Sociální patologie Sociální deviace Z lat. Deviatio = odchylka, úchylka Způsob jednání, který není konformní vůči společenské normě Obecně jakákoliv odchylka od normy (negativní i pozitivní) Pojem Sociální deviace je tedy hodnotově i emocionálně neutrální. Sociální patologie — Z lat. Pathos = utrpení, choroba — Souhrné označení nezdravých, abnormálních a obecně nežádoucích společenských jevů — H. Spencer, zastánce organistického proudu v sociologií = podobnost rysů lidské společnosti a biologického organismu — E. Durkheim, považuje sociální patologii za vědu o chorobách a nepříznivých skutečnostech v rámci dané společnosti Toleranční limit Míra variability snášenlivosti k chování a dodržování norem druhými jedinci Proměnlivý v čase a dle sociokulturního poznání dané společnosti Pohledy na sociální patologii Absolutistický pohled - Existence absolutně jednoznačných a srozumitelných sociálních norem - Normy jsou platné pro všechny členy společnosti - Jakékoliv odlišné chování je nepřípustné (deviantní) Pohled moralizující - Členové společnosti jsou rozděleni na dvě skupiny: NORMÁLNÍ NEDEVIANTI A NENORMÁLNÍ DEVIANTI (asociální jedinci, kdy nenormálnost je jejich vrozenou dispozicí) Pohled medicínský (organistický) - Deviantní chování je příznakem nemoci společnosti - Nemoc je produktem nesouladu mezi jednotlivými částmi sociálního systému - Rozšíření patologických jevů = společnost není v pořádku Statistický pohled - Deviace jako určitá vzdálenost od průměru - Nezachycuje sociální souvislosti Relativistický pohled - Charakteristický pro současnost - Deviace a patologie může být posuzována pouze z hlediska konkrétního sociokulturního prostředí, ve které k ní došlo. - Chování, které je deviantní v jednom kontextu, může být v jiném zcela konformní. NORMALITA a ABNORMALITA — Společenské normy, společenská pravidla: - Určují vzorce a způsoby chování, které jsou: Přiměřené, přijatelné, chtěné, žádoucí ale také Nepřiměřené, nežádoucí, nepřijatelné Porušení normy je společností sankcionováno Konformita Přizpůsobivost psaným i nepsaným společenským pravidlům a normám Konformní jednání je podporováno různými společenskými reakcemi (sankcemi): - Pozitivní reakce – formální a neformální odměny - Negativní reakce – formální a neformální tresty Vymezení normy Normy jsou relativní, v průběhu času a společenského vývoje se mění. Tolerance k různým jevům se může jak zvyšovat, tak snižovat. Pro hodnocení normy je významný také vývojový stupeň jedince (jednajícího i posuzujícícho). Různá pojetí normy Statistické pojetí normality - Použitelné tehdy, lze-li daný jev kvantifikovat - Můžeme posuzovat četnost projevu (např. užití návykové látky) - Zpravidla platí, že to co je v dané společnosti časté, je považováno za normální - Nevýhodou tohoto pojetí je abnormalita jevů, které mohou být společensky žádoucí a naopak četnost společensky nežádoucích jevů Sociokulturní pojetí normality - Norma je vymezena společenskými kritérii ve vztahu k tradici - Může docházet ke stereotypním postojům vůči jevům, se kterými nemá daná společnost dostatek zkušeností. - Odmítány mohou být i takové jevy, které by byly pro společnost prospěšné. Sociokulturní pojetí normality - Jedná se o normy střední a vyšší sociální vrstvy - Zbytek společnosti je nemůže výrazně ovlivnit - Méně příznivě bývají hodnoceny všechny nápadné projevy. Nemusí se jednat o jevy sociálně patologické. Norma skupiny - Různé společenské skupiny se mohou ve svách kritériích hodnocení normality jevů a chování lišit - Např. generačně, profesně, etnicky, nábožensky, sdílením určité zkušenosti - Subkultury (např. subkultura vězňů) Mediální norma - Mediální norma zahrnuje to, co je opakovaně a často atraktivním způsobem prezentováno jako žádoucí nebo standardní. - Často idealizovaná realita reklamy, seriálů i zpravodajství. Funkční pojetí normy - Normální je to, co umožňuje optimální fungování jedince či skupiny ve společnosti. - Pragmatický přístup - Nebezpečí dosahování společensky proklamovaných cílů nežádoucími prostředky. Příčiny sociálně patologických jevů Sociálně patologické chování je důsledkem působení řady různých biopsychosociálních faktorů. Příčiny vzniku jsou tedy multifaktoriální Tři základní přístupy: Teorie předpokládající existenci určitého typu lidí (Kinds of people) Teorie situační – určité sociální situace navozují možnost vzniku soc. patologie Teorie konjunktivní – kombinace výše uvedených Teorie zdrojů sociální patologie Nejvíce propracovány jsou teorie objasňující kriminalitu. Důvodem je společenský zájem kriminalitu řešit. Tři základní přístupy: - Biologicko-psychologický - Sociálně psychologický - Sociologický Teorie rozeného zločince (bio.-psy. teorie) Lombrosova teorie „rozeného zločince“ měla od 2 pol. 19. stol. značný význam Zločinecké zaměření lze identifikovat podle měřitelných duševních a především tělesných znaků Oligofrenie jako příčina delikvence Goddardovy studie Kallikova rodu. Dědičná mentální retardace jako příčina kriminálního chování Vznik Eugeniky (sociálního inženýrství), sterilizačních zákonů (USA, Německo), eutanázie. Nepodařilo se vymezit podíl biologických a sociálních faktorův v kriminogenezi. Mnohá současná šetření však prokazují podprůměrnou inteligenci mezi jedinci ve VTOS. Genetické a adopční studie Celá řada výzkumů zabývající se genetickými predispozicemi k soc. patologii Genetická predispozice k delikvenci nebyla spolehlivě potvrzena Teorie sociálního učení (soc.-psy. Teorie) Vybrané osobnostní charakteristiky jako příčina kriminálního chování (Eysenckova teorie) Neurotičtí jedinci se silnou společenskou orientací mají nižší schopnost sociálního učení Vzniká nedostatečná socializace Bronner a Healy teorii doplňují o interakci zátěžových situací, poruchy emocionality, anxiozity, pocit méněcennosti a jejich kompenzaci. Teorie charakteru a temperamentu — Cloningerova teorie osobnosti pracuje s vybranými rysy temperamentu a charakteru: - Vyhledávání nového - Vyhýbání se poškození - Vytrvalost - Sebeřízení - Spolupráce - Sebepřesah Delikventní jedinec je pak natolik egocentrický, že je mu reakce okolí lhostejná. Důležité je pouze vlastní uspokojení, zvýšená potřeba zážitků. Jedinec nepociťuje strach, nereaguje na nebezpečí, neodhadne riziko vlastního jednání. Teorie odlišného kognitivního stylu — Američtí forenzní psychologové Walters a White představili typické charakteristiky recidivujících pachatelů: - Tendence ospravedlňovat své chování (racionalizace) - Odblokování obran – chybí obava z následků jednání - Pocit privilegovanosti (oprávněnost nedodržovat normy) - Sentimentalita – povrchní citové vztahy bez ochoty čehokoliv se vzdát nebo mít odpovědnost. - Super optimismus (byli dopadeni pouze náhodně) - Lenost uvažovat. Kognitivní rigidita - Diskontinuita uvažování – neschopnost trvalejšího názoru Teorie kulturního přenosu Deviantní chování je naučené v primárních skupinách a v interakcích s druhými Teorie diferenciální asociace Dle Sutherlanda se lidé stanou delikventy v důsledku sdružování s jedinci, kteří jsou nositeli kriminální kultury. V subkultuře, ve které se jedinec nachází není takové chování negativně hodnoceno. Často je spojováno s kladným zpevňováním (odměnou). Neligitimní způsoby dosahování cílů jsou primárně naučeny jako „normální.“ Teorie anomie Anomie (z řeckého Nomos = zákon, anomie = bezzákonnost). E. Durkheim – anomie je stav společnosti ve které přestávají platit zákony ve smyslu právním i morálním. Projevuje se v době velkých sociálních změn – bortí se tradiční hodnoty, ale nové ještě nevzniky. Anomie dle Mertona Dle mertona se jedná o problém tlaku struktury společnosti na jedince, který jej nutí spíše k nonkonformnímu jednání. Rozpor mezi normami a sociální realitou vede ke zhroucení norem a anomii. Existuje konflikt mezi hodnotami proklamovanými společností a omezenými prostředky k jejich dosažení. Pět způsobu individuální adaptace mezi hodnotami a prostředky k jejich dosažení dle Mertona Teorie subkultur Merton se blíže nezabýval důvody, proč někteří jedinci reagují na anomii kriminálně a jiní ne Cohen, Cloward a Ohlin vytvořili tuto teorii na základě pozorování part juvenilních delikventů Ty jsou tvořeny jedinci, kteří nemohou dosáhnout legitimním způsobem společenského úspěchu, často v sociálně vyloučených lokalitách. Sociální patologie jako alternativní způsob saturace potřeb Teorie etiketizace (Labeling theory) Deviantní a kriminální chování vzniká teprve v sociálních procesech, kdy jsou vzorcům chování připisovány určité významy Lemert rozlišuje primární a sekundární deviaci Čin, který je spáchán poprvé, vyvolá reakci institucí (trestní stíhání) a dotyčný jedinec v tomto procesu získává sociální nálepku delikventa. Závažné sociálně patologické jevy Agresivita a násilí Suicidální jednání Zneužívání psychoaktivních látek Sociálně patologické jevy spojené s prostředím rodiny Agresivita a násilí — Manifestní, pozorovatelné chování, vedené úmyslem poškodit jiný organizmus (zvíře či člověka) nebo předmět neživý. — Agresivita – tendence k útočnému a násilnému jednání — Agrese – reálný projev takového jednání — Násilí – pojem používaný pouze pro lidské jednání — Asertivita – „Zdravá“ míra agresivity. Schopnost zdravě se sociálně prosazovat společensky přijatelným způsobem. (opakem může být sociální plachost) Druhy agresivity Zlostná agresivita – jednání málo zaměřené z hlediska cíle, spíše impulzivní výraz afektu. Pokud se jedná o odplatu, jde již o společensky nebezpečné jednání. Instrumentální agresivita – jedná se o prostředek k dosažení cíle. (v případě odvracení škod nemusí být vnímáno jako patologie) Spontánní agresivita – způsobení bolesti emocionální uspokojení a uspokojení abnormálních či patologických potřeb (Sadismus). Dále se v literatuře objevuje — Agresivita predátorní – agrese slouží k obživě — Agresivita ideologická – etnické čistky, vraždění, řádění fotbalových fanoušků. Spíše se jedná o patologické uspokojování potřeb bezpečí, náležení, seberealizace — Agresivita pod vlivem psychoaktivní látky — Impulzivní agresivita (bez plánování a zisku) Příčiny agresivity Vrozené (biologické) dispozice – vysoká hladina testosteronu u mužů, změny ve struktuře CNS, úrazy a onemocnění (např. poškození kůry čelních laloků)změny hladin neurotransmiterů. Sociokulturní dispozice – sociální učení, celospolečenský vliv médií, politický, ideologický. Podle Bandury bude vyvolávat frustrace agresi u těch osob, které se naučili na tuto zátěžovou situaci agresivně reagovat. Tolerance společnosti vůči agresi Agrese z důvodů obrany Agrese jako pomsta Agrese jako alternativní forma uspokojování potřeb Suicidální chování z lat. Suicidium = sebevražda Suicidální chování zahrnuje vedle dokonaných suicidií i suicidální pokusy, záměry, myšlenky a fantazie. Suicidální jednání = behaviorální projevy, které aktivně směřují k sebevražednému činu Biická sebevražda – motiv vychází z reality (např. bilanční sebevražda ve stáří) Patická sebevražda – spojená s psychickou poruchou (Deprese, Schizofrenie, PTSD) V některých případech snaha na sebe upozornit, neuspokojování potřeb sounáležitosti a lásky. Při nesaturovaných potřebách materiálních spíše o demonstrativní pokusy – vydírání (ve skutečnosti tedy agrese ne autoagrese) Sebevražda Osmá nejčastější příčina smrti u dospělých Druhá nejčastější příčina smrti v populaci 15 – 24 U 90% osob s dokonanou sebevraždou vážne psychické onemocnění 5% spojeno se závažnou tělesnou kondicí Poměr pokusů a dokonaných sebevražd 10:1 Ženy se pokoušejí 3x častěji než muži Muži 4x častěji než ženy dokonají sebevraždu Mimořádná událost Ve věznicích a výchovných ústavech Nutné rozlišit mezi vydíráním a skutečným pokusem Motivace suicidálního jednání Vyvoláno posledním podnětem (problémem), příčina však spočívá v celé řadě kumulujících se problémů Neočekávané a náhlé jednání je neobvyklé Fáze suicidálního jednání Fáze symbolické úrovně suicidálních tendencí Fáze plánování, včetně akceptace sebevraždy Fáze realizace (zejména u bilančních sebevražd, než u impulzivních sebevražd, kdy je čin spáchán v afektu) Způsoby provedení suicidia Ovlivněny kulturními faktory a dostupností prostředků 60% sebevražd v ČR je provedeno oběšením 90% provedeno oběšením,zastřelením, otravou a skokem z výšky Výrazné rozdíly mezi muži a ženami Suicidum jako sociální jev Durkheim, Masaryk Nejčastější sociální příčiny: Neuspokojivé sociální vztahy a opora, dysfunkční rodina, migrace, ekonomické faktory. Zneužívání psychoaktivních látek Psychoaktivní látka = každá látka, která ovlivňuje psychickou činnost člověka Návykový látka = chemická látka, která mění psychický stav a na kterou může vzniknout návyk a závislost Závislost fyzická – rozvoj nepříjemných fyzických příznaků při vysazení dávky Závislost psychická – touha po opětovném navození příjemných duševních stavů nebo odstranění stavů nepříjemných Škodlivé užívání a závislost na alkoholu Česká společnost je proalkoholní Spotřeba kolísá kolem 10 litrů čistého alkoholu na obyvatele za rok Alkohol je průchozí drogou Diagnostická kritéria WHO a DSM IV. Škodlivé užívání alkoholu (Harmful use)– užívání poškozující tělesné nebo duševní zdraví - WHO Problémové užívání, abúzus (Substance Abuse) –pití alkoholu přes jeho negativní účinky v bio-psycho-sociální rovině. Bez tělesného odvykacího stavu a zvýšené tolerance Závislost na alkoholu – obdobná kritéria u WHO i DSM IV. Závislost na alkoholu — Během posledního roku min. tři z následujících: - Silná touha nebo potřeba přijímat alkohol - Potíže v kontrole užívání (začátek, ukončení, nebo množství pití) - Tělesný odvykací stav –přijímání alk. Pro zmírnění příznaků odvykacího stavu - Průkaz tolerance – zvyšování dávek k dosažení účinku - Postupné zanedbávání jiných zájmů a zvýšené množství času ve prospěch pití alkoholu - Pokračující užívání přes jasný důkaz škodlivých následků Fáze závislosti na alkoholu — 1) stádium iniciální – pacient se neliší od svého okolí, pije kvůli psychoaktivním účinkům alkoholu — 2) stádium prodromální, varovné – rostoucí tolerance, tajné pití, pití s předstihem. Objevují se palimpsesty – nepamatuje si průběh intoxikace. Jedinec je citlivý na verbální i nonverbální komuniaci na téma alkoholu. — 3) stádium kruciálí, rozhodné – alkoholocentrické chování, další nárůst tolerance, racionalizační systém, zdravotní poruchy. — 4) stádium terminální – nepříjemný stav po vystřízlivění, vzniká tzv. „tah“, konzumace všeho, co obsahuje alkohol, degenerace osobnosti Návykové látky a jedinci s postižením Jedinci s tělesným postižením - zvýšené riziko zneužívání zejména u získaných postižení - Typ A – problémy s alkoholem a drogami již před počátkem postižení (např. úrazem či onemocněním) - Typ B – vrozené vady Jedinci s mentální postižením - pozdější první zkušenost (cca. o 1,5 roku) - nižší celoživotní prevalence - v případě zneužívání však rychlejší návyk a vznik problematičtější situace - specifická situace na základních školách praktických Jedinci se sluchovým postižením - zřetelně riziková skupina (izolace, nezaměstnanost, problémy v komunikaci) - skrytý problém, strach z prozrazení - komunikační bariéry mezi terapeuty a klienty - v USA zaveden Minnesotský model terapie Jedinci se zrakovým postižením - neexistence výzkumných šetření v této populaci (první bakalářská práce: Poruchy chování u jedinců se smyslovým postižením, 2008) - závislostních chování jako následek nepřijetí vlastního postižení (zejména získaného) - „umožňování“ tolerance či podpora závislostního chování přáteli a rodinou Fetální Alkoholový Syndrom