VIII. Zrcadlo pokroku Yclké zeměpisné objevy si vynutily porovnávání reality s tfijM co bylo popsáno v knihách. Když byl zjištěn falešný obraz do-i sud poznaného, vyvolalo to nedůvěru k tradičnímu vědéníja celku a podnítilo nahrazování knižních vřdomostí přímým pozorováním. Galileo prohlásil: „Filozofie je napsána v obrovské knize, kterou máme neustále otevřenou před očima, totiž ve vesmíru" a Descartes navrhl, aby se lidé učili z „velké knihy světa" Evropany nadchly /p .i\y ■ > |i í rodních podmínkách. Hoře, faune, obyvatelích a předmětech nových zemí, COŽ se odrazilo v ilustrovaných knihách, sbírkách a Wundeikammer (kabinetech kuriozit). Změnil se. především samotný obraz planety na nových mapách, poté naše znalost přírody a konečné znalost člověka a jeho kultur. Toto nové vědění o človeku bylo shrnuto do přehledný schémat. Nejprve statických, jako pouhých klasifikací různosti, které neznamenaly, že někteří jsou nadřazeni ostatníc „Schopnost správně uvažovali a rozeznávat! pravdivě od klar něho, cožje vlastné ona schopnost, kterou nazýváme zdrav^B smyslem neboli rozumem, je od přirozenosti u všech lidí rovná", napsal Descartes. Názorové rozdíly závisejí na zvyjj „všichni ti, kteří mají názory od našich silně odlišné, nejsou proto barbary či divochy". Montesquieu podal vysvětlení t^H různosti; „zákony mají velkou souvislost se způsobem, jakým jednotlivé národy získávají obživu". Existoval další způsob třídění těchto údajů, a to jejich ur. ťování do časového schématu, které předpokládalo vývojov dynamiku, „Ten, kdo pluje k nejvzdálcncjsiiii koutům zeiní koule - napsal jeden cestovatel roku 1800 -, putuje vlastne p Zrcadlo pokroku cestě času. Putuje do minulosti," Lidé, které potkával, byli živým svědectvím o počátcích lidské civilizace. Porovnáním zvyků jednotlivých objevených národů se zvyky národů z evropské minulosti - například amerických rudokoŽcú a Germána -mohli být klasifikováni podle příslušného vývojového stupně na žebříčku civilizace. Na základě tohoto historického hlediska pak skupina skotských filozofů, historiků a ekonomů dala nový rozměr Montes-quicuovu tvrzení: zákony a zvyky závisejí na způsobu získávání obživy, ale není třeba k tomu hledat zemepisné vysvětlení (vliv ptícLnebí a přírodních podmínek), nýbrž vysvětlení historické. Každá etapa lidského vývoje odpovídala konkrétnímu „Způsobu obživ)'" a vzájemné rozdíly mezi jednotlivými národy v daném okamžiku odrážely jejich postavení na žebříčku lidského pokroku. David Hume byl prvním, kdo načrtl hrubé rysy schémam, podle něhož lidé přešli od lovu zvěře a ryb k zemědělství a do stadia převahy obchodu, do něhož dospěla pouze Evropa, velkou měrou díky vlivu objevných cest. Jednotlivým etapám odpovídaly určité formy společenského uspořádání a kulturní [vybavení podle zájmů a možností lidí. Tento pohled, který později doplnil Adam Smith teorii •čtyř stadií" lidských dějin - lovu, pastevectví, zemědělství a obchodu -, umožňoval zařadit jednotlivě známé společnosti do vývojového schématu: divošští lovci a sběrači černé Afriky či Severní Ameriky odpovídali prvnímu stadiu; nomádské národy střední Aste stadiu druhému; největší část Orientu stadiu zemědělskému (jež bylo nazváno také „feudálním") a pouze západní tvropa dosáhla plného rozvoje čtvrtého stadia, obchodnického, jež zajišťovalo prosperitu jejích národů a v jejich ■^'nci celé společnosti, až po „nejnižší vrstvy lidu". _ Zpětná přeměna „divocha" v „primitiva", která znamená, ze "tchni lidé jsou „potenciálně" stejní, umožnila potvrdit Icgi-ttrtitiost vykořisťování „zaostalých" národů v době, kdy začalo tyt zavrhováno otroctví. Tvrdívá se, že příslušníci skotské školy "v>'nalt-zli pokrok". Přesnější by bylo říci, že „vynalezli zaosta-,03ť ostatních, abv při pohledu do tohoto zrcadla definovali •^j Pokrok, lit. 117 Evropa pAid zrcadlem Přehledný model vývoje společnosti v různých etapách, jimiž měly postupní projít všechny národy, měl několik výhod, kterč vysvětí ují jeho obrovský úspěch. Umožňoval redukovat dějiny na jediné univerzálně platne schéma, situoval evropské „obchodnické11 společností - jež se pak velmi brzy definovaly jako „průmyslové" - na vrchol civilizace (což nakonec učinilo ze světových dějin dějiny Evropy) a dodával „vědecký" charakter jak nárokům Evropanů na nadřazenost, takjejicb zásahům do života a dějin ostatních. Kolonizátor se lak proměňoval v posla nových časů, který si předsevzal, že bude primitivním národům ukazovat „pravou cesiu" k duchovnímu a hmotnému pokroku. Z primitivních národů se stávaly „mladé národy", jež musely být vychovávány. Znalost světových dějin umožňovala kolonizátorom kontrolovat vývoj zaostalých zemí. Například vtisknutí feudální povahy dějinám Orientu opravňovalo Brity kc kontrole indické minulosti as ní i přítomnosti.Jejich zkušenosti jim umožňovaly působit na mísiní poměry. „Prostřednictvím svých vlastních dej in byli v postavení, v němž mohli řídit budoucí vývoj Indie." V 19. století se toto schéma upevnilo souběžnými objevy v dalších oblastech vědy - v některých píipadech ivto oblasti orientovalo — a nakonec vytvořilo univerzálně přijatý vzor. Jeho základem byl Laplaceův kosmický determinismus, podle něhož, jakmile budou objeveny zákony, které ho řídí, bude moz.no dosáhnout ..exaktního" poznání vesmíru a „předpovídat" chování každé jeho složky, od částic až po hvězdy. Tato jisiottt byla potom přenesena na společenské děje, neboť používání společenských statistik vedlo k přesvědčení, že také v této oblasti existují určité zákonitosti působící bezmála jako zákony: Du Bois-Reymond roku 1872 tvrdil, že ten, kdo by mohl znát na několik okamžiků polohu, směr a rychlost všech atomů ve vesmíru, mohl by předpovědět budoucí události lidských dějin. V tomtéž roce vydal Auguste Blanqui v Paříži své „vědecké*1 spekulace pod názvem Vehnat m kutniach. Tvrdil v nich, že jelikož příroda tvoří nekonečný počet kombinací ?. malého poctu prvků, nutně opakuje stále tytéž kombinace, z čehož vyvozoval, Zrcadlo řo k. &o k u že všechno, co se děje v daném okamžiku, sc událo již mnohokrát a bude se opakovat stejným způsobem po celou věčnost. U revolucionáře, který celý život bojoval za změnu společnosti, byla iato představa „věčného návratu", jak to později vyjádřil Walter Benjamin, „bezvýhradným podrobením se a zároveň nejstraŠriéjšína postulátem, který lze vyslovit o společnosti, jež promítá na nebe kosmicky obraz sebe samé". Jesle významnější byl vliv evolučního pojetí světa vypracovaného podle Darwina, Huxleyho, Wallace a hlavně Spencera (který viděl základní mechanismus pokroku v boji za přežití, řfmž potvrzoval legitimnost nejpusiošivějších stránek kapitalismu). Evoluoonismus převzal přehledné schéma živých bytostí, jež vypracovali přírodovědci vití. století, a obohatil ho o expli-kativní dynamiku. Historie - teorie společenského vývoje načrtnutá původně skotskou Školou - dala vědcům klíč, aby dali do pohybu „přírodní soustavy" svých předchůdců. Naproti tomu „védy" nyní potvrzovaly iaio tušení sociálních filozofů a historiků a dávaly základ novým společenským disciplínám, jako je antropologie nebo sociologie, které sc snažily jim podobat (pro Radciiffa-Browna byla sociální antropologie „přírodovědným oborem"). To, že v tomto globálním paradigmatu, jehož ústředním prvkem byla lineární představa dějin - přírodních a lidských -podporovaná koncepcí pokroku, bylo hodně projekce společ-nosii do vědy, neznamená, že se jednalo o pouhé potvrzování legitimnosti určitých třídních zájmů uvnitř kapitalistických společností a koloniální nadvlády Evropanů nad jinými národy v celosvětovém měřítku. Šlo o široký rámec myšlenek, v němž se mohly vyvíjet zároveň postoje legitimizujíci i kritické. Sociální evolucionismus byl definován jako „jakási kosmická genealogie buržoázni civilizace", byl však také kompatibilní s kritickým pohledem na ni. Roku 1869 Alfred Russel Wallace končil vyprávění o osmi letech cest a studií na Malajském souostroví srovnáním solidarity a spravedlnosti, kieré poznal u divosských národů, s neduhy britské společnosti, což jej přivedlo k názoru, že „pokud jde o skutečnou společenskou védu, jsme zatím ve stadiu barbarství"'. 118 119 k V k o ľ a ľ K K I > v. st t: a 11 L k M Pro kritické využití této teorie stačilo neakceptovat současnost jako „konce dějin" a označit ji za pouhé prechodne stadium lidského pokroku, v němž přetrvávají negativní rysy, které je třeba překonat, aby vývoj pokročil dál. Taková byla počáteční Marxova představa. Marx, vychován v kultu řecké kultury, který byl charakteristický pro tehdejší Německo, začal vypracovávat svou interpretaci společnost] a dějin jako kritiku skotské školy a přeměnil „způsoby obživy", definované stupněm ovládání techniky, ve „výrobní způsoby", jež byly určovány povahou I vztahů mezi lidmi. Tím přijal jediné a lineární schéma pokroku, kterého se nezbavil až do posledních let svého života (s tím dramatickým důsledkem, že jeho žáci zůstali u nejschematič-Lějších formulací prvních let a nebyli schopni je korigovat ve svede pochybností a oprav provedených v jeho zralosti). Stejné jako byl takzvaný „vědecký sociál ismus" obětí toho,] žc převzal základy buržoázni sociální včdy, což vedlo k domněnce, že kapitalismus (ze překonat „superindustrializací", byly stejnou obětí i mimoevropské národy, které jc přijaly v domnění, že šije osvojí, když je zbaví jejich legi ti mízující funkce. .Světové dějiny" zkonstruované podle této teorie se opírají o řadu falzifikací, počínaje tím, jak pojímají „hnací sílu" pokroku. Naše výklady evropské nadřazenosti jsou založeny na pokřiveném pojetí technického pokroku, omezeného zpravidla na dva klíčové prvky: energii a stroje. „Pouze energie ochočená technologií přináší kulturní pokrok." Takzvaná „průmyslová revoluce" byla obvykle definována v souvislosti s párou a mechanizací. A když sc objevila snaha analyzovat ji podle forem organizace lidské práce, rychle se objevili i tací, kteří trvali na tom, že to základní spočívá v přechodu od ekonomiky závislé na energii živých bytostí k ekonomice čerpající energii hlavni z nerostných surovin. Právě stroje přinesly Evropanům rozhodující převahu v mořcplavbč- a ve válce a umožnily jejich rychlou imperiálni expanzi v Africe a Asii, takže se nelze divit tomu, že byly pova» zorány za důvod jejich přesily a že se mělo za to, že schopnost lidí stroje konstruovat je spolehlivým měřítkem určení jejich civilizačního stupne. Zrcadlo r o k r o k u Naše dějiny technikyjsou obvykle pouhými dějinami mechanizace a málo se zabývají okolnostmi a ostatními věcmi. Zběžné se popisuji přínosy islámského světa, zmiňují sc vklady čínské techniky - aniž by se však uznávalo, že „velké vynálezy, jež umožnily nástup moderní doby na Západě", jsou v zásadě odkazy čínského vědění, jak tvrdí sinologové -, kdežto domorodé civilizace Ameriky a černé Afriky, v nichž stroje chybějí, nejsou ani zmíněny nebojsou vytlačeny do „prehistorie". V názorech tohoto druhu není místo například pro skromné, a přece nanejvýš významné artefakty jako ruční vozík, který člověku umožňuje snadno přepravovat těžká břemena a který je čínským vynálezem, s nímž se Evropa seznámila až V pozdním středověku. Avšak jejich nejskandálnéjším pokřivením je to, které se týká vztahu člověka k jeho přírodnímu prostředí. Skutečnost, že strojová civilizace vyžaduje obrovské množství energie a surovin, způsobila, že jsme z drancování zdrojů - překřte-tiého na „ovládnuti přírody" - udělali kritérium pokroku. Tak jc chápána naše neschopnost porozumět formám techniky spjatým s využíváním přírodního prostředí. Když se například hovoří o směné mezi Amerikou a Evropou, považuje se za samozřejmé, Že kukuřice a brambory jsou „přírodními produkty", které „našli" objevitelé. Opomíjí sc, že k nim původní obyvatelé dospěli dlouhým šlechtěním v rámci komplexní strategie využívání prostředí, jež vedla ke kombinovanému zužitkování ekologických vrstev v Andách nebo k zemědělskému sysiémn Mayů, kteří využívali kanály k chovu ryb, jež sloužily přímé spotřebě a navíc svými výkaly hnojily pěstované plodiny (což, jak bylo řečeno, byl systém vyžadující také „společenskou technologii", vyjádřenou vytvořením „politických symbolů, jež přeměnily a uspořádaly tradiční instituce, jakými byl rod, osada, šaman a patriarcha, v samu matérii eiviiizovaného života"). Na základě pokřivených kritérií jsme vypracovali falešné pohledy na dějiny, jako ten, který představuje Evropany, jak probouzejí z letargie země jižní a jihovýchodní Aste a včleňují je do „modernity" (což je pojem, juni jsem se nezabýval, protože to není nic jiného než potvrzení legttimnosti všeho, co považujeme za správné jen proto, že je to na konci evoluční časo- 120 121 E V ft (] ľ A P ft e D Z E C A D t. F: M vé stupnice). Vc světle dynamiky charakteristické pro tyto ze-mé vypadá všechno- zcela jinak. Počínaje faktem, žc když Vasco da Gama doplul do Kalkaty, šakal sc vc městě s Tunisanem, který hovořil španělsky, což jc víc než pouhá anekdota. Skutečností totižje, že lyio země už byly dávno součástí „svetového" trhu, který sahal od severní Afriky až na Malajské souostroví a od karavanuích mést střední Asie až do východní Afriky a jehož hybnými složkami bylo čínské hospodářství a islámská kultura. Koncem 15- století, když se do této části světa doptali Portugalci, směřovaly stovky obchodníků z Arábie, Persie, Indie, Indonésie a Cíny do přístavu v Melace (Malakce), která byla patrné nejvčtiím obchodním centrem na světě, kde bylo možno slyšet na ČLyřiaosmdcsát různých jazyků. Na čilém ' a rozšiřujícím se asijském trhu byli Evropané zpočátku hlavné dopravci podílejícími se na místní přepravě, protože jejich hrubé výrobky byly pro Asijce málo zajímavé. „Mísili se, bojovali a strkali s ostatními obchodníky, s nimiž soutěžili a mezi nimiž žili,'1 a nakonec sc prosadili hlavne díkv své vojenské převaze, která jim umožnila zničit „dřívější muslimský a indický Obchod". Tehdejší události byly mnohem komplikovanější, než se ob- ■ ■■ kle !•.!.:• \i-I působení I •. i. i; o n n . >| :•• .-. u í ] r V/Á a se snížením zásob stříbra na financování mezinárodního obchodu, přimělo značnou část těchto národů uzavřít sc navenek a přestat pěstovat plodiny určené na vývoz. Tím skončila jejich aktivní účast v tomto prvním „věku obchodu". Kdekoli to bylo možné, Evropané čelili tomuto „uzavření" silou a prosadili svou nadvládu (například Holanďané v Indonésii, Angličané v Indii a Francouzi v Kočinčíně) nebo své podmínky obchodu; Britové v Číně si například v polovině 19. století vynutili zavedení opia jako zboží, jimž hradili své nákupy. (To pobouřilo vysoké čínské Úředníky, kteří neměli tušení, žc se opium v Británii používalo k výrobě uspávacích prostředků, které pracující matky podávaly svým dětem, aby prospaly jejich dlouhé směny v továrně.) Tam, kde sc Evropanům nepodařilo prosadit se, jako například v Japonsku, jejich ústup připravil podmínky pro stadium vnitřního hospodářského růstu, umožňujícího nové začlenění Zrcadlo pokroku do světového trhu v druhém „věku obchodu", jak je označován náš věk. Tentokrát to však Asijci provedli samostatné, bez závislosti na cizích prostřednicích. Tento proces, který začal v Japonsku koncem 19. století, pokračoval po druhé světové valce v nových asijských průmyslových zemích a dnes zjevně dorazil do Cíny. Když se na těchto dvě stě let zpětně díváme koncem 20. století, po pádu koloniálních říší a rozkladu Starých průmyslových zemí, nepodobají sc tolik vítězství Evropy nad Oriente m jak nám líčí většina historických knih, jako spiše dočasnému ústupu, aby se přizpůsobily novým podmínkám světového hospodářství podle svých předpokladů. Část omylu, jichž sc v této oblasti dopouštíme, jc způsobena falešnými představami o ostatních- Překvapivě jsme dok;i/»-Li abv tyto představy sami akceptovali. Abychom vytvořili pojem Evropana vc světle různosti lidí a kultur, „vynalezli jsme Asijec, Afričany a Američany a přiřkli jsme jim kolektivní identitu, kterou neměli- V preambuli k druhé deklaraci yNESCQ o problému ras se poznamenává, žc to, co presvedčuje človeka o existenci ras, „je bezprostřední svědectví jeho smyslu, když spatří pohromadě Afričana, Evropana, Asijce a amerického Indiána'1 {tvory stejné treálné jako jednorožec nebo siřeny). Těmto portrétům .sjednoceným" v kontinentálním merítku odpovídají stejně stereotypní historické výklady, jako kupříkladu ten, že černá Afrika nepřekonala kmenové stadium, přičemž se zapomíná na význam, který v jejích dějinách sehrála města- kolem roku 1600 jich bylo v tomto světadíle zhruba m-cel s více než 20 000 obyvateli -, nebo na to. ze najeji pude existovaly tak významné státy jako Aksum nebo Mali. _ Nejkřehčím Z těchto výmyslů byl právě výmysl Aste, jez se z pouhého zeměpisného pojmu proměnila v historický a kulturní subjekt. „Orient", umožňující nám řešit problém, kam zařadit do našeho lineárního schématu kulturně vyspělé společnosti, jez jsme nemohli vytlačit do prehistorie jako společnosti Afriky, Ameriky a Oceánie. Pojem ..Orientu" sc utvářel zároveň s naším presvedčením, ie asijské společnosti jsou podřadné, a dotvořil sc na přelomu 18. a 19. století. Právě tehdy byli „orientahiovam 123 123 Evropa fIed ikcadlem Turci, kteří do té doby děsili Evropu svou obrovskou správ., a vojenskou mašinérií (LepantO bylo pouze jednou epizc dou; Anthony Sherlcy roku ] £>22 tvrdil, že „dvěma největšíir mocnostmi, které nyní j.wu na světě, je tato - španělská - m< narchie a říše turecká"). Totéž se odehrálo st severní Afrikou, která se tradičné spt jovala s „bcrberskými" piráty a s nevyslovenou obavou z přitažlivosti islámu (velký počet křesťanských „odpad líků" kontrastoval se vzácnými případy muslimů, kteří „konvenovali" ke křesťan-j siví). Francouzští Bourboni vyhlásili válku Alžíru pod záminkou pomsty za tři údery vějířem, jež alžírský bej uštědřil francouz-akému konzulovi (historikové dosud diskutují, zda to byly úde* ry rukojetí nebo pery, jisté však je. že šije konzul zasloužil za svou impertinenci). Uvádí se, že válka byla vyhlášena proto, aby Bonrbonům přinesla vojenskou prestiž; ale zamlčuje se, ze jedním z jejích cílů bylo vydrancování alží^ké státní pokladny. Koncem 18. století se „orienulizovala" také Čína. Do té doby byla vysoko ceněna její kultura, neboŕ, by f se mělo za to, že se Číňané nemohou rovnat Evropanům ve spekulativních védách, soudilo sc, že je předčí V jiných oblastech: „Nemohu vylíčit, jak vynikají ve studiu politiky a jak organizují 1 svou říši, udržují ji bez vzpour a kolik pozornosti věnují správě své republiky." Fyziokraté se ještě v předvečer francouzsjfl revoluce domnívali, že „čínský despot ismus" je modelem hodným napodobení, Avšak tehdy se věci už začínaly měnit. Nejprve bvla změněna barva pleti Číňanů a Japonců, což byl jednoduchý a účinný způsob jak je „orientalizovar. Až do konce 18. stolen'je cestovatelé a přírodovědci považovali za bílé. Právě koncem 18, století, kdy vznikal pohrdli vyobraz upadající Číny, začali být označováni za „žluté" v rámci domnělého rozdělení Lidstva na pět ras různých barev. Tuto změnu postoje bylo možno pozorovat v Encyklopedii. Diderot připustil, že Číňané mají užasnou kulturu, poíom vsak] dodal: „duch Orientuje obecné klidnější, línější, uzavřenější v základních potřebách a omezující se na to, co nachází vytvořeného, méně dychtící po novinkách než duch Západu", Z r r. a, d 1. o p o h k o k i: Slova o „duchu Orientu" pak byla příčinou neštěstí. Na jedné straně sloužila šíření pokřivené představy o těchto kulturách: „chinoiserie" neměla nic společného s velkým čínským uměním, s nímž se Evropa seznámila až na londýnské výstavě v roce 1862, kde byla vystavena díla ukradena vojáky, kteří zaútočili na palác v Pekingu a zničili ho („z důvodů diskrétnosti se jejich vlastnictví přiřklo manželkám"). Stejně tak obraz „exotického" Japonska, který sířila část evropské literatury, ne> mohl dát predstavu o proměnlivém a působivém Hokusaiho svčtě, čerpajícího z lidové kultury (který objevili francouzští malíři díky rytinám, jež přicházely jako vyplň balíku se zbožím -.: | .|(iiL.iv;ilv m: levně \ prodejnách ř;ije). Karikatura orientálnosii nakonec své tvůrce zaslepila a znemožnila jim porozumět realitě, kterou zakrývala. Neuvědomili si například, že pokud japonska industrializace (jež vyvrátila názor, že „primitivní národy'1 mohou dosáhnout „pokroku" jen pod kuratelou kolontzátorii) přejímala evropskou technologii, neopakoval se přitom domněle univerzální model industrializace anglické, protože se uskutečnila bez růstu měst a importovaná technologie při ní byla inteligentně přizpůsobována místním podmínkám. Když se tento proces industrializace projevil plnou silou po druhé světové válce, potíže s jeho vtěsnáním do předchozích schémat vyvolaly všemožné spekulace o „japonském duchu", aniž sc. jak bylo možno očekávat, řeklo tiěco rozumného. ľáseinace islámským Orientem, jež zaplavila Evropu za romantismu, byla důsledkem téhož nepochopeni. Obrovská řada cestovatelů se tehdy vydala na cesty do Turecka, Svaté země, Egypta, Palmýry, na Kavkaz (což byl OrieiH Rusů},.. Nebyli to průzkumníci a badatelé, nýbrž spisovatelé - Chaieaubriand. Flaubert, Puškin -, malíři dychtící po exotice, kteří přispěli k vytvoření novéno obrazu těchto zemi - l.ewisovy harémy, památky Davida Robertse, ale také Delacroix -, saintsimonovští fantasti („každému jeho Orient, podle jeho potřeb") a velký počet žen: lady Hcstcr Sianhopeová, Isabel Burionová, Florence Ntghtingalóvá, Jane Digbyová, Aimé Dubucqová de Rivery, lsabcillc Eljerhardtová.,- \:>,\ 12Q Evropa pred zrcadlem Oriem, který hledali, byl evropským výmyslem: útočišti před bídnou ošklivostí průmyslového Západu, místem jež si s; mi vytvořili se svých snech a ozdobili ho vším, co postrádali ke lem sebe. Sotva se Florence Nightíngalová roku 1849 ocitla v Alexandrii, hovořila <> „novém světě sc starou poezií, biblických Obrazech, světic, živote a kráse". Tento svět si přinášela s sebou a to jediné, co potřebovala, bylo jeviště, kde by ho zhmotnila. Málo uleželo na tom, co se skutečné odehrálo a odehrává v těchto zemích. Orient byl únik - Gocthe se chtěl uchýlit do „čirého Orientu-: „Mezi pastýře sc vmísím, v oázách svou duši vzkřísím, v karavanách poputuji, které s pížmem obchodují, s kávou, s hedvábím" -, sen nebo maska. Nejhorší bylo, že neevropské národy, ve falešné identita kterou jsme jim přisoudili, nakonec přijaly fikci, pro niž byla tato identita vytvořena: lineární představu dějin. Vzdaly se tak své vlastní minulosti a nahradily ji kritickou revizí minulosti, kterou jim přisoudili Evropané, aniž by si uvědomily, že jim to bráni pochopit skutečnou povahu jejich problémů. Nestačilo přeměnit staré opěvování pokroku na potupnou historii vykořisťování. Tím se mínila charakteristika postav, ale zachovávalo se jeviště a podstata zápletky. Evropský růst nebylo možno vysvětlit pouze koloniálním drancováním, jisté je, že vytvoření světového trhu bylo podnětem, který vyvolal moderní růst Evropy. Jakmile však byl tento proces uveden do pohybu, začal být závislý na složitější dynamice, což dokazuje fakt, že mezinárodní obchod má od konce 19. Století do dnešních dnů tendenci být stále více směnou mezi vyvinutými zeměmi. Nelze přeceňovat ekonomickou sílu koloniál ismu. Idea, že imperialismus plodí velké zisky - kterou urcitc sdíleli ti Evropané, kteří přinesli velké obeti při dobývání a udržování koloniálních říší -, se ukázala jako nepodložená iluze, vycházející Z chybného odhadu bohatství tropických kolonii. Dokazují to závěrečné bilance největších impérií, anglického a francouzského, jež mají podobně výsledky: celkové výnosy byly nižší než náklady. To, že některé konkrétní skupiny metropolitních společností měly tučné zisky na úkor nákladů, jež nesl celý národ, ZUCADLO ťOKROKU ukazuje prosté to, žc hranice vykořisťovaní neprochází ani tak mezi metropolí a kolonií, jako spíše mezi malou skupinou be-neficientů v metropoli - a v kolonii, na 10 nelze zapomínat -a velkou masou obyvatel metropole a kolonie. Neznamená to, že je nutno přijmout apologetický obraz kolonizace - „břemene bílého mužeH, velkoryse oddaného blahobytu „barevného muže", od něhož se dočká jen nevděku -, nýbrž že je nebezpečné fixovat příliš elementární a zjednodušující obraz něčeho tak složitého, co vyvolalo dojem. Že všechny neduhy rozvojového světa vyřeší jeho nezávislosL Redukovat dějiny Afriky například na výklad o tom, „jak Evropa způsobila nedostatečný rozvoj Afriky", v němž se všechno wsvětluje pleněním a otrokářstvím, nás vzdaluje od skutečností. Evropští obchodníci s otroky byli vítáni místními vládci, kteří jim otroky prodávali. Otroctví mělo V Africe při pobřeží Atlantiku, kde před-Siavovalo nejbčžnější formu produktivního soukromého vlastnictví, hluboké kořeny (mělo tam podobný význam jako v Evropě vlastnictví půdy). To, žc obchod s otroky nabyl takových rozměrů, bylo způsobeno především tím, že afričtí dodavatelé pružně reagovali na vzrůstajíc! poptávku na atlantickém trhu. Obchodníci i vládci byli spolupachateli s podobným stupněm viny, ačkoli cyničtější byli Evropané, kteří používali argument otroctví k označováni Afričanů 72. barbary' a k ospravedlňován! jejich kolonizace jako civí 1 i začního^ požadavku. Avšak po otevřeni mravní stránky této otázky je důležité pochopit, jak otrokářství pomohlo přeměnit africké společnosti a otevřelo cestu formám tržního (monokutturního) zemědělství, jez byly pravděpodobně ničivější než obchod s otroky. Interpretovat dejiny neevropských národů ve světle našich koncepcí znamená zmocňovat sc jejich vlastních dějin a znesnadňovat řešení jejich problémů-Antropologové popsali Křo-váky na Kalahari, kmen lovců-sběračň, jako příklad primitivní společnosti na nejnižší úrovni historického vývoje. Křováci se pak stali předmětem horlivého studia, ale byli odsouzeni k faktické izolaci od sousedních afrických kmenů. Výsledkem bylo, že jeden britský komisař roku )936 dokonce prohlásil: „Nevidím jediný užitečný smysl, proč vydávat peníze a energii na za- IĽ7 E v h í) p a pud ucadi.en Chovávání upadající a skomírající rasy, jež je naprosto neuži* nä 2 jakéhokoli hlediska, jen proto, aby několik málo woreiiků mohlo provádět antropologické vyzkumv a vydělávalo si psaním kn.h, které k ničemu nevedouc Tím, že sejim upiralv dějiny, které nesporně měli - Kŕováci nežili stranou vwoje km J mi dane oblasti, jak se předpokládalo, a poměry, v nichí žili v dobe kolonizace, byly důsledkem nedávných udalostí - byla jim SOemožňována jakákoli možnosi pokroku jako exempt* rum, jez se měly uchovat v rezervaci či v zoologické zahradě pnccni7 j,m mělo být dovoleno udržovat „tradiční" způsoby živou bez ohledu na 10, že tato „tradice" byla do značné míry vf mysle m evropských antropologu, Nčco podobného by bylo možno říci o Austrálii a o tom jak antropologové vytvořili pojem „abortem,," definující ■ Ka^í protiklad meři domorodci a Evropany, kterv nakonec sdíleli jak ti, kteří potvrzovali kriumDOst kolonizace tak i ti kten ji odsuzovali, včetně velké časti původních obyvatel kteří si tak osvojili Falešnou solidaritu se „svými bratry", ' Vtisknutím pečetě „primitivnosti" znesnadňujeme neevropskému" člověku vnímaní reality jeho společnosti a jeho kultury a Odsuzujeme jej ke kultům, kolonizaci. Toto může ilustrovat způsob, jak sc vyvíjela reakce na „pétisié výročí objevem Ameriky. Tvrdit, Že roku 1492 existoval] .Američané" a tajit spolupachatele, které conouistadori našli přímo v domorodých společnostech (ve formé kolaborace určitých národu pro,, jiným nebo určitých společenských skupin v jednom národe), slouží pouze maskování skuicčnosii a vede domorodce k domněle kritickému pohledu, z něhož nemůže vzejít nicjmcho nez řečnické protesiv či vzpomínkové akce V jádru jsou vyzýváni, aby akceptovali evropskou civilizaci a abv napravoval, její nedostatky ctnostmi staré idealizované domorodé společnost,, namísto toho, aby se jim pomáhalo zavrhnout celkový obraz minulosti, k.erýjim byl vnucen, anatvzovat přítomnost li plánovat budoucnost na základě problematickú h pomeru, v nichž žijí, To není totéžjako snít o bájné minulosti a skrývat se v ní před vlastní neschopností: jako v i , , „i, peruánských rolníku, kteří si vymysleli říši Jnkň, ktetó neodpoví- 12H Zäcadlo pokroku dala skutečnosti, což jim patrné sloužilo k uchování vlastní identity, hU-