EPISTÉMÉ – PRAVÉ POZNÁNÍ POČÁTKY POZNÁNÍ Typicky řecká představa: A R C H É = prazáklad Uspořádaný svět je tvořen z již předtím existujícího prazákladu tím, že dostává nějaký řád, že jím prostupuje LOGOS. Svět je smysluplně strukturován. Otázka: Co je oním prazákladem?? Otázka dnešního člověka: Proč je zajímal prazáklad? POČÁTKY POZNÁNÍ Poznání prazákladu a toho, co dává řád tomuto základu, by znamenalo snáze předvídat věci, nenechat se překvapit. Tázání po počátku = hledání JISTOTY, schopnost předvídat. Ale také –> POZNAT SMYSL ŽIVOTA POČÁTKY POZNÁNÍ Poznání prazákladu: Má stejnou motivaci jako mýtus = jistota, smysl Je v podstatě jistým mýtem, protože nám říká: • Svět lze poznat • Toto poznání nám ulehčí život • Pochopíme, proč jsme na světě Ale je tomu skutečně tak? POČÁTKY POZNÁNÍ Řecký básník Hesiodos (7.st př. n.l.) — příklad řecké touhy poznat, co bylo první — to, co bylo první, je věčné — žil v době, kdy v oběhu byla spleť navzájem se prolínajících či popírajících mýtů — snaha systematizovat => tři generace bohů, Zeus – třetí generace è logizace (racionalizace) mýtů, počátek filozofie POČÁTKY POZNÁNÍ Filozofie, filozofický systém = racionalita + mýtus (určující, co je považováno za správné, racionální, pravdivé) èto později zdědily všechny vědecké disciplíny. Hesiodos: „to první“ = Chaos Od 6. st. př.n.l – snaha určit „to první“ blížeji, jako nějakou látku, z níž vše vzniká. POČÁTKY POZNÁNÍ Thalés = voda Anaximenes = vzduch Anaximandros = apeiron (péras = mez, hranice) První abstrahující otázka: „To první“, věčné musí obsahovat, co vše ostatní neobsahuje. Co mají společného voda, vzduch, atd.? Hranice. è „To první“ = neomezeno (chaos, Hesiodos) Ale neomezeno nikdy nevidíme!! Parmenides POČÁTKY POZNÁNÍ Parmenidés — to, co vidíme, slyšíme, hmatáme nás klame — „to první“, věčné nemůže podléhat změně (a tedy času) Báseň „O přírodě“ – bohyně Diké (Spravedlnost) zasvěcuje básníka do podstaty světa, alegorie dvou cest / základních způsobů myšlení: „… Jedna cesta ukazuje, jak je možné bytí a nemožné nebytí druhá cesta pak ukazuje, jak bytí není a že jest nutné aby nebylo. Tato stezka pak, pravím, je mimo jakoukoli domluvu, neboť s nebytím se nedokážeš seznámit, ani je vyjádřit slovy. Neboť myšlení a bytí je totéž…“ POČÁTKY POZNÁNÍ èTo, co nelze myslet, neexistuje. èBytí = myšlení è Privilegium myšlení před smyslovým vnímáním Bytí je jedno. Konkrétní věc, která se proměňuje, vzniká, zaniká, je projevem něčeho stálého neměnného. Rozum, logos (rozum, řád, [strukturované] vyprávění) Platón PLATÓN Hledá pravé poznání => nemůže to být nic proměnlivého, podstatou člověka nemůže být konkrétní člověk, podstatou psa, konkrétní pes atd. -ty se proměňují, hledá se „to první“, věčné Platón: Jak by někdo mohl říct, že je něco rovné, kdyby už nevěděl, co to rovnost je, kdyby (racionální) duše neznala ideu rovnosti? ANAMÉSIS – DUŠE UŽ BYLA VE SVĚTĚ IDEJÍ PLATÓN — Poznáváme ROZUMEM Hierarchie světa idejí a poznání PLATÓN Dva světy* – • smyslový, nestálý, podléhající změně • svět idejí svět pravzorů, neměnná struktura světa Svět idejí poznává rozum, pokud je správně veden. (Platónův obraz o jeskyni, otroka NĚJAKÁ síla vytrhává z jeho zajetí) * pozn. Platón patrně mluvil o dvou světech obrazně, přesto si to naše okcidentální tradice takto dále vykládala Aristotelés 20 let žákem Platóna, původem Makedonec, otec lékař Kritika Platonovy představy dvou světů Svět je jeden, ALE pevné neměnné části zůstávají. Už to nejsou ideje oddělené ve vlastním světě, ale formy, které z látky (z níž přidáváním právě určitých forem je vytvářeno vše). Aristotelés — Fýsis = příroda v nejširším slova smyslu je velkou nádobou, v němž dochází k pohybu, přetváření. — Z jedné skutečnosti strom (látka – dřevní živá hmota + forma – stromovitost) se stává látka pro další proměnu (pokácením stromu se mění na dřevo), dřevo může být zpracováno atd. Platón, Aristotelés To, co zůstává je víra v pevné neměnné formy/ideje. Idea / forma člověka je neustále táž, idea / forma dobra je neustále též. èRacionálním poznáním je možné uchopit (pochopit) strukturu světa a tak získat jistotu pravého poznatku, dobrého chování, krásné věci. Pravda, dobro, krása je v posledku ne-relativní, stálé, neměnné. è A jen někteří, filozofové (později vědci) to mohou poznat èPlatón – společnost by měli řídit filozofové.