Evropa před ucadlem K hovořilo o vyvrcholení či dokonce o konci dějin. Bylo by možno se domnívat, že budeme svědky pouhého zeměpisného přesunu těžiště světa, k jakým doJlo v přede nozích stadiích dějin, v souladu s triviální představou o postupu civilizace ve smčru pohybu Slunce: nejprve ze Středomoří do Atlantiku a nyní z Atlantiku do Pacifiku. Věci jsou mnohem složitější. Lpění na takovém vykladu by nás odsoudilo kc konzervaci všech chvb a nedostatků lineárních představ o dějinách a pokroku. Důsledky a perspektivy pěti století „evropského zázraku"jc nutno vidětjinak. A na cátkuje iřeba hledat část jeho vysvětlení uvnitř samotné ské .společnosti. IX. Zrcadlo davu Jedním Ze základních mechanismů rcslrukturacc Evropy po sociální krizi 15. a 16. století bylo budování „moderního státu", jemuž privilegované stavy postoupily část svých politických a vojenských funkcí výměnou za zajištění svých společenských a hospodářských výsad. Jak prohlásil Locke; „Veliký a hlavní účel, proč se lidě spojují ve státy a poddávají se vládě, je zachování jejich vlastnictví," A\íak běžná představa, že moderní stát vznikl naráz, „se všemi náležitostmi", podporovaná snad označením „absolutistický",je mylná. Potě, co moderní stát vznikl, měl malou schopnost obsáhnout a kontrolovat občany jako jeden celek. Mezi panovníkem a poddanými existoval mezistupeň s horní vrstvou tvořenou oligarchii velmožů, blízkou centrálni moci, a další vrstvou, spolčením s tou předchozí nebo jí podřízenou, složenou ze všech bohatých vlastníků, šlechticů a sedláků, kteří kontrolovali místní moc (Koruna kastílska tak mohla být označena za „federaci obcí"). At se hovoří o cemrali7.aei m-Ikuíc, život na mismi úrovni, včetně vybírání daní, byl mimo kontrolu centrální moci ještě velmi dlouho, jak to dokazuje přežívání forem pornčniciví a systému vesnických tyranů ještě hluboko v 19. století. Například ve Francii 17. století nebyla „absolutistická" monarchie schopna opravit v Lyonu most přes Rhônu, jediný most, po nt'mž mohlo přecházet vojsko a mohl být převážen proviant do Itálie. Fondy vyčleněné v provinčních pokladnách na jeho Opravu nebyly vypláceny, neboť byla dávána přednost požadavkům soukromníků. Dalším z omylů značné části teoretických úvah o „moderním státě" je domněnka, že jeho základem bylo donucování. 130 131 Ev no pí put 11 zhľadlem Z k a d l o davu Žádný stát není tak silný, aby se udržel dlouho bez konsenzu. Zásadní věcí, jak tvrdili v ]7. století Britové, bylo počítat s „mí-ricním'1: „Sílaje vždy na strane ovládaných a vládci nemají nic, oč byst opřeli, kromě míněni. Proto je základem vládnutí pou-2e mínění a tato zásada platí jak pro nej despotičtější a nejmili-tarističtější vlády, tak pro vlády nejsvobodnejsí a nejlidovější." K zachování „minční" bylo numo namluvit těm dole nejen to, že uspořádání společnosti odpovídá vůli boží, nýbrž že je rozumné a spravedlivé. Že exisiuji určitá pravidla určená k zajištění blahobytu poddaných a že, dojde-li k jejich porušení, i bude to znamenat, že je někdo nerespektoval; nikoli, že systém je Spatný, „Neděláme si starosti s tím, zda lid má nějaké právo nás svrhnout - napsal později Goethc snažíme se jen o tof aby necítil pokušení udělat to." K vysvětleni zásahů soukromých zájmů do veřejné sféry se obvykle používá argument, že stát byl ještě „křehký'1 a nezralý. To jc falešná představa založená na porovnání s teoretickým modelem státu vlastnícího monopol na moc a společenskou kontrolu, který neexistoval ani v období absolutismu, ani jindy. Nedávná iialská zkušenost ukazuje, do jaké míry je suk dosud „krehký". Jde o cosi, na co se poukáže jako na „korupci" jen tehdy, když se přemíra toho stane hrozbou pro přežiti systému, protože je dobře známo, že totéž v „rozumných" dávkách je součástí hry, i když to není zapsáno v pravidlech. Mezi funkcemi, jež stát převzal, měla významné místo j obrana obcami, kterou byly ve siavovské společnosti ospravedlňovány výsady ..rytířír. Nutnou podmínkou bylo mít peníze: „hybnou silu války" („nervus helii"). podle starého výroku zaznamenaného Ciceronem. Význam války pro absolutistické monarchie (v Ift. století představovaly přímé i není inu- vojenské výdaje patrně více než 75 procent) vysvětluje to, že „císařovna" Marie Terezie prohlásila, že finance jsou „joíímývi movitým majetkem státu". Válka byla stále dražší, neboľ vyžadovala stále více mužů - velkých bitev 15, stole ti se obvykle neúčastnilo více než 30 000 mužů na obou stranách, na počátku lfi, století jich ale už mohlo bfl přes 150 000 - a byla stále více přítomna v živote evropských států (konflikty byly pořád častější a všeobecnější). To si vynutilo udržováni stálých žoldnéřskych vojsk a válečných flotil, což představovalo velmi vysoké náklady, které při konfliktech dále narůstaly. Tyto stoupající náklady působily vážné problémy vládám, které mohly vybírat vyšší prime daně pouze tehdy, když přiměly k placení privilegované vrstvy nebo nasměrovaly do státní pokladny prosíředky, jež dosud zůstávaly v rukou těchto vrstev. Protože jakékoli z těchto opatření by bylo ohrozilo spojenectví, na němž byl založen ancien rigime, státy začaly záviset stále více na nepřímých daních, zvláště na daních plynoucích ze zahraničního obchodu, což spojilo jejich osud se zájmy velkých obchodnických skupin, jimž se za to dostávalo politické a vojenské podpor)', kierou vyžadovalo dobývání svetového trhu, 'lak tomu bylo ve Spojených provinciích nizozemských, kde byl vytvořen první systém veřejného dluhu, který mohl být umístěn na veřejný trh v nízké úrokové míře díky důvěře věřitelů ve vládu, a kde finance podléhaly veřejné kontrole (kdežto absolutistické monarchie, diskreditované zastavováním plateb, musely získávat úvěr za lichvářský Úrok a obracet se na Finančníky a prostředníky). Stejný model se uplatnil později v Anglii, v'níž ,.Slavná revoluce z roku lrtftfť' nakonec upevnila spojenectví vlastníků půdy a obchodníků, kteři obchodovali se zámorím- Systém vyjednávání v parlamentu vytvořil „národní kulturu společnou velké části zámožných tříd", kieré „se naučily videi své soukromé zájmy jako veřejné či národní cíle". Britové vytvořili první evropský národní siát, který prokázal svou účinnost v rychlosti, s jakou asimiloval Skotsko (přijetí anglického jazyka a zřeknutí se gaclštiny, integrace šlechty), což bylo znamení nové kolektivní identifikace, kterou roku 1740 opěvoval James Thomson (Skot stejně jako Walter Scott a realistický malíř David Wilkie, kteří vytvořili národní mýty romantismu) v písni llute Briianni/c Jiné národy, ne rak iťastnéjako ty, musejí někdy padn nu t před tyrany, ty vsak víkvčtáš, velká a svohodná, všem jim naháníš strach a li všech budu závist. Vlídni, Británie! Británie vlnám vládni; Britové nebudou nikdy, nikdy otroky. E V R o f A ľtED ZKMlLEM Je pravdepodobné, ž,e koncern 18. století proces tvorby národního státu ve Velké Británii pokročil více než v ostatních částech Evropy, avšak „homogenizace" /.daleka nebyla úplná. ] Britské společnosti, poznamenaně lěžkými důsledky industria- j lizace, hrozil na počátku 19. století rozpad. Byly to roky, kdy Shellcy „měl za to, zeje nevyhnutelný střet mezi oběma třída- 1 mi společnosti", a Byron psal v „Písni ludditů"; „zemřeme v boji či budem svobodni žít, pryč se všemi králi kromě krále Lud-da". Ješié roku 1845 Disraeli tvrdil, že ve Velké Británii jsou dva národy, mezi n i mil není vztah ani synipatie, jci vúbcr. neznají zvyky, myšlenky a cílení toho druhého, jiiko kdyby ijly v různých krajích či obývaly rúznč pLanery; utvářeny různou výchovou, idveny různou potravou, řidí se různými mravy a nrjíůu dbale lýchí. zákonů,,.: bohad a ctuidí. Nelze sméíovat „národ" s „národním státem". Národní cílení - vedomí pospolitosti založené na společné kultuře - existovalo vždy a všude a působilo jako osvobozující síla ve společnostech bojujících za to, aby se zbavily závislostí a kolonialismu. Naproti lomu národní stát, jak se upevnil v 1&. století, nebyl obvykle ničím jiným než státem, v němž byl omlazen starý absolutismus. Francouzska a španělská monarchie se 17. století už snažily využít národního cítění, ale nedosáhly uspokojivých výsledků (ve Španělsku byl Olivaresův plán „jednoty zbraní" ozdoben nacionalistickou rétorikou, která nikoho nepřesvědčila a nemohla zabránit válkám za odtržení Portugalska a Katalánska). Byla to francouzská revoluce, která, nucena stmelit shluk „národů" zděděny po absolutismu („koloniální říši, jež se tvořila celá staletí"), vytvořila model společenství, v němž ze všech měly byt „děti vlasti". Když se rozpadla „ideologická soudržnost" starých monarchií „z vůle Bozi", převládla snaha nahradil ji soudržností laické pm:d]\ :::oj,-v..v.-:.. y :,.:',r;/.•; :.<\; i". ■ ol iž kultu vlasti a několika vymyšlených symbolu, jejímiž hlavními stmelujícími silami byly „národní" trh (rozšíření hospodářských vztahů venkov-město na celý stát, což vytvářelo vzájenv Z k C A o l o davu nou závislost mezi lidmi ovládanými stejnými zákony a stejnou hospodářskou politikou) a obecná Škola. Škola vštěpovala novou národní mytologii: apologetickou vizi vlastních dějin (nikoli skutečných dějin dobyvatelů a porobených, nýbrž takových dějin, v nichž se „vlast" objevovala jako společná matka všech), zaváděla jazyk vládnoucího národa, šířila tradice a mýty připravené ex profeso (s vymyšleným „folklorem", který si vybíral a adaptoval prvky lidové kultury a povyšoval je na „národní"), ukazovala mapy, na nichž se rýsoval nový' obraz národního území (jež vyžadovaly stanoveni přesných hranic, které rozdělily obyvatele sousedících krajů, zvyklé dosud žít spolu), atd. Škola sloužila zároveň ke vštepovaní norem a hodnot, morálky a kultury, počínaje zaváděním normativního jazyka: knižního jazyka, který se nejen snažil bojovat proti místním nářečím, nýbrž usiloval také o odstranění „podvratné" spontánnosti „lidového" jazyka (což prostřednictvím projevu pomáhalo formovat způsoby uvažování a zároveň potlačovat lidové způsoby) - Naproti tomu hlasování mělo slabé sjednocující účinky, neboť hlasovací právo mělo ve většině zemí pouze čtyři až pět procent „občanů" dostatečně movitých, aby u nich bylo možno předpokládal zájem o zachování společenského pořádkti (takzvané „všeobecné hlasovací právo" bylo zavedeno teprve tehdy, když bylo jisté, že „národ chudých" už nemůže použít své hlasy k tomu, aby zbavil moci „národ bohatých"), Výchovnou funkci plnily také justice a vězeňství, neboť posilovaly respekt vůči novým vlastnickým zásadám - jež Z milionů evropských venkovanů udělaly zloděje dříví z lesů, které považovali za vlastní -, pracovní kázni a subordinaci. Naproti tomu není jasné, zda „civilizační" proces snížil míru násilí, jak sc tvrdí, J ešte v současnosti můžeme vidět, že míra násilných trestných činů na sto lišíc obyvatel je vyšší v „nejcivilízovanějších" zemích (roku 1977 to bylo 18,8 ve Spojených státech, 5 až 6 v Anglii a Německu a klesla na 2.1 v Itálii a 1,4 ve Španělsku). ť";ím byla vyvolána tato touha po vytvoření nového kolektivního vědomí na podkladě mezitřídního programu? Snaha o opětovné získání lidových vrstev projevující se od počátku 134 135 E V rota rftED zrcadlem 16. století dospěla k významným výsledkům - splnily se některé její cíle na poli náboženské kontroly a hlavné sejí podařilo pg^| stavit buržoázni vrstvy do jedné rady sc starými vládnoucími stavy-, ale nebyla dostatečná na to, aby zničila společnou kulturu a dynamičnost lidových vrstev, která ješ tč v polovině 18. stolní byla živá a zdárně přetvořila formy autonomního sdružování podle vztahu určovaných prací, obživou nebo slavnostmi. Škola, vězeňství a vojenská služba se zasloužily o sjednoceni kultury, ale autonomie zanikla teprve tehdy, když byly zničeny pracovní a životní formy, kolem nichž se utvářelo vedomí pospolitosti. V historickém pohledu potvrzujícím legitimnost „modernizace" se tyto změny vysvětluji „objektivními potřebami" hospodářského růstu, znesnad ň oraného lpěním rolníků a řemeslníku na jejich tradičních zvycích a mravech. Jejím vý- | sledkem měl pak být velký skok zemědělské a průmyslové revoluce. Dnes začínáme vidět falešnost tohoto vykladu, začínáxúiH chápat, že existovaly různé cesty k dosazení týchž výsledků, z nichž by byly mohly některé zajistit podobný hospodářský růst bez zpřetrhání pospolitých svazků a se spravedlivějším rozdělením bohatství. Dějiny agrární revoluce nám mohou byt podávány tak, že za nutnou podmínku budou vydávat zničení občinových forem hospodaření. Dnes však víme, že existovala logika ekonomiky zemědělství, kdy bylo růstu v..írr i jimui rx^ioi), nežja-kou hájili velcí vlastníci, jimž šlo pouze o zpeněžení a nikoli o maximalizaci celkové výroby a o blaho rolníků. Studie o „tradičním" zemědělství ukazují nejen 10, že bylo ,'. ,-' . -v!: ,■ i. .;• ly, I.-, .• |::. /,• v nvn: d.išlo k vět- šině velkých zlepšení: že úspěchy dosažené ve Flandrech, O nichž se tvrdí, že vse odstartovaly, byly výsledkem vývoje ..tradičního" zemědělství; že ke slučováni pěstování plodin a dobytka, jež charakterizuje první revoluci v zemědělství, došlo na rozdělených pozemcích a nikoli na takzvaných enti<>M"$ neboli scelených pozemcích (Laxton, poslední anglická vesnice.' kde se udržel systém rozděleně půdy, přijala všechna zlepsť[ll< která byla pro její obyvatele užitečná); že Francie 5 P^ev^j^ polním hospodářstvím se dokonale přizpůsobila novým Zrcadlo davu nikám; žc ruské rolnické obce 19. století byly schopny zavádět „zlepšení vyžadující značné investice v podobě práce, kapitálu a umu",,. Dost na to, abychom došli k názoru, že je třeba revidovat verzi, jež ospravedlňuje zničení starého pospolitého světa nutnosti zvyšování výroby. Tento pohled podceňuje složitý svět venkovské kultury. E. P. Thompson nám ukázal neobyčejnou vitalitu a autonom-nosl této kultury a způsob, jakým přežívala až do konce 18. století. Nedávná studie o anglickem rolnictvu v 18. století sc vrací k existenci svobodné selské držby - popírané oi'iodoxií, jež je nechala mizet zc scény od poloviny století - a umožňuje nám poiii/uiiié: realitě světa pěstitelů, opírajícího se o využívání obecního majetku, který byl zničen seelováním pozemků. Je to svět, který s nostalgií evokoval John Claře, velký selský básník, když vzpomínal na dobu, kdy „můj kus půdy mě činil svobodným", což skončilo, když jej „podlé scelování" změnilo v „otroka farnosti", závislého na pomoci chudým; na dobu, kdy rolnici nenapodobovali pány, nýbrž žili ve svých starých obydlích, „u jejichž dubového stolu, skromně prostřeného, hosté byli vítáni a chudák dostal najíst. ;í u něhož denně usedali bez rozdílu syn pána domu, sloužící i čeledín". Na počátku 19. století „to všechno sc rozplynulo jako krásný sen". Něco podobného se událo v případě „průmyslové revoluce", která se už před lety stala předmětem drastických revizí {od chvíle-, kdy britský hospodářský pokles diskreditoval mýtus -samonosného růstu"). Některé z těchto revizí-jež vycházejí t Přesvědčení, že průmysl „nelze redukovat na ekonomické systémy a jednoduché struktury" - tvrdí, že existovaly možnosti Hpmativního vývoje, založené na různých formách koopera* Cc: a že továrny nevznikly z důvodů technické výkonnosti, nybrž proto, aby zaměstnavatelům zajistily kontrolu nad pracovními silami a umožnily jim dosahovat většího zisku. Fodni-R**lé dosáhli toho, že se technologie vyvíjela způsobem pod-P^iujícíin koncentraci výroby do továren a zajišťujícím její |j^ev'lnu nad malovýrobou, což budilo dojem, že továrny vyža-thísT' Lťc^ln'c'tý pokrok. Dnes, kdy vclkoprůmysl začíná trpět ls edky své strnulosti a budoucnost zjevně patři pružnějším 13G 137 Evropa í r k 11 zrcadlem výrobním strukturám, jc možná vhodné obrátit pohled na oni: křižovatku, odkud se průmyslový růst mohl vydat jinou cestou. Na počátku 19. století si mnozí mysleli, že průmyslovou 1 robu lze uspořádat sociálně spravedlivějším způsobem, aniž ] sc přitom zavrhovaly technicko vymoženosti: že stroje mohou být dány do služeb pracujících namísto toho, aby je zolioíov* ly, a že kapitál a práce nemají být odděleny, „nýbrž nerozlučne spojeny v rukou dělníků a dělnic". Odsuzovali „tovární" industrializaci, a to nejen proto, zeje ožebračovala, nýbrž i proto, že je odsuzovala k ponižující práci v „ponurých ďábelských továrnách". Jak napsal William Blake: Přesýpací hodjiiy byly zavrženy, neb jejich prosty" íoriel byl jako fortel oráče, a čerpací hold, jež zdvihá vodu až do nadrží, bylo rozbilo a splletlO, neb jeho fortel byl jako fortel pasrjíre, A místo nich byla vymyšlena složitá soukolí hez kol, aby svýrn chodem mátla mladě lidi a pfipOUtalaje k práci v Alhionu, aby ve dne i v noci, po celou věčnost opracovávali a leštili železo a bronz, hodinu za hodjnou,*í'do úmoru, aby, Udržováni v nevědomosti, k íťmu to dělají, marnili moudré i tvrdou dřinou a vydělali si tak na bídně íivobyií. Diskuse o tom, zda sc industrializací zlepšila či nezlepšila životní úroveň pracujících, nevedla a pravděpodobně nemůže vést k uspokojivým závěrům tak,jak probíhala, protože neexistují objektivní měřítka blahobytu, který jc třeba definovat nejer z hlediska hmotného, ale i kulturního. Je však něco, co výmh ně hovoří o tom, jak samotni pracující vnímali to, jaký vyznat: pro ně mela továrna: zoufalý odpor k práci v ní, který mohl pr konat jen hlad. Britští tkalci na ručních stavech raději vydělav méně, než. aby se začlenili do systému, který jc zbavoval nezáv losti a důstojnosti a rozbíjel vztah mezi rodinou a prací, V průběhu 19. století se však podařilo tento odpor překon a postoupit vpřed směrem k „národní" integraci. Šlechta a bií žoazie mely k sobé stále blíž: majetek šlechty zburžoazněl a bu Žoazie přejala kulturu a životní styl aristokracie. Ancien régimefM Zrcadlo davu přetrvával, ani nedošlo k „triumfu buržoazie", nýbrž prosadila sc logika kapitalismu, jež nutila vládnoucí skupiny vzájemně se spolčovat a bránit své zájmy proti snahám těch, kteří byli dole. A probíhal také proces kulturní asimilace lidových vrstev, britští pracující přestali usilovat o radikální změnu a integrovali se do buržoázni kultury- Francouzští rolníci získali v průběhu 19. století „národní" vědomí (což bylo vysvětlováno, nepříliš hodnověrné, jako výsledek toho, že obyvatelé mést je přiměli „pít Z pramene pokroku"), Germanizace německých „masu byla plodem dlouhého a pedantskeho výchovného procesu probíhajícího všemi prostředky, ať to byly pomníky {u nichž byl vynalezen „germánsky- styl) nebo veřejné slavnosti, sborová sdružení, telovýchovné spolky atd- Tato homogenizace vsak nebyla tak dokonalá, jak by bývalo bylo žádoucí. Buržoazie nespoléhala na to, že chudáci jsou dobře ochočeni, Vlny bezvýchodné paniky vládnoucích tříd se zvedaly při každém hnutí „chátry" v domnění, že opět nastanou „hrůzy" francouzské revoluce. Například v roce 1819, kdy byla v Manchesteru krvavě potlačena pokojná manifestace na podporu volební reformy, jeden politik tvrdil, Že kdyby se taková shromáždění tolerovala, „byl by to konec existujícího zákona i vlády a bylo by třeba nechat obyvatele této země, aby svobodné vytvořili nový společenský pořádek týmiž krvavými postupy jako francouzská revoluce". Roku 1830 zase umírněná pařížská revoluce, která vlastně pouze vyměnila dynastii, uspíšila smrt vyděšeného Niebuhra, který vidél přicházet den, kdy (id povstane a bude požadovat „revizi majetku". Každá nová událost znovu budila obavy: revoluce z roku 184S (kdy „strašidlo komunismu" obcházelo Evropu bez možnosti, aby se stalo něčím víc než pouhým Strašidlem), založení První Internacionály, Pařížská komuna a už vc 20. století nové a ještě hrozivější strašidlo bolševismu a vlna sociálních otřesů, jež zasáhla střední a západní Evropu po první světové válce {kdy se poprvé a naposledy konala generální stávka ve Velké Británii)-. Panika těch nahoře byla vždy mnohem větší, než odpovídalo revolučním úmyslům téch dole; když roku 1932 pochodova- la 139 Evropa p 11 d z n o a i> l e m Z í c i n i. o n a v r li do Washingtonu severoameričtí váleční veteráni s pní.ndav-kem, aby se jim v predstihu vyplatila odmena., kterou jim pŕiii znal Kongres a j ej íž. částku měli dostat až v roce 194fi, vojsko proti nim tvrdě Zasáhlo a generál MacArthur, který operaci říj dil spolu s veliteli Eisenhowerem :s ľattoncm, prohlásil, že kdyby se bylo dovolilo, aby demonstrace hladových veteránů pokračovala, „naše vládní instituce by byly vážně ohroženy"'. Nacismus si získal širokou podporu ntimojiné tím, že se zaÁ měřil na likvidaci „vn i líního nepřítele", zasáhl proti žebrákům a tulákům a „preventivná" separoval protispolečenské živhi v koncentračních táborech. Stejný postup pak uplatnil proti Židům a antifašistům a později přistoupil k jejich vyhlazování. Naplňu je-li nás to hrůzou, jako kdyby šlo o cosi výjimečného, pak zapomínáme, žc nacisté jednali se Stejnou logikou, která jindy sloužila „obraně" evropského občana před Jinými" - kacíři, čarodějnicemi, vzdorovitými sedláky či revolucionáři — a kterou by mnozí byli rádi Uplatnili prou chátře. Zplošťovat ho jeho zločinů je stejné nebezpečné jako prezentovat ho jako cosi ojedinělého a úchylného a přitom ignorovat jeho „normálnost":, to mnohé, co má společného s možnostmi výběru, jež j so n považovány za bezúhonně. Chudý obyvatel města nahradil ve 20. století sedláka jako vzor barbarství a jako hrozba: hrozba o 10 obávanější, oč byla bližší. Chudoba, na niž evropské společnosti v epoše absolutismu pohlížely s nedůvěrou a začaly ji potlačovat, získávaláJ v očích liberální a soutěživé společnosti, snažící se dát stejné možnosti viem, nádech vady nebo méněcennosti. Tak byla fbr-mulována teorie „degenerace4*, na domněle vědeckém podkladě, ale využívající tak rozdílné zdroje jako hledaní fyzického základu k vysvětlení trestné činnosti (Lombrosův „rozený zlofl nec"), romány, v nichž Zola ukazoval postupný úpadek rod'11)' Rougon-Macquartů, nebo dokonce vzkříšení mýtu upíra -zkaženosti přenášené krví. Celý tento soubor myšlenek vedl k vé-decko-politickým pokusům vyřešit „problém": k eugenesii, jež měla vylepšit „rasu" selekcí jednotlivců schopných rozmnož0" vání (a jež inspirovala ste ri li zač ní opatření ve Spojených státech), k emigraci pojímané jako prostředek k odlehčení me- tropolím od nežádoucích obyvatel... Nic se nezdál" býi přehnané, aby se zabránilo riziku vzpoury mas. „Masa", prohlásil Raymond Williams, je nové slovo, jež používáme místo slova chátra nelx> lůza. V Anglii se objevilo na začátku ÍS. století. Ve Španělsku nebylo ještě zaznamenáno v akademickém slovníku z roku 179), kde na jeho místě ještě stojí „dav" nebo „lůza": „obecný nebo prostý lid."". Avšak, dodává Williams, kdo tvoří masu? Objektivní definice není možná: „masa jsou ,tí ostatní'". Růst evTopské populace v 19, století zvýšil počet těchto mas a vzdělání, k němuž dostaly přístup, s myšlenkou jejich integrace do „národní" kultury, dávalo zdání ještě VČtirí hrozby tomuto obecnému lidu, který se navíc domníval, žc je skutečně z,ván k účasti na hostině. Intelektuálové a Umělci mohli akceptovat sedláka, který zůstával ve svém hájemství, a dokonce jej oslavovat -jak to udělal Lawrcnce -jako nositele původních pudů, ale nesnášeli „kultivovaný" městský lid, který si osvojil mesiánské hodnoty; Flauberl se vysmíval jeho „elegantním" myšlenkám a Pierre Louýs jeho morálce („lidská licoiťiěrnost, jíž se lakě říká .počestnost"4). I kvalita smyslů byla odlišná u jednotlivých "bílých" ras. HuysirianS později napsal, že u vnímání barev je třeba rozlisovat obyčejné lidi, jejichž hrubé sítnice nepostfeltují ani ka-denci, vlastni každé z barev, ani tajemnou něhu jejich přechodů a jejich odstínů", „oči m芝ácké, necitlivé k nádheře a vítězství chvějících se silných tónů", a konečné „lidi rafinovaných zorniček, vytříbené literaturou a uměním", kteří jediní jsou schopni vychutnat zároveň silné tóny i jemné odstíny. „Filištín" (termín, který používali němečtí studenti pro člověka bez univerzitního vzdělání) neměl mít přístup k „velkému" umění, Umělci z přelomu 19. a 20- století psali, malovali * skládali pro kultivované menšiny — později jejich agenti a obchodnici zjistili, že „avantgarda" jc něco, co je možno prodávat ^ dobrou cenu měŠráckým ťulpasům -, sami se označovali za -prokleté básníky", domnívali se, že jsou nad morálkou mas, Hebo se uchylovali k esoterickým kultům, vyhrazeným vybra-nVtn zasvěcencům. 140 141 E v R o fa p R l d zrcadlem 'tili. „Intelektuálové" opovrhovali mamami h zároveň sc jich báli Mysleli si, jako Niebuhr, že uvčdomí-li si jednou lesi, na níž je založena jejich podřízenost, vzhouŕi se a skoncují s jejich světem. A jestliže s* všichni neodhodlali, jako Nietzsche, veřejně obhajovat „vyhlášení války proti masám", mnozí nenáviděli onu „demokraciijc ž kladla polÍLická rozhodnutí do rukou většiny těch mé ne schopných: „Velká partie" - prohlásil později Ernst Jünger - je taf která se hraje mezi plebiscitním démo-sem a tím, co zbývá z aristokracie"*. To je přimělo snít o nových césarech a někteří sc domnívalifl že je našli v Mussolinim či Hitlerovi, kteří měli n uvi evropskou „inteligencí" mnohem více obdivovatelů, než sc obvykle snuqH protože jen malá část z ní vytrvala ve svých názorech i po ponižte, Většina se snažila o to, aby se na jejich angažovanost zapo- I mnělo, j:»ko Jünger {který v každém případě povazoval Hitlera za příliš plebejského) nebo Heidegger, který předtím žádal, aby se výzkum a vzdělání daly do služeb nacionálne socialistické revoluce (nacisté jej však považovali za příliš „metafyzického"). I Terno boj proti plebejským masám nebyl nikdy otevřenou válkou. Nepřátel, které je třeba porazit, by bylo příliš mnoho a na druhé straně jsou zapotřebí živí a oklamaní, aby dál pracovali, aby byly uspokojovány nákladné p<>:í< l,y ..i<",. h lepších". Vytvářejí se „vnitřní nepřátelé" za účelem segregace určitých lidských skupin jako méněcenných nebo dokonce nepřátel* ských: Židů, tuláků,, stávkujících, cizích přistěhovalců (když už nejsou užiteční). Tím