničily civilizaci. Protože se vyhýbají tomu, aby měli na zřeteli problémy našeho vlastního světa, je pro ně pohodlnější vytáhnout zc skříně starého strašáka úpadku Říma, než jkoumat vnitřní faktory rozkladu, jimiž mohou být zvyšování i majetkové nerovnosti nebo omezování svobody. Když nám někteří dnešní historikově říkají, že to, co skutečně zničilo pozdní římskou říši, byla politicko :ir:ixc, kdv se soukromým zájmům dávala přednost před zájmy kolektivními, není divu, že jejich tvrzení vyvolávají výhrady, protože nás mohou vybízet k nepohodlnému porovnávání s jinými současnými poměr)'. Výklad, který by položil důraz na vnitřní problémy římské společnosti, by k vysvětlení krize římské říše nemusel používat barbary. Tím by se zastánci tradičního pohledu ocitli v situaci, kdy by se na ně hodily verše, jež v jedné Kavafisově básni vyslovuje císař a senátoři, kteři marně čekali na přkhodj barbarů a sklíčené odcházejí, když vidí, zeje není nikde vidét: Co z ni* ted bez barbarů bude? Ti ]idě pro nás bvlijisiym řešením. 22 II. Zrcadlo křesťanské TTtradiínfn, historickém pojetí je spotu s dědictvím antické V kultury druhou charakteristickou složkou „evropskosti" sSTV''JC2ľ UŽ ^ P°"lku Pŕcdstav"°Š** výrazné učení zeni V?.S[r^domůrs1kem «** « « ve 4. století stalo náboženstvím mnske nse (Konstantinovou .konverzi' se tehdy změnila nse, kde/to křestanscvf zůstalo beze Změny) Avšak m^zi křesťanstvím původním a křesťanstvím konsran-n °dehnl,í la.uh* * S1°ŽÍ[V ^oj, který zahrnoval sV T k V f e,apy" V té P™' v ctaPě historického leŽf-ČÄloíľSľ" £rn™TŤ nÄl>°™^ hnutí, jež oířás-ínfcoS" ^ " "^h0 ltlyP°«u. Bylo to bnutív zásadě SíSrí' 9,'C' Pr0[' meSlU,: ***** I>roti náboženské hie-P^st erin ľ-mUKP-0lOZfi P™^'0 P™ľ «tah člověka, bez "■rdíZ? ' 5,b:izstwm' j P™i "«kým správcům, což vy- Vri k mOCI SpOJlly' ab>' Pm,i nrm" bopvalv. jadrovú ľ ČST* V7daI° ™q*tiny a začalo se fctóSkV i ' P^em2 Preíl° Z Palcsti,^ého venkova do «ot>l>ľn „ ' me-' Tent° prechod z"amenal změnu jeho ^ nvhrTľ;J ' "f ,K'by]Í Chudí a ^ŕdŕní násWovníci Kri* n*n, kdeS "í\kt*fíSe Pripoj"^ k Pavlovým skupi-P^S}!™"0","10^ hr%že»ľ- Pluhmi povaha této P*" věmvch r^vojc k^Mi srážela rozmanitý- původ skutí "judaismeľ™' °breían' křesťane, kteří byli dál silně ipia-tíné _ hJ£Cm> ^n^nite ze skupm pronásledovaných v Pales- eS0v'S C ne|ftelí,í k Ch™u- učedníci Jana Křtitele, 8rovau po jeho popravé - a konečně pohané obrácení 23 Evropa PftLD ZRCADLEM na víro, aniž se předtím seznámili s judaismem. Pavel, v jehož kázáních se odrážely střety mezi různými tendencemi, považoval 2a normální, že se projevují názorově rozdíly mezi křesťany, a dokonce považoval za užitečné, že existují .kacíři'. Bylo řečeno, žc skutečné křesťanství „zahrnovalo velmi různé hlasy, širokou paletu hledisek". V Sýrii a Egypte prošlo první fází, kdy koexistovalo s různými židovskými sektami, po níž následovala druhá, kdy převládal gnosticismus, V němž do učení pronikly rysy orientálního myslení a řecko-římského .pohanství'. Když uvažujeme o dějinách těchto prvních období, hovořit o gnosticismu, montanismu a ariánství jako o kacířských směrech je správné podle původního významu slova aÍTe-sis, jež u antických autorů znamenalo ,volbu', .názor' nebo .myšlenkovou školu'; ale nikoli ,sektu' nebo .frakci', což jc význam pozdější. Tyto .školy' skutečné koexistovaly bez většího počtu konihktů až do doby. kdy Konstantin spojil křesťanství s římskou říší a vytvořil církev s centralizovanou autoritou, kr rá měla pravomoc stanovoval přijaté .pravdy'- Kromě toho je zřejmé, že odlišnosti V doktrínách se nejevil] jako rozhodující u skupin, jež sdílely přesvědčení, ze konei světaje nablízku, jako u křesťanů z Pontu, kteří, přesvědčcr o tom, že .poslední souď nastane do jednoho roku, opustil svá pole a svou práci a prodali všechen majetek- Tato eschaioj logická složka, dědictví apokalyptické i radiče, jež kvetla v Pí* lestiné za Kristových časů, byla jedním z rysů, které ,pohané! kritizovali u křesťanů: Ji co říci o vaši víře, že celé zemi i samotným nebesům se všemi jeho hvězdami hrozí požár a zánik, jako ícdyby věčný řád vytvořený božími zákony mela stihnout pohroma?", říká pohanský Účastník polemického dialogu, jak si ho představoval MinUCius Felix. Pouze takové obce, jež se připravovaly na bezprostřední kol ncc časů, mohly s vedomím tohoto napétí souhlasit s odvržením všeho majetku a všech požitků- Avšak kolem roku 200 n.Jl kdy toužebné očekávaný okamžik nepřicházel, křesťané z Pontu,'kteří se vzdali všeho, se vrátili k normálnímu živom: „dívky se vdaly a muži se vrátili na pole". Od té doby se extrémní pfl stoje k asketismu a zřeknutí sc pohlavního života udržovaly Zrcadlo kresťanské pouze u najradikálnejších skupin východního křesťanství. V .ortodoxním' křesťanství zachovávali normu absolutní čistoty „otcové na poušti" - egyptští asketové či syrští a kapadočtí poustevníci -, od nichž ji převzali mniši, a jen zvolna se tato norma sířila mezi světským duchovenstvem, kdežto pro celou laiokou pospolitost byla vytvořena morálka, jež se spokojovala se zákazem cizoložství a stanovením norem odlišujících manželství od .tělesné žádosti'. Třetí etapou počátečních dějin křesťanství je etapa jeho spojení s politickou mocí rímske říše, které ho změnilo v „náboženskou vládu, souběžnou s vládou světskou", s níž spolupracovalo, aby byla plněna říšská nařízení. Důkazem radikálnosti této přeměny může být to, že roku 314 jeden synod stanovil trest exkomunikace pro křesťanské vojáky, kteří opustili vojenskou službu, v protikladu k postoji těch mučedníků, kteří raději volili smrt, než by nastoupili do vojska, přičemž se, jako například Maximilianus, dovolávali toho, že křesťanovi je zapovězeno působit škodu. V té době zmizel pluralitní a pospolitý charakter křesťanství. Ľtablovalo se jako křesťanstvo, jež samo sebe vidí, z hlediska svého oficiálního uznání, jako unitární a hierarchizovanou obec usilující o začlenění všech lidí a rozšíření své kontroly na všechny jej ich činnosd. Připomeňme si, že křesťanství jako jedine z velkých náboženství podléhá kontrole hierarchicky organizovaného duchovenstva. Hovořil jsem o politickém spojenectví křesťanství a říše a "c o ,Kon stan ti nově konverzi'. Císař, který mel vidění kříže Pouze dva roky po jiném vidění, v němž sc mu zjevil Apollon, aKticky nepřestal plnit povinnosti náboženského vůdce svých jPohanskych' poddaných, přičemž stavěl chrámy starým bom ve sv^rn [lovem hlavním městě na Východě. Zřejmě se ne-vzíir atliJ5no os°kt\í život, uvědomíme-li si, že „musel pře-jvrh °dPovčdnost za násilnou smrt svého tchána, tří Švagrů, 11? Porozeného syna a své ženy. chvile'K "Cní Poch>rb'Jc politický smysl, který od první Satiro \fS,antin dáVal uznám křesťanství v rámci toho, co iaziarino označil za císařův „revoluční" program. Spo- 24 & V K O P A p ft e d z r c: a d 1. E M lu S vétší politickou centralizací, hospodářstvím založeným na zlatých penězích a rozdělením společnosti na vlastníky bohatství a stále utlačovanější humilions, nucené hradit vlastním úsilím většinu Výdajů na udržování říše, byla jako základní složka-programu vytvořena jediná a univerzální křesťanská církev uznávaná státem a její duchovenstvo doslalo nejen bohatství I (Konstantinovy dary byly odhadnuty na 1100 kilogramů zlata a 5800 kilogramů stříbra), nýbrž i řadu výsad - daňových úlev, přiznání dědického práva kostelům atd. -, jež pak umožnily značný růst tohoto majetku. K pochopeni tohoto spojenectví je třeba mít na paměti, že; ve spcileiVri.sk«- • i V:r:i i k i i isl,.-: I: L O K a E S TA N S K Ě v doktríně, nýbrž byli proti spojenectví křesťanství s politickou moci, což je vedlo k tomu, že sami sebe považovali, nikoli bez důvodu, za skutečné pokračovatele pronásledované a mučednické církve, a že za zrádce označovali ty, kteří se spolčili s říší, pomáhali jí a zároveň ji využívali k získání převahy mezi křesťany rozdílných názorů. Někteří věřící volili individuální řešení, jež neznamenala hrozbu pro hierarchicky uspořádanou církev ;s jež mohla akceptovat, jak tomu bylo u anachoretů, kteří odcházeli do pouště, aby .se vzdálili světu", nebo u mnichů, kteří se zavírali do klášterů, aby žili pospolitým životem. Tito asketově, zachovávající ctnosti prvotních dob, ale nesnažící se je změnit v normu pro všechny křesťany, byli často obtěžováni poutníky, kteří je vyhledávali pro jejich pověstnou svatost, Přijímali proto všemožná opatření, aby sc od nich izolovali, jako například Simeon, který sc stehoval na siále vyšší sloupy, až dosahovaly výsky kolem dvaceti metrů nad úrovní země, a žil lam přes čtyřicet let až do své smrd roku 459. Jakmile si křesťanská církev upevnila autoritu, musela vytvořit nový pohled na počátky křesťanství, který by odstranil všechny rysy pluralismu tak, že je zamlčí nebo zpětné odsoudí jako nepravé, a zároveň spojovala své dějiny s dějinami Říma: Jeííš sc narodil, když Augustus zakládal císařství a vytvářel pax Romana. ^Vítězící ortodoxie - jak bylo řečeno - vyhlašuje monopol a přepisuje své vlastní dějiny." Toto ,přepisováni' umožnilo vytvořit negativní obraz, který shrnoval a zosobňoval všechny rysy prvotního křesťanství, jež se měly vymazat a jimž Se doi'<*jo označení .hereze1, mající nyní nový význam. Tvář ortodoxie získala jasnou podobu v tomto křivém zrcadle a byla postavena do protikladu k tvářím, které, bvť označovánv ™*nými názvy, měly téměř vždy několik společných rysů: ori-cntaitif původ, prvky dualismu (uznávání existence principu * sP°'u. s dobrem, představovaným Bohem), ncmorálnost čarodějnictví. Tento model byl tak úspěšný, že ho církev Padne**1* V P^ěhu mnoha staletí, aby s ním ztotožňovala od-Jt 1 V' ho najdeme ještě v rozsudcích nad templáři 26 27 EVROPA řftF. íl ZRCADLEM Zdroj jednotlivých složek tohoto stereotypu jt-. snadno zjistitelný. Orientální původ přisuzovaný většině herezí souvisí plniniimí povahou, kterou křesťanství mělo v těchto oblastech, a s římskou obavou z manicheismu jako učení potilšzejí- ] čího od „perských nepřátel4', ale byl také zabarven zbytky řeckých předsudků vůči ,asjatství'. Prvky dualismu není obtížné, najít v jakékoli herezi; jsou totiž přítomné už v Novém zákoně a v apokalyptických spisech, protože jde o Jednu z věrných představ lidstva". A domněnka nemorálnosti, chápané téměř vždy jako promiskuita, bývá Úzce spjata s větším zastoupení žen v .kacířských1 církvích, řídících se modelem, svatopavelské-}io křesťanství (je jistě poučné. Že toto obvinění bylo formulováno proti skupinám, jež obvykle odsuzovaly sexualitu a prosa-j zovaly asketický život). Politický charakter spojenectví mezi novou křesťanskou lolickou, tedy .jedinou a obecnou', církví a říší se odrazilo v označeni .biskup těch zvenčí', neboli laiku, jež Konstantin přijal, aby legalizoval svůj zásah ve prospěch směrnic týkajících se doktríny nebo výchovy kleriků, dokonce i když odporoval jeho osobnímu přesvědčení. Císař sc proto připojil k odsot ní ariánství nikajským koncilem i přes náklonnost, kterou k mu to učení pociťoval, a to náklonost tak silnou, že dokonce krátce před svou smrtí přijal křest z mkou ariánskeho biskupa. Tb by nás však nemělo překvapit, uvédoniíme-li si, Že Konstan-tinopol byla až do konce 4. století, tedy dlouho po smrti svého f zakladatele, převážně ariánským městem. .Zoficiálnění' křesťanství však nesmí být zaměňováno J s christianizací římské říše, k níž docházelo dlouhodobé a po etapách, Až do posledního desetiletí bylo 4. století dobou mírového soužití, kdy staré tradiční náboženství otevíralo dajfl chrámy, dostávalo státní subvence a svými svátky regulovalo béh času. Po krátkém znovuoživení starého „římanstvT zajuliánal Apostaty, pro něhož byla obnova pohanství - restrukunovane-ho kolem kultu Helia-Mithry - spojena s pokusem umravnit správu, vojsko a dvůr (v Konstandnopoli nalezl palác s tisícei" kuchařů, bezpočtem lazebníku, eunuchů, špionů a s nejrn Zrcadlo KRESŤANSKÉ nějšími příživníky), se poměry začaly měnit, zvláště za Theodo-sia [., který se rozhodl vytvořil náboženskou jednotu silou: zákonem ze srpna roku 37« odsoudil hereze, obyvatelům Kon-stantinopole přikázal, aby se řídili nikajskou doktrínou, uzavřel pohanské chrámy a zakázal oběti s tím, ze jde o velezradu ŕ činy, jež budou trestány smrtí a konfiskací majetku. Nebyl to snadný úkol, V Konstaruinopoli, kde obyvatelstvo bylo vášnivě zaujato teologickými diskusemi, převládali ariáni, dělící se do několika větví. Dále zde byli přívrženci názorů Apol-lirtaria z laodjkejc (kteří tvrdili, že Kristus měl lidské telo a boží duši), novatiáni a další. Grcgoríos (Řehoř) z Nazianzu, vybraný císařem k obnovení pravé víry, byl několikrát kamenován davem a potreboval veškerou podporu císaře, aby se udržel v úřadě. Jestliže vsak nebylo obtížné vyhnat z chrámů ariánské duchovní silou, mnohem obtížnější byl úkol „obrátit" jejich farníky. Totéž se pak odehrálo v případě pohanů. Přes represivní opatření přijatá v následujících letech bylo dosaženo pouze toho, že se oběti konaly v soukromí nebo potají, jak tomu bylo ještě za Justimána, navzdory opakovaným zákazům a přísním trestům, Byly zapotřebí perzekuce a vojenské výpraw - tentokrát to byli pohané, kteří byli předhazováni šelmám nebo upalovaní křesťany-, aby byly zlikvidovány poslední pohanské obce, což zřejmě nastalo až v 9. století. Hlavními aktéry těchto vyprav byli biskupové, kteří jako „ochránci chudých" měli nejen značný vliv na městské masy, nýbrž kontrolovali skupiny múzu, které jednaly podle jejich rozkazů jako skutečné milice. ináme například složitou situaci v Alexandrii, kde zajuliána P<>Jiané zabili biskupa a některé další křesťanské hodnostáře, nje týrali. Obnovení oficiálního postaveni křesťanství s se-přineslo zničení Serapcíonu roku 589 na naléhání biskupa eof ila a atmosféru perzekuce, o jejíž vystupňování se přičinil skě f!ynovcf A "stupce Cyril, osnovatel vraždy Hypatie, pohan-Y>.(\ě\ny ľ°krňíiJé}l!J véku- magistry filozofie uznávané pro její ■EL . nost' ^erá byla ukamenována a rozčtvrcena před koste- pOavy podněcovanými biskupovými „opatrovníky1. a]exand -d"vátu Pa'riarchovými pochopy museli poslední riJs» pohanští filozofové uprchnout z města. Někteří 38 29 íl V ROPA rftED iíCADLEH odešli do Sýrie, vyhýbali se pokřesťanšténým městům a uchylo- \ vali se na venkov, kde se dosud uctívali místní bohově, další zamířili do Mezopotámie. Existovaly tedy skupinky intelektuálů, kterě zachovávaly starou filozofii pronásledováni křesťanského ,barbarství', jako například ty, jeř. založily v Harránu, na hran> I ci mezi římskou a perskou říší, novoplatonskou školu, která pretrvala až do 11. století a hrála významnou úlohu při přenosu řecké kultury do islámského světa. Zhruba ve stejné době sc Martin, biskup v galském Toursu, snažil potlačit odpor domácího obyvatelstva tím, že zapaloval chrámy, kácel posvátné stromy, ničil idoly a násilím se vypořádával s pohanskými knéžíini, kteří se snažili dál slavit tradiční svátky tak, jak to délali odnepaměti. K pochopení zmeny, k níž došlo u obyvatel říše s oficiálními přijetím a postupným prosazením křesťanství, je vhodné pripo menout, že staré ,pohanské1 náboženství nebylo, CO se před stav týče, o moc víc než synkretismem integrujícím místní boi stva do společného panteonu řeckořímského původu (zdáj že císař Alexander Severus chtěl dokonce „postavit chrám na počest Krista a zahrnout jej mezi bohy"). Základním prvkem, který tvořil pojítko léto .mozaiky konfesí spjatých s vládnou cím pořádkem", byl civilně-náboženský rituál určený k upevňc váni politické jednoty, kdy byla císaři dána náboženská dimciv ] ze jako dědici kněžských funkcí vysokých úředníků a senátorů. Aíšíké náboženství proto nemělo žádnou .církev' ani skutečnou kněžskou kastu, jež by byly odděleně od moci vcřejS Nad náboženstvím bděl senát a císař a perzekuce tiVh: kteří & jako například křesťané snažili zůstat vné systému, sc opít o politické pohnutky. ,Konsianiinská revoluce' znamenala začátek konce starej systému, eklektického a tolerantního v otázkách věrouky, a nástup náboženské centralizace, jeř. se nyní nconic/ovala nit vitu* nýbrž se šířila také do oblasti individuálního chováni a přcsvefl cení. To, k čemu následkem toho došlo, nebylo ani tak střetnuti mezi dvěma náboženstvími jako spise mezi dvěma politickqW boženskými systémy, což vysvětluje, že se boje odehnaly hlavne mezi městskými vládnoucími skupinami, kdežto venkov, ted} Zjcadlo kresťanské většina obyvatel říše, byl i nadále .pohanský' v tom smyslu, že se tam dlouho uchovávaly místní náboženské představy. Přechod od křesťanství prvotního k oficiálnímu - bylo možno hovořilo .starém křesťanství', jež v letech 380 až 430 prošlo krizí identity - s sebou přinesl četné změny. Při přeměně pronásledované víry v etablovanou církev sc usilovalo o to, aby byla ve společnosti nejen přítomna, nýbrž aby jí kontrolovala, a proto bylo třeba ehristianizovat veřejný pořádek říše a změnit mravy a zvyky lidí (kteří sc nech tě i i vzdát oslav tradičních svátků, jako byl 1. leden, a nadále je přitahovaly hry v cirku). Bylo zapotřebí dát nový smysl času a dejinám, což znamenalo vytvořit nový kalendář jako základní a každodenní prvek a zavést velikonoční cyklus - který vyžadoval složité výpočty, ale byl nutný k regulování sledu nových náboženských svátku, jež měly posilovat sounáležitost věřících - a později počítání roků .křesťanského letopočtu", které vykrystalizovalo v 6. století, ale rozšířilo se až ve století osmém. Objevilo se nové pojetí prostoru. Po realistickém, leč nepřesném zeměpise antické kultury následovaly mapy světa, v jejichž středu byl Jeruzalém a jež směšovaly realitu se symbolikou. Toto pojetí sc odrazilo jesté na velké mapě světa z eb-storfského kláštera vytvořené ve 13. století, kde sc světové strany ztotožňovaly s Kristovým tělem - s jeho hlavou, nohama a rukama což v křesťanském pojetí vyjadřuje ztotožnění Blakrokosmu svéLa s mikrokosmem člověka, Vzniklo nové uspořádáni města, v němž se chrámy, spojené téměř vždy s hroby mučedníků a s relikviemi, stávaly základ-nirn P^kem „organických" sídel s nepravidelnou strukturou » spontánním růstem, v přímém protikladu k římským urbanistickým t,rloae]i«m, jej ich ž mŕížovitý vzor měl odrážet eharak-er politického řádu, jenž spojoval místní společenství ve velké Jednotě říše. ^ Bylo numo upravit také řadu životních zásad, například zá-Poh dající se sexuality, a hledat přitom střední cestu mezi ílich t" " morä'koua krajním asketismem některých prvot-tiviiu ľ^anskí?Cn skupin, jež odsuzovaly jakoukoli sexuální ak> dokonce i v manželství. Tato velká christianizační norma 30 Evropa pěep zrcadlem byla výsledkem usilovné teologické systematizační práce .církevních otců' ve 4. a b. .století. Manželé byli vyzýváni, aby sexualitu omezovali na minimum nezbytne nutné k rozmnožováni a aby v ní nevyhledávali potěšení. Soulož byla zakázána o svatební noci, v době půstu, v předvečer liturgických svátků, v neděli, při menstruaci a v těhotenství a vidy při pokání za nějaký hřích - někdy takové pokání trvalo pět až deset let. Řekli jsme už, žc se křesťanská církev snažila likvidovat od-padlické proudy, které usilovaly o zachování těch prvků prvotního křesťanství, jež byly odstraněny z .pravoverné1 nauk" a praxe. Východní odpadlické skupiny, pronásledované ducht ve ns tvém, JCŽ mělo na své straně ozbrojenou ruku.zákona, vydaly na cestu, kterou před nimi podnikli pohanští filozofoi do Mezopotámie, Persie a střední Asie, kde některé z těch .zahraničních církví', jako například církev nestoriánskou, kala, jak ještě uvidíme, dlouhá a skvélá budoucnost. Ti, kteří neměli nablízku hranice tolerantnějších zemí, ] poznali, z příkladu ávilského biskupa Priscilliana, Že osud, který na nc čekaje perzekuce a dokonce smrt. Z toho, co o pn cillianismu víme - vždycky je obtížné zjistit, jaké myšlenky pronásledovaní opravdu hlásali, neboť bývají zahaleny do hfl „úchylek", jak je označovali jejich pronásledovatelé, kteří jsou obvykle jediní, jejichž názory se nám dochovaly -.je to, že obsahoval zásady připomínající prvotní křesťanství: očekávání brzkého konce časů, asketismus, celibát, vegetariá osiví, umírněné využíváni numerologie a astrologie, uznávání .apokryfních' evangelií gnostické tradice a podobné. Avš:ik lim základním byla zjevně otázka .poslušnosti' - strachu z ask. i ■ kých tendenci usilujících o postavení mimo biskupskou jurisdikci-a nikoli .dogmatu'. Byla to zbožnost, jež znamenala akuvnM účast laiku - včetně žen - v církevním životě, ohrožovala n>* censký monopol biskupů a nutně vedla k jejich mobilizaci. Jak bylo možno předpokládat, priscillianisté byli obvinil z nianicheismu (což obvykle zahrnovalo presumpci neinoni' nosu a čarodějnictví) jedním biskupem, o němž se dozvídaný že byl hlupákem a pletichářcm, „bezsebeméně /n.únky svat d". Poprava Priscilliana a některých jeho následovníků v Ir**! Zrcadlo kresťanskí ru roku 335 mela jasné politické pozadí. Mezi priscillianisty byli přední členové senátorské nobility, jež bvlo nutno považovat za potenciální nepřátele uzurpáiora Maxima Magna, který jc odsoudil a urychlené jim zabral majetek, aby ho použil na tažení, jímž se chtél zmocnit říše. Církev v Galicii mnoho let uctívala jako světce .mučedníky zTrevíru' {což bylo možné díky tomu,'že vpádem .barbarů' k . Galicijci ocitli mimo dosah Ríma). Objevila se domněnka, že katedrála v Santiagu de Compostela mohla být vybudována nad svatyní postavené dříve pro umístění PriscUlianova hrobu, což by znamenalo, ze poutě do tohoto místa, údajného hrobu sv. Jakuba, konané dlouhá staletí, mely povahu nápravy. Pro některé tato druhá fáze křesťanských dějin západní Evropy-,^™ patnstiky" nebo „pozdné antické církve"- skončila, když se završil proces upevňování .katolické' věroukv na Západe a začala se plnit velká úloha obracení barbarského světa na viru. Tato nova fáze, fáze dialogu s Germánya Kelty z Britských Ostrovu, posloužila obohacení evropské kultury a vedla k syntéze, pn níž se utvořila „osobitost středověkého křesťanství". Takový názor vede k tomu, že se na ti tvářen t středověké Ľvro-Py pohltí zjednodušené jako na integraci nových národů v oba. ti společné křesťanské kultury a že se evropská expanze ztotožňuje s kazatelstvím misionářů. Skutečnost však byla složitější. křJť 7^' ljrot()^ to, co obvykle nazýváme obracením na vrstv ľ VU"'; "L' ,unohdc omezovalo na městské vládnoucí v M* nw-hz pocházeli příslušníci nového duchovenstva, jako Iv ''"P^^íanStí knězi). Na venkově přežívalo to, co cír-svnkn-r 'PicKnUha^h c,omr"od>'ch náboženských představil náboJr °!1?Jsou dodnes živé jako .povery' nebo folklor -]y ^"esĹu^- 'T1"5 HÍC* d° nÍch' 46 Pak Potupně zaěieňova-kem 4 slo, -P"rky ^nony koncilu konaného v Híberidé začat-ki Pozenit ™? 1lka™jí hisPánskuu společnost, kde křesťan-Mian-ství l. . - 1íd museIi ^ smířliví vůči lidovér, ^1 abvr i-JS mu' koexistoval s křesťanstvím (koncil i Nehnání^S-í "í"*11 P°]ími protož* b>'to "Zrušil°" urin-"CJeneho biskupem) ;l kde magické prakiiky 33 'emu za-ik Evropa p b e d zrcadlem spojovaly s kresťanskými obřady, jako pri konaní zádušní mše za někoho živého, jehož smrt se měla timio obřadem přivodit. Když kolem roku 572 složil Martin z Bratry své kázání De corree-tione rwfSiatrum, představy galicijských rolníků, na něž v něitq poukazoval, neměly co dělat s jemnostmi priscillianismu, který Lam tehdy byl ještě živy, nýbrž odpovídaly hlavně domorodým .pověrám1: „zapalovat svíce u kamenů, stromů, pramenů a křižovatkách.., prorokování a věstění... dávat pozor, kterou nohou vykročíme či došlápneme, házet zrno a lil víno na oheň na pařezu a klisi chléb do pramenu-. oŕarcivävaí byliny pro cinkávání..." V Galii se počátkem 6. století ještě pěstovaly staré obi dy, jako například tance mužů převlečených za divoká zví fa mezi lidmi, o nichž sv. Gesarius z Arles později prohlásil, že kostela jdou jako křesíaně a vracejí se z něho jako pohany Zřejmé pohanského původu je také kult „sv. Guincforta ce-psa' utraceného nespravedlivě jeho pánem, k jehož liro přinášely matky své nemocné déti, aby je uzdravil. Přestože tato tradice církví odsouzena, udržela se až do 19. století. Bylo vysloveno přání, abychom obohatili pohled na fc ťanství, jež .nahrazuje' staré domorodé náboženské předsJ o rozměr ^horizontální' expanze, k níž docházelo prostředni tvím spojování s ,ne-křestanským duchovním světem' a asimilace mnoha jeho prvků- Víme, že lidová kultura středověké Evn py sc pak mnoho let vyznačovala, dokonce i v oblastech.JH byly pokřesián.Uěny brzy, určitým náhoženskvi:i swiki i-iisitie-i"-To však jc jen jedna stránka čehosi obecnějšího a hlubšího. Aron Gurevič poukázal na to, že spolu se systematicky v-vpraLO* vávaným symbolismem tcolom': existoval'i mí noho smuholických obřadů a formulí „jako odraz hlubší vrstvy středověkého vědomí, než kterou představovalo křesťanství", j h: / mho p|C" bíraly pouze určité zabarvení. To jej vedlo k tvrzení, že „středověkému symbolickému myšlení nedalo vzniknout kfesťanswj nýbrž rozmanitost archaického .prvobytného* vědomí' •Sil- Zjednodušovat historický výklad tak složitého proces jakým je utváření společnosti a kultury středověké Evropa žíráním několika příliš obecných pojmů, jako napríklad -kr^ tansivi", .pohanství* nebo .kacířství', mámená přijímat oe [HU'*' 34 ZKCAtřLO KtESTANSKÉ jí a chybný jazyk utlačovatelťi, kteří se stírali n -., """'f"?™™ P'U«I MM bylo před^fm Zhi ..ta ve stejnot, ,c«ch kd KuJlsanti, «dé. P*taoutdo rukou Turkům, byzauulcý Cc^Z 52^X5:PÍ,tnarChOU K—^-Po,c z ríkou as 35