Zrcadlo í ivoísiií VII. Zrcadlo divošské I Vletech 1664 až 1666 namaloval antverpský rodák Jan van Kcjisol několik alegorií, kde byly čiyíi dílv <••.<"•::•. .»An:i/my jako ženy ve scenériích plných předmětů, knih a obrazů ptáků a druhů hmyzu typických pro každý kontinent. V evropském malířství 17. století byly lakové náměty časté a jejich podobnost byla /.působena společným zdrojem: modely vytvorenými Césarem Ripou v jeho Ikoňológii vydané roku 1533, v níž hledalo inspiraci mnoho umělců 17. a lfi. století, V Ripově textu se vysvětluje význam atributů Van Kcssclových postav. Koruna Evropy je znakem jejího prvenství mezi ostatními světadíly, „pro-tožc v Evropé sídlí nejvěiSí a nejmocnejší knížata světa"; zbraně, knihy a hudební nástroje „ukazují její věrnou a neustáj^B převahu..., jak ve zbraních, tak v literatúre a ve svobodných uměních". Zobrazování „čtyř dílů svěia" začalo v polovině 16. století a rozšírili] se v 17. a 18. století. Světadíly přestaly byl pouhými označeními zeměpisného prostoru, jak tomu bylo v minulosti, a vyznačovaly sc rozmanitostí flóry a fauny, kterou v nich objevili cestovatelé a jejíž jedinečnost Fascinovala Evropany 16. StM letí. Slon, klcrélľ ■ portugalský kníl Manuel 1. věnoval papeži Lvu X. - a který při svém slavnostním příchodu do Ríma roku 1514 pobavil přihlížející, když svým chobotem pokropil pn-tomné preláty a kardinály-, byl namalován Rafíaelem a nosorožec, který se objevil o dva roky později, ale utopil se, když u Janova ztroskotala loď, jež ho přivážela, byl namalován DOre-rem podle skici poslané z Lisabonu. Avšak na Van Kesselovýeh obrazech je cosi víc. Postavy S^H bolizující světadíly nejsou jen abstraktními modely, nýbrž zobiM zují lidi s velmi rozdílnými fyzickými rysy. Evropa má bílou pleť, Afrika je černá, v Americe sc mísí fvc výjevu, který autor situoval do Brazílie) Indiánka s načervenalou pletí s africkým černo-ehem. A Asie nám ukazuje v popředí osmanský pár a za ním postavy, které dávají tušit nejvzdálenéjsí svět Mongolů, Číňanů a Japonců. Jestliže 16. století objevilo, že „díly světa" mají vlastní zvířata a rostliny, 17. století k tomu připojilo přesvědčení, že také lidé, kteří je obývaj í, jsou rozdílní a „charakterističtí". Vík'hni lidé definují sami sebe, když se dívají do zrcadla „těch druhých", aby se od nich odlišili. Avšak toto definování, snadné pro společnosti, které hovoří jedním jazykem a sdílejí způsob a zvyky, jisté takové nebylo pro Evropany, zvláště od 16. století, kdy byla rozbita náboženská jednota a prosazovalo .st" užívání jednotlivých lidových jazyků v literatuře. Utrechtský mír z roku 1713 a potvrzený v roce 1714 byl jxisled-nítn evropským dokumentem, který byl vypracován v intencích celku zvaného „respublica Christiana"1. Terno pluialiiní celek se od tě doby musei na sebe dívat ve složitější soustavě zrcadel, aby rozeznalj co jej identifikuje v rámci jeho rozmanitosti a odlisuje ho od ostatních. Nový způsob smýšlení Evropanů o sobě sarnýrh vznikal z vědomí, které už nebylo spjato s náboženstvím, nýlnž wi há/eln / pocitu morální duchovní nadřazenosti. Novým předpokladem, na jehož základě se tento obraz Utvořil, byla méněcennost neevropských národů; avšak zrcadlo, do něhož se Evropané dívali, aby se de li n oval i, má dvě poloviny. V jedné „lze spatřit" rasové rozdíly a ukazuje se obličej .divoch;,"; v druhé, založené na evropocenirickém pohledu na ^jiny, je vidět obličej „primitiva". Z prvního vznikla genocida 3 obchod s otroky; z druhého imperialismus. Divoch, chlupatý jako medvěd a vyzbrojeny kyjem, je typickou postavou evropské středověké mytologie a objevuje sc ve •božných příbězích o světcích a kajíc ničích nebo v lidových pověstech o clověku-medvčdu, podle nichž vznikly takové slav-Aosii, jakou /<,!)! ,i/uji: slavná lyliiai ľir.leia Ihvu^heU Jestliže ^a-l nélůmr kteří ublížili Indiánům, lidem vskutku nevinným ] a nej mírnějším ze všech, tak hrůznými krutostmi, tak strašlivý- J mi krvavými lázněmi a mukami více než pekelnými" - ani svou rozumovou či mravní způsobilostí, V pozadí Kolumbových cest byla náboženská inspirace, ale i hospodářská motivace, jak to dokazují dohody uzavřené s králi, kteří by mu jistě byli neposkytli prostředky, jichž méli 104 Zrcadlo divosskí sami nedostatek, kdyby byli neočekávali zisk- Protože v Západních Indiích nebylo koření ke koupi a Indiáni se nehodili k tomu, aby byli prodávání jako otroci - snadno totiž umírali „následkem nepříznivě změny země, vzduchu a stravy" bylo třeba najít dostatečné množství zlata a stříbra. Druhou cestu, financovanou do velké míry z peněz zabavených vypovězeným Židům, Kolumbus podnikl se sedmnácti plavidly a tisícem třemi sty „odvážných mužů" s cílem „zvědět pravdu o zlatu a získat Ho pro krále a královnu, aŕ se svolením obyvatel, nebo silou". A muselo to být „silou", protože jediný způsob, jak ho získat, byl přinutil domorodce k těžké práci V dolech. Jakmile se Spanělé na kontinentě usadili, objevili stříbrné doly a, co bylo důležitější, obrovské počty Udí začleněných do organizovaných společností, které mohly využít k nucené práci. Ačkoli ložiska drahých kovu nebyla v Novém světě nijak zvlášť bohatá, cena práce tam byla mnohem nižsi než cena práce evropských horníků. To vsak vyžadovalo, aby byli domorodci nejprve podrobeni, tedy aby byli „obráceni na víru", protože pojem konverze, jak ho chápali conquistadoři, znamenal, žc Indiáni museli žít „v křesťanské víře, poddanství, poslušnosti a čistotě jako ostatní vazalové, které - králové - mají v ostatních královstvích". Společnosti zvyklé na synkretické kulty sc mohly zpočátku domnívat, žc stačí včlenit boha a obřady křesťanů do své kultury, jak to nejprve učinili Mayové. Avšak misionáři je záhy vyvedli z omylu inkvizičním vyšetřováním roku 1562, při němž bylo mučeno více než 4500 Indiánů, z nichž následkem podstoupených útrap 158 zemřelo. Podobně tomu bylo v Andách při „vymýcení modlářství". Nešlo o protiklad náboženských pohnutek a ziskuchtivosti. Jak prohlásil V M. Goílinho, u objevitelů existovala složitá vzájemná provázanost „mezi křížovým tažením a obchodem, mezi pirátstvím a evangelizací". Tuto směsici najdeme u Kolumba &tejne jako u Vasca da Gamy. V Lusovckh, básnickém eposu o objcvitelskych cestách, se obě roviny neustále mísí. Jestliže první zvolání při doplutí Portugalců do Kalkaty zní; Jsi na missě, už v blízkosti ti kyne ta pevnina, jež bohatstvím svým sly- 105 Evropa p t f. d hcadlem ncl"1, po něm nasleduje výzva křesťanským kiálúm Evropy, aby I se pripojili kc krížovému tažení proti Turkům, v části, kde Ga- i môcs hovorí o portugalské expanzi do zámoří j;iko o radě skulil ků křížového tažení, užívá %ýrazu „kresťanské troufalosti". Touha po zisku a náboženská horlivost byly přítomny v kaž- ■ dodenním životě španělských conquistadorů. Jedno nesmí zafl krývat druhé. Jisté je, že vládci se zajímali o osud domorodců a prijímali opatření, aby původní obyvatelé nebyli zneužíváni. I Avšak dobývání Nového světa bylo v zásade soukromým podiufl kcm. Králi byla vyhrazena pouze část zisku, podobně jako mu byla ve středověku ponechávána část kořisd. Po prostudování životní dráhy více než pěti set mexických mcomenderos je jedetiH historik definuje jako „podnikatele, kteří sledovali hospodář- : ské pohnmky". Pod to užitku, který jim to přinášelo, se tito .podnikatelé" postarali o to, aby Indiáni byli nejprve uvrženi do otroem a později nejrůznějšími způsoby, přímými či ncpflH mými, vykořisťováni. Pohoršovat se nad tím je pokrytecké, neboť veškerý koloniální vývoj, který umožnil, aby v letech 1650-1850 Evropa vy- I tvořila obchodní impéria, v nichž byl základ moderního hospodářského růstu, má tentýž původ a byly při něm pouŽij^B tytéž postupy. Když se příslušníci dalších evropských riárodH rozhodli usadil v oblasti Karibského moře a založit zde plan-tážní hospodářství, používali tutéž rétoriku o kanibalismu a zlotřilosii domorodců a pronásledovali místní obyvateleíj^B z nich nakonec následkem nemocí, sebevražd a úlĚků zbyfiH jen mři]i skupina. V anglických koloniích na severu s<: /:n";i!o i'wm: původních obyvatel „vylidňovat", a to především vinou nemocí zavlečených sem z Evropy. Neshody mezi kolonisty a Indiány se stupňovaly a Střetnutí se stávalo neodvratným. Avšak vyskytly se i případy mírově spolupráce, například takzvaná Liga (Konfederace) íro-kézů vzniklá na základě dohod podepsaných pěti irokézskýrm kmeny a britskými koloniemi, která v letech 1677-1 7f>5 regulovala vztahy a obchod mezi oběma národy (anglická koruna však nikdy neakceptovala, že by se mohly sjednával dohody s P^jH nýrni a Indiáni poddanými, byli z prostého důvodu, žc monar- ZíCíDI.O d i v o s s i: f. chie, stejně jako polom Spršené siáiy, nikdy neuznala indiánská společenství za národy). Ovšem ochota spolupracovat nebyla převládajícím postojem, ani se dobře nesnášela s puritánskymi osadníky, kteří sc domnívali, že nad nevěřícími vynikají a že prozřetelnost je na jejich straně. Na přelomu 17. a 1S. století se v anglických koloniích v Americe stalo populární vypravení příběhů o „indiánském" zajeti, v nichž bylo množství náboženských motivů. Jestliže se příchod osadníků do Ameriky vysvětloval jako útěk před „zkažeností Evropy", příběhy o Indiánech a zajatcích připomínaly boj hříšníka za spasení jeho duše: „zajatec s pomocí Boži bojuje proti vyslancům ďáblovým". Puritánsky duchovní Cotton Mather přikrášlil svůj spis Magnalia Christi Američana hrůzostrašnými historkami o Indiánech, kittři tišili plac zajatých dětí tím, že jim hlavu rozbíjeli o kmen stromu (opomněl však podotknout, že podobně excesy byly výsledkem války a že křesťanští vetřelci páchali na Indiánech nemenší zvěrstva), 1 Kolem roku 1685j kdy původní obyvatele začínaly decimo-vat nemoci ve velkém, žilo ve Virginii a v obou Karolínách na čtyřicet tisfc Indiánů., Tlak osadníků a následné války se postaralo n zbytek. O sto let později přežívalo sotva tisíc původních obyvatel. F Obdobný proces proběhl na západě. Noví osadníci osidlovali dalíí a další území a vytlačovali indiány do stále nehosdn-nejších míst a zároveň se stávali živou zdí chránící bezpečnost vlastníků na atlantickém pobřeží. Přicházeli z Evropy po cestách podobných cestám otroku - roku 1741 polovina ze 106 pasažérů lodě, která vyplula z Belfastu, zemřelo na cestě hlady, Sest z nich snědli jejich druhové - a za cestu do Nového světa platili uzavíráním pracovních smluv, podle nichž museli být F a^ sedm let podřízeni svému zaměstnavateli, jako kdyby otroky. Není proto divu, že právě tito „pionýři", kteří byli . e2e nejvíce vystaveni střetnuli s Indiány, se stali jejich nej-■tfprosnejsimi nepřáteli. wsern se argumenty ospravedlňující kolonizaci sekularizo-. , VC['americká společnost 19. století provozovala schizof-ickou hnj spočívající v tom, že oslavovala idealizovaného ]()6 M 7 Evropa ľ r t d ZRCADLEM Indiána jako „urozeného divocha" a skutečné Indiány považo-1 vala za barbary, kteří braní postupu civilizace na západ. Onefl abstraktní Indián ani neexistoval, jednalo sc. o velmi rozdílné I národy včetně usedlých rolníků. Aby s nimi bylo možné jednat ] jako s „barbary", bylo třeba upřít jim jejich kulturní identitu, I Indián byl méněcenný a neměl právo bránit Jasným záměrům 3 prozřetelnosti". Původní obyvatelé přežívali, dokud zbývaly vol- J ne kusy území, kam sc mohli před „postupem civilizace" uchý- I lit, jejich osudem však mel být nakonec zánik. Od poloviny 19. století, po anexích částí mexického území, I „bílí" Severoameričané proklamovali své právo na ovládnutí 3 celého světadílu a na sklonku občanské války sc chystali zmoc- J n i i se toho, co už dávno považovali za své. To byl počátek le- ] ^endární cesty na západ. Na nových územích mčli „pionýři" vytvořit spravedlivější a svobodnější společnost: zemědělskou I utopii založenou na bezplatném přidělování pozemku všem 1 osadníkům, Tak měla vzniknout nový civilizace, jež by sc rozšířila na ostrovy v Tichomoří a obrodila by Orient, Tento sen jádřil působivě Walt Whitman: Zpívánu v nové říši, v£(3í ticí všechny rlFívŕjJí, jeř ke mnŕ pŕictläzí v po- 1 dobr vidění. '/.pívám o vládnoucí Americe, zpíváni rj svrchovanosti nej- 1 vySäí. Zpívám o plänu (isíte měst, jci ř.anem rozkvetou na léclltci suuos*- I rovich. M«i ostrov)' budou plotu mé ulachcmire ;i jj;imíky. nič hvi-itty a prahy budou ve vŕrw vlát, Obnoveny obchod, splněny odvěký sen. IfH sp budou znovuzrozené.., Vir *wé, asijské, jak m- patří obroieně. Jakou cenu mohl mít život krvelačných divochů ve srovnáqH s tímto grandiózním snem, který by splnil ttrdokončený Ko- ) lumbův zámér „cesty do Indie"? Ničitel se totiž paradoxně sám vydával za ober: ve westernově literatuře byla rudokožci vétfH nou přisouzena role zlosyna zabíjejícího a skal| ihi. třídníky (ačkoli skalpovaní bylo „bělošským" vynálezem, aby mohli < být lovci Indiánů snadno placeni za hlavu). Řada válečných vyprav proti Indiánům od ruku JMtJO už po masakr Siouxú u Vvbunded Knee roku 18VJ0 nciti jen historií 1 zločinů a uskoků, nýbrž hlavně historii systematického vyhlaZcH i k c a d l. o n i v o s s k £ vání určitých společenství a jejich kultury- S hořkým dodatkem, že o ztroskotání rovno-tiářskě utopie se postaraly železniční společnosti, spekulanti s pozemky a potřeby mechanizovaného zemědělství, jež k účinnému fungování potřebovalo značný kapitál v podobé lidské práce. Ze všeho zbyla jen touha po expanzi a přesvědčení o rasové a mravní nadřazenosti, jež dál sloužilo potvrzování legítironosti hubení „zlotřilých divochu" počínaje Wounded Knee, přes obvyklé lynčování černochů (v letech 1882-1930 přibližně jednou týdne) a Irákem či Somálskem konče. Zajímavý je o něco pozdější případ Brazílie, neboť argumenty byly formulovány už ve jménu „vědy". Idylické popisy brazilských kmenů žijících v přirodnini i ,\ji a ve společenské harmonii, kterou nenarušovala hrabivost ani válka (jez. posloužily jako inspirace Rousseauovi), byly na začátku 19. století, kdy se projevovala snaha začlenit tyto národy a tato území do „civilizačního1* procesu, zapomenuty. Dva učenci, zoolog a botanik, kteří doprovázeli na cestě arcivevodkyni Leopoldinu, dospeli roku 1818 k závěru, žc Indiáni nejsou schopni vstřebat vysokou kulturu Evropanů, a protojsoti předurčeni ke „zmizení" - tedy „opuštění řad živých" - jako mnoho dalších druhů v dějinách přírody. Byla-li vědecká kvalita jejich analýzy diskutabilní, jejich předpověď se ukazuje být správnou. Ze 3,& milionu příslušníků domorodých kmenů, kteří žili na území Brazílie v l<>. století, a dvou milionů, které přežívali koncem 18, století, sc jejich poČei snížil v roce 1910 na méně než jeden milion. A jejich vyhlazování ve jménu pokroku pokračovalo ;i: i■ ■ 11--1 .i;! i,, ikiTirujc. Argumenty těch, kteří se snažili ospravedlnit ovládnutí poukazem na barbarství podrobených, Montaigne zpochybnil slovy, jež neztratila na aktuálnosti. Nejenže relativizoval samotný pojem - „každý nazývá barbarstvím vše, nač není sám zvyklý" —r ale postavil se i proti argumentu kanibalismu: „Myslím, ze je větším barbarstvím pozřít člověka zaživa než pozřii ho mrtvého, větším barbarstvím rozsápat mučením a útrapami tělo posud plné citu, smažit je po kusech, předhodit je zubům a rypákům psů a vepřů (jak jsme nikoliv četli, ale zcela nedáv- 109 Evropa pred zrcadle, no na vlastní oči viděli, a nikoliv mezi odvěkými nepřáteli, nýbrž mezi .sousedy a spoluobčany, a co ještě horšího, pod záminkou zbožnosti a náboženství), než je upéci a pohltit, když v něm není života." Ti, kdo měli potěšení ze smrti čarodějnic, kacířů a Židů - koneckonců důstojní potomci obyvatel antického Řecka, kteříže chodili kochat mučením otroku -, neměli Žádné právo cítit se nadřazenými nad americkými „kanibaly11. Co se mezi tím stalo s „urozenými divochy"? Objevitelé je dlouho hledali v rájích a eldarádech, jež chtěli najit kdi-si daleko v americkém vnitrozemí. Když.je zde neobjevili, měli za taj že je najdou na tichomorských ostrovech, kam Bacon umísti] svou Novou Atlantidu. Snad také proto nejdéle pretrval obraz šťastných a nevinných domorodců obývajících pozemské ráje v Oceánii, což lze ovšem vysvětlit také tím, že zpočátku nebyl o jejich využití velký zájem. Idylický obraz ostrovů rozšířili cestovatelé, zvláště Bougainville a Cook. Když sem pak v 19. stolcu" přišli misionáři, poměry se začaly rychle měnit. „Urození divoši" žijící přírodním životem pro ně byli „deprivované bytosti odsouzené k vlastní záhubě11. Bougainville popsal Tahid jako ostrov nahoty a lásky, Cook si mohl sám ověřit, že na Havaji byla situace obdobná, a Francouzi, kteří připluli na Nový Zéland roku 1772, uvádělia žc tamní ženy jsou „velmi milující". Výsledek byl mimo jiné ten, ie se prostřednictvím evropských námořníků rychle rozšířil po ostrovech syfilis a další pohlavní nemoci. Koncem 19. století, když na Tahiti přistál Gauiruin, se lékaři domnívali, že většina zdejších žen trpí „tímto neduhem, ktc rí jim přivezli civilizovaní Evropané výměnou za jejich štědrou pohostinnosť*. Vedle erotické dychtivosti se o domorodcích tvrdilo, že-, jsou zloději (což znamenalo hlavně to, že neuznávali pojem! soukromého vlastnictví jako jejich návštevníci). Joseph Banks, mladý přírodovědec i Cookovy výpravy, strávil noc lásky s krá-'| lovnou Obereou a příští ráno zjistil, že mu zmizelo oblečení. To všechno vsak byly nevýznamné maličkosti. Literáti a malíři - Melville, Stevenson, Gauguinjack London - zachovali pro širokou veřejnost obraz ráje, který pak udržoval při životě film-V Noa Nou Gauguin popisuje nevinný svět, obývaný milými a be- z, r c a i) 1, o i) i v oís x r. nevolentními lidmi: „Tyto černé bytosti, tyto kanibalské zuby* -nevadí, že na Tahiti nikdy kanibalismus nebyl, je však známo, žc každý divoch je a priori kanibalem - „mně vkládaly do úst slovo divoši. Pro nejsem byl divochem zase já. Oprávněně. Snad." Pravdou bylo, žc bájný „urozený divoch", jehož základním rysem byla mírnost, neexistoval. Setkání se skutečnými domorodci bylo komplikované a protikladné: bylo 10 střetnutí dvou kulturních světů, které si nerozuměly - Evropané například hledali krále podobné králům jejich světa, aniž chápali, že by společnost mohla být uspořádána jinak - a které si mohly vlastně jen vyměňovat předměty. Někteří domorodí vůdcové zjistili, že nový systém evropské civilizace, méně rovnostářský, by pro ně mohl být osobně výhodný a pomohli ostrovy „poevropštit" ke svému prospechu. Avšak vjediném případě, kdy byla nová území systematicky osidlována, totiž v Austrálii, se opakoval model toho, co sc odehrálo v Severní Americe. Domorodci byli připravováni o svá odvěká rtzemí, aby bylo možno „lépe" využívat novou půdu. Australští „černoši" byli považováni za barbarskou a nevědomou rasu odsouzenou k postupnému vymírání, které evropští osadníci urychlovali tím, že je bezohledně zabíjeli. Poté, kdy byli zdecimovaní, byli prosté zapomenuti: ani divocí kanibalové, ani urození divoši; prostě „aboriginové". Hospodářství na plantážích - tak, jak bylo organizováno v oblasti Karibského moře, Brazílie a Spojených států - s sebou přinášelo problém: vyžadovalo značný počet levných pracovních sil. A v těchto končinách nebyly „obrovské počty lidí", jež by bylo možno přinutit k práci, jak tomu bylo v Mexiku či Peru. To sj vynutilo přivážení otroků z Afriky. Otroctví bylo prastarým Jevem, který byl vlastní mnoha civilizacím, avšak nic z toho, co lidstvo už dříve poznalo, nebylo možno srovnat s rozměry tehdejšího obchodu s otroky: v letech 1600-1800 bylo přes Atlantik přepraveno z černé Afriky osm milionů otroků. Jde-li o potvrzeni legitimity panství, vždy se objeví teorie, jez „dokazují", že ovládaní jsou méněcenní. To, CO pro podrobní amerických domorodců učinili kastilští teologové, to pro ^r-ně otroky učinili francouzští filozofové v 18. století. Voltaire 110 111 Evropa prku zrcadlem se nerozpakoval tvrdit, že „rasa černochu je druh lidi lišící se od našeho stejné jako plemeno ohařů od plemena chrtů", k čemuž dodal: „lze říci, že ačkoli jejich inteligence nepatrí jinému druhu než náš rozum, je mnohem nižší'1. Ještě preg-nantněji se vyjádřil Montesquieu: napsal, že .otroctví je proti přirozenému právu, podle néhož se všichni lidé rodí svobodní a nezávislí", později vsak paradoxně hájil právo (" I v o í S K £ j Ml nos! nevěděla vůbec nic o jeho náboženství: „Tam, jak jsem se doslechl od některých lidí, jako boha uctívají konč; od dalších, žc se klaní měsíci; od jiných, že jsou ateisté; aješte od jiných, že v určitou hodinu chodí na mši a v jinou zase ke zpovědi." Ryla-li islámská kultura-jediná, kterou se doktor Johnson uvolil brát v úvahu vedle kultury evropské - nahlížena z podobných úhlů, představme si, jaká asi byla situace ve spojitosti s ostatními kulturami: ve spojitosti s „divošským" či ..primitivním" myšlením, jehož studium sc svěřovalo antropologii, protože z důvodů své elementární, „předlogické" povahy nebylo hodno, aby bylo zkoumáno metodami a pravidly používanými pro „civilizované" kultury. „Přirozená" méněcennost divochů byla popsána v 1tí, století evropskými přírodovědci, kteří na lidský rod aplikovali hledisko podobně lomu, jež používali při třídění ľvíŕat. Liuné, velký systematík přírody, se spokojil s určením čtyř velkých lidských skupin, v každém světadíle jedné, a charakterizoval je elementárne: Evropane se řídí zákony, Američané zvyky, Asijci míněním a Afričané se chovají libovolně. Buffon, který znal a obdivoval Monesquieuovo dílo, tvrdil, že rozdíly mezi lidmi jsou dány prostředím: Vie vede k důkazu, í.e lidský rod není složen 2 druhů mezi sebou zásadné odlišných, nýbrž naopak, ie zpočátku byl pouze jeden druh lidí, kteři poté, co sc rozmnožili a rozšírili po celém povrchu zemském, doznali různých zrnin vlivem podíleli, rozdílů vc stravě, rozriilň ve způsobu života, epidemických chorob a ia.kr nekoiKfnS růinýrn krížením více fi ménč si podobných jedinců, ~^*\K) vedlo k závěru, že následkem nepřátelského prostřev němž se vyvíjeli, byli americií domorodci podřadnější než "Ornorodci ve Starém světe, stejně jako tomu obecné bylo u všech zvířat Ameriky Tím se S konečnou platností negoval Princip rovnosti. První teoretici rasismu vlastně vvcházcli z osvícenské tradi-te Ki ' ""ontcsquieua, Bufibnači Voltaira a dostalo se jim Značné Podpory medicíny, která jim poskytla různé metody (Retziův 113 Evropa j>red zrcadlem ccfalický index, který rozlišoval mezi rasami dlouholcbýmí a králkolebými, atd.), aby se objektivizovala domněnka, že jednotlivé rasy mají různý původ a charakter (později pomohla vyvinout „metody*1 pro zajištění etnické čistoty, od eugeniky až po vyhlazení). To všechno se odehrávalo zároveň s hojeni za zrušení 01 tví a zákaz obchodu s otroky. Vedle humanismu odpůrců o roctví se vytvářel nový rasismus s vědeckými nároky, zatímco ropské vlády zahajovaly druhou, vyšší fázi imperiálni expanzi a začínala nová forma obchodu s lidmi, obchod s „kuliľ' ve chodní a jihovýchodní Asiif a to v mnohem větším merítku ni otroctví černochů. Předsudky šly ruku v ruce s politickými jmy, Postoj revoluce k otroctví černochu, jak prohlásil Na leon. byl plodem jeji neznalosti skutečnosti. Naopak jeho stoj se vyznačoval zvláštní smésicí racionálního úvazová: a předsudků: Jak se mohla dát svoboda Afričanům, lidem kteří neméli žádnou civilizaci"-' ... Jsem příznivě nakloněn b lým, protože jsem bílý. Nemám jiný důvod a tento je dobrý." Rasový mýtus byl tak presvedčivý a užitečný, Že se uplatni dokonce i uvnitř evropských společností. Například Francie n sebe pohlížela jako na národ tvořený dvojím lidem: vítě: (Franky, urozenými a bojovnými) a poraženými (Galy, sedl; a plebejci). Revoluce tento dvojí lid postavila proti sobe a její paradoxním výsledkem byla společnost, v níž nadále poroučeli „Frankové", avšak kde bohatství bylo v rukou „Galů", z nic' pocházela průmyslová a obchodnická buržoazie. Ti, kteří prohlašovali za potomky Franků, měli aristokrati zující proje jako například Gobincati, který tvrdil, že všechno významn v lidských dějinách je dílem Árijců a ze úpadek společností j způsoben smícháním jejich krve s krví nižších ras (jakodůí tohoto tvrzení se mu jevila porážka Francie Pruskem toíM 1870}. Ti, kdo u Francie hledali „galský" původ, s lidovějším a demokratičtějším postojem, vytvořil] mýty o keltské kultur počínaje starými válečnými hrdiny, kteří se utkali s Cacsare a Asierixem konče. Rasismus zůstal zakořeněn v našich společnostech, nava 17 tomu, že jej vedecký výzkum zbavil jakéhokoli nároku na Zrcadlo 01 v o s s k é gitininosL Odsuzujeme ho, vyhrotí-li se a ukáže-li se v celé své krutosti - páleni obydlí přistěhovalců v Nemecku, vyhlazování domorodců v Brazílii, „etnické čistky" na Balkáně -, avšak přehlížíme jeho každodenní realitu diskriminace a předpojatosti a ani si neuvedomujeme, do jaké míry utváří naši kulturu a s ní i naši duševní výbavu. Ve skutečnosti nezáleží na tom, jaký má podklad, protože není založen na racionálních myšlenkách ř nýbrž na nevyslovených obavách. Není ničím jiným než výrazem iracionálního strachu z „jiného". 114