Evropa před zrcadlem
nti přehledni a marnil*iným jazykem, a jsou iak pfUt^pná štTvkemu okruhu čtenářů.
Neskromným táménm naši edice je přinášel dílci odpovědi na vei* koti oUhhu, kUnÚ ú kladou víi<tini, krtu Evropu utvářejí, chtfji utvářel, anebo se ójgí utvářenialespoň zajímají: „Kdo jsme, odkud přická-ximt a kam jdeme V
Jacques Le Goff
I.
Zrcadlo barbarské
Kdy sc zrodila Evropa? To je problematická otázka, neboť se muže týkat prvního lidského sídla založeného v zeměpisném prostoru, který dnes takto nazýváme, vzniku vlastních kultúrnu h (oreni nebo počátku vědomi pospoliiosi i, jeí nakonec dalo současny název prostoru, jeho obyvatelům a jejich kultuře.
Území — roh velké kontinentální masy, jíl rozlohou vévodí Asie - nemůže sloužit jako určující prvek, protože nikdy nemělo jasné fyzické hranice. Rekové, stejně jako Egypťané nebo Mezopotámci se domnívali, že Zemč je velký ostrov obklopený ze všech stran „veletokem Okeartem", který „štěká kolem souše". Toto byl obraz, který zachytil Hclaistos na Achillově štítě a který byl reprodukován na prvních kruhových mapách Zemč.
Záiowf] s tím, jak se ve vyprávěních cestovatelů objevovaly nové konkrétní údaje, se tento obra/ světa postupně zvětšoval, jeho hiiinice sc rozšiřovaly a plnily nestvůrami a podivuhod-noilmi Blok zemí se tehdy rozdělil na tří části: Evropu, Asii a Afriku, Evropu a Afriku delilo moře, ale hranice s Asií -jež obvykle procházela Bosporem a lokem Donu - odpovídala kriteriím spise kulturním než zeměpisným.
Ani první obyvatelé Evropy neměli žádné zvláštní či charakteristické rysy. Má se za to, že člověk do těchto krajů přisel z Afriky (možná i z Asie, jak by naznačovalo to, žc v Gruzii byl naležen homintd, kiery žil před více neí pul diuhýin milionem 'et), v různých hromadných přesunech, z nichž poslední, jediní> po němž zbylo potomstvo, byl exodus druhu Horno sapiens saptejis, k němuž došlo před třiceti nebo čtyřiceti tisíci lety. To
6
7
E v a o ľ A   PRED   Z R ľ A 0 1. e M
znamená, že ačkoli toto Území bylo osídleno mnohem dříve pravděpodobně před 650 000 lety první Evropané, kte můžeme s určitostí považovat za naše biologické předky, jf' téměř novousedlíky.
Co se týče toho, čemu říkáme naše „civilizace", na jejícl počátcích byl souhrn vymožeností dosažených v rozmezí le 7000-8000 př. n. 1. na Blízkém východe, spjatých sc zemědél stvím založeným na pěstování některých plodin a chovu zvíř a sc vznikem prvních mést. Proces „domestikace11 nemel jen čistě hospodářské důsledky, protože přijetí intenzivnějších technik „zachytilo" lidi do politických a společenských striÄ tur, na nichž-se suli závislými. Genetický materiál naznačuje, žc se zemědělství z tohoto počátečního ohniska šířilo na zápH velmi zvolna, rychlostí jednoho kilometru za rok (trvalo to 4000 let, než dosáhlo západního okraje Evropy). Kraje, jimiž postupoval tento nový a účinnější způsob produkce potravin a přinášel druhy, jež se nenacházely v místní fauně a flóre, ufl byly osídleny populací lovců a sběračů, závislých především na lese. Tato populace nejprve koexistovala se zemědělci (baskičtina - euskera - možná pochází z jazyka posledních mezolitjB kveh lovců) a později spojovala staré způsoby obstarávání obživy s novými, až z obou vytvořila syntézu,
Eviďentnost hybridní geneze kontrastuje s tradičním po-; jetím našich dějin, neúnavně vyčleňujícím z kontextu to, co je ryze cvropskě, za účelem vysvětlení celého pozdějšího vývoje /hlediska jediných a vyšších počátků, jež se nakonec prosadily v zápase s hrozbami úpadku ze strany asijských a afrických vetřelců,
Toto pojetí mělo svůj počátek v obraze, kteří si ftekoVjj ii... .i I. :-.n :i •! I ľ ' -. li •• • fiív:".li ■ L^f.'-V.n viiL-.rlU- asijského barbara - protějšku, který si záměrné vymysleli, aby jim sloužil jako protiklad - a současně sestavovali historii, která-Wi to identitu legitimovala. Na ni pak navázali Evropané konce1 18. a počátku 19. století snažící se o to, aby sami sebe definovali v protikladu k „člověku primitivnímu" a „divochovi", V Prusku a ve Velké Britanii bylo tehdy rozhodnuto založit vzdělávám na studiu antického staroveku a dokazovat, že soubor kuJU
Zrcadlo b a r r a r s k f.
nich a společenských hodnot vládnoucího pořádku je dědictvím idealizovaného Řecka, f
Počátek „řeckého mýtu" sahá do období „médských válek". Bylo řečeno, že „Řecko objevilo svou identitu tváří v tvář perskému nebezpečí". Rekové nebyli začleněni do společného prostoru, ani nebyli podřízeni jednomu panovníkovi. Kromé jazyka měli jen málo společného - a i ten se vyznačoval značnými narečními rozdíly, a proto nestačil k tomu, aby posiloval vě> domí pospolitosti, jež vyjadřuje slovo héUettikán (společenství „Reků"), což zahrnovalo Společnost obývající větší zeměpisné území než to, na němž leží současné Řecko: „evropské" kraje il břehy Asie.
Byla to pak tatáž nesnadnost vymezit se, jež je přiměla vytvořit pojem „barbara"-jako zrcadlo, do něhož se mohli dívat, aby se sami odlišili. Thukydidcs poukázal na to, že Homér neoznačuje souhrnným jménem všechny řecké národy, které se účastnily trojské války, a že „také neužil nikde slovo barbaři, protože, jak se mi zdá, Helénové nebyli ještě sjednoceni v jediné jméno, které by bylo možno postavit proti označení .barbaři". Je zřejmé, že (pojem :,Rek" vznikl zároveň s pojmem „barbar**.
Slovo „barbar" zpočátku označovalo člověka, který se nedovedl plynné vyjadřovat v řečtině: bylo to pouze zvukomalebné slovo, jež sr snažilo vystihnout výrazové potíže někoho, kdo neumí hovořit a „breptá" (obvyklý námět xenofobních bájí všech národů). Boj proti perské říši mu pak dodal politické a mravní zabarvení. |
Herodotos nám tuto válku ukazuje jako střet mezi řeckou ^obodouadespotismem asijských národů: „Není mezi lidmi mc itťspMuvšivějšího a více krví poskvrněného". V protikladu * tomuto obi-.izu se vytváří obraz svobodného helenistického
POlecenství, kde občané sdílejí politická práva, což vysvětluje oH*" VmJmt' P'^tože „svoboda je věc užitečná nejen v jednom
medu: nýbrž po všech stránkách", a proto, když sc lidé zbaví - moviadcu, bojují statečně o její zachování. dhJrtir°Zľrení lohoto P°Jctí „barbara" došlo hlavně zásluhou posta   I     polovina athénských tragédit z 5- Stol. př- n, I. lící ť^Uvy barbarů: ty charakterizuje a odlišuje od Reku přehlíd-
9
Evropa pud zrcadlem
ka hrůz ncjrůznějšího ražení - incesty, zločiny, lidské oběti, Z Euiipidových Bakchantek dýchá atmosféra záhad a excesů obcstírajicí Ďionýsa, který přichází „z Asie", a drama končí nářkem Kadma ajcho dcery, nucených odejít do vyhnanstvu Já chudák starý mám jít mezi barbary'!" Interpretace „rozdílnosti" jako méněcennosti navíc sloužila k ospravedlňování otroctví. Pro Aristotela se otroci, kteří samozřejmé nebyli Reky, lišili od svých pánů Jako duse od lěla a člověk od zvířete11; ncjlepší prO ně bylo žít „pO<l vládou pána".
'X přece byl tento protiklad mezi řeckou svobodou a asijským despotismem do velké míry iluzorní. Jak to vyjádřil Mo-migliano: „Pro Řeky obecne nebyla svoboda nikdy spojena s uznáváním cizí svobody." Otřepaný obraz řecké „poliš" obývané svobodnými občany, kteří se kolektivně účastnili vlády, je pouhým přeludem, jež zakrývá tíhu otroctví, přehlížení rolníka (maskované falešným protikladem mezi „vyspělým" městem a „zaostalým'" venkovem), podřízenost žen (považovaných za tak méněcenné, že Aristoteles, který byl přesvědčen, že mají méně zubů než muži, jim přisuzoval pouhou pasivní úlohu při početí, jako „líhním14 rozmnožovací síly muže) i skutečné rozdělení občanů na bohaté a chudé.
Athénská „demokracie" se nikdy nesnažila být rovnostář-skou. Solon dbal na to, aby „ponechal, jako dříve, všechny vysoké úřady v rukou boháčů'1, a nedal lidu větší moc, než nezbytně nutné minimum. „Demokracie", za kterou Athénané bojovali, znamenala sotva více než výsadu umožňující malé skupině občanu s plnými politickými právy - možná desetině obyvatel Atiky - „rokovat na shromáždění o státních záležitostech a volit losem úředníky, aby každý z nich měl v dané chvíli část moct" (sám Herodotos byl v Athénách cizincem bez takových práv). Slova jako „svoboda" a „demokracie" neměla pro Řeky tentýž význam jako pro nás.;
Dokonce i tento omezený „demokratický" program se přestal uplatňovat, když hospodářské obtíže ve 4- století uvrhly Řecko do krizové situace, v níž hrozilo vzplanutí vážného sociálního střetu. Rekové váhali mezi tradicionalistickým návrhem Dcmosthena, usilujícího o opětovné sjednocení s hegemonií
Zrcadlo q ahn a h k k é
Athén - když se obecně podmínky velmi lišily od podmínek existujících o sto let dříve a byla to především společenská situace, jež nedovolovala další udržování iluze, že „lid poroučí těm, kieři vládnou, a dohlíží na veškeré bohatství" —, a pokušením připojit se k makedonské říši a účastnit se velkého vojenského tažení, jež mohlo otevřít nové trhy a uvolnit sociální napětí, kdyby byla velká část lidu naverbována do vojska.
Nakonec přijali tyranii Filipa Makedonského a Alexandra, který uskutečnil velký sen dobytí a porážky perské říše za cenu toho, že se řecká města vzdala své nezávislosti. Demokracii postupně zničilo spojenectví vysokých řeckých vrstev nejprve s Makedonci ;t později s Římany, až se dospělo do bodu, kde samotný pojem „stal se duchem s matnými obrysy a nakonec šťastné zapomenutým, jenž přesto naháněl hrůzo každému boháči". Jak vysvetlil Momigliano v roce 1934 - ve chvílích, kdy mnoho intelektuálů kapitulovalo před fašismem —, tato prohra byla spojena s jejich vlastními omezeními:
Nic nás nevede k přemýšlení a logice přechodu ke svobodě, který ignoruje i-vobodu IhoMíjnou k dŕspotismu, více než vědomí coho, jak ftckyvě, při svém pracném úsilí dosáhnout ji, docílili, možná nevě-domky.jen to. že vyvolávali a připravovali tlespotismiis.
Není také pravda, že existovala široká účast na nejvyšších úrovních vědění a umění, jež by odlišovala Reky od barbaru. Kultuja antického světa byla v zásadě ústní; psaní plnilo po-aru^nou funkci ve srovnání s recitací. Hodně se diskutovalo
^stupni aifabeúzace Athénami (Spartané, jímž Lykurgos zaká
psat zákony či zaznamenávat jména na hroby, bvli většinou negramotní). Budeme-li však rozlisovat člověka, který umí sládkovat a napsat několik slov, a toho, kdo se plně účastní psané 'uliury, budeme muset připustit, že v antickém světě bvlo čte-"""■u poskrovnu.
Prvními psanými textyjistě byly zákony, vrývané do tvrdých. kJterialiX aby je nebylo možno padělat. Kniha - ve forme svitnéhoky'a vzácností až do poloviny 5. stol. př. n. 1. a ani potom via běžná. Její vznik je spojen s rozvojem prózy a s potře-
li;
I i
Evropa fRCD zrcadlem
bou uchovat tak složité filozofické či vědecké znalosti, jako poznatky obsažené v lékařských příručkách, určené omezenému okruhu čtenářů. Jeden z prvních případů, kdy se hovoří
0 „knihovně", sc týká Aristotelovy knihovny, jež mela zajisi.it uchování myšlenek učitele pro jeho žáky- Veřejné knihovny vznikly později, a to v hlavních městech helenistických království - zvláště v Alexandrii, kde sc usilovalo o soustředění veškerého vědění „světa" vc velkém depozitáři se 400 000 svitků -, aby sc zachovala kultura vládců a zpřístupnila se jim, V řeckých překladech, kultura ovládaných. Tyto knihovny byly především nástroji politické kontroly, vytvořenými pro menšinu „odborníků'" ovládajících řečtinu,
fc-li portrét, který si Rekové utvořili sami o sobě a který jsme my umístili do své galerie předků, klamný, pak je klamná
1 historie, jež ho provází. Protiklad Ŕck-barbar sloužil k zamaskování reality hybridních počátků, zaznamenaných v samotných řeckých mýtech, jež nikoli bezdůvodné licily Evropu jako dceru fénického krále, kierá po únosu z rodné zemé býkem--Diem, oblečena do šatů, jež jí „ve větru vlají", žila na Krčte a počala syna,jímž byl Min os, krétsky král a „dux Europaeus". i
Náboženství Řeků zcela ztratilo povědomí o svých kore-j nech v severních stepích a přejalo celou řadu nových mýtů, a to v takové míře, žc bylo možno definovat ho jako synkretis-j mus středozemních a indoevropských prvků, jenž se projevili například v postave samotného Dia, který má indocvropské; jméno (z kořene s významem „zářit", jako V latině deusa dies) j spolu s příběhem, podle něhož se narodil na Krétě, a který nad značuje asociaci mezi bohem dobyvatelů a kuhem poražených, J
Rozkvet minojské Kréty, „kolébky evropské civilizace", j■ Spjat s výjimečnou polohou ostrova vc Středozemním moři, j v místě, kde sc vedle námořních obchodních cest stýkaly vlivy I velkých kultur předního východu, Anatolic a Balkánu. Od tře-j tího tisíciletí př. n. I. se na Krétě utvářely základní prvky kultu-] ry, ježi přesto, že její vývoj byl přerušován různými katastroJH mi - vpády, zemětřesením a velkým výbuchem sopky nal ostrově Thera kolem roku M70 př. n. 1. —, vystavěla velkě chrámové paláce, vytvořila písmo (dosud nerozluštěné lineární pís-
Zrcadlo barbarské
nio A) pro jazyk snad příbuzný jazyku Cheiiiů, ni nakonec zanikla po požáru knosského labyrintu roku 1380 př. n. L, pravděpodobné následkem mykénského vpádu.
Krétskou kulturu přejali noví osídlenci z řecké pevniny, my-kénšlí stavitelé velkých citadel (kteří upravili kréi-skě písmo tak, aby mohli psát svým, tj. řeckým jazykem), o nichž se má za to, žc byli achajskými dobyvateli Troje, jejichž dějiny byly posléze přerušeny novým vpádem v rámci takzvané „krize 12. století př. n. I," Tak bylo označeno období invazí a vojenské porážky — válečných vozů starých království pěšími barbarskými vojsky-, aby se vysvětlila časová shoda rozpadu chttitskě říše, útoku „mořských národů" na Egypt, vpádu Pelištejců do Kanaánu a začátku takzvaného „období temna" v řeckých dějinách. Dnes to nepovažujeme za „katastrofu1" - byť ke vpádům a ničení opravdu docházelo - jako spíše za reakce na tyto události, z nichž vzešla řecká poliš a došlo k oživeni středozemního obchodu.
» Nebylo by však k ničemu odmytizovávai „řecký zázrak" a nahrazovat ho jiným: indoevropským, mezopotámskym, egyptským, fenickým či minojským. To, co potřebujeme, je nahradit obraz „tvořivého" lidu obrazem širokého rámce setkávání všech těchto národů - a Kartaginců, Etrusků, Keltů atd. -, které svým souhrnným přispěním umožnily vznik kultury, jež měla mnoho společných prvků.
: Jako dobrý přiklad toho, co chceme vyjádřit, může posloužit písmo. Jeho počátky je zřejmě nutno hledat na mezopotámskych kouscích jílu ukládaných do dutých hliněných koulí, do jejithž povrchu sc ryly znaky a pečetě, Tento systém se zjednodušil tak, že koule nahradily masivní tabulky s vrývanými znaky, "a úplném počátku výlučně piktografickými, omezujícími se ia zobrazení čísel a předmětů, až se kolem roku 3200 př n. 1, objevily první skutečně psané dokumenty, kdy se fonetické
odnoty piktogramů používaly a kombinovaly tak aby vyjadřo-™y pojmy, jež nebylo možno snadno nakreslit, jako například
UmVe^ň Kolt;m r°ku 2600 př n '- ** ustálil° klínové písmo, jež scd°'"° aI° 7-aPi*yv^ni složitých textů a jež bylo přejato sou-c nimi národy, přičemž se babylonština stávala mezinárod-"'rojazykerrt.
I-.:
E V ft O p a   p R. F. D ZRCADLEM
Systém vytvořený zpočátku Sumery se stal předlohou velkého počtu pozdějších druhů písma, přizpůsobeních jiným jazykům na území sahajícím od Kréty po Indus a od Černého moře po Arábii. Avšak k rozhodujícímu kroku došlo ve Fénicii, křižovatce všech obchod h ich a kulturních cest, kde byly známy nejrůznější typy písma. Tímto krokem byl vynález nové meto-] dy, přizpůsobené semitskému jazyku místních obyvatel, kdy každý znak představoval jeden souhláskový zvuk a kdy sc navíc užívaly lineární tvary, jez byly vhodnější k záznamu na papyrus, než klínové znaky ryté do hlíny. Rekové, kteří po katastrofě, jež zničila mvkénskou kulturu, Ztratili znalost písma (takzvaného lineárního písma li), přejali kolem roku 800 pŕ- n. I. krátkou a praktickou abecedu Féničanů (a s ní převzali jak název „alfabeta", tak i slovo označující list papyru, bibias, z něhož se odvozuje velká část terminologie, kterou užíváme dodnes v souvislosti s knihami) a obohatili ji o znaky označujícími samohlásky, což byl velmi důležitý krok k tomu, aby mohla být přizpůsobena jazykům jiným než semitským (které, jako například arabština a hebrejština, dodnes používají druhy písma založené na zobrazování souhlásek). Řeky přetvořená abeceda se stala základem abecedy etruské (která zase mohla být vzorem ! runového písma, jež sc udrželo ve Skandinávii až do stredovej ku), latinské, kterou používáme my, a slovanské cyrilice. Abť ceda se tedy zrodila z řady kulturních interakcí v přechode vých oblastech východního Středomoří. í
To, co bylo řečeno -o písmu, nepochybné platí v mnoha dal-c Meh oblastech - například v geometrii, astronomii nebo medi-j cínč -, kde Reky nelze považovat ani za „vynálezce1", ani za pouhé „překladatele", nýbrž za hlavní aktéry etapy zdokonalí vání ve vývoji vědeckých činností, které jiní zahájili a jitti zase později rozvíjeli.
Zkázy, k nimž došlo v minulosti, spolu s nezájmem m odět nich badatelů způsobily, že dnes dobře známe pouze to, jak i tato „hybridní" kultura projevila v Řecku a poté v Římě, a i jsme přehlíželi úlohu, kterou při její tvorbě sehrályjiné nárfi dy, například Etruskové, národ hovořící předindoevropskýr jazykem, který sířil své výrobky po celém kontinente, uvedl v\
Zrcadlo barbahské
voc dnes neznámé písemnicrM a divadlo a který vytvořil „první projev vyššího Urbanistického uspořádání přímo na evropské pudí". Etruskové ovlivnili počátky keltského umění a odkázali národům hovořícím latinsky tak základní slova jako tittera, tnttndus, populus, publints nebo persona.
Něco podobného se odehrávalo na druhém břehu Středozemního moře u Kartaginců, kde byla znalost Čtení a psaní zřejmě rozšířenější než u Reků -číst a psát dovedli i rolníci
a5yb«Aři."*' aväa* 0 Jc./'cn?- kultuře, shrnuté v „punských knihách", víme málo, protože Řím se postaral o smazání jejich památky, když kanaginské knihovny rozdal vládcům drobných afrických království. Této kulturní genocidy byla však ušetřena Magonova velká agronomická encyklopedie, jejichž osmadvacet svazků bylo uloženo spolu se sibylskými knihami v Apollo-nove chrámu v Rfmí, byly přeloženy do latiny a roziířilv se v četných stručných verzích; jejich vliv byl patrný ještě ve středověké arabské agronomii.
Řecký mýtus Změnil charakter a nabyl nového rozmeru po Alexandrovi. Politické nároky, které v sobe zahrnovalo založe-m nse, nutily k tomu, aby se „helénismu" dal přísně kulturní rozměr a tak se usnadnilo začlenení barbarů, kteří by se chtěli integrovat do nového typu státu. Jak vypráví Plutarchos Aristoteles radil Alexandrovi, aby s Řeky jednal jako s přáteli a s bar-Oary, ..jako kdyby lo byly rostliny a zvířata". Alexandr se však touto radou neřídil, snažil se vystupovat ,jako prostředník pro
jy SVct" H umožnil asimilaci domorodých pohlavárů které Potreboval k správě tak obrovského impéria. ]ňv     ch,lí PhJctí řeckého jazyka a kultury helenistickými krá-
srvimi bylo sotva více než předstírání modernizace. Státy krať V -Pů ^exandn>ví' smr,i si pod formálním zdáním demo-přel - ,níílittl<-;í poliš podržely své staré orientální formy íý Mč ni ™i6ny A P™Působené epoše obchodní prosperi-budov ■ t Východu se helemzovala výstavbou veřejných
íí navšr'      t},aPřndad divadel a gymnázií (samotní židovští kně-fttěla r,  ľ     ®vmasi(m v Jeruzalémě); avšak třeba agora už ne-keiri obki C' poli[ickou' nřbrž b>la pouhým obchodním stredis-Klopenym obchody, lavicemi a podloubími prodavačů.
1 í
E v k u ľ A   P í. F. D   ZfeCADl. EM
kim, kiery.se silou zbraní zmocnil helénskeho svéta, se prohlásil jeho pokračovatelem, přičemž argumentoval napríklad tvrzením, že latina je řeckým dialektem, zařazením Aenca do Romulova rodokmenu a pokračováním homérske tradice, náležité adaptované Vergiliem, jako svých vlastních dějin. Avšak to, co vskutku pokračovalo, byl Alexandrův imperiálni program, a jestliže asimiloval řecký jazyk a kulturuT bylo to hlavně proto, aby správa zůstala v rukou týchž helcnízovaných kádrů ■a završil se plán Utváření autoritářské společnosti, jejíž legitim-nost byla potvrzována starou rétorikou athénské demokracie. Protože ŕiše a demokracie byly dva neslučitelné pojmy. Půl druhého století po Alexandrově smrti vyjadřoval Polybios, Rek odvedeny do Rima jako rukojmí, svůj obdiv ke způsobu vládnutí Římanů, k jejich „smíšené konstituci", jež se v ničem ne- ! podobala rovnosti politických práv prohlášené Herodotem za charakteristický rys helenistické ciiilizacc.
V císařském Římě neexistoval participační demokratický systém. Formálne to byla zvláštní smésice zdánlivé kontinuity republiky (v Římě císař vládl, alespoň teoreticky, společné se senátem j a přímé kontroly nad zbytkem císařství, kde osobní rozhodnutí vládce - vznikající zpravidla jako odpověď na „peli ce" představitelů provincií — byla považována za zákony- Vláč* noucí vrstvy neudržovaly společenský pořádek ve městech Ion, nýbrž díky lidovému konsenzu založenému na darecli jimiž pňnceps přispíval na veřejné výdaje, mezi něž patřily „chléb a hry" nebo náboženské oběti.
Tů vysvětluje, proč Římané na rozdíl od ftekú neomezovala přístup k „občanství*,jež neznamenalo skutečná politická práí va. nýbrž měli zájem udělovat ho významným provinčním představitelům, aby tak získali na svou stranu vůdčí skiipinv dalších národů, až je Consiitutio Antoniniana, vydaná Caracallou roku 212 n. 1., rozšířila prakticky na všechny svobodné obyvatele říše*
Římskou říši bylo možno označit za „soubor osad slabí integrovaných mezi sebou". Opravdu, „spoU-řným popisem toho, co nazýváme ,říší', jsou ,národy podřízené římské nadvládě'. Ri^ není pojímána jako územní celek." Neexistovaly „hranice" vyznačené nějakým znamením, mezi jiným proto, žc neexistovaly do*
li.
ZRflADLO BAkBAKSKE
USf,ÄÍ TPy> abyjŕ hy]° moíno *P™™ urči, (hranice naopak oddělovaly provincie a i^aéuJS^SSmSS To, co tyto národy udržovalo v jednotě nefefe ňŕ správcu), ani síla vojska, nýbrž Společenství S ncb>HUCmnňSt "Právy,
provincií - cožraůSv^ " ^ mČné oby™elŮm V°pzg*r>ďě^míTS£čs Vy2na,n P*"*™** úrazové * -WtěznýXSSf^^-ý- " vcelé říši (jen v samotném ŘímS í. ^ P°st™ých - "fi osmdeá! b?,oSAJ # —ky AuHustoWcb soch,
^™^^:^Ť*:* «niW° dovedl spo-
zP'-ol,ení m,steľ bcSľ^ T-™
PWnilv v chrámy Sítu™ T BaaIaH™mona Což byla funkce tóľfTJT J ^x,s'ovalJeťii"ľ «pofcín* prvek, ke™ 1« ?rC C°by -etnika", díky níž byj prostřední
fen* ^SÄrlná pro včrící jakéh-
eích i^'ľ;Ssvah^Pe" aíSk?B[ kul,uru nárůdů
Sř°ta]nfcJ ¥a" lineme* případ
2S "*bo dovez'nvcho^ľ' P™?,efch * dob Alexandry d.ňWi,je wv-oi iW      ľ0ky' aiC rjxhIe ""omanizovaných - jak
wopovaly. sjedtnou výjimkou kultury řecké.
17
E V R O f A   P H T- d ZRCADLEM
Uzavřeni sami do sebe, dospěli k presvedčení, žc svět má jen dvf části: říši a barbary. Tato dichotomie se odrážela v jejich zeměpisných názorech. Jestliže Rekové rozdělili svět na tri části, Plinius prohlásil, že jsou pouze dvě, protože Evropa je nejlepší z nich a vychovala „lid vítězící nad všemi národy'', a proto mnozí tvrdí, žc „není třetinou, nýbrž polovinou syéta j Tu Lež krátkozrakou projevil i Ovidius, když ve vyhnanství naj březích Černého moře, zvolal; „opuštěn dlím zde na břehu nejzazších končin", tedy na hranici, za rdí není nic než barbarství, zima a hrůza. Zvyk dívat sc na lidstvo na křivém povrchu ■ barbarského zrcadla jím bránil postřehnout, žc za „limcs" jsou jiné světy, jiné kultury a dokonce i věda a techniku převyšující jejich vědu a techniku.
V protikladu k ideálnímu portrétu „Římana'' byl obraz „barbarů" stereotypní, jak lze pozorovat na děsivém literu Hunů, jež nám zanechal Ammianus Marcellmus, plném hrůzl stejně jako nepřesností. Samy .barbarské národy" byly v jistém smyslu vymyšleny Římany, kteří jim přisoudili rysy etnické jednoty a uzemní usazenosti, jež jim chyběly. Caesarova Gah4 a Tachova Germanie byly plodem představivosti svých amoruj („Germánům" trvalo více než tisíc let, než si sami dali sPol£J ivé kolektivní jméno). Právě kontakt s okrajovými vojemkýn* osadami říše. jež přitahovaly barbarské kolonisty, kteří se usfl lovali v jejich blízkosti, prispel k jejich snazšímu spojový a vytváření svazů. Možnosti obchodovat, služba v římském vojsku a později i potřeba organizovat rozdělování subvencí prH cházejících i Ríma je konsolidovaly a ustálily. Římané tak na-j pomohli tomu. aby se chiméry, jež si představovali. stiM skutečností.
Prvními evropskými „barbary", které poznali, byli Keltov což bylo označení, jež používali pro rozsáhlou skupinu náttM od Galů v ňejzápadnéjií části Evropy -jako byli li, kteří na p* čálku 4, stol- př. n. I. vpadli do Itálie a potulovali sc opuštěiiyr. ulicemi Ríma, „zděšeni tou pustotou" - až po galatské vojak? a bandity v Malé Asii. Jc obtížné určit, do jaké míry kulturní p! dobnosti mezi nimi - rozhodující by byla pouze příbuznost Jí jich jazyků - odpovídají skutečnosti nebo rímskemu predsuc
Zrcadlo ďarbarski
ku, vezmeme-li v úvahu například rozdíly mezi těmi Kelty v severní Itálii, o nichž nám Polybios vypravuje, že žili v místech bez hradeb a „spali na lůžkách z listí", a staviteli velkých opevněných, oppid, rozkládajících sc od Galie až po údolí Dunaje,
Druhou velkou skupinou evropských barbarů byla skupina Germánů. Římané mezi nimi nerozlišovali a považovali je za „čistou rasu". Pro Tacita „lělesný vzhled je U všech týž: sveřepé modré oči, nazrzlé vlasy, urostlá téla, silná, však jen tenkrát, když útočí. V práci a námaze nejsou zdaleka tak vytrvalí..." O čtyři sta padesát let později prohlásil Prokopios něco podoln-ného o Gótcch: „jsou st podobni jeden druhému... jsou všichni světlovlasí, mají bílou pleť a vysokou postavu... všichni maji stejné zákony a stejně náboženství... a mluví stejným jazykem.,." To není nic než odraz obvyklé krátkozrakostí tváří v tvář cizinci; průměrnému Evropanovi, málo uvyklému vídat Černochy nebo Číňany, připadají všichni stejní.
Existoval nepochybně gótský lid, který podle Cassiodora měl zřejmí své kořeny ve Skandinávii, v zemi, jež byla ,jako líheň na národnosti nebo kolébka národů." Existoval také gótský jazyk, který se udržel na Balkáne až do pozdního středověku, Avšak skupiny, jež zasáhly do dějin říše a jimž obvykle říkáme Gólové, byly ve skutečností shlukem národů - zahrnující například Alany a Huny -, kde Gólové tvořili dominantní skupinu s vlastním jazykem, společným náboženstvím (jímž nebylo ariánství, jak se obvykle tvrdí, nýbrž vyznáni mezi arián-stvim a katolicismem) a zákony a zvyky, které vykrystalizovaly uzprect příchodem Hunů (právějejich styk s Římany napomo-Jejich upevnění) a které jim umožnily udržet si kulturní svébytnost, když žili ve spojenectví s nimi,
Nebyli politicky jednotní, jak naznačují dějiny velkých bar-j^rskych vůdců, dynastií a království, V Atttlově vojsku, které nou - ° \b.itvě na Katalaunských polích, byli Hunové menši-irách^H Sm^Sj° »mnoha národností a rozličných národů", spoje-nii b VClrn' Volnéno wazu Po Attilové smrtí se tento svaz vel-germi ^2p.a^] a sara°tn1' Hunové nakonec splynuli s jinými rc*Kórrn.S' T- Éi 5lovanskymi národy a zmizeli z dějin. Ani Ost«    v« a Viíigotové, kteří vytvořili trvalejší politické útvary,
!!J
evropa   PítU zrcadlem
gevně nebyli ničím jiným než směsicemi kmenu a válečnických ] skupin, kieré měly vlastní vůdce - COŽ bylo později definováno jako gótská aristokracie - a které se spojily, aniž splynuly, do oněch vyšších celku, jež ftímané považovali za monarchie.
Na druhé straně je obtížné udržet staré tvrdni, jež nám licí dobytí západo římské řHe barbary jako rozhodující ?,|om. Je nutno mít na paměti, že vztahy mezi barbary a ftíniem nebyly pouze konfrontační, ale že se projevovaly v široké škále odstínů, mezi nimiž není vždy snadné diferencovat: od obchodu až po vydírání a od placených služeb až po poskytování subvencí! za neútočení na říši.
Většina barbaru, kteří přešli hranice, nebyli nájezdníky, nýbrž přistěhovalci, kteří se usazovali na území říše právoplat-1 ně, jako vojáci ve službách císaře (zprvu začleněni do římské-1 ho vojska a později jako autonomní skupiny podřízené svým vlastním vůdcům). Ä nejenže neusilovali o zničení existujícího politicko-správního uspořádání, nýbrž mílí zájem ojeho uchování, protože jim sloužilo k inkasování daní, jež byly vybíraný. na vydržování vojska. i
To, žc se Gólové, kteří roku S76 ve velkém počtu překročili I Dunaj, vzbouřili, bylo způsobeno jednáním římských úřednfl ků, kteří je soustředili do nejneplodnéjších oblastí, aby podff lehli hladu. Avšak ani po svém vítězství u Adrianopole roli! 378 - kde začali brzdit římský útok kruhem vozů, aby poiomJ říšské vojsko porazili svým jezdectvem -, ani po dobytí ŘílttJ Alarichem roku 410 sc vítězově nesnažili o nic více, než aby by-j lo uznáno jejich postavení „uvnitř říše". Jedna nedávno vytisS kniha o římském západe tvrdí, že to jediné, k čemu došlo v 5. století, bylo to, že římská správa byla nahrazena správfl několika barbarských národů usazených na těchto územích prostředky víceméně zákonnými, žc to však zdaleka neznaoíB nalo konec říše, nýbrž představovalo pouze její přeměnu. Uvi- j dí se zde dokonce, že je málo pravděpodobné, že sesazení Ro-mula Augustula roku 47ti něco změnilo v životě obyvatelTtáWl
Výše popsaný systém vztahů se nakonec rozpadl v západní: části (v Části východní se udržel a řísc přežila dalších tisíc lei). Tlak barbarů sc zde zvyšoval současně s tím, jak římské hospo-j
Zrcadlo harbabskc dářství upadalo a uzavíralo se samo do sebe a mezi obyvateli říše Ubývalo vůle nadále snášet zvyšující sc náklady systému, který jim byl málo k užitku, zvláště když nesváry uvnitř samotné společnosti byly nakonec vážnější než konflikt, v němí globálně stála proti celku těchto „vnějších nepřátel".
Abychom porozuměli pádu západořímské říše, jc třeba, abychom si povšimli příznaků rozkladu struktury ústřední správy a společenských trhlin, jež říši začaly oslabovat už dlouho předtím, než ji ovládli barbaři, Ve staletích „úpadku" - tento termín vyjadruje zkreslený pohled na složitý proces vývoje a zmeny - docházelo k postupné privatizaci verejných funkcí, zvětšování ekonomických rozdílů a následkem toho k upevfto^ vaní vrstvy magnátů, kteří vlastnili velké majetky a nechávali je obdělávat koldnům prchajícím před zadlužením (hlavně kvůli daním) a uchylujícím se pod ochranu pána, čímž byl zahájen proces pŕipoutävání k pudě, který postupoval ruku v ruce & úpadkem otroctví, méně rentabilního pro velkého vlastníka
Kdo tedy byli ti .barbaři", o nichž se předpokládá, že zničili nsiŕ Kusky historik Rostovcev - pronásledovaný sovětskou revoluci, která jej přinutila k emigraci z rodné země - tvrdí žc »m padl, protože, neschopen „civilizovat" venkovské masy, byl n^cen přihlížet tomu, jak kultura vyšších vrstev usmpovala kul-'i i' venkovanů. Zpočátku „barbarství venkova začalo zaplavo-at mesLnke obyvatelstvo"; později loto obyvatelstvo „bylo ?ccla Pohlceno příchodem barbarských živlů přišlých z ciziny, zčásti WUmutim □ zčásti dobýváním".
> -\''a mni. }r ■. ,,,,,,,, wvu-llrní j^u nrphu
»i. jak vnitřní - venkované, kteří se ncromaiuzovali - tak
k ůÍL-   - !je nárn' íc se názcvbarbar" dosud používal nejen
kteří , ľ h ^treku í>řiílích JPoza h™nic> nrbri ^ec" těch, a tndíí    u ľ °noho dův,xlu nepřijímali společensko řád řHe,
Venkové - í °ChotnÍ h° bránit" To se vc velké ™íre týká těch zPusofcľľ ľ" skÄ kulmra ncdoká^la integrovat a kteří
ské fSe     ' Cn RostovCev považuje za základní rys úpadku rím-
Toto'l       "e pohlcovam v"ičlaných tříd masami'*. ' «ůvodi#1íUítrU-je nejí:n dvoJznacnost pojmu „barbar", nýbrž ^y-jez vysvětlují úspěch, jehož dosáhl obecně rozšířený
čili
20
SI
Evropa  pred zrcadlem
pohled na „pád říše". Tradiční obraz Říma, který padl z důvodu fiaska svých vládnoucích třid, neschopných celit náporu barbarů, plnil a dodnes plní nanejvýš užitečnou „mravoučnou" funkci. V očích mnoha současných intelektuálů a politiků stojí naic společnost tváří v tvář nebezpečí jiných barbaru, jimiž jsou tentokrát nmasyM, které je nutno držet v příslušných mezích, aby nezničily civilizaci. Protože se vyhýbají tomu, aby měli na zřeteli problémy našeho vlastního světa, je pro ně pohodlnější vytáhnout ze skříně starého strašáka úpadku Říma, než zkoumat vnitřní faktory rozkladu, jimiž mohou být zvyšování majetkové nerovnosti nebo omezování svobody.
Když nám někteří dnešní historikově říkají, že to, co skutečně zničilo pozdní římskou říši, byla politická praxe, kdy se soukromým zájmům dávala přednost před zájmy kolektivními, není divu, že jejich tvrzení vyvolávají výhrady, protože nás mohou vybízet k nepohodlnému porovnávání s jinými současnými poměry. Výklad, který by položil důraz na vnitřní problémy římské společnosti, by k vysvětlení krize římské říše nemusel používat barbary. Tím by se zastánci tradičního pohledu ocitli v situaci, kdy by se na ně hodily verše, jež v jedné Kavafisově básni vyslovuje císař a senátoři, kteři marně čekali na příchod] barbarů a sklíčené odcházejí, když vidí, že je není nikde vidět:
Co z nis ted bez barbarů bude? Ti lidě pro nás bvlLjisiym řešením.
II.
Zrcadlo
křesťanské
TT tradičním historickém pojetí je spolu s dědictvím antické V kultury druhou charakteristickou složkou „evropskosti"
sSTV,'J"ľ UŽ -1 P°Čálku Pŕcdslav«°M" výrazné učení mi i e ve stredomorskem světě, až se vc 4. století stalo náboženstvím mnske nse (Konstantinovou .konverzi' sc tehdy zmenila nse, kde/to křesťanství zůstalo beze změny)
Avšak mezi křesťanstvím původním a křesianstvím konstan-
1      v^UHy * *** *"* kLeirahm<™1
ŠV? K , ľ"" Ctapy V íé P™1' V ctaPě -historického JeŽt fpa?es& -'\ren°ľÍníCh "átože^n hnutí, jež oiřás-IntZv ^Catku na^h° lttyP°čl»' Bvlo to hnutí v zásadě S 't9,,C' Pr0tí 'más,U': ted>-'ak Proti náboženské hie-Sední?-mUKP'0tOZe P™3^10 Pří"')' ^tah člověka, bez Svedu e ľ ' 5,b:,zství;m' ^ j P™" ríšskym správcům, což vy-"Mle, ze « obe moc, spojily, aby proti němu bojoval*
VyjadCt v řeT-50 kŕľsťanst^' ^mejštiny a začalo se
BeSŕkV i ' P^enVí ?reM° 2 P^nJkÄO venkova do StoupTno-T' Tťnt° íířcchod zrněnu jeho
kde S?'"' obca"f-kU!ří« Pripojovali k PavlovVm skupi-počáte   j °U, U'0llU hrÁly Žen>' Pluralitní PoUa této
Pj" věrnvih n ?VOJC tEtanstv" odrážela rozmanitv původ skutí sjudais^:,? ,J,m"íjbŕe2aní kŕcsťanŕ- kteŕí M <iál silně spja-tíl* - A-.,lc 7e skuPin Pronásledovaných v Pales-^K^nmLř nepřátelští k Chrámu, učedníci Jana Křtitele, au po jeho popravě - a konečně pohané obrácení
as